Kázání: Jan 6,66-69

Kdy naposled jste si řekli u mého kázání, to je hrozné, to se nedá poslouchat? Raději to nevědět. Jsem jinak rád za zpětnou vazbu, pokud k ní dojde, za projev toho, že je člověk osloven, nebo že v něm zvěst nějak rezonuje a třeba vzbudí jen otázky. Ale samozřejmě se taky stane, že zvěstované slovo nikoho nezasáhne, nebo ještě někomu zvedne mandle.
To se stalo i Ježíšovi. V šesté kapitole Janova evangelia máme jeho dlouho řeč, celé kázání o chlebu života, kde šel na samou podstatu, vylíčil, kým pro nás je a co je ochotný pro nás snést, obětovat. Jsme tady z základů křesťanství. A jak na to reagovali jeho stoupenci? „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
Být na Ježíšově místě, buď mi mě polila hanba, nebo pocit marnosti. Vyhoření. O něco se upřímně snažím, jdu do hloubky, mluvím o zásadních věcech, riskuji svou bezpečnost, čelím nepřátelům, teď mluvím ke svým blízkým a jejich reakce je: To se nedá poslouchat. Za těmito lidmi jsi mě, Bože poslal? S nimi tady mám něco tvořit, budovat? Jestli spíš nemám jít jinam a dělat něco jiného?
Mnozí se taky sbalili a šli. „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ To byla další rána. Alespoň z našeho pohledu. Ježíšovo slovo nebylo po chuti každému. Mohl být skvělým řečníkem, charismatickou osobností, podařilo se mu zaujmout celé zástupy, vzbudit pozornost, ale jen na krátkou dobu. Když jde o to vzít do důsledku Ježíšovu zvěst, zájem opadává. Lidé se vrací do starých kolejí. A my si možná řekneme, že když to postihlo Ježíše, není divu, že i nás. Už to bereme za běžné, že někdo párkrát přijde na bohoslužby, nebo jinou akci v kostele, ale ponechá si odstup. Nezávaznost. Nějakou dobu pobyde a zase jde jinam. Každý má svobodu. A musí mít hodně silný důvod, aby se rozhodl následovat Ježíše Krista a být součástí jeho lidu, církve tvořené obyčejnými, vcelku normálními a chybujícími lidmi.
Kolem Ježíše popravdě nejde dlouhodobě se procházet neutrálně. Buď se rozhodneme pro něj, nebo jej opustíme. Lavírovat mezi tím delší dobu nejde. Stojí tady jeho kříž. A ten nelze přehlédnout, ani obejít. Cesta s Ježíšem, cesta víry je taková, která od nás něco chce. Sebezapření, vytrvalost, odpuštění, sdílení, milosrdenství. To není jen chvilkový pokoj, meditace, spirituální zážitek, radost. To určitě taky, jen po tom všem přichází všední život, dohadování v práci, nervy v domácnosti, úzkosti, osobní neshody. A to už jsme zapomněli na strach z pronásledování, který mnozí zažívali před pár desítkami let a dodnes je aktuální v mnoha zemích. Lidé, kteří šli za Ježíšem a pak jej opustili, neskousli, že by se jejich Mistr měl jednou obětovat, že by i jejich život mohl být spojen s obětí. Měli to za hroznou řeč, doslova za tvrdé slovo. Ta tvrdost je zarazila a odradila. Snad si mysleli, že s Ježíšem půjde všechno hladce. A teď slyší, že ne. Proto jdou pryč.
