Maunterndorf 2010
Zimního soustředění v Mauterndorfu se letos zúčastnili tito: Hubálkovi, Hauptmannovi, Vlasta s Vaškem, Iva Štrunc. a Roman Stejskal. Měli jet také Černí, ale ze zdravotních důvodů se nemohli zúčastnit.
Vyrazili jsme v sobotu ráno a stavili se na oběd jako vždy před Brnem v Lipůvce. Do Mauterndorfu jsme dorazili v krásném čase, ještě bylo světlo, jak vidno na fotkách. Večer jsme zahájili pobyt dobrým jídlem pitím a sledováním olympiády.
Ráno jsme se vydali na Grosseck-Speiereck, a protože bylo krásně a vezli jsme sebou fotografku Vlastu, tak vlastně ani není o čem psát, protože je vše zdokumentováno. Večer nám trochu zkazili Rakušané, jelikož ve své televizi nepřenášeli souboj našich a ruských hokejistů, a tak jsme se museli spokojit s aktuálními zprávami z Petrových mobilů, jeden měl internet a Hubálek měl zprávy od Ondry. Nakonec možná dobře, že jsme to neviděli.
Další den se jelo na Aineck, neboli Margaritu. Chtěli jsme přejet přes vrchol do Katschbergu, ale foukal vítr a nejezdila nová gondola. Tak jsme si jezdili po A 1 a po černé pod vlekem, samozřejmě jsme navštívili naše krávy a opět se nám to líbilo. Večer jsme popili vínka, dali si opět výborné jídlo a zase koukali na olympiádu. Zkusili jsme několik her a potom Prší o peníze a zjistili jsme, že Vašek nerad prohrává. Ale byl statečný a nevzdal to. Sice nevyhrál, ale pobavili jsme se.
Úterý bylo hodně zajímavé. Byl to třetí den a my jsme si řekli, že to tedy nebudeme přehánět. Po nepatrném domlouvání jsme se domluvili na opětovné návštěvě Margarity. Petr Hu. Tam zavolal a zjistil, že gondola jezdí, takže se dostaneme na druhou stranu kopce a můžeme přejet do jiného střediska, jménem Katschberg. Vyjeli jsme až nahoru a sjeli si to na druhou stranu. Potom jsme opět vyjeli stejný kopec a vyzkoušeli si černočernou sjezdovku. Byla super, ale my se po další z řady flexidebility rozhodli přejet do Katschbregu. Tam se nám tak zalíbilo, že jsme zůstali až do oběda a potom už nezbylo moc sil ani času, a tak jsme si to opět přejeli zpět na Aineck pomocí jezdícího pásu, (který mimochodem nechtěně a omylem Dana zastavila tím, že se jí podařilo někam zapíchnout hůlku). Mirka s Ivou prohlásily, že už jedou dolů do hospody a počkají na ostatní, kteří si to chtěli ještě sjet. Nakonec se tam sjeli všichni více méně najednou a začala Jägermeisterovská smršť. Vypili jsme jich dost nato, abychom se rozhodli naplnit prázdnými lahvičkami originál krabici. Ten den nám mnoho nechybělo, ale plná nebyla. Potom se mělo jet domů, ale některým se tak moc nechtělo a vymyslely úžasnou věc, a to, že vylezeme na asi pětimetrovou hromadu přemrzlého tvrdého sněhu a po zadku si ji sjedeme. Mirka nařídila povinnost helmy, a tak jsme se vydali asi sto metrů směr kopec. Kupodivu šli všichni. Nahoru vylezli kromě kameramana v podobě Vaška všichni, ale dolů sjeli jen ti odvážní, podle těch, co to vzdali ti dostatečně opilí (nesmysl:-))). Byla to opravdu legrace a užili jsme si to. Ten den už nic nezastínilo tento zážitek, takže ani není o čem psát.
