PIJTE Z NĚHO VŠICHNI

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl : Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl : Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. 1Korintským 11,23-26

Každá slavnost, u které se scházíme při stole, má svůj hluboký význam. Ať to jsou to rodinná setkání při oslavě narozenin, promoce, nebo při pohřbu. Význam těchto setkání u společného stolu je mimo jiné v tom, že překračují pouhou konzumací jídla. Spojují naší minulost s přítomností a zároveň i s budoucností. Ohlížíme se za tím co bylo, probíráme to co je, a přemýšlíme o tom co bude.  

Památka Ježíšovy Poslední večeře je právě takovou vzpomínkovou slavností celého Božího lidu. 

      1. Večeře Páně se předává – spojení s minulostí.  „Přijal jsem od Pána, co jsem vám také odevzdal : Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen vzal chléb…“ Latinsky se odevzdat, předat řekne tradere, odtud naše slovo tradovat, tradice. Apoštol Pavel hovoří o tradici Večeře Páně, to znamená o předávání jejího živého odkazu, o předávání příběhu, který je s ní neodlučitelně spojen. To je první význam Večeře Páně – připomíná nám Ježíšův příběh, noc ve které byl zrazen, zatčen, vyslýchán, odsouzen – později jako nevinný popraven za naše hříchy. Na to se nesmí zapomenout, tento příběh si musíme předávat, pokud nechceme ztratit své kořeny.

     2. Večeře Páně se také vydává – spojení s přítomností. „Vezměte a jezte, toto je tělo mé, které se za vás vydává, to čiňte na mou památku.“ To je vzácná věc, že si náš křesťanský rodinný příběh můžeme nejen předávat, ale také do něho smíme pravidelně vstupovat.  Večeře Páně není něco zakonzervovaného, není to starý ročník vína, který se dědí z generace na generaci a přitom se nesmí otevřít. Večeře Páně to jsou dveře, kterými smíme pravidelně vstupovat do příběhu Pána Ježíše. Smíme se znovu stávat Jeho učedníky, smíme s ním na vlastní kůži prožívat jeho utrpení, smíme se s ním modlit v Getsemane, smíme ho i v kritické chvíli opustit, ale smíme se s ním také znovu setkat, jako se vzkříšeným Pánem, prožít a přijmout jeho odpuštění.

      3. Večeře Páně utváří naše očekávání – spojuje nás s budoucností. „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“  Každá rodina přemýšlí o své budoucnosti, plánuje. Budoucnost naší společné křesťanské rodiny je spojena s Ježíšovým příchodem. Bude to chvíle, kdy se Ježíšův příběh pro nás uzavře, zakončí, dovrší. Šťastně dovrší. Společným setkáním na Věčnosti, kterou evangelia hodně často přirovnávají k slavnostní hostině, ke společenství Božího lidu se svým Pánem u jednoho stolu, bohatě prostřeného. To je povzbuzení a naděje pro nás všechny, kdo svůj příběh spojujeme s příběhem Ježíše Krista. Každá Večeře Páně je tak i připomínkou budoucnosti, připomínkou nebe, na které čekáme. Nejen minulost je třeba připomínat, jako křesťané se učíme připomínat i budoucnost, důležitost připravenosti lidského života na Věčnost.

           Při Večeři Páně si předáváme a zpřítomňujeme příběh Boží oběti a lásky. Náš život, který se ne vždy musí vyvíjet šťastně, smí být schovaný do příběhu Pána Ježíše a tak může směřovat k závěru, který šťastný být může. Máme před sebou milou vyhlídku opětného setkání u jednoho stolu, s našim Pánem i s našimi blízkými. Díky Bohu za to.

600 LET OD POČÁTKU VYSLUHOVÁNÍ VEČEŘE PÁNĚ PODOBOJÍ

Pro husity v 15. století bylo na prvním místě svobodné kázání Božího Slova. K tomu připojili požadavek vysluhovat při Večeři Páně chléb i víno podle ustanovení samotného Ježíše. Vysluhování Večeře Páně chlebem i vínem prosazoval Husův přítel Jakoubek ze Stříbra. Zjistil, že vysluhování Večeře Páně laikům pouze chlebem (podjednou) církev zavedla teprve v posledních dvou stoletích. Jan Hus byl na podzim 1414 už v Kostnici a s Jakoubkovým rozhodnutím vysluhovat podobojí (sub utraque speciae) souhlasil. Jakoubek podnítil podávání chleba i kalicha v pražském kostele u Martina ve Zdi, kde to učinil místní farář Jan z Hradce na konci října roku 1414 a dělo se to také v jiných kostelích v Praze.

10. března 1417 vydala pražská univerzita svou deklaraci, která schvaluje vysluhování „pod obojí způsobou“. To bylo později zařazeno jako druhý požadavek mezi čtyři pražské artikuly z roku 1420 a zní takto: „Druhé, aby svátost těla a krve Boží byla svobodně dávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.“ Kalich se tak stal symbolem, znakem husitského hnutí. Ti, kdo se za vysluhování postavili, přijali pojmenování podobojí neboli utrakvisté a vytvořili církev utrakvistickou, jejímž arcibiskupem se stal pražský kazatel Jan Rokycana.