Když toto místo porovnáme se začátkem téže kapitoly, vidíme nápadný kontrast. Tehdy šel za Ježíšem velký zástup, protože viděli jeho velká znamení. Byli očarováni, nadšeni. Teď, po Ježíšově tvrdé řeči postupně mizí. Odcházejí. Hezky je to vidět na tom, ke komu Ježíš postupně mluví. Nejprve to byl zástup, potom židé, pak skupina jeho stoupenců označených jako učedníci a nakonec jeho nejbližší, dvanáct učedníků. Kde se rýsuje kříž, odpadá zájem. Klesají počty těch, kteří do toho jdou. Už tehdy. Vidíme sestupný graf, úbytek členů. To není typické jen pro dnešní dobu. S tím se potýkala už generace Ježíšových učedníků a podobně i generace pozdější. Přiznat se k Ježíši Kristu bez ohledu na následky a důsledky v osobním životě nebylo nikdy samozřejmé. Počty „věřících“ bývaly třeba vyšší, ale většinou šlo o formální členství v některé církvi, bez živého obsahu. Takovým volným členstvím se člověk spojoval s určitou sociální vrstvou, s určitými názory, v jisté době i s módními národoveckými náladami, a už méně či vůbec s Ježíšem Kristem a jeho zvěstí. A jakmile tyto nálady nebo jisté tradice už tolik netáhly, končilo i takové „křesťanství“. Mnoho lidí je opustilo. Myslím, že to není nic, nad čím bychom měli nostalgicky tesknit. Mnohem spíš se ptejme a hledejme, co zakládá, živí a nese naši víru, co dokáže inspirovat i lidi hledající a nevěřící.
Proto se tady Ježíš ptá: „I vy chcete odejít?“ Slyším za tím otázku, která míří ke dvěma věcem. Tou první je svoboda volby. Ježíš si své učedníky povolal, přitáhl k sobě, přitom jim ponechal svobodu jakkoliv se rozhodnout. Mohou zůstat či jít si po svém. Ježíš se ptá učedníků, ptá se i nás osobně: Co chcete? Kam máte namířeno? Co hledáte? Jak odpovíme, je na nás. Pro učedníky nebylo vůbec samozřejmé jít za Ježíšem a svůj život nechat jím utvářet, není to samozřejmé ani pro nás. Ve společnosti a čím dál častěji ani v našich rodinách nemáme oporu pro takové rozhodnutí. Je běžné, že v rodině je jeden partner věřící a druhý ne a dětem je ponechána volnost, ať se sami jednou rozhodnou. Ostatně i děti ve víře vychovávané se v dospívání nebo v dospělosti někdy zařídí jinak. To když se jim z křesťanské tradice něco nebo někdo zprotiví, nebo jednoduše nemají žádný důvod, žádnou pozitivní zkušenost, která by je strhla k následování Ježíše Krista, ke ztotožnění s určitou církví. Máme svobodu volby. Jenže abychom mohli dobře volit – jde o zásadní životní nasměrování – měli bychom vědět, o čem rozhodujeme. Mít co nejvíc zkušeností, nejen pár informací zdálky, jako ten zástup, co se na chvíli nadchnul a po prvním náznaku obtíží se vytratil. Osobní zkušenost třeba s hrstkou lidí zapálených vírou svede víc, než dlouhé poučování nebo seznam přečtené literatury. Takové společenství je nenahraditelné. Proto je dopřávejme sobě i našim dětem, vnukům, které zásadně ovlivňuje prostředí jejich vrstevníků. Možností se setkávat pro děti, mládež, dospělé je v našem seniorátu a celé církvi dost. Právě při takových akcích víra dozrává, stává se osobním vztahem k Bohu i konkrétnímu společenství.
Tou druhou věcí, ke které vybízí Ježíšova otázka „I vy chcete odejít?“, je obnovení víry. Ježíš každému ponechává svobodu, zároveň otázkou nutí k odpovědi. Ať jsme na začátku s vírou, nebo už máme za sebou dlouhou cestu. Tady vidíme, že Ježíš otázku položil svým učedníkům, kteří s ním už nějakou dobu byli a leccos prožili a stejně rozmlouvá i s námi. Jeho otázka vybízí k osobní odpovědi, k obnovení naší víry, našeho vztahu. Jako k manželství patří nejen oslava výročí svatby, ale také potvrzení a obnovení manželského slibu, tak i svou víru potřebujeme čas od času obnovovat. Proto se Ježíš obrací na své nejbližší. Je chvíle, kdy mají znovu potvrdit, jak na tom jsou a dát to do slov. Petr na to odpověděl osobním vyznáním: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Jak my odpovíme, je na nás. Jen nepřeslechněme Ježíšovu otázku a nepřehlédněme čas pro obnovu vztahu k němu. Bůh tomu žehná. Amen