Středa patřila Fanningbergu. Těšili jsme se na vyhřívanou šestimístnou sedačku, známou hospodu i na lyžování. A taky jsme si to užili. Sice jsme hned po zdolání nejvyššího bodu sjezdovky sjeli k nové hospodě na dopolední předobědovou kávu, ale potom jsme už lyžovali až do oběda. Petr a Vašek jako jediní vyzkoušeli kvalitu Mausefalle, což je boulovitá prudká sjezdovka, kterou jsme vloni absolvovali skoro všichni, ale skoro všichni omylem. Oběd se moc nevydařil. Nejprve jsme s Ivou vybrali místu u velikého stolu u baru, ale Petrovi Hu se nelíbilo, tak jsme se museli stěhovat jinam a potom ještě jednou, protože jsme se k novému stolu nemohli vejít a někteří se nemohli opřít, protože seděli na lavici bez opěradla. Sice se nám sedělo dobře, ale asi jsme byli neviditelní, neboť nás pan vedoucí nějak přehlížel, a tak nám neumožnil udělat příliš velkou útratu, na kterou jsme se chystali. Chtěli jsme totiž doplnit tu krabici s flaštičkama Jägermeistera. Tak jsme se po nějakém to dalším lyžování přemístili do hospody, kterou jsme si vyzkoušeli vloni, a tam se nám opět líbilo.
Domů jsme dojeli s několika flaškami šampáňa, protože jsme čekali zlatou medaili od Sáblikové. To jsme netušili, že bude také bronz od našich běžců ve štafetě. Tak jsme slavili.
Ráno jsme se chvíli rozhodovali kam jet a nakonec zvítězil znovu Grosseck Speireck. Sjeli jsme si opět do St Michaelu, ale tentokrát se nám to tolik nelíbilo, protože to bylo ledovaté, a tak jsme jeli pouze jednou. Po cestě zpět dvousedačkou se na chvíli lanovka zastavila a pro ty, co byli uprostřed mezi sloupy to znamenalo zhoupnutí se dolů až o dva metry a potom zase nahoru, nebylo to nic pro slabé žaludky.
Nakonec se nám nejvíce zalíbila cesta dolů, která je z nejvyššího vrcholu dlouhá asi 8 km a tu jsme si několikrát sjeli. Skončili jsme dole na obědě a potom už jeli domů, protože odpoledne byl naplánován výlet do města a na hrad. Nejprve jsme si trochu odpočinuli, protože oslava z minulého večera a čtyři dny lyžování nás už trochu zmáhalo. Na hradě jsme vyfasovali mluvítka, která nám v češtině podávala výklad k jednotlivým expozicím. Po návštěvě hradu, která nebyla úplná, neboť jsme vynechali věž, jsme šli na prohlídku středu města a zakotvili v hospůdce, kterou jsme objevili předloni. Jídlo bylo naprosto vynikající. Sice jsme to nerozjeli tak jako minule, ale i tak to bylo super.
A byl tady pátek, tedy poslední den lyžování. Venku pršelo, a tak jsme se opět rozhodovali. Vyhrál to Fanninberg. Po prvním náznaku naší známé flexidebility se Vlasta s Vaškem trhli a jeli si to užít po svém, tedy lyžovat. My ostatní jsme už byli z toho lyžování trochu unaveni, a tak jsme zakotvili v hospodě, kde jsme ještě nebyli a líbilo se nám tam. Pořád sněžilo a my byli domluveni s Vlastou, že se sejdeme v té naší hospůdce skoro dole. Když jsme tam potom dojeli, bylo beznadějně obsazeno. Nejprve se zdálo, že pojedeme domů a najíme se v Maunterdorfu, ale potom Vlastu napadlo jet nahoru do nové hospody a teprve potom, bude-li tam plno, jet domů. Plno nebylo a my se skvěle najedli a pak už jsme chtěli jet. Jenomže Vlasta s Vaškem řekli, že by si to ještě chtěli sjet, a tak jsme jim to umožnili. Jedno auto sice odjelo, ale to druhé jim umožnilo si naposled zalyžovat. Samozřejmě to pro nás nebylo žádné utrpení, čekali jsme na ně, kde jinde než v hospůdce. A tak skončilo naše lyžování. Večer byl poklidný, protože ráno Hubálkovi jeli poměrně brzy, aby stihli doma nějakou akci. Už jsme se pouze sbalili a druhý den jeli domů. Vzali jsme Ivu, aby nemusela brzy vstávat a stavili se opět na stejném místě na oběd. Prý se tam vzadu tlačili:-) někdo by se rád tlačil:-)No a byli jsme doma. A to je vše.