Jak jsem fotil finále MS 2010
Začalo to úchvatným zápasem proti Švédsku, díky kterému jsme se probojovali až do finále. V sobotu jsem se domlouval s přáteli, že bychom mohli jít fandit na "Staromák", ale díky všem možným výmluvám nebo proto, že už byli dohodnutí s někým jiným se nic nekonalo. Zkusil jsem tedy zlanařit kamaráda, který by se mnou mohl jít fotit.
Sbalil jsem si fotobatožinu, kam jsem dal kinofilm, digitál, tele, širokáč, blesk a 3 filmy (400ASA pushované na 1600ASA). Už jen, aby kamarád přijel včas na místo srazu a mohli jsme začít fotit. Už z Pařížské ulice jsme slyšeli diváky, jak se hlasitě projevují :). Šli jsme tedy směrem k hlavnímu pódiu, kde byl vstup do "press zóny". Osobně bych to sám asi ani nezkoušel, ale díky kamarádovi jsem mohl. Pracuje v novinách, takže press kartu měl a já jen doufal, že se dokážu svézt s ním. Byl zde mírně zmatený "securiťák", který nevěděl, zda nás může pustit nebo ne. Po chvilce přišel nějaký velmi "důležitý" pán, který se začal ohánět bodyguardy, že je na nás pošle. Ale nejspíše po argumentech typu: "A co mám dělat já, když je to moje práce a redakce čeká na fotky???" polevil a nikoho si nepřivedl :). Tudíž jsme měli cestu volnou. Dokonce ani já jsem neměl problém dostat se na místo díky větě: "Ale já jdu s ním". Byl jsem trochu vyjukaný, jak to šlo hladce, až jsem přehlédl svojí spolužačku, která stála hned v druhé řadě a její ségru, která prý stála u pódia již v půl třetí :).
Ze začátku jsme tam byli skoro sami, ale po chvilce přišli další lidé, kamaramani, fotografové, ale i osoby, které tam nejspíše neměli co dělat (osatně stejně jako já :D). Bylo ještě světlo, sluníčko teprve zapadalo a atmosféra začínala být přímo úžasná. Už jen aby začal zápas.
Utkání začalo a než jsem se stačil uklidnit a trochu si zvyknout, že jsem vůbec tam, kde jsem, tak jsme dali gól :). Ani nevím, jak se vše seběhlo. Jediné co vím přesně je, že jsem začal fotit jak o život. Kinofilm, nekinofil, sázel jsem tam jeden snímek za druhým :D. Po malém zklidnění jsem se snažil o trochu živější záběry s delším časem, záměrným zoomováním během expozice a jiných hloupostí, čímž jsem chtěl zkusit oživit mé fotky od klasických záběrů s bleskem. Prakticky celý zápas jsem fotil momenty nadšených, či vyděšených fanoušků, kteří si první lajnu před obrazovkou opravdu užívali.
Velice mě ale překvapilo, jak jsou tam někteří hlavně kvůli tomu, aby se dostali do novin. Někdo se vyloženě přetvařoval, jiný dělal taková gesta, aby si ho fotografové všimli a některý dokonce rovnou řekl, aby jsem ho vyfotil, že chce být v novinách. Myslím si o tom své, ale když jim to vyhovuje...
Jak plynul čas, fotografů přibývalo a tím pádem místa rapidně ubývalo. Bylo zde velice příjemných "reportérů", kteří byli podobně vyjukaní jako já a dalo se s nimi i normálně bavit. Ale na druhou stranu zde bylo také mnoho "profesionálů", kteří si nebrali servítky a tlačili se lokty všude, kde mohli. Jako kdyby nemohli ten záběr pořídit z místa o pět centimetrů vedle.
Nejsem zrovna průbojný typ, tudíž na takovýchto akcích se nejspíše moc chytat nebudu. Ale třeba jsem pouze narazil na fotografický póvl, jak říká kamarád :).
V průběhu zápasu jsem se snažil o nějaké trochu zajímavé fotky. Díky vývoji utkání, bylo mnoho možností. Zkoušel jsem "hopsat" s fanoušky, abych je zachytil ve vertikálním švenku, fotil jsem půl vteřinou a přitom doufal, že třeba jeden fanoušek bude v klidu a ostatní kolem něj v pohybu, ale bohužel žádný záběr mi nevyšel přesně tak, jak bych si představoval.
Jak se blížil konec zápasu, začal jsem fotit také opačné emoce. Smutek z prvního a zároveň posledního gólu Ruského týmu, strach z oslabení. Myslím, že pro mě to v tu chvíli bylo trochu vysvobození, bylo to jiné než ta radost a nadšení z průběžného vedení. Byly to pro mě nové záběry a nové možnosti, jak vyfotit parádní fotku. Bohužel čim dál, tím více se zde začal projevovat fanatismus našich fanoušků. Někteří neunesli gól a začali házet vše co jim přišlo pod ruku, plechovky, kelímky s pivem a klobásy. Samozřejmě se trefovali do obrazovky, která byla přímo nad námi a tudíž všechno vylité zůstalo na hlavě a na foťáku. Už jsem si pouze přál, aby Rusové nedali další gól a já nemusel čakat minimálně dalších deset minut na prodloužení. Měl jsem totiž společnosti "profíků" a piva na hlavě tak akorát :(.
A najednou byl konec. Někdo brečel, druhý ječel, třetí kouřil vítězný doutník a jiný se fotil s Pavlem Bémem, který se najednou objevil na konci utkání v press zóně a začal se objímat s fanoušky. Ihned po něm následoval Ondřej Hejma. Vyfotil jsem si tyto dvě populární osobnosti, ale nějak jsem si u toho říkal, proč to vlastně dělám. Pouze jsem totiž přistoupil na jejich divadlo, které jim mělo zajistit reklamu :(. Ale mám jejich fotky a myslím, že do této minireportáže patří.
Vyfotil jsem poslední fotky a mohl jsem s klidným svědomím, že mám nafocené vše, odejít.
Myslím si, že mi tato akce dala velice mnoho. Zjistil jsem, že nejspíše nikdy nebudu fotoreportérem v novinách, což byl do včerejška můj sen. Že dobře udělaná přetvářka dokáže velice zaujmout. A také, že focení a fandění bohužel nejde moc dohromady :D, ze zápasu jsem nic neměl a góly jsem viděl až na internetu.
A bohužel jsem zklamal i sám sebe, nedokázal jsem udělat jediný originální záběr a měl jsem přes tři stovky obyčejných fotek. Ale třeba mě potěší kinofilm, na kterém možná objevím zázrak :).
Mějte se krásně a zkuste si více vážit dobrých lidí ;-).
Pavel Šťastný