Smyslem rozhodnutí byla poslušnost Písmu a touha, aby se na plnosti Večeře Páně podíleli nejen kněží, ale i laici. Podle Matoušova evangelia Ježíš při večeři s učedníky po podání chleba „vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni“ (26,27 ) a v Markově evangeliu stojí: „Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni“ (14,23). I podle Lukášova evangelia podal kalich všem (22,17).

Před šesti sty lety se v Praze zavedlo podávání večeře Páně podobojí. Laikům se umožnilo ba doporučilo přijímat krev Páně z kalicha. Ovlivnilo to tvář protestantské bohoslužby nejen v Čechách, ale i ve světě. Zavedení laického kalicha v Německu o sto let později (1521) na „český obyčej“ zcela jistě navazuje.

Přitom nesmíme pouštět ze zřetele, že Jakoubek a jeho přátelé nechtěli nic jiného než návrat té podoby večeře Páně, jaká byla za časů apoštolů a po mnoho staletí potom. Tedy neusilovalo se tehdy v Praze o novotu. Naopak, za škodlivou novotu bylo označeno laické přijímání podjednou.

Bylo by však rozhodně málo, kdybychom jásali pouze nad tím, že byla obnovena vnější podoba stolu Páně. Jakoubkovi a dalším utrakvistickým bohoslovcům šlo nepochybně o víc. Kalich pro ně nebyl jen „logo“, znak vhodný na prapor v čele husitských vojsk. Ne – kalich vnímali jako nezbytný ke spasení pro sebe a dokonce i pro děti a nemluvňata. Věc, pro kterou stojí za to žít i umřít.

Podle Jakoubka totiž není eucharistické tělo Kristovo jednoduše zaměnitelné s jeho krví. U kalicha se rozhodně nejedná a zdvojení toho, co se tak jako tak dává s chlebem. Jestliže přijímáním těla Kristova se křesťanu dostává podílu na Kristově pozemském díle, pak pitím Kristovy krve podílu na díle nebeském.

Utrakvisté dosáhli ekumenického uznání laického kalicha – jakkoli jen pro české království – v Basileji. Ovoce tohoto vítězství se věřícím na našem území dostávalo po dvě staletí až do Bílé Hory (a podle některých historiků ojediněle i dlouho potom). Otázkou ovšem zůstává dobrovolné zřeknutí se častého přijímání večeře Páně v době potoleranční (po roce 1781). Ještě Kniha modliteb a služebností ČCE vydaná roku 1953 počítá s večeří Páně pouze čtyřikrát ročně – na Vánoce, Velikonoce, Letnice a Díkčinění. Evangelíci sami ze své vůle, bez vnějšího tlaku, zůstávali po většinu nedělí církevního roku bez darů těla a krve Páně. Vysvětlení, že se tak dálo (a někde ještě děje) s ohledem na reformační učení, neobstojí. Sám Jan Kalvín, ženevský reformátor výslovně žádal, aby se večeře Páně slavila každou neděli.

KURZ BIBLICKÉ ANIMACE V MARSEILLE

Na začátku září 2014 se konal týdenní kurz biblické animace, tentokrát v druhém největším francouzském městě Marseille. Tato setkávání mají již více než dvacetiletou tradici, každé dva roky se sjíždějí na různých místech zástupci Sjednocené protestantské církve ve Francii a Českobratrské církve evangelické, faráři i laici. Hlavním programem je biblická práce, letos jsme četli a diskutovali vybrané pasáže z Matoušova evangelia, s přihlédnutím k tématu „Cizinci v Bibli“. Toto téma souznělo s prostředím, ve kterém jsme prožili celý týden. Město Marseille obývá více než 1 a půl milionu lidí, mezi nimiž nalezneme zástupce všech národů žijících kolem Středozemního moře. Asi třetinu obyvatel tvoří muslimové.

I místo, kde jsme bydleli bylo dobrou inspirací pro společné diskuse nad zvoleným tématem. Komunita Chemin Neuf je katolickou komunitou s ekumenickým posláním, svůj počátek měla v Lyonu, postupně se rozšířila, dnes je zastoupena v 26 zemích. Své poslání vidí ve třech oblastech: v šíření evangelia, zvláště ve městech, v setkávání různých skupin a v práci s mladými lidmi. Jejich středisko je umístěno nedaleko od marseillské dominanty, baziliky Notre Dame de la Garde. Měli jsme k dispozici zahradu posetou středomořskou flórou i faunou a s nádherným výhledem na moře. Jeho blízkost lákala ke koupání, některé z nás ještě před snídaní při východu slunce. Takový začátek dne je opravdu nezapomenutelný.

