23._3_IN_1
25. 12. 2008
„ 3 IN 1“
Na dnešní „Královskou etapu“ Lysacupu jsem se připravil s úctou a zodpovědností, která k tak významné události náleží. Ráno jsem si přivstal, pěkně se oholil a navoněl pitralónem, oblékl si fungl nové ponožky a spodní prádlo, řádně si vyčistil sedmimílové botky od rákosníka a na jejich podrážku napatlal silnou vrstvu běžkařského Swixu, ať mi to při záběru neustřeluje.Nejpodstatnější úkon však musím stručně objasnit:
Při svém působení v seriálu závodů jsem si u některých borců povšimnul pozoruhodné zajímavosti. Zřejmě mají pod čepicí jakési zvláštní zařízení, ze kterého čouhají drátky a ty pak vedou pod dres. Nedalo mi to a nesměle jsem vyzvídal k čemu to jako slouží.Odpovědi všech dotázaných majitelů drátků byly podobné. Že prý jim to pomáhá, jiné to zas nabuzuje, či dává energii k lepšímu výkonu. Údajně se to dá koupit v každém řetězci a jmenuje se to „Empétrojka“. A tak si říkám, když tenhle přístroj poskytuje takovéto služby, tož to si ho musím taky pořídit. Hned jsem doma babce nahlásil nezbytnou potřebu takového zařízení a současně jsem podotknul, že to jistě bude i dobrý stimulátor pro kvalitu intimního života. A ještě jsem využil příznivých okolností v tom, že už brzy bude Valentýna, což je svátek zamilovaných a že by… . „Dědku, nech těch keců a nedělej se blbý, nebo ti to zůstane! Dobře víš, že na konci těch drátků jsou sluchátka, z těch se poslouchá hudba a je to MP 3.“
„Tož to mě podrž“ pravím „a já jsem si myslel, že muzika se poslouchá přes „Otíky“, což jsou pořádná sluchátka, podobná těm, co nosil Otík ve Vesničce střediskové a poslouchal se z nich tenkrát třeba Olympic nebo Káju, jak zpívá včelku Máju.“
I svolal jsem rodinnou radu a nákupem bakelitového ucha pověřil Zdenečka Drobečka, což je můj zeť.
(On nemá rád, když mu říkám Drobeček, ježto váží 120 brutto, dělá ve fabrice na gumové bonbony majstra a tvrdí, že gumítky do sebe vůbec netlačí, bo by si prý zgichal postavu. Kecá! A ne, abyste na mě napráskali, že jsem to na něho bonznul.) Hned jsem mu řekl, ať do těch uší naloží něco fajnového, žádné es ta ta –um ta ta, ani tuc tuc tuc tuc….Však on Drobeček zná můj vkus a slíbil, že budu určitě spokojený.
Na druhý den mi to dělo pod čepici přinesl, poučil mě, jak s ním zacházet a prý si to mám zapnout, až bude nejhůř.
Nebudu popisovat notoricky známá fakta spojená s programem Lysacupu, ta jsou vždycky kvalitně zpracována v událostech a komentářích na našich stránkách - pochvala!!!
Atmosféra na seřadišti borců byla stejně hustá, jako temné mraky válející se nevysoko nad našimi hlavami a já jsem opět očekával excelentní zážitek. Hned po startu jsem vypálil, jak po dvou litrech mikyšky a záhy si získal mírný náskok před všemi modře podtrženými běžci. Do první krize jsem se dostal na Butořance, kde to i přes odborně ošetřenou obuv pořádně klouzalo, což mě vyvedlo z pravidelného rytmu.A právě tady nadešla chvíle, kdy je třeba využít technického pokroku a zapnout hudbu. Zdeneček Drobeček nezklamal. Jirka Biset je v muzice fakt frajer, asi jako machr století Procházka v oblasti peněžnictví. Ono to opravdu funguje! ´,Toreador smělý‘ mě popohnal přes dva červeně podtržené borce, rytmus kroku se srovnal. Na Lukšinci ještě zahrabu nohama, jako ten býk, kterého právě skolil….. ale co to, co to!? Rytmus další melodie se mění na tříčtvrťový! Copak už trpím Parkinsonem, nebo snad mám tři nohy? Začnu poskakovat, jako cirkusový koník v manéži a ne a ne se strefit do pravidelného – raz dva, raz dva…., slavnou empétrojku raději vypnu. Další krize se dostavuje na ‚Velkých větrech´. Pochybuji, že jim tam nahoře ještě zbyly nějaké fazole, neboť síla větrů byla přeukrutná. Tam předbíhám jakéhosi turistu a ten za mnou řve: „Co blbneš, šetři patrony! Letošní rok zase končí osmičkou, ještě je můžeš potřebovat“! Na vrchu odevzdám lísteček s označením D. - K.D. a bez otálení valím po sjezdovce dolů. Několik dlouhých skoků, sem tam i kotrmelec, připadal jsem si jak špatně trefený zajíc. Seběh mi nedělal problém, dokonce jsem ještě dva borce předběhnul, ale ti mi to zas později vrátili.Z ,hangu‘ dolů to bylo celkem držkovní, ale dalo se to přežít. Přiskotačím k občerstvovačce pod Bezručem a na cestě ke korýtku se dostavují bolesti řiti, teda správně hýžďových svalů. To mám z toho, jak jsem svištěl dolů. Řeknu vám, že naposled mě takhle prdel bolela, když mi bylo dvanáct a fotřík mě s o šest let mladším bráškou načapal, jak na půdě hulíme cigárka.To byla mela! Vychovával mě gumovým pantoflem a na holou: „Ukradl otci cigarety-prásk!,učí mladšího bratra kouřit- prásk přes půlky!, opět společně usilují o založení dalšího požáru-prásk!, pozvraceli schody-šup na prdel, přinesl opět poznámku v žákovské knížce- a zas ten pitomý pantofel na řiti, Helclovou o přestávce zatáhnul na chlapecké záchodky a nutil ji k nemravnostem, tahle sedla zvlášť dobře……“
Bráška tehdy rodinné násilí přečkal v úkrytu, pod postelí. Hulí dodnes.
Povzpomínal jsem na doby zrání a snad bych se měl zas na chvilku rozběhnout, no ne? Už to s během nemělo moc společného, ale na hození flinty do žita to určitě není. A tak jsem se za dvě hoďky čtyřicet doplantal do boudy na Lysé a jsem rád, že jsem si dokázal splnit svůj cíl. A protože už vím co je to 3in1, musím vyslovit obdiv slečně, která to jako jediná mezi muži zvládla, obdiv borcům, kteří trasu dali za méně než dvě hodiny i šestnáctiletému mladíkovi, který se s tratí statečně popasoval….a vůbec – úplně všem.
Když jsem se vrátil domů, přivítala mě moje babka-šéfka slovy: „Sakramentský Dědku, kde vězíš!? Copak nevíš, že večer jdeme na myslivecký bál?“ No fakt jsem na to ve víru zajímavých událostí úplně zapomněl. Na plese mi už tříčtvrťové rytmy nedělaly takové problémy, jako nad Lukšincem a v tombole jsme vyhráli zajíce. To ve mně vyvolalo pěknou vzpomínku na severní sjezdovku a Královskou etapu LC.
Tož to by tak bylo všechno. Dřisty pindy dopsané, flaška dopitá, jdu chrápat.
Mějte se váš Dědek.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář