Call of Duty: World at War
Activision si z Call of Duty udělal něco podobného jako Electronic Arts s Need for Speed. Ať se děje, co se děje, aspoň jeden díl z této série musí každým rokem vyjít. Po obchodní stránce je to nesmírné plus, protože můžete počítat se zaručenými obrovskými zisky. Vždyť prodeje minulého dílu s podtitulem Modern Warfare hravě přesáhly pětimilionovou hranici a dnes už budou pravděpodobně mnohem výše. To vše se hrou, která je značným derivátem svých předchůdců, není příliš dlouhá, nepřináší nic moc nového, a tak je také docela levná na vývoj. Zkrátka formulka, na kterou slyší každý schopný manažer.
Hráčům to ale může být jedno. Mají vlastní hlavu a z jejich pohledu má hra především bavit. A to Call of Duty zatím pokaždé neomylně splnilo. Je to tedy jakási sázka na jistotu. Ovšem s výjimkou třetího dílu také na všech dělalo studio Infinity Ward. Nyní se do popředí dostává opět firmička Treyarch, která dostala nevděčný úkol. Kvalita se od Call of Duty: World at War očekává automaticky, a kdyby se jí náhodou nedostávalo, byla by to katastrofa, cele ležící na bedrech vývojářů. Co myslíte, dokázali takovou tíhu unést?
Jak známo, World at War vás zavede zpět do druhé světové války. Z pohledu skvělého Modern Warfare je to trochu škoda. Aktuálních témat je spousta a umístit hru třeba do některé z občanských válek v Africe by nebylo úplně od věci. Nebo co třeba téma Severní Koreje? Ačkoliv odsud nejsou autoři zase tak daleko. Sice se přesunete zpět do let 1939-1945, ovšem přinejmenším z poloviny změníte působiště.
World at War totiž hodně sází na tichomořskou frontu. Zastřílíte si tak proti fanatickým Japoncům, když budete bojovat o mnohé ostrůvky v Pacifiku. Jak už je u Call of Duty zvykem, příběhová stránka je eliminována na naprosté minimum, a kdo čekal aspoň plytkou, i když místy zajímavou zápletku typu Modern Warfare, nechť si nechá zajít chuť. Tohle jsou opět jen na sebe poslepované úrovně, z nichž si odnesete jen minimum faktografických údajů.
Většinou nebudete vědět ani, kde bojujete, natož za koho hrajete. Naopak cíle mise jsou poměrně důležité a je třeba říct, že se opět vyvíjejí dynamicky, takže v průběhu jednoho levelu toho stihnete opravdu hodně. Připravte se na starý známý standard typu likvidace protitankových střílen, vyčištění baráků, obrana důležitých pozic či dobývání ještě důležitějších. Po této stránce nečekejte vůbec nic nového. Do dějového a chaotického průběhu japonského tažení se zapojí ještě rozsáhlá intermezza z Evropy. Co by to bylo za Call of Duty, kdybyste si v něm nezastříleli ve Stalingradu či Berlíně. Na obranu World at War je třeba říct, že tyto mise patří k tomu nejlepšímu, co jste ve druhoválečném standardu této střílečky zažili.
Začíná to odstřelovací misí ve Stalingradu, která není zdaleka tak akční, jak je na Call of Duty zvykem a která tak trochu připomíná černobylský výsadek z Modern Warfare. I proto, že máte věrného průvodce v podobě ostříleného generála, s nímž se setkáte jen po hrozivém řádění Němců v zakrvavené fontáně. Následně se na evropské frontě přesunete k Berlínu a nakonec i do jeho úplného nitra. Ale jelikož vlastně nebudete vědět, kde jste, půjde stejně jen o to střílení. Jako vždycky. Již pátý díl série se vyznačuje svou brutalitou. Tu uvidíte na palmách zavěšené americké vojáky, kteří se bezvládně pohupují, tam zase máte zastřelit pár vzdávajících se Němců, a když to neuděláte, budete svědky dobře namíchaného Molotova koktejlu s jejich přísadou. Samozřejmě všude stříká krev, a když se nepřátelům trefíte přímo do hlavy, vytryskne její gejzír. Ovšem v tom množství budete z brutality spíše otupeni, než abyste ji vnímali jako jednu z hrůz války.
Treyarch si nedovolil převzít iniciativu a popostrčit sérii jiným směrem, než jakým ji už léta diriguje Infinity Ward. World at War je tak dílem možná nejpodobnějším svému předchůdci. Skutečně se hraje hodně podobně jako Modern Warfare, byť v jiných kulisách. Ale je to, jako kdybyste se na Matějské pouti přesunuli od jedné střelnice ke druhé, jinak stylizované. Pochopitelně je v popředí stále ono kosení stovek a tisíců protivníků, kteří na vás nabíhají spíše bezhlavě než nějak koordinovaně. Omezeny nebyly ani archaické přístupy, které jsou sice neustále kritizovány, ale nad nimiž se vždy tak nějak přimhouří oči. Jistě, je to ona přísná koridorovitost. Trochu jsme se báli, jak to dopadne v případě japonské džungle, ale autoři to nakonec zvládli se ctí.
