Změny ve smečce mých čtyřnohých přátel
Do naší rodiny přišla jako první kříženka Bobinka. Bylo to v roce 1983, kdy ji chtěl dát dědeček kvůli stěhování utratit. Přemluvila jsem mamku, do té doby odpůrkyni psů v paneláku, a Bobinka, tehdy pětiletá, mohla překročit práh našeho bytu. V bytě také odchovala své dvě poslední štěňátka. V roce 1987 k nám přibyla ještě jedna fenečka – Ťapinka, pravděpodobně kříženka, ale jak na podzim přišla, tak taky na jaře odešla. Při venčení se zaběhla a už jsme o ní neslyšeli. Bobinka měla fantastickou povahu, udělala i to, na co já jen pomyslela. Škoda, že v té době nebylo agility (možná i bylo, ale já o něm nevěděla). Mamka se přestěhovala do rodinného domku a já jsem dostudovala vysokou školu. Stále jsem si chtěla uskutečnit svůj velký sen - mít velkého psa (nejlépe NO) a chodit na cvičák. Když jsem se tedy ekonomicky osamostatnila, začala jsem jezdit na Intercanis do Brna a tam jsem si vybrala maminku pro mé štěňátko - belgickou ovčandu tervuerena Anny ze Slivníku a v roce 1991 se narodila Ajka Jamona. Ve třech týdnech jsem se na ni jela podívat a sympatie byly vzájemné, vybatolila se z boudy a rovnou za mnou. S Ajkou jsme zažily hodně krásných chvil, odchovaly jsme jeden vrh štěňat. V době, kdy bylo štěňatům 1,5 měsíce, jsem si 8. 4. 2004 dovezla od své kamarádky Ivany z Viničných Šumic taky tervíka - Ronečka (Iron Man Bonte). Měla jsem v plánu, že budou mít spolu další vrh štěňat, ale vrh A mě vyléčil, oni totiž v počtu 6 štěňat zůstávaly doma ještě v šesti měsících. A jedna fenečka, Alba, zůstala u mamky až do svých osmi let, kdy ji postihla zákeřná choroba – cukrovka. S Ajkou jsme jezdily nejprve na výcvikový tábor do Jesení na Šumavě. V roce 1997 jsme poprvé jely na tábor agility na Smržovku. Tady jsme pod vedením Jitky Novotné začaly cvičit agility a na Smržovku jsme se každoročně vracely. Po roce se k nám připojila i kamarádka Ivana a agility podlehla asi tak, jako já. Jen jsme v Jeseníku nenašly spřízněného nadšence, který by cvičil agility, proto jsme tento sport nechaly jen na letní Smržovku a cvičily dál stopy a poslušnost, které Ajku moc bavily. Jen obrana nám moc nešla, a tak jsme složily pouze zkoušku ZM. Ve dvou letech získala Ajka reakci na střelbu a tak jsme další zkoušky nesplnily. Agility jsme taky dlouho neprovozovaly, protože Ajka začala mít problémy se zadní packou, kde ji při špatném pohybu chytaly křeče. S Ronečkem jsme také zkoušeli sportovní výcvik, ale reakce na střelbu nám všechny plány zhatila. A tak se stal jen doprovodným psem neboť na agility jsem si s ním netroufla, protože napadal ostatní psy. Ale fenečky, ty miloval. Oba belgičáci se stali mými doprovodnými psy po Jizerkách. Agility jsem ale dál na táboře cvičila, Ivana mi vždy nějakého člena ze své početné smečky propůjčila k tréninkům, ale i k závodění. V létě 2003 k nám přišla Nela (Barbara Brown Afirův stín). Až po jejím příchodu jsem zjistila, že platí rčení nikdy neříkej nikdy. Nela je beardedka a já do té doby říkala, že beardedku bych si nikdy nepořídila. Je to fenka, která ve čtyřech letech už měla za sebou pohnutý osud, nejprve šla ke svým prvním pánečkům, ve dvou letech k jedné slečně, pak na veterinu, kde měla být utracena. Odtud si ji vzal můj bratr a po dvou letech přišla k nám. Její hnědé oči mě učarovaly a já ji slíbila, že už se nikam stěhovat nebude a zůstane a dožije u nás. Bohužel po roce soužití se Ajka vypravila do psího ráje, těžká choroba ji neumožnila s námi pobýt více času (bylo ji 13 let). I s Nelou jsme na Smržovce začaly s agility. Další rok znovu a pak jsme vyrazily na naše první závody, bylo to mistrovství republiky bearded kolií, ale moc se nám nedařilo. Hned po roce však obsadila na MR BC v Žamberku v roce 2005 4. místo, rok nato se stala pracovním klubovým šampionem, obsadila 3. místo v Bearded cupu a nominovala se na MR ČR do Kladna, kde dokončila všechny běhy, v jednotlivcích skončila na 41. místě ze 69 zúčastněných. V roce 2007 na jaře jsme složily zkoušku ZZO, v agility obsadila 1. místo na MR BC v loudání pro stařešiny a svou krátkou agiliťáckou dráhu ukončila na MR ČR v Žamberku, kde jsme kvůli zdravotním problémům Nelči odstoupily ze závodů. Nelinka je teď nuceně v invalidním důchodu a v současné době se věnuje obtížnému sportu zvaném gaučink. Absolvovaly jsme i pár výstav a bonitaci, protože jsem si chtěla nechat po Nelince hnědou fenečku. Beardedky mě prostě učarovaly pro svou povahu – přátelští ke všemu živému. Nela bohužel nezabřezla. 20. 2. 2006 jsem dostala nabídku od paní Volkové, zda nechci fenečku z jejího vrhu a tak padlo rozhodnutí, že si hnědulku dovezeme odtud. 12. 4. 2006 tedy do naší smečky přibyla Čany (Chunkie Brown Vanilka). Čany nahradila Nelu na závodech v agility, ale začaly jsme asi moc brzy, a tak teď bojujeme se zónami. Snad se to zlepší. Na výstavách nás to moc nebaví, Čany hned od štěněte nechce mít bližší kontakt s cizími lidmi a nechce na sebe nechat sahat. Ona není bázlivá, jak se to jeví na výstavách, je jen jiná – svá. Proto jsme na výstavách neobdržely známku výbornou (vyjímka byla výstava v Olomouci) a proto Čany není uchovněna. Zato agility ji baví. Tam je ve svém živlu. Taky jsme složily zkoušku ZOP a ZZO. V roce 2008 se stala pracovním klubovým šampionem, a obsadila 2. místo v Bearded cupu. 13. 3. 2009 padlo rozhodnutí, že rozšíříme naši smečku o další hnědou beardedku. Ta se narodila 17. března ve stanici Chlupatý hopan. Mezi tím nás bohužel opustil ve svých 15 letech a nedožitých 4 měsících Ronek. I proto jsem stále s větším zájmem denně sledovala na stránkách Lenky Matuškové, jak Deborka (Debora Chlupatý hopan) a její sourozenci rostou. 4.4. jsme s tetou Světlou Deborku navštívily poprvé, 3.5. jsme se za Deborkou jely podívat i s tetou Věrkou a 9.5. už Deborka jela do nového domova. Celý týden ji obě naše holky ignorovaly, ale po týdnu teta Čany zjistila, že Deborka je ta pravá parťačka pro její řádění. Babička Nela zatím vše sleduje ze svého pelíšku na gauči.