Kázání ke stažení zde

I. čtení: 1Te 4,1-10           Neděle 10.3.2013           Hlavní (II.) čtení: Mt 23,1-8

Milí bratři, milé sestry,

výraz „bratr“ patří k nejčastějším biblickým slovům. Ve starozákonní církvi se tak oslovovali ve větší míře, než bychom asi tušili. Rozhodně to není oslovení jen křesťanské. Za bratra byl pokládán každý blízký pokrevní příbuzný – tedy nejen sourozenec. Ale také přátelé a souvěrci se navzájem nazývali bratry.  Třeba král David naříkal nad přítelem Jónatanem, který padl v boji: „Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane.“ (2S 1,26) Ve chvíli zármutku mělo oslovovení „bratře“ jistě velkou váhu.

Právě tak bylo vzácné Saulovi z Tarsu (pozdějšímu apoštolu Pavlovi), když ho uprostřed kajících modliteb Ananiáš pozdravil: „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán.“ (Sk 9,17) V křesťanském společenství si říkáme „bratře“, a zrovna tak „sestro“. Ale poměry se mění a tato oslovení se z církve vytrácejí, což mě osobně velice mrzí. Nedávno jsem psal jedné pracovnici synodní rady a oslovil ji „sestro“ (činím tak jen v případě, když bezpečně vím, že daný člověk je evangelického vyznání). Odepsala mi tehdy: Víte, pane faráři, já nemám moc ráda to „bratrosestrování“ v církvi. Proto mě například velmi potěšilo, když náš bratr místokurátor, vysloveně chtěl, abych ho při děkovných bohoslužbách za rekonstrukci střechy před pozvanými hosty nazýval jen „bratrem“ – i když v jeho případě by to šlo i několika jinými způsoby. Domnívám se, že církev nedělá dobře, když od tohoto oslovení upouští – protože je to oslovení velmi vzácné. Bratrem a sestrou jsou mi všichni, kteří jsou zároveň dětmi nebeského Otce – skrze jeho Syna a v Duchu svatém. Z křesťanského pohledu žádné vznešenější a důležitější oslovení neexistuje!

Ale zároveň si uvědomuji, že slova „bratr“ a „sestra“ můžou ztratit svou náplň, svou hloubku. Můžou zevšednět. Proto jsem právě dnes zvolil ten Ježíšův příkaz, abychom se navzájem nazývali a brali jako bratři a sestry.

Biblický text nám jasně říká, že naše bratrství má původ v Kristu. On je náš Mistr, totiž Učitel, který nás shromažďuje kolem sebe a tvoří z nás společenství. Avšak zde už nevystačíme s obvyklou představou učitele a žáků. Ježíš Kristus je učitel mimořádný. Bůh v něm zjevil světu svou pravdu, nabídl své odpuštění a pozval do svého království. Takové poslání měl on jediný. Nerozmnožoval vědomosti, ale uzdravoval srdce od pýchy sobectví, neposlušnosti, falešné spokojenosti. A poněvadž víme, že je živ a spravuje svou církev, nemůžeme o jeho učitelské činnosti mluvit jen v minulém čase. Jeho jedinečné vyučování se stále děje. Je zde společenství těch, kteří berou z téhož zdroje života, mají v Bohu společného Otce, žijí podle Božích pořádků a těší se nadějí nebeské slávy. Nikdo jiný na celém světě neumí vytvořit takové společenství. A my k tomu Božímu společenství patříme, pokud je nám Kristus jediným učitelem, ba víc, dárcem duchovního života. To on nás obnovuje svým odpuštěním, přitahuje ke svému programu lásky, služby, pokoje, naplňuje stejnou nadějí na slavné věci budoucí. Za takových okolností jsme bratři a sestry.

