Modlitba

Jsi síla k životu, náš Pane a Bože. Jsi jako písnička na dobrodružnou cestu víry. Jsi pozvání k novým začátkům, když nás uvěznila naše vina a bezradnost, náš Kriste. Tohle si s úžasem i vděčností připomínáme právě teď, v této zvláštní době. Od chvíle, kdys takhle pozval Abrahama, Mojžíše, apoštoly, Cyrila s Metodějem, matku Terezu, se i my smíme s Tebou potkávat jako se zdrojem vytrvalé naděje. Radujeme se, že v dotyku s tvým zvláštním příběhem smíme vidět i svou lidskou cestu, své rodiny, svůj sbor.

Děkujeme ti za každou příležitost, kdy smíme slyšet, že ti stojíme za to, abys nám dal své zaslíbení a požehnání. Ať tvůj Duch otvírá naše srdce pro pokojnou důvěru, že když ty to s odpuštěním a přijetím myslíš vážně, my se spolehneme na sílu tvé lásky a velikost tvé věrnosti. Prosíme, Ty sám i v našem životě oslav své jméno. Amen

Píseň 642: Už svítá jasný bílý den

POČÍTÁME SVÉ SLAVNÉ PROHRY NEBO VÍTĚZSTVÍ?

Kázání: Matouš 18,23-35

Milí přátelé,

je to snad Boží prozřetelnost, že na tuto neděli (8.11., 400. výročí bitvy na Bílé hoře) připadá biblický oddíl o odpuštění. Ona historická událost je sice dávno pryč, a přece se stala velkým symbolem. A symboly mluví silnou řečí. Bílou horu máme zařazenu mezi své „slavné prohry“, pro někoho jiného zase potvrzuje sílu a vliv tehdejšího katolicismu. Stala se znamením osudového rozdělení, které se táhne našimi dějinami. Ještě ve 20.století, při vzniku Československa se volalo po odčinění Bílé hory, po druhé světové válce jeden ministr obhajoval konfiskaci (rozkradení) majetku Němců a domnělých zrádců jako odčinění Bílé hory, mnohé tzv. Benešovy dekrety byly postaveny na této „zúčtující“ politice. A táhne se to dál, docela nedávno, před osmi lety jeden poslanec vyzdvihnul, že ke schválení církevních restitucí došlo právě dne 8.11., čímž chtěl sdělit, k jaké že došlo další tragédii. Z tohoto symbolu se stává munice, kterou se strefujeme do svých nepřátel a zrádců. Jak poznamenal jeden moudrý pozorovatel: „Češi mají vynikající schopnost, že dokáží všechny průsery, které si zavinili sami, včas na někoho svést!“ Trefně tím vystihuje naši mentalitu, která je ovlivněna tím, že jsme nikdy moc nevěděli, za co pozitivního se spojit, zatímco jsme neustále měli jasno, proti čemu a komu jsme: proti Habsburkům, Němcům, zrádcům, uprchlíkům…  

Proto je tak důležité vymanit se z představy, že jsme obětí, které se dovoluje pomsta. Je důležité poznat a vyznat před Bohem i lidmi své vlastní selhání. Podívat se do zrcadla, které prosvítí naše srdce, naše myšlení, naši minulost. Stanovit diagnózu a přijmout ji. To je první krok k uzdravení. Jen víme-li, že nás trápí ta a ta choroba, můžeme proti ní něco dělat. Ježíšovo podobenství nás staví před skutečnost, že chorobou hříchu trpíme všichni.

Hřích, co je to vlastně? Často nás napadne, že jde o nedobrý, zlý čin. Něco jsme udělali, řekli, co jsme neměli. Něčím konkrétním jsme se provinili proti druhým. Často nás napadne: krádež, nevěra, pomluva, násilí… Ale ono jde o něco hlubšího. Ježíš vypráví v podobenství o nemilosrdném služebníku o hříchu, který má podobu dluhu. Ne že bychom něco udělali špatně, ale že jsme neudělali, co jsme měli. V tomto případě, že jsme neodpustili a neuvědomili si, jak moc nám samým bylo odpuštěno.

Jednomu služebníku král odpustil astronomický dluh, ve výši miliard korun. Původně ho chtěl prodat do otroctví, aby tím smazal dluh, ale služebník jej úpěnlivě prosil na kolenou, až se král slitoval a odpustil. Sotva však služebník odešel, potkal svého kolegu, který mu dlužil tisícovku. Neodpustil a poslal svého dlužníka do vězení. Když se to král dověděl, rozhněval se a dal i jej za mříže.

Tady podobenství končí a Ježíš říká: Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.

Proč Ježíš trvá na požadavku odpouštět? Důvodem jsou ty stovky miliard, které král velkoryse odpustil. Král byl milosrdný vůči svému služebníku a má právo očekávat, že i já budu milosrdný k druhým. Bez ohledu na to, na které straně je větší vina. S odpuštěním nemáme vyčkávat. Nečekejme, až co druhý. Jsme voláni k odpouštění proto, že Bůh mnohem víc odpustil nám. Bůh říká: Chceš-li, abych tě přivinul do náruče svého milosrdenství, musíš strpět a souhlasit, že tam přivinu i tvého bratra, který ti ublížil. Jedna moje ruka byla přibita na kříž za tebe a druhá za něj. Nemůžeš chtít pro sebe milosrdenství, a pro něho spravedlnost.

