Opakování matka moudrosti... ;o) a opět si slibuji - autokárem nikdy více!!!
Je to až nemožné …jen málo času uběhlo a já se opět vydávám do krásných severských krajů… Tentokráte jsem se rozhodla představit tyto místní krásy i mé milé sestře… Ale jak jsme řekly na jednom videu před odjezdem: „Trondheim už nikdy nebude jako býval, neb my tu nebudeme.“ Jsme zpět, ale Trondheim už nebude jako býval. Nebude zimní, ale bude jarní, nebude bílý, ale barevný, nebude pln tmy, ale světla a ani nebude obývaný tolika našimi přáteli, neb Ti se pomalu vydávají zpět do svých rodných zemí… Avšak bude nadále okouzlující, stále překvapující a „náš“ … ;o)
Den prvý – pondělí 8.6.
Den druhý – úterý 9.6.
Jako na většinu nocí v autobuse (v mém případě jen kromě jedné) by snad každý rád zapomněl… v tomto případě tomu není nikterak jinak. Někdy asi kolem třetí hodiny nás paní stewardka vzbudila s tím, že trajekt, jež jsme měli stihnout nestihneme, a proto budeme čekat na další (ono čekání byla jediná slastná půlhodinka, kdy jsem v autobuse zamhouřila oči), po nedobrovolném přesídlení do horních palub trajektu šikovná Zuzanka rychle našla (po jistých zkušenostech z předchozích cest trajekty) dlouhé pohodlné sedačky, jež na každé z nich po chvíli podřimovala jedna Češka… Naneštěstí jsme zaspaly odchod všech ostatních cestujících (ano, na celém velkém trajektu byli pasažéři jen jednoho jediného autobusu, a to našeho) a do autobusu doběhly právě když se rozjížděl k opuštění lodě. Na druhém trajektu plujícím něco kolem dvaceti minut jsme si stačily akorát umýt zuby a vrátit se zpět … opět s hlášením a připlouvání do přístavu. Slunce pálilo a my se mohly z autobusu kochat krásami Švédského království. Lidé postupně vystupovali až nás v Oslu, přesně ve 14.hodin vystoupilo jen pět. Tam už tedy slunce zas tolik nehřálo, zato nás měl v plánu osvěžit norský deštík. Z hrozivých mraků se na nás nakonec nevylilo závratné množství vody, které nás zprvu vystrašilo, což nás velmi potěšilo. Slunce se střídalo s mraky, stejně jako se střídalo horko a velmi chladno (až neuvěřitelné teplotní rozdíly ve velmi malých časových úsecích ;o)). Po úschově zavazadel jsem si velmi rychle oživila mé matné vzpomínky Osla zhlédnutého před pěti lety, kdy jsem se namísto zhlédnutí královského paláce toulala po černošské, čínské a nakonec cikánské čtvrti. Širokou uličkou vedoucí přímo z náměstí před nádražím jsme se dostaly na hlavní boulevard, jež se zelenal travou a stromy ověnčenými květy. Fontány a vodotrysky ve slunečném dni vykouzlily spolu se spoustou barevných květin nádhernou atmosféru, skrz kterou jsme došly až k paláci, kde právě královská garda končila své střídání. Po pár dokumentárních snímcích (málem jsem byla zastřelena panem „gardistou“ , jež mě třikrát vyzval ke změně pozice – místo po jeho levé ruce jsem směla stát pouze po jeho ruce levé) jsme se vydaly dále a to do královského parku rozkládajícího se v těsné blízkosti paláce. U rybníčku, kde elegantní seniorky ležérně krmily vodní ptactvo, jsme posvačily pod rozkvetlými šeříky a slečna Irenka se snažila pohladit nějakého kačera… což se jí nakonec (naštěstí) nepodařilo. Po královských zahradách následovala návštěva Vigelandsparken – známého oselského parku proslulého ohromným množství nahých soch. Krásné černé mraky dodaly na atmosféře a já mohla vzpomínat, jak před pěti a půl lety jsme šli s kamarády v mrazu skrz park s českou vlajkou… Jak je celé Oslo velké, tak na konci, kde jsme se na chvíli chtěly zastavit, vedle nás seděly na lavičce dvě Češky, zjevně žijící v Norsku – jak je ten svět ale někdy malý, že?! Z parku jsme se vydaly do přístavu a z něj pomalou procházkou kolem Domkirkenu (kostela) do botanické zahrady. Myslím, že letos jsem se vyhnula nehezkému přechodu ze zimy v jaro – nejprve jsem se vrátila do Ostravy v dubnu a to z minus pěti do skoro plus třiceti – tudíž do právě rozkvétajících šeříků a narcisů, a nyní se vrátila zpět do Norska do období kvetoucích rododendronů, tulipánů a kaštanů. Krása... V botanické zahradě jsme pobyly dokud nás nevyhostili a již poměrně rychle jsme vyrazily k opeře. Velká bílá architektonicky zajímavá budova pomalu sestupující do moře nás při západu slunce (kolem půl jedenácté) zaujala, a z terasy na samém vrcholku jsme se mohly rozhlédnout jak směrem do moře, tak i do města, přičemž bylo možno vidět i hory v dáli. V jedenáct hodin jsme již seděly ve vlaku, kde na nás čekal „balíček“ s dekou, polštářkem, špunty do učí a „škraboškou“ na oči proti světlu… Neuvěřitelné. A tak jsme projížděli horami, kde bylo ještě spousta sněhu a já spala… většinu cesty… neb tak úžasně polohovatelná sedadla dovolí jen málokomu nespat.
Den třetí – středa 10.6.