Avšak biblický text nám také ukazuje, jak těžko se myšlenka bratrství a sesterství prosazuje. Překážky jsou na naší straně. Tehdy se to týkalo zákoníků a farizeů, tedy teologů a lidí praktické zbožnosti. Jistě bylo obojího potřeba. Písmo svaté vždy vyžadovalo studium a každodenní poslušnost. Jenže tato služba církvi sklouzla do namyšlenosti, pocitu nadřazenosti a k panování nad duchovním životem druhých. Oni zasedli na katedru Mojžíšovu a vyhlašovali závazná ustanovení. Sami je plnili jen zdánlivě a s patřičnou okázalostí. Vyžadovali pro sebe oslovení „mistře“ a „otče“. Žili v přesvědčení, že všechny ostatní věřící přesahují o hlavu. V jejich řeči to „mistře“ znělo „rabbi“, což je odvozeno od hebrejského slova „rab“, které znamená „velký“.

Zde musel Pán Ježíš se vší rozhodností zasáhnout. Vyhlásil, že zakládá jiné společenství, v němž neexistuje žádná forma povyšování. Já jsem váš Učitel a vy jste navzájem bratři. Možná, že to někomu připadá jako souboj autority Ježíšovy s autoritou farizeů a zákoníků, z nichž každá chce zvítězit a všechno ovládnout. Ano, jde o dvě autority. Ale pamatujme, že Pán Ježíš zastává Boží autoritu, plnou lásky a služby člověku. Kdežto lidé si přivlastňují, co jim nepatří - a myšlenka bratrství tak trpí. Trpí všude, kde se člověk posadí na nějakou katedru a začne panovat nad duchovním životem druhých. Výraznou podobu to má při zakladatelích sekt, ale i v podobě méně nápadné si člověk může přivlastnit v církvi takové místo, které mu nepatří. Aťsi přitom mluví sebezbožněji. Na to si musí dát pozor každý kazatel a církevní pracovník, každý, kdo prodělal duchovní růst a dosáhl dobrého poznání, každý, kdo druhému pomáhal na cestě spasení. I malý „rabbi“ může způsobit velikou škodu Kristovu bratrstvu. Ze zásadních důvodů odmítejme vázanost na člověka! Stále zdůrazňujme, že jsme existenčně závislí na jediném Učiteli, každý bezprostředně a všichni ve stejné míře.

Zde bychom mohli skončit. Ovšem autoři novozákonních knih mají Kristovo bratrstvo za tak velkou záležitost, že mu věnují hodně pozornosti. Chválí, napomínají a povzbuzují. Bude užitečné, když si některá slova připomeneme. Apoštol Pavel napsal do Říma: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,10) A do Tesaloniky mohl s dobrým svědomím napsat: „O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi.“ (1Te 4,9) Krásné slovo! Než je automaticky vztáhneme na sebe, vyjmenujme si každý u sebe členy sboru, s nimiž se potkáváme, a řekněme si poctivě: Mám ho opravdu rád? Mám ji skutečně ráda? Apoštolu Janovi zase velice záleželo na tom, aby láska v bratrstvu nebyla jen slovní: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ (1J 3,14.18) Totéž leželo na srdci apoštolu Jakubovi: Připomněl bratra nebo sestru bez šatů a jídla, pro které není žádnou pomocí, když jim někdo řekne: „Buďte s Bohem, ať vám není zima a nemáte hlad.“ (Jk 2) A ještě slovo našeho Pána Ježíše doprostřed naší zbožnosti: „Když se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, jdi se nejprve smířit se svým bratrem.“ (Mt 5) Napřed se usmiř s bratrem nebo sestrou – až pak předstupuj před Boha a projevuj svou zbožnost. Děláme to tak?

Milí bratři, milé sestry! Hebrejské slovo pro bratra zní „ach“. Ale to je zároveň i v hebrejštině povzdech, „ach“, který často slýcháme a patrně i říkáme, když se mluví o vztazích mezi lidmi. Kristus nám slouží tak, abychom nemuseli jeden nad druhým vzdychat. Jen se víc od toho našeho božského Učitele učme, víc od něj přijímejme! Amen.