85.LAMPIONY ŠTĚSTÍ
5. 5. 2014
LAMPIONY ŠTĚSTÍ
V měsíci dubnu je v našem kalendáři čtvero označení hvězdičkou, aby se nezapomnělo na dva svátky a dvoje narozeniny. To se vždycky celá moje sedmihlavá smečka bab spakuje a táhne na chalupu do Frýdlantu. Já tam vyrážím s několikadenním předstihem, aby byla jistota, že obytné prostory budou řádně vytopené na příjemných alespoň 28 stupňů Celsiovy stupnice a na zahradě pro ně už nezbyde žádná práce. To, že jsou v početní převaze, to by mi ani tolik nevadilo. Avšak jejich síla spočívá v jejich jednotě a to mi vadí. Stačilo se jen nesměle zmínit, že bychom slavné dny ozdobili třeba jen jedním jediným výstupem na Lysou….a už to šlo. Hlasité projevy nevole se sypaly na moji hlavu tónem, kterému nešlo oponovat. A že prý si raději zajedou na procházku do supermarketu, aby bylo na večerní párty dostatek jídla a pití. Večer pak musím grilovat a tlačit do sebe odporné mastné buřty a svoje vnitřní hospodářství prolévat Fernýtkem, protože chlapi prý to mají rádi hořké a taky proto, aby nevyměkli. Takový potravinový teror na mě pokaždé zkoušejí. O kulturní program se mají za úkol postarat vnučky. Navléknou se do zelených hábitů, vyvádějí darebnosti, skopičiny a u toho řvou: „Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně, rozdáváme, rozdáváme!“, jakoby podobných kravin v telebedně nebylo dost od rána do večera, den co den. Ani bych se nezlobil, kdyby televizor už konečně vyplivnul svoji duši. Hlavní událostí večerního programu bylo vypouštění ,lampionů štěstí‘. Každý si napsal svoje přání, které by mu mělo přinést radost a štěstí. Přál jsem si kolo. Takové vysoké - tzv.kostitřas, jako má můj kamarád Jóžin z Brodu a jezdí na něm ve fraku, s cylindrem na hlavě a na rukou má bílé rukavičky. Když jsem přečetl svoje skromné přání, opět jsem se stal hromosvodem nevole a musel si vyposlechnout mnoho nelichotivých slov z úst mojí drahé babky Velitelky. No, raději přibrzdím a zmíním událost příjemnější.
Zajímavé přání sepsala vnučka Andrejka, žačka první třídy:
Přála bichsemsi koníčka ale mamka řikala že koníka nemůžeme mít protože každý den vypyje padesát litrů vody sežere moc sena a pakbi nezbilo na naše čtyry ovečky a onybi pak mohli umřít. A tak si přeju robotyckeho koně protože ten seno nežere a moh bimně vozyt do školy i do hudepky protože tomám hódně daleko.
Ona je naše Andrejka ,koníčková‘. Náušnice- s koněm. Školní brašna-s koněm. Trička, noční košile, knihy, přívěšky, hračky…. všude samý kůň, dokonce i její pokojíček spíš připomíná maštal. K přáníčku připojila adresu domů do Karviné. Lampiony štěstí se vznesly vysoko nad naše hlavy, až z nich byla jen malá tečka a ta nabrala kurz na sever, směrem na Pálkovice, Frýdek-Místek…..
O pár dnů později, přišlo naší vnučce od České pošty oznámení o uložené zásilce. Byl to balík a v něm dopis:
Milá Andrejko,
právě dnes mi poštou ranní přišlo větrem tvoje psaní. A protože se nemá nic odkládat, hned na něj odepisuji.
Vím, že chodíš dost daleko do školy a dvakrát v týdnu ještě i do hudebky a kolikrát tě pak i nohy bolí. Rád bych ti vyhověl s přáním, které jsi mi poslala po lampionu štěstí, ale na to, abys jezdila do školy na robotnickém koni, jsi ještě moc malá. I na jízdu na koni, ať už živém či robotnickém, je potřeba mít Oprávnění k provozu na pozemních komunikacích a to můžeš dostat, až vyrosteš. A tak trénuj nohy, to se ti bude vždycky hodit a občas si taky zajezdi na kole nebo koloběžce, ty seno nežerou. Zatím ti do sbírky posílám překrásného koně, který ti jistě bude vynikajícím kamarádem. Jmenuje se Dark.
S pozdravem Štístko Lampionovič.
P.S.
Jasně, že koně a dopis jsem poslal já. To se ale nesmí nikde říkat!
2. 5. 2014 Dědek
Náhledy fotografií ze složky kun
Sprosťáku
(KUŇ, 16. 5. 2014 18:05)