Kázání: Jan 7,37-39

Sestry a bratři,
zažíváme horké léto, slunce čím dál víc pálí a o to víc vyhledáváme vodu. Vodu bezpodmínečně potřebujeme: osvěží, utiší žízeň, slouží k mytí, k úklidu, k zalití zahrady. Voda je všude a ve všem a zároveň dochází k tomu, že je jí nedostatek. A tehdy si uvědomíme, jak moc ji potřebujeme, jak jsme na ni životně odkázáni. Její přítomnost a hojnost dává žít, růst, kvést, radovat se – její nedostatek dokáže zabít.
Podobně jako na vodě, závisí náš život na duchovním zdroji – na tom, co dává životu smysl, rovnováhu, naplnění. Takový záchytný bod hledá snad každý člověk. Život je komplikovaný, leccos, čeho se nyní držíme se sesune, drolí, zdraví také nikdy nezůstane neochvějné, o materiálním zabezpečení ani nemluvě. Přijde-li člověk jen o malou část toho, na co si zvykl, nastupuje nejistota a otázky, o co se opřít, kde najít jistotu. A takových změn bylo v poslední době víc než dost. To je základní existenciální, životní potřeba: dát svému životu smysl, obsah, který se nevylije při první ráně nebo zlomu.
Od Ježíše dnes slyšíme: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.
Jestliže kdo žízní… Ježíš oslovuje zástupy lidí, přišlých do Jeruzaléma, všechny bez rozdílu původu a vyznání. Vnitřní žízeň spaluje v různých životních etapách každého člověka. Jde o touhu po autentickém životě, po hodnotách, které nesežere mol ani rez. Ježíš se obrací na každého člověka, na věřící i nevěřící, na hledající i ty, kdo si myslí, že mají všeho dost. Jeho slova jsou určena všem, všem, kdo žízní, kdo se ptají, kdo hledají, i všem ostatním. Vždyť je to jako s vodou – jde o život.
Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Ježíš zve k sobě jako k prameni čisté vody. Kdo jeho pozvání přijme a neotočí se zády, nalezne občerstvující zdroj, jako studánku po dlouhém výletě v horkém dni. Nalezne cestu, která stojí za to, která má dobrý směr a požehnaný cíl. Proto svá slova Ježíš adresuje celému světu, a snad v prvé řadě nám, kteří se nazýváme křesťané, kteří neseme na sobě Kristovo jméno. To samo o sobě nic nezaručí. Jestli víme, v koho jsme uvěřili, komu důvěřujeme, pak k němu pravidelně přicházíme, abychom se nasytili jeho slovem a přítomností. To potřebujeme ke svému životu jako vodu. Když vody ubývá, děláme všechno proto, abychom jí měli dostatek. Jsme tak podnikaví i u hledání cest k Bohu? Byť se tady nazýváme křesťané, neznamená to, že máme všechno jisté, že už se nemusíme dál napájet. Tak tomu opravdu není. Vždyť snad máme zkušenost, že dochází dech, že jsme uondaní, tělesně i duševně. Znovu potřebujeme dobít, chytit novou inspiraci a sílu k následování a vyznávání našeho Pána. A tak si připomínejme osobně pro sebe Ježíšovo pozvání: „Každý, kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ To není pozvání k občasnému přípitku, to je výzva k přehojnému načepování a pravidelnému dolití zásob. Každý týden, každý den. Díky Bohu za takový občerstvující pramen. Je pak jen na nás – zastavit se, pokleknout a nabírat. Získáme tím potřebnou šťávu pro další cestu. Život tak nebude pouhým vegetováním (žitím pro sebe), ale přímo vegetací, rozkvětem. Kdo se napájí u Kristova pramene, sám se stává studánkou, kde se mohou občerstvit další poutníci. Jak přímo zaslibuje Ježíš: „Proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“
Bůh není troškař. Ježíš nabízí vrchovatou míru oživujícího a sytícího Ducha svatého. Tak vrchovatou, že každý, kdo o něj prosí a z něj nabírá se stává jeho nositelem. Jako svíčka předávající světlo dalšímu knotu. Síla a moc Ducha svatého je ne nadarmo přirovnána k proudu vody, kterou nezadrží žádná hráz. Jak to vyjádřil církevní učitel Ambrož Milánský: Jestliže se může vylít z břehů řeka, jejíž koryto je přeplněno, tím spíš to platí o Duchu svatém. Tím proudem živé vody je moc Ducha svatého, který vdechuje nový život a uvádí jej do pohybu, blíž k lidem i Bohu, k modlitbě, ke službě, k vděčnosti.
Podobně to vystihuje SZ prorok Ezechiel. Popisuje, jak z chrámu směrem k východu vytéká voda. Všude, kudy protéká umožňuje život. Při potoku na obou březích vzejdou rozličné ovocné stromy, jimž nebude vadnout listí, které nepřestanou plodit a každý měsíc přinesou ovoce. (v.12) Nakonec se voda vlévá do Mrtvého moře a činí z něj moře kypící životem. Mrtvé moře bylo už tehdy známé tím, že v něm nebyl žádný život z důvodu nadměrného množství soli. Po přítoku živé vody se to mění a kde bylo pusto, tam je nyní život.
Voda, kterou nabízí Ježíš je proud Ducha svatého, proměňující a zúrodňující poušť tohoto světa, našeho života. Jeho vody se vlévají do Mrtvého moře našeho odcizení, vysušení, odpadnutí od Boží lásky a proměňuje je v místo úrodné, v místo nové naděje, nových plodů, nových nápadů.
Jak moc to potřebujeme slyšet. Jedním z nejvíce varovných jevů ve větě je zvětšování pouští. Tisíce hektarů orné půdy ročně jsou pohlcovány pouští. Úbytek zelených ploch pak dál snižuje množství srážek, čímž se uzavírá začarovaný kruh. Jde o život. V naší zemi (a nejen zde) dobře víme, že něco takového se může stát a stává i na duchovní úrovni. Také zde roste poušť, vegetace ubývá takřka před očima. Bůh sám a jeho svatý Duch tento proces může zvrátit a proměnit poušť v místo kypící životem.
Kéž je to touha nás všech tady. Jde přece o nás, o naši zemi, o naše společenství – a o to, zda jsme připraveni přijmout moc Ducha svatého. Jde o náš postoj, o naše modlitby, o otevřené srdce. Voda, jak víme teče vždy jen dolů, nikdy nahoru – tíhne k nejnižšímu místu. U Ezechiela voda z chrámu vtekla do moře. Shodou okolností je Mrtvé moře nejnižším místem na Zemi. Totéž, co o vodě, platí o Duchu svatém: rád navštěvuje a naplňuje toho, kdo je „dole“, kdo je pokorný, kdo se dokáže odpoutat od sebe. Duch svatý pak, slovy jednoho německého mystika: „Zaplní a zaplaví řečiště našich duší, srdcí a myslí, vše, co nalezne. Zaplaví je velkým blahem, milostí, láskou a nevylíčitelnými dary. Zaplní údolí a prohlubně, které jsou mu otevřeny.“
To, sestry a bratři, ukazuje na konkrétní program: otevírat Bohu všechny svá údolí a vyschlá řečiště.
V Izraeli jsem viděl důmyslný zavlažovací systém, který přivádí vláhu ke každé rostlině, ať stromu či malé květině. Na Sínajskou poušť dopraví vodu až z Genezaretského jezera, napříč celou zemí. Je to obraz toho, co je třeba – co je možné i v našem životě. Kopat stružky, které přivádějí vláhu Božího slova, víry, povzbuzení, služby, tedy vláhu Božího slova a Ducha. Vlastně nejde ani tak o to, abychom stružky kopali, ale abychom se jimi stávali. S Boží pomocí.