Ne že by vám dali prostor navíc, to vůbec ne, ale úrovně navzdory své striktní stavbě na první pohled vypadají vzdušně a jsou logicky ohraničené. Když si je ale prohlédnete pořádně a v klidu (což je docela problém), zjistíte, že jsou v zásadě velmi malé. V té rychlosti, v jaké je ale Call of Duty obvykle hráno, tento nedostatek ani nestihnete zaregistrovat a už jste jinde.
Kromě koridorů přežily také skripty, kterým vděčíme za skvěle inscenovanou válečnou atmosféru, ale zato musíme snést řadu logických nedostatků. Jak už je dobrým zvykem, úzký koridor obvykle ústí na větší prostranství, kde se strhne přestřelka, v níž se hráč skrývá za zídkami a opatrně (i když, jak se to vezme) kosí stále se množící nepřátele. Ti se ale množí do aleluja, jakoby jich bylo nekonečné množství. Hra totiž čeká, až převezmete iniciativu a popoběhnete trochu blíže líhni vojáků. Tak se dostanete třeba až do domu, a jakmile se vám to povede, nikde nikdo. S tím souvisí i odlišné módy střelby vašich parťáků. Ti střílí docela jalově, ale jen do chvíle, než se vaším přičiněním posune linie vpřed. Pak se jim okamžitě zpřesní muška a sejmou každého, kdo už tam v takové chvíli nemá být.
Docela litujeme, že se Treyarch nepochlapil a nevytvořil pro hru nějaký ten efektní systém krytí. Takhle můžete před zídkou akorát zalehnout či zakleknout, ale nelze přes ní střílet z krytu. To je velká škoda a troufáme si říct, že by to hratelnosti jedině prospělo. Co je tedy ve World at War nového? Inu, moc toho není. Kromě jinak poskládaných úrovní v odlišném a nutno dodat, že velmi atraktivním prostředí, jsou to především fanatičtí Japonci. Ti jsou vcelku stejně hloupí jako jejich evropské protějšky, ale neváhají obětovat život za vlast.
Tím se vlastně ospravedlňuje taktika tupého nabíhání na hráče. Japonci ho navíc ještě sejmou na zem a je třeba rychle zmáčknout příslušnou klávesu, jinak je po vás. To je občas dost frustrující, jelikož se staráte o střelbu na dálku, když v tom vás zezadu napadne Japonec a vy se prostě už zachránit nestihnete. Kde se vzal? Asi spadl z nebe. Podobným opruzem jsou němečtí hafani, ti ale aspoň nabíhají přehledně zepředu. Japonci mají navíc oblibu skrývání v korunách palem, takže pozor na to.
Zbraní je jako obvykle spousta a dá se říct, že vám bude docela jedno, jakou zrovna používáte. Hlavně, že je v ní dost nábojů a pálí dostatečně rychle i průrazně, což až na výjimky platí o všech. Jednu úroveň si přitom zahrajete takřka výhradně s plamenometem, což je opravdová ohnivá jízda. Jindy pro ozvláštnění zase usednete do tanku a vydáte se na větší rozměr bojiště. Opět platí, že lékárničky neexistují a léčíte se chvilkou klidu. Stejně jako minule fungují granáty. Jsou užitečné, ale občas dokáží z rukou nepřítele pěkně zatopit. Ještě, že se dají hodit zpátky.
World at War používá ten samý engine jako Modern Warfare. Přestože už zdaleka nejde o nejmodernější technologii, na inscenaci velkolepých bojů, které jsou ale ve své podstatě komorní (rozsahem úrovní) stačí. Navíc skutečně nemá cenu počítat polygony na těle nepřátel, když jich za jednu minutu dvacet postřílíte. Důležité je, že se daří navodit válečnou atmosféru, i když, jako obvykle, značně přemrštěnou. Ve World at War možná až příliš. Pro samé výbuchy někdy nevidíte, co se kolem děje. Kdyby se to stalo párkrát, tak nic proti. Ale tady jede občas jeden výbuch za druhým. Na druhou stranu, zmatek byl ve válce určitě také.
Co se týče zvuku, možná je to subjektivní, ale nám prostě příliš nesedl. Zbraně jsou od sebe podle střelby prakticky nerozeznatelné – pochopitelně nejde-li o kulomet a plamenomet – a všechny vydávají jalový zvuk, ne nepodobný babiččině šicímu stroji. Pokud dávají autoři takový důraz na inscenaci válečné atmosféry, měli by se aspoň pokusit o realističtější zvuky. Hudba je na tom o poznání lépe a podporuje dynamickou hratelnost
Call of Duty: World at War tak víceméně plní sliby. Treyarch nesliboval žádnou revoluci a nepřinesl téměř ani žádné novinky. Jistě, pár nových prvků tu je, ale spíše jen detailů. I když, taková možnost projet kampaň v kooperaci je jistě lákavá. A vůbec celý multiplayer stavící na základech Modern Warfare je atraktivním rozšířením (šestihodinového) singleplayeru. Přece jen už ale nemůžeme být tak odvázaní a slepí k nedostatkům hry. Ty tu zcela určitě jsou, hratelnosti nevadí, ale pomalu by se měly začít odstraňovat a nejen vydávat stále to samé. Nehledě na to, že Modern Warfare bylo přece jen kompaktnější a troufáme si tvrdit, že i lepší. Treyarch tak znovu nepřekročil stín velkého bratra. Za singleplayer tedy uděluji 77%.