26.TLACIL,_tlacil...az_vytlacilL
29. 12. 2008
TLAČIL, TLAČIL, …………AŽ VYTLAČIL
Vždycky, když si nás náš Dědek pozve k jednacímu stolu, je jasné, že má za lubem nějakou kulišárnu. Nejdříve zkontroluje, zda je celý tým jeho šesti bab plus pes na svých místech, pak rozebere zápis z minulé porady a vyhodnotí jeho splnění, potom přednese dané téma dne a hned rozdělí úkoly a zodpovědné osoby. Naše předposlední porada byla zaměřena na slavnostní vyhodnocení výsledků uplynulého školního roku. Obě školou povinné fňučky předložily svá vysvědčení a natěšeně hleděly na Dědka, co se bude dít dál. A taky se dělo! Dědek utrousil jakousi skromnou pochvalu a oběma udělil po padesátikačce s přáním pěkných prázdnin.(Lakomec jeden.) Pak se vytasil se svým vlastním vysvědčením, které si sám napsal na počítači a vytahoval se jak guma od starých zaprděných gatí, že má taky samé jedničky a prý důchodcovské předměty jsou mnohem těžší než ty běžné…..dokonce si udělil i jedničku z mravů, nad čímž všichni pochybovačně kroutili hlavama. Jedině náš pes uznale pokyvoval hlavou, neboť mezi nimi panuje duchovní jednota, ale je docela možné, že podřimoval a hlavou pokyvoval, jak tloukl špačky. Potom ještě všem rozdal barevně zpracovaný harmonogram akcí na prázdniny stvrzený vlastním podpisem a tím autogramiáda skončila.
Na konci prázdnin jsme se opět sešli v plné sestavě, abychom vyhodnotili splnění letního opatření a domluvili poslední společnou víkendovku. Dědek nám oznámil, že společnou tečku za radostným obdobím školního volna učiníme na akci „Výtlač kočárků na Lysou horu“, prý je to z Papežova pouhých osm a půl kilometru po asfaltce, s převýšením jen sedmsetpět metrů. Vlnu nevole spustila babička: „Dědku! Páchat rodinné násilí na staré ženě,vlastních dětech a nezletilých vnučkách nemohu dopustit! Ber si kočár, psa a táhni!“ a na stůl položila dvacetikačku, kdyby prý pes dostal žízeň.
Na Papežově se nás sešlo větší počet. Já to neumím spočítat, ale Dědek pravil, že kolem pětadvaceti posádek, dva vozíčkáři a taky několik psů. Dědek byl samozřejmě ustrojen do svého oblečku po předcích, který ještě stále páchne po naftalínu, přestože v něm chodí poměrně často na různé, významné akce. Rovněž kočárek historicky spadá do začátku technické revoluce, ježto prý si v něm osobně odbrečel první dva roky svého života. Uvítací ceremoniel provedla malá Klárka, kvůli které celá akce před sedmi lety vznikla. Pak její taťka, vrchní kočárník „Výtlač“ odstartoval a všichni se s radostným pokřikem vydali vzhůru-na Lysú. Kmital jsem svýma nožkama ve vysoké frekvenci, hlavně proto, že jsem měl radost z pěkného dne, ale taky proto, aby všichni viděli, jaký jsem zdatný pašák. Dědek cestou vedl k účastníkům moudré řeči na rozmanitá témata, jako kupříkladu – že vědci ze Skandinávie přišli dlouhodobým pozorováním na to, že díky globálnímu oteplování dochází při intimních hrátkách v přírodě k vysokému nárůstu úrazů, to že prý vyčetl v nějaké gazetě a nemůže s tím souhlasit. Mladí jsou podle něho jen líní a neobratní a nejsou zvyklí vnímat nástrahy přírody a těm, co jsou furt zvyklí sedět doma na řiti a do přírody si jdou jen občas povyrazit, by zvýšil daně a taky zdravotní pojištění. A ještě řekl, že to tak nenechá a požene to vejš. Já tomu moc nerozumím, protože jsem se po vzájemné dohodě se svými fenečkami dostal do problému pouze jednou a to když mě její páníček vzal klackem po hřbetě, ale to už je dávno. Asi tak po šesti kilometrech, na Zimném, jsem se dostal do krize a poněkud jsem začal zaostávat. To Dědka naštvalo a zase vedl blbé kecy: „Neflákej se potvoro zrzavá“, nebo „Nemysli si, že se povezeš v mém kočárku, ostudo rodiny!“ On si o sobě myslí, že je snad ozdobou rodiny. Čumák má stejně šedivý jako já a za těch dvanáct roků, co spolu běháme po Beskydě už taky nepodává ty výkony jako kdysi, tak ať nemachruje. Konečně jsme kočár vytlačili až na „Kopec“. Lidí tam bylo, jako na nějaké demonstraci. Všichni na nás zírali, jak eskymák na žirafu, mnozí projevili zájem se s námi vyfotit. Na Lysé se mi vždycky líbí a pokaždé se mi podaří navázat družbu s pěknou fenečkou, pokud ovšem její posmolený páníček netřímá v ruce klacek. Nezdrželi jsme se dlouho. Dědek se pozdravil se všemi svými známými a to dobově, pěkně po staročesku, jako: „Uctivá poklona madam“, „Pozdrav pánbůh“, nebo „Přeji stálé zdraví“ a tak podobně. Ještě pak vyslovil obdiv oběma vozíčkářům, kteří naši perlu Beskyd vymakali „na ruku“ a už jsme švihali dolů. Dobrou akci je třeba podpořit, obohatit nápadem a příští rok zopakovat.
Doma, při referátu o vydařeném posledním prázdninovém víkendu jsem směl sedět v křesle hned naproti Dědka, ježto mezi námi už opět panuje duchovní shoda. Pozorně jsem poslouchal a jak jsem koupil, tak prodávám.
Váš PŘÍTEL ČLOVĚKA
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář