Kázání: Gen 15,1-21

Vstoupili jsme do rozhovoru, který vede Hospodin s Abramem. Bůh s člověkem. Já s tebou, ty se mnou. Zdá se vám zvláštní, nevšední, aby tak nerovnoměrná dvojice spolu rozmlouvala? Přitom je to vlastně něco normálního. Člověk a Bůh, Bůh a člověk patří k sobě. Od samého počátku Bible vypráví o tom, jak jsou lidské cesty propojené s Božími, jak Bůh vyhledává člověka, oslovuje ho, zve k sobě, jaký má o něj eminentní zájem a jakou projevuje lásku. A také, jak zásadně záleží na tom, jestli člověk na Boží oslovení odpoví, jestli jej přijme, nebo ignoruje jako něco mimoňského.

Iniciace začíná u Hospodina. „Stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi“. Stalo se, že Abram zaslechnul Boží hlas obrácený k němu. Nevím, jak to tehdy vypadalo, ale Bůh umí dát o sobě vědět a Abram jej vnímal. Možná bychom mohli, každý co tu jsme, něco povědět o tom, jak jsme se setkali a setkáváme s Bohem. Bůh k nám může osobně promluvit ze stránek Bible a pak se stane, že starý text se změní v živé, naléhavé oslovení a my se najednou ocitneme v rozhovoru s Bohem.

Někdo může být osloven Božím stvořením, krásou přírody, která jej vede k úvahám, že to všechno tady není jen tak, že za tím vším musí být nějaký Mistr, Umělec, který tomu všemu dal život, tvar a barvy. Ostatně Bůh ponouká Abrama, aby pohlédl na nebe a hvězdy, které mu mají připomenout platnost a trvalost Božích zaslíbení. (Zpívali jsme 19.žalm: Bože náš, slávu tvou nebesa s oblohou mocně vypravují…)

Anebo namísto krás to může být naopak nějaká krize, nešťastná událost, která přiměje člověka, aby zase jinak než dosud začal přemýšlet o sobě a smyslu svého života. Teprve otřes mu otevře oči nebo spíš mysl pro Boží přítomnost, nebo si alespoň uvědomí, na jak vratkých základech stál jeho život. Také o tom svědčí Abram, když uprostřed rozhovoru s Bohem jdou na něj mrákoty, doslova přístrach a temnota. Ani toho nebyl Abram ušetřen, jakkoliv se o něm mluví jako o praotci víry. Snad právě ti největší svědci víry mají zkušenosti s Božím hlasem i temnotou duše. To všechno patří k životu víry: den i noc, světlo i tma, radost i strach, pokoj i přístrach. A Bůh je v tom všem s námi.

Jsou různé způsoby, jakými nás Bůh oslovuje, jak se stává jeho slovo v našich dnech. Ale vždy mu jde o to, abychom mu rozuměli a nakonec, abychom s Boží pomocí porozuměli dobře i sobě samému. Všimněme si, že Abram reaguje na Boží oslovení otázkou: „Co mi chceš dát?“ Skoro to zní, jako by se chtěl hádat. Možná tomu rozumíme. Abram měl v sobě velký problém, neměl děti a tedy neměl žádného dědice. Nešlo mu tolik o budoucí pomoc ve stáří, to si mohl zajistit i přes nějakého služebníka, kterých měl dost. V tehdejší době nemít děti (syna) bylo znamením Božího odsouzení a zavržení. Znamenalo to, že jeho rod neměl žádné pokračování a tedy žádnou budoucnost. To Abram nesl velmi, velmi úzkostlivě. Sice od Hospodina slyší hned na začátku utěšující slova: „Neboj se, já jsem tvá přehojná odměna“, jenže pořád má prázdné ruce, jeho přání se nenaplňuje a roky běží, stejně jako biologické hodiny. Proto ta zvláštní, nedočkavě popudlivá otázka: „Co mi chceš dát?“ Jsem stále bezdětný. Mluvíš, Pane Bože hezky, jako v kostele, ale co z toho mám?

Vím, jak je to těžké pro manžele, kteří léta usilují o děti a nedaří se, zůstávají sami. Jejich přátelé se starají o své ratolesti, mluví o nich, jako by nic jiného pro ně neexistovalo a ti bezdětní za hraným zájmem schovávají svou bolest. Asi tak na tom byl Abram a možná ještě hůř. Byl to mix beznaděje, zavržení, marnosti… Rozumíme mu. Tuto situaci si alespoň trochu umíme představit. Děti jsou pro nás velký dar, snad ten nejdražší, když to vezmeme podle toho, jak je to ve společnosti nastavené a téměř vše se podřizuje dětem. Jenže v tom je Abram trochu jinde, než my. Vidíme u něj, že na první místo staví něco jiného. Na centrálním místě stojí výpověď: „Abram Hospodinu uvěřil“. To je u něj na prvním místě: Víra jako naprostá důvěra v Boží vedení a zaslíbení. Spolehnutí na Boží moudrost a jeho plány. Víra jako navigace, posila, naděje. Abram pak uslyšel, že jednou bude mít tolik potomků, kolik je hvězd na nebi. Bez víry by k tomu nedošlo. To by ani nerozuměl tomu, co mu Bůh říká. A snad by ani nic neslyšel.

„Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?“ To je otázka, která vystihuje Abramovo nitro, zoufalé a přece očekávající na něco. Říkám si, kéž jsme i my takto ustrojeni a máme podobné očekávání. Nesené vírou. Na tom opravdu záleží všechno. Jako Abram vyhlížel, dělal si starosti, jak zajistit svou budoucnost prostřednictvím dědice, vlastního syna, i my vyhlížejme svou budoucnost právě očima víry. Anebo ještě jinými slovy: Naší starostí a objektem naší péče ať je dar víry, kterou jsme dostali, nebo je nám nabízena, abychom se z ní radovali, z ní se těšili, posilovali a žili. Víra je vzácná, jak jen může být vztah s Bohem. Zaslouží si naši péči a starost. Podobně jako pečujeme o své děti a vnuky, mějme starost o svou víru, která podobně jako naši potomci chce růst a dozrávat. A potřebuje náš každodenní zájem, protože není samozřejmá. Máme ji jen tehdy, když o ni usilujeme. Krásně to vidíme na Abramovi. Víra jej zvedla z místa, kde žily celé generace jeho předků a vedla jej na nová místa, do země, kde našel nový domov. Ve víře byl obdarován, dostal mnoho nečekaného, zažil leccos dobrodružného. A proto teď, kdy znovu mluví s Bohem, pokládá otázku: „Pane, co mi chceš dát?“ Je v tom kus drzosti, kus zoufalství, ale také kus očekávání. Na koho jiného se má obrátit se svými problémy, než na Hospodina? Od něj ještě něco čeká. 

V tom je síla a krása víry – probouzí v člověku nová očekávání. Naději, že je přede mnou něco nového, dobrého, že jakkoliv klikaté cesty vedou k dobrému cíli, že nových věcí se nemusím obávat, že Bůh má ještě se mnou své plány. A nejen se mnou, s celým svým lidem a s jeho částečkou v podobě naší církve i našeho sboru. Vstupujeme jako církev do neznámých vod a tu a tam se ozývají pochybovačné hlasy, jestli v těch vodách neutoneme. Nic nového. To napadalo už mnohé Izraelce, když přecházeli přes moře a potom přes řeku Jordán, to zažívali i Ježíšovi učedníci při bouři na moři. Boží plány počítají s takovými záchvěvy. A tak, bratři a sestry, nelekejme se vysokých vod i vysokých nároků. Ve víře očekáváme, co má pro nás Bůh připravené. A půjdeme tomu naproti, bez velkých strachů. Vždyť slyšíme: „Nic se neboj!“.

Abram si nakonec vyžádal od Hospodina znamení, že Boží slovo platí. Bylo to zvláštní scéna: rozpůlená zvířata, ohnivá pochodeň… Šlo o něco jako podání ruky, když si něco slíbíme. Anebo podpis dohody. Bůh opravdu nemluví do větru. Na to se můžeme spolehnout, i bez velkých rituálů a znamení. O tom nás ujistil Ježíš: „Znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ – Smrt a Vzkříšení Ježíše Krista, to je znamení, podle kterého se orientujeme. Znamení, že Bůh mluví a jedná, znamení naděje, díky které máme ještě co očekávat. Díky Bohu. Amen