K pěstování rostlin mě přivedla maminka. Dalo by se říci, že už mým narozením. Pamatuji si, že jsme vždycky doma měly (y je tam záměrně) spoustu kytek. Jejich počet postupně narůstal, později téměř geometrickou řadou. V bytě 1+1 to začal být postupně problém a tak jsme se přestěhovaly. Mnoho známých a přátel nás zrazovalo, že v prostředí panelového domu nám moc rostlin nepřežije. Přežily, ne všechny. Některé jsme umořily v době stěhování suchem (stěhovaly jsme se v červnu). Ale valná většina přežila, na nové prostředí si zvykla a některým to dokonce prospělo. V novém bydlíme necelé 2 roky a už začínáme mít problémy, ani ne tak prostorové, ale časové. Každá kytka chce něco jiného, nejhorší je to samozřejmě v době vegetace.
Pěstitelské manýry vyvrcholily tak před třemi lety, kdy jsem začala trochu experimentovat. Začala jsem po bytě běhat se štětečkem a přenášet pyl z jedné rostliny na druhou (nikdy jsem nepřekročila úroveň druhu). Pokud v odborné literatuře najdu „tento způsob množení je v bytových podmínkách téměř nemožný“ zaručeně to zkusím. Ne proto, že bych náhodou vyšlechtila novou odrůdu, prostě jen tak. Je vzrušující čekat, jestli se vytvoří semena, pak jestli vzejdou, jestli mladé rostlinky budou normálně růst a když se povede a ony vykvetou, musí se člověk pochválit.
A proč MSBZ, označení botanická zahrada použila poprvé kamarádka Růženka, když u nás byla poprvé na návštěvě. Soukromá proto, že není přístupná. Vlastně je, ale pouze pro námi pozvané hosty. A Moje je proto, že není Vaše.