Bratři a sestry, víme dobře, kolik je v nás hněvu, odsuzování, hořkosti, strachu? A to většinou z toho důvodu, že jsme ještě sami nepřijali svou „amnestii“, odpuštění, neprožili je srdcem. Nepřijali jsme základní sdělení evangelia, že Bůh nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. (Kol 1,13n)

Jinými slovy: rozlézá se v nás duchovní a duševní choroba proto, že si nepřipouštíme dluh vůči Bohu. A tak ani nevidíme, že nám jej chce Bůh odpustit, smazat. Ježíšova oběť nám natolik zevšedněla, nebo ztratila z mysli, že se nás nijak nedotýká.

Máme prostě velký problém uvěřit v lásku, která se daruje zdarma. Podobně jako si neumíme představit v hotovosti balík stovek miliard. Bereme to jako číslo. Mnohokrát naše uši slyšely o Ježíšově oběti, o Boží lásce a odpuštění, ale nejde to do srdce, a proto zůstáváme netečnými.

Kolik srdcí jakoby nikdy neslyšelo evangelium, neradovalo se nad dobrou zprávou. Možná i proto, že jim ji nikdo nepodal tak, aby pochopili, že je dobrá pro ně osobně. Ne pro křesťanství, ne pro církev, ale pro ně, pro mě osobně. Že v Ježíši Kristu jsme získali poklad nevýslovné ceny. Apoštol Pavel říká: A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všechno. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic. (Fp 3,8)

Sestry a bratři, je dobré vzít vážně, jak dopadli oba služebníci z podobenství. Skončili ve vězení. I ten první, komu bylo zprvu odpuštěno. Zavinil si to sám – měl svůj osud ve svých rukou. A tak je to i s námi. Jak píše Kateřina Lachmanová: Každé neodpuštění je vězením s klíčem uvnitř. Opravdu, to my sami máme klíč od vězení ve svých rukou. Budu tam sedět tak dlouho, dokud bude trvat má zatvrzelost vůči mému bližnímu.

Co se tím vězením myslí? Podstatou vězení je ztráta svobody, člověk se nemůže hnout z místa. Vězeň je uzavřen v nějaké místnosti, v domě, kde je vše zamřížované, má velmi omezený pohyb A ono je to tak i v duchovním životě. Mnoho lidí, skupin, národů jakoby se duchovně nemohli pohnout z místa, protože se uzavřely do vězení svého neodpuštění, nenávisti, strachu.

Proto Ježíš, těsně před tím, než začne vyprávět podobenství, mluví o potřebě stálého odpuštění. Ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Později na kříži prosí: Otče, odpusť jim. Ještě později, když byl diákon Štěpán kamenován, byl u toho mladík Šavel, jeho nepřítel. Štěpán nesvolává na své nepřátele Boží hněv, ale milosrdenství. Modlí se: Pane, nepřičítej jim tento hřích. (Sk 7,60). Brzy na to se dovídáme o zázračném Šavlově obrácení, kdy se z Šavla stal apoštol Pavel, svědek Kristův.

Milí přátelé, když dokážeme odpouštět a modlit se za ty, kdo nám nepřejí, s nimiž jsme si přestali rozumět, kteří jsou jiní než my, dočkáme se uzdravení našich vztahů. Jen přijměme pro sebe dobrou zprávu, kolik nám Bůh odpustil. Nechejme v sobě působit tuto zvěst, nechejme se jí proměnit. Ježíš nás vede k tomu, aby naše jednání nebylo vedeno ukřivděností a ohrožením, aby nebylo ozvěnou tvrdostí světa, ale ozvěnou Boží lásky a milosrdenství. Odpustit, vědět, kolik mi bylo odpuštěno, to není slabost, ale síla. Bůh nejedná ze slabosti, ale ze své síly. Tak jednejme i my a nesvalujme už své obtíže na své slavné prohry. Boží odpuštění je výhra všech výher! Amen   

Přímluvná modlitba

Pane, prosíme, abychom nesli lásku tam, kde chybí zdraví a naděje, radost tam, kam nedošla tvá zvěst, smíření tam, kde jsou lidé rozděleni. Pomoz nám smířit otce se synem, matku s dcerou, manžela s manželkou, věřícího s tím, kdo nemůže uvěřit, a také křesťany, kteří se nemilují. Ty nám otevíráš cestu ke smíření, pomáháš k tomu, aby církev, zraněné tělo Kristovo, byla kvasem společenství a světlem pro chudé této země i pro celou lidskou rodinu. Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje. Nestarám se o zbraně, Pane: chci pouze vnášet tvůj mír do světa. Pane, kde vládne pokoj, tam jsou ozbrojené mysli i srdce. Kde vládne pokoj, vyprazdňují se válečné zbrojnice. Kde vládne pokoj, tam zní písně lásky a bratrství.

Píseň 203: Pán Bůh je láska

Požehnání

Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždy a ve všem. Vzkříšený Pán zůstávej se všemi vámi. Amen

Audio nahrávka bohoslužeb zde: https://soundcloud.com/marek-zikmund-721599199/nedele-811