37.FICHTLDAY 2009 opět ve vysoké kvalitě
Fichtlday 2009 opět ve vysoké kvalitě
Scénář posledního dne školního roku se od toho minulého nelišil. Fňučky nastoupily před Dědka (to jako mě), v rukou třímaly dokument o jejich studijních výsledcích, na temeni hlavy se jim rýsovaly rašící růžky a v očích, které pokukovaly po mojí šrajtofli, se blýskaly ohnivé uhlíky. I letos jsem se na závěrečnou akci školního roku připravil a opět si předem vystavil svoje „důchodcovské vysvědčení“.
„Za mojí velikou jedničku z náročných důchodcovských předmětů mi nikdo ani pochvalu neudělí, a tak nevím, proč bych měl ještě nedospělou mládež kazit finančními prostředky. To by bylo od zkušeného starce velmi nerozumné.“ Bránil jsem svojí peněženku. „Víte co? Já vás za pěkné známky pozvu na letošní Fichtlday. Bude to pro vás nezapomenutelný zážitek. To budete čučet!“ Do diskuse se vložila babka: „Dědku! Nebuď Skot a naval dětem prachy, ať mají radost!“ Já na to: „ A zrovna budu Skot! A to budete zírat!“
Na Žuchově to od samého rána vypadalo jako v mraveništi. Všichni organizátoři se chytli svých povinností, aby akce řádně klapla, závodníci kroužili od prezentace k depu, od depa k bufíku, od bufíku k Wecku, od WC do depa…a pořád dokola. Jen já jsem kmital z prezentační fronty na WC a zpět a to nejmíň desetkrát. Vůl starý, hltnul jsem si místo coly benzínu a zrovna moc mi to nesedlo. No ještě že jsem byl oděn do svého oblíbeného, svátečního skotského kiltu a nemusel jsem v tísni stále povolovat gatě. Když se bachor uklidnil, vyhledal jsem velitele akce a postěžoval si, že můj kozí dech koktá, jako Papagéno v Kouzelné flétně, který odborník by mě mohl vytáhnout z bryndy. „Na šlapátka je nejlepší Víťa Cab“, odvětil Fichtlšéf Ivo Kovář. Během čtvrthodinky byl stroj vyléčen a připraven k nervydrásajícímu boji.
Na bitevním poli u Žuchova bylo dusno jako v cizím šatníku, zrovna když se neočekávaně vrací pán domu. Na povel startmaršála jsem já a můj stroj, oba posilněni směsí benzínu s olejem, vyrazili do nelítostného, urputného boje. Těžký dým ze stotřiaosmdesáti výfuků, prach a bojový ryk i křik za námi zatáhl pomyslnou oponu. Ve svátečním kiltu, v přilbě s rohama, nahrbený jako býk před rozhodujícím útokem jsem se na splašených trubkách řítil neohroženě vpřed. V euforii bitevní vřavy riskuji, nedbám nebezpečných úskalí náročné trati, klopím zatáčky….najednou PRÁSK! O asfalt škrtám výfukem, ten se rozletí, musím zastavit. Domorodí obyvatelé obětavě přibíhají na pomoc. Přinášejí dráty, klíče, hřebíky, šroubky, ba ani štamprle a nedělní buchty v nabídce sortimentu nechyběly. Jenže čas běží, nervozita stoupá, oprava trvá dlouho a opět se hlásí bachor nakrmený výbušnou směsí. Je to v pr…. V cíli mi šéf akce říká: „Dědku, s tím výfukem si zajdi za Víťou Cabem, ten je přes výfuky machr.“ A taky že jo. Za dalších deset minut je odvrtáno, pospojováno, připraveno na crossovou disciplínu. Přichází bouřka, průtrž mračen. Crossová trať se mění v bahenní lázeň, část borců ze závodu odstupuje. No vyprdnout se na krásný závod pro nepřízeň počasí? To bych se na sebe nemohl aspoň půl roku ani do zrcadla podívat. Vyzkouším si nanečisto bahenní kolečko, ať vím, do čeho lezu. No neurval jsem podrážku od svých svátečních mokasínů?! „Dědku, zajdi za Víťou Cabem, ten je na opravu obuvi specialista.“pravil Ivo. Fakt. Boty jsme zaizolepovali a jelo se.
V podvečer se domů přibelhala koule bahna v kiltu. „Dědku, vypadáš jako bys s Žižkou válčil u Sudoměře.“ Posmívaly se mi moje baby. „A jak jsi v tom ficht- ději dopad?“ – nedaly si pokoj. „Nevím. A je mi to úplně fuk. Já mám totiž Fichtlday rád!“
Rozervané boty jsem umyl, nacpal do nich hlínu, do hlíny vysadil netřesk a na počest Fichtldaye 2009 přidal k těm ostatním osazeným botám v naší BOTA-nické zahradě. Jsem přece vynálezce kokotin a taky Skot a šetřit se musí. No ne?
Váš Dědek