Do biblických textů nás uváděli dva novozákoníci, Jiří Mrázek z ETF UK v Praze a z francouzské strany Jean-Pierre Sternberger. Vybrané texty, nad kterými jsme vedli diskuse nás prováděly od Ježíšova rodokmenu, přes příchod mágů z východu, uzdravení setníkova sluhy, uzdravení dcery kananejské ženy, roli Piláta u Ježíšova odsouzení až po Ježíšovo vyslání učedníků ke všem národům. Jakkoliv byla na počátku evangelia důležitá biologická návaznost v Ježíšově rodokmenu, zmíněné postavy prozrazují postupné prosakování zvěsti o Ježíši Kristu do pohanského prostředí. Uznávají Ježíše jako Krále či Spravedlivého, byť byli v očích izraelského lidu cizinci – „les etrangeres“. Asi takovými, jako jsme byli my Češi ve Francii, byvše přijati jako bližní a přátelé.

Bylo inspirativní nahlížet na známé biblické postavy jako na cizince, vyvstávaly nad tím otázky, které jsme si většinou do té doby nekladli. Např. jaký význam má počet generací v Ježíšově rodokmenu, jak bychom charakterizovali ženy-cizinky zmíněné v tomto rodokmenu, proč cizinci (Pilát a jeho žena) přijímali Ježíše s větším pochopením než lidé z jeho okolí? Diskusím jsme se mohli věnovat dosyta, jak v plénu, tak především ve skupinkách. Ty byly jazykově jednotné, Francouzi vytvořili dvě skupiny a Češi také dvě, a tak jsme mohli vesele debatovat bez tlumočení. Jelikož o některých osobách Bible referuje sporadicky až tajemně, někteří debatéři měli tendenci dorýsovat jejich osudy pomocí starých legend. Např. jsme se dověděli, že mudrci, kteří se přišli poklonit narozenému Ježíši, se nevrátili zpět na východ, odkud přišli, ale skončili v Kolíně nad Rýnem…

Ostatně sama Marseille je spojená s několika legendami. Podle jedné do místního přístavu připlula na lodi Marie Magdaléna s Lazarem, Martou a Marií a zde se podíleli na šíření víry. Lazar se zde údajně stal biskupem, v této podobě jej můžeme vidět na hlavním oltáři v marseillské katedrále.

Poslední večer přišla ke slovu animace, tedy oživení. Osoby a příběhy, které byly tématy našich diskusí, oživly ve scénkách, které každá skupinka připravila. Těžko se to popisuje, musí se to zažít. Přiznávám, že pod vlivem té úžasné kreativity jsem začal chápat dávné autory legend, kteří se snažili dovyprávět, co v Bibli zůstává neuzavřené.

Mimo svět legend ovšem patří to, že jsme zde prožili krásný týden s bohatým programem a v milé společnosti. Za dva roky se sejdeme u nás. Zveme a doporučujeme.

Za české účastníky Marek Zikmund

PŘEDSTAVENÍ BRATRA VIKÁŘE

Milí bratři a sestry,

jmenuji se Lukáš Král a jsem čerstvým absolventem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Ke studiu jsem cítil jisté povolání, původně jsem se zajímal i o možnost studia speciální pedagogiky, kam jsem se rovněž hlásil. V mém záměru i počátcích studia mě velmi podporoval zejména můj dědeček, který bohužel na začátku mého třetího ročníku zemřel a i nadále se jeho dobré rady, část jeho knihovny a jeho památka posilovaly i v nelehkých okamžicích studia.

A i když jsem jistě prožil v průběhu studia různé etapy a i korigoval své prvotní představy a možná jisté probuzenecké nadšení, dvojí bohoslovecká praxe mne jen utvrdila v mém směřování ke službě. Obě dvě praxe mi zároveň pomohly v orientaci v oblastech, které jsem doposud neměl šanci poznat, ať se již jednalo o vězeňskou duchovní péči při první praxi nebo domov s pečovatelskou službou a psychiatrickou léčebnu při praxi druhé.

Mezi mé záliby patří zcela jistě četba, historie, zejména novodobá, hudba, dokážu (nikoli profesionálně) hrát na klavír a varhany, sleduji fotbal.

Na vikářskou praxi v přerovském sboru se těším, prostředí sboru mě velmi příjemně překvapilo, jakož i přijetí bratrem farářem a jeho celková otevřenost. Těším se na práci ve Vašem společenství a doufám, že zde dokážu jednak naplnit své jisté představy, na druhou stranu také získat poučení a podněty pro další práci v církvi.

PRAVIDELNÁ SBOROVÁ SETKÁNÍ

Říjen 2014

Listopad 2014

• V neděli 2.11. od 15.30 h. se budou na hřbitově konat ekumenické modlitby se vzpomínkou na mrtvé.

• V sobotu 8.11. se v Novém Jičíně koná konvent Moravskoslezského seniorátu. Náš sbor zastupují br.farář M.Zikmund a br.kurátor br.M.Skalický.

• Ve čtvrtek 13.11.2014 v 17.00 h. se bude v sále evangelického kostela konat beseda s prof.Janem Sokolem z Prahy k tématu „25 let od sametové revoluce“.

Adresa:

Farní sbor ČCE v Přerově, Č. Drahlovského 1,

750 02 Přerov; Telefon: 605 303 670; E-mail: prerov@evangnet.cz; www: cceprerov.estranky.cz

Číslo účtu: 1882017369/0800