KUNHUTA HALIČSKÁ

Kunhuta Uherská (asi 1246 – 9. září 1285, Praha) nebo také Haličská či ještě spíš Mačevská byla druhá manželka Přemysla Otakara II. a česká královna, rakouská, štýrská, korutanská a kraňská vévodkyně.

Vnučka uherského krále

Kunhuta strávila dětství ve slavonské Mačvě (dnešní Chorvatsko), kterou Béla IV. svěřil zeti Rostislavovi, manželovi své dcery Anny. Rostislav byl uherským guvernérem (bánem) tohoto území. Když Béla IV. prohrál s českým králem bitvu u Kressenbrunnu, chtěl z něj protivník udělat spíše spojence než nepřítele. Původně Přemysl Otakar žádal o ruku Bélovy dcery Markéty. Jeptiška o sňatek nejevila zájem a Přemysla stejně jako mnoho nápadníků před ním a po něm odmítla.^[1] Místo Markéty tedy Béla IV. nabídl Přemyslovi svou vnučku Kunhutu.

Kunhuta se za českého krále Přemysla Otakara II. vdala 25. října 1261^[2] v dnešní Bratislavě. Rychlost, se kterou svatba následovala po Přemyslově rozvodu s Markétou, svědčí o tom, že se jednalo o dlouhodoběji připravovaný akt. 25. prosince téhož roku se konala okázalá pražská korunovace, která se stala velkou společenskou událostí pro celou tehdejší Evropu. Přemysl si Markétiným zapuzením znepřátelil rakouskou šlechtu, byť manželství s Kunhutou bylo motivováno především snahou o legitimního dědice a alespoň dočasný mír s Arpádovci - ten vydržel celé další desetiletí.

Česká královna

O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě a Přemysla často doprovázela na turnajích. S Přemyslem Otakarem měla nejspíš šest dětí, mezi nimi dcery Kunhutu a Anežku, ale tak očekávaný dědic trůnu Václav se narodil až koncem září 1271. Lucemburské kroniky zmiňují ještě další tři děti: mluví o synech, jinde figuruje dcera Markéta. O královně v této době příliš slyšet není. Dá se tedy jen odhadovat, že Přemyslovi byla stejnou oporou jako kterákoliv jiná královská manželka.

Některé dobové zápisy (především kronika Otakara Štýrského) o Kunhutě Haličské tvrdí, že to byla žena ctižádostivá (coby vdova skutečně přijímala audience jako vládkyně), že Otakara vehnala do bitvy s Rudolfem Habsburským (těžko říct, zda na něj měla takový vliv) a že její romance se Závišem z Falkenštejna začala už za Přemyslova života - o čemž většina historiků pochybuje. Falkenštejn se vzhledem k vztahu krále s Vítkovci jen stěží mohl s Kunhutou Haličskou setkat už na Přemyslově dvoře. Jsou to jen spekulace založené na slovech v pozdější staročeské písni:

Listy královny Kunhuty

S osobou královny Kunhuty souvisejí i zápisy v dikcionáři mistra Bohuslava. Listy královny Kunhuty, prý určené králi Přemyslovi, ovšem ani nemusely být nikdy odeslány. Dost dobře mohly sloužit jen jako vymyšlené cvičební texty a snad jsou ovlivněné rétorským učením Jindřicha z Isernie. Mohly vzniknout až po Přemyslově smrti, aby ukázaly v trochu lepším světle královnu vdovu, která podle mínění současníků pošpinila památku svého královského manžela. Ať už ale vznikly z popudu Kunhuty či ne, každopádně se jedná o slova velice krásná:

Po bitvě na Moravském poli

Po prohrané bitvě na Moravském poli (1278) se Kunhutě nepodařilo uchovat státní integritu a nezávislost. Zájemci o poručnictví Václava a tudíž správu země byli dva – braniborský markrabě Ota V. a vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, oba spojeni s českým královským dvorem příbuzenskými vztahy.

Snaha ochránit sebe a syna Kunhutu donutila navázat spojení s Rudolfem Habsburským a potvrdit mu slib o svatbě svých a Rudolfových dětí (součást mírových podmínek z roku 1276).^[4] Usilovala o poručnictví Jindřicha Probuse, Rudolf ho ovšem ponechal Otovi, sám si ponechal na pět let Moravu, Jindřichovi připadlo Kladsko, Kunhutě Opavsko (o které bude později neúspěšně bojovat s Mikulášem Opavským).

Neshody s Otou vedly k internaci královny a dětí na Bezdězu, odkud se jí podařilo utéct – ovšem bez Václava. Právě skutečnost, že opustila syna a jediného žijícího Přemyslovce, nemohou mnozí historici Kunhutě zapomenout. Dá se ovšem pochybovat o tom, že Kunhuta v zajetí mohla synovi nějak pomoct. Bezděz navíc zřejmě nebyl těžkým žalářem a Václavovi dělala společnost chůva Eliška. Je ovšem pravda, že zápisy v kronikách královnin „chytrý“ útěk komentují s obdivem i odporem.

Paní z Falkenštejna

Na Opavském Hradci si královna-vdova zřídila dvůr, kam někdy v roce 1280 přichází Záviš z Falkenštejna.^[5] Okouzlující Falkenštejn se stává nejen purkrabím na Opavském Hradci (1281), ale také jejím milencem. V té době se za něj možná tajně vdala. V roce 1281–2 Falkenštejnovi porodila syna Jana.^[6]

Po Václavově návratu z braniborského zajetí v roce 1283 je královna přijata zpátky ke dvoru a spolu s ní a na její přímluvu i Falkenštejn. Roku 1285 Kunhuta doprovázela syna Václava do Chebu, kde se stvrdil jeho sňatek s Gutou Habsburskou. Toho roku se pravděpodobně oficiálně vdala za Falkenštejna, ale 9. září zemřela zřejmě na tuberkulózu. Kunhuta Uherská je pohřbená v Anežském klášteře vedle Anežky České a rodičů Přemysla Otakara II.

Ačkoliv dnešní doba má sklony vidět počínání Kunhuty Uherské už jinak, bylo by chybou ji hodnotit moderní volnomyšlenkářskou optikou. Královna matka měla za svého života na syna nepochybně silný vliv. Dospělý Václav však jistě nikoli náhodou nedal žádné ze svých dcer jméno Kunhuta. Stejné jméno jako jeho druhorozená dcera však měla Václavova oblíbená chůva Eliška.

Potomci

Dospělosti se dožily tři z dětí Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské:

• Kunhuta Přemyslovna (1265 – 1321), polská (mazovská) kněžna a abatyše u sv. Jiří

∞ 1291 Boleslav II. Mazovský

• Anežka Přemyslovna (1269 - 1296), rakouská vévodkyně

∞ 1285 Rudolf II. (Švábský)

• Václav II. (1271 - 1305), český a polský král

∞ 1285 Guta Habsburská

∞ 1300 Eliška Rejčka

Ze vztahu Kunhuty a Záviše z Falkenštejna se narodil jeden syn:

• Jan z Falkenštejna