73. PROSTŘENO
PROSTŘENO
Stryk Eda a tětka Francla byli bezvadná důchodcovská dvojka. Eda byl postavou malý, tak asi metr pade nad zemí. Říkalo se, když jako dítě pásl krávy, že ho sudokopytníci povozili na rohách a ještě nešetrně pošlapali a od času této divoké koridy už pak nepovyrostl ani o centimetr. V dospělém věku, aby vypadal opticky vyšší, nosil neustále na hlavě klobouk. Ten sundával pouze u jídla a v posteli. Když šli s Franclou každou neděli do kostela, vždycky se zaseknul v hospodě a na mši nikdy nedorazil. (Jasně, že kvůli klobouku.) K největším zálibám mého bezvadného strýce patřilo houbaření a chov králíků. V jídle byl mimořádně vybíravý. Teta byla od svého muže nejméně o hlavu větší a nikdy by si nedovolila vzít si na nohy boty na podpatku, to by byl neodpustitelný průšvih. Pro neopakovatelné zážitky jsem rád tyto příbuzné navštěvoval.
„Jak je možne, že v te polevce plavu hřiby? Chceš mě otruť?! Viš, že hřiby enem sbiram, ale nikdy něžeru!“
„Franclo, dobře viš, že němam rad ryžu! Vypadam snaď jak jakysik čiňan? Mam šikme oči!? Němam. Dej to kurňa kuram.“
„Ty knedle v te mačce se nědaju žrať, je to slizke jak slimak! K čemu něnavařiš fazoli? Z tych fajně hlaholi.“
„Tuž to je potravinovy teror! Jak si možeš dovoliť dať mi na oběd mojeho kralika!? Či jsem kanibal? Ani pes ho nězežere, bo byli spolu kamaradi“.
„Ale Edo, to něni tvuj kralik. Našeho jsem dala susedovi a on mi zabil kralika z jeho chovu.“
„Kurde tys je hlupa, či si mysliš, že něpoznam svojiho kralika? Mě něoblafněš!“
„Maš pravdu, že su hlupa. Inač bych si takeho gizda jaks je ty nikdy něvzala.“
„Co to fulaš za hlupoty? Ja sem si vzal tebe! A to enem proto, že mi tě přišlo luto, jak ses tu po dědině tlukla sama. Kdybych vtedy věděl, že schvalně buděš ničiť moje vnitřni hospodařstvi takymi blafami, tož to bych nikdy taku kravinu nězrobil“.
Klíčovou událostí toho roku se stala houbařská výprava, na které jsme se domluvili s Edou a dvěma bratranci. Hřiby rostly jak beďáry na ksichtu puberťáka, koše byly záhy plné a tak jsme ještě zašli do pohostinství na jedno.
„Synci, vyprava byla uspěšna, bo ja sem v lese kromě hřibu našel aji fajne hodinky. A dokuď ty Pabědy něpřepijem, tak se do chalupy něidě.“
Už byla skoro závěrečná, když Eda vstal a prohlásil: „Synci, je třeba isť domu, bo už mi v kulach hřmi jak v oblacich a dněska mam slibene.“
„A kurňa, to je pruser“, řekl stryk Ed, když jsme se dopotáceli před jeho dům. „Ja sem zapomněl, že mam na dněska objednane uhli.“ Fakt. Před barákem čtyřicetimetráková kupa uhlí, v ní zapíchnutá lopata, na vrátkách přišpendlený kus papíru a na něm palcovým písmem napsáno: „KAJ SE SMYKAŠ TY OŽRALCU OŽRALY, KDO SI MYSLIŠ, ŽE TO BUDĚ SKLADAŤ!“ Když jsme kolem druhé ráno špinaví jak havíři po vyfárání odvezli do šopy poslední kolečko uhlí, vytáhl Eda zpoza trámu tajnou láhev slivovice a řekl: „Synci, něž se rozejděme do svych domovu, za svojimi robami, dame si eště raz po pulce na pevne nervy. Buděme ich potřebovať.“ Další přípitky byly na kuráž, na odvahu, …..
Bylo pozdní léto, když jsme navštívili ,stryka a tětku‘. Bydleli na konci dědiny, v chalupě, která byla napůl dřevěnice, napůl zděná. Dřevěný plot, na dvoře pes vítač - hlídač, v oknech muškáty, na lavičce před domem se vyhříval kocour, slepice a kachny v ohradě, tráva v sadu neposekaná, protože ta musí vyrůst, aby bylo seno.
„To je dobře, že stě tady, pravě se chystam davať na stul“, pravila tětka Francla. Měla na sobě dlouhou sukni, halenku a bílou zástěru. Slušelo jí to. Na kraji kamen probublávalo kyselo. V takové chalupě je pro případ náhlé nevolnosti z hladu vždycky na kraji plotny v pohotovosti odstavené nějaké to kyselo nebo fazolačka, případně bramboračka či kulajda. Masivní dřevěný stůl byl ozdobený pouze ošatkou s čerstvým chlebem zabaleným v utěrce a sůl. (,Eda něma rad, když su na stole zbytečne serepetičky, kere enem překažaju‘.) Každý si z chleba ukrojí podle sebe. Ženské odkrajují tenké krajíčky, chlapi pořádné zouváky. Polévka byla poctivá. Z kysaného zelí, byly v ní i fazole, kus uzeného kolena, trochu kvásku a jíšky dělané na domácím špeku, taky v ní plavalo několik natvrdo uvařených oloupaných vajec. Po polévce si každý z velké kameninové mísy na talíř nabral horkých domácích brambor na loupačku (,kobzoli‘), přidal kus másla a mocně posypal pažitkou. V malovaném džbánu byla na zapíjení připravena další bašta – vychlazená kyška a v ní rozšlehaný tvaroh. Když jídlo v břichu slehlo, přišlo na řadu kafe z melty, cikorky a mléka, k tomu čerstvě napečené buchty. Stryk Ed si neodpustil svoji oblíbenou průpovídku: „Buchta s makem hybe ptakem, ja si pro jistotu eště přidam“, na což se Francla jen pousmála a prohlásila: „Ten stary chachar by enem s tu řiťu kyval.“ Dnešní oběd se obešel bez slovních přestřelek, což mi tak trochu chybělo, ale i tak jsme měli z krásného dne na dědině bezvadný pocit.
Tož takové to bylo fajné „PROSTŘENO“.
Františce i Edovi vyměřený čas na tomto světě vypršel už před třiceti lety. Nepatrnou část vzpomínek na ně jsem musel dát na papír, aby se vědělo, že zdánlivé maličkosti mohou potěšit a nesmazatelně zakořenit ve vzpomínkách.
Stálé zdraví přeje Dědek
Komentáře
Přehled komentářů
Tož fajne počteníčko, jak člověk vzpomene na tu svoji rozvětvenou rodinu tak by si taky dal po kelíšku. Hodně zdaru
.-)
(Matao, 3. 3. 2013 22:08)