Breaking Dawn Chapter 13. and 14.
13. Kapitola
Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?
Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.
Ne, tohle nebylo přesládlé, ale o to těžší bylo to pozorovat.
Věděl jsem, jak se cítila Leah – musel jsem to vídat celou tu dobu. Musel jsem to poslouchat v Samově hlavě. Samozřejmě, že jsme se kvůli ní všichni cítili hrozně, nebyli jsme netvoři - rozhodně ne v tomhle smyslu. Ale nejspíš jsme ji vinili z toho, jakým způsobem to překonávala. Rozdávala rány každému, kdo se k ní jen přiblížil, pokoušejíc se učinit nás všechny stejně tak nešťastnými, jako byla ona sama.
Už nikdy bych ji znovu neobviňoval. Jak by mohlo někomu pomoci rozšiřovat tento druh utrpení kolem? Jak by někdo mohl nezkusit uvolnit něco málo z té zátěže strkáním malého dílku do všech ostatních v okolí?
A pokud to znamenalo, že jsem musel mít smečku, jak jsem ji mohl vinit z toho, že mi vzala moji svobodu? Udělal bych to samé. Kdyby existovala cesta, jak uniknout té bolesti, udělal bych to.
Rosalie po chvíli seskočila z poschodí, letíc skrz místnost jako ostrý vánek, rozšiřujíc kolem palčivý zápach. Zastavila se v kuchyni a já zaslechl vrzání dveří od kredence.
„Ne viditelně, Rosalie,“ zabručel Edward. Protočil oči.
Bella vypadala zvědavě, ale Edward na ni jenom zakroutil hlavou.
Rosalie proletěla zpět skrz pokoj a znovu zmizela.
„Tohle byl tvůj nápad?“ zašeptala Bella. Její hlas byl těžkopádný, jak se pokoušela mluvit dostatečně hlasitě, abych to mohl slyšet. Zapomněla, že jsem slyšel znamenitě. Svým způsobem jsem měl rád, jak se – velice často – zdálo, že kompletně zazdila fakt, že jsem nebyl tak úplně člověk. Přiblížil jsem se k ní, aby se nemusela tak namáhat.
„Neházej vinu za to na mě. Tvůj upír jenom ukradl sarkastické komentáře z mé hlavy.“
Nepatrně se usmála. „Neočekávala jsem, že tě zase uvidím.“
„Jo, nápodobně.“
Cítil jsem se divně, jen tam tak stát, ale upíři odsunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařským přístrojům. Tušil jsem, že je to ani v nejmenším neobtěžovalo – nebyl moc velkej rozdíl v sezení a stání, když jste byli kus šutru. Mě by to ostatně taky nevadilo, nebýt toho, že jsem byl tak neskutečně unavený.
„Edward mi řekl, co jsi musel udělat. Je mi to líto.“
„To je v pohodě. Bylo pravděpodobně jen otázkou času, než bych vybuchnul nad nějakým Samovým rozkazem,“ zalhal jsem.
„A Seth,“ zašeptala.
„Ten je ve skutečnosti šťastný, že může pomoct.“
„Nesnáším, když ti působím problémy.“
Zasmál jsem se – znělo to víc jako štěkání než jako smích.
Slabě si povzdechla. „Hádám, že to není nic nového, co?“
„Ne, ve skutečnosti ne.“
„Nemusíš zůstávat a sledovat to,“ řekla, stěží hovoříc.
Mohl jsem odejít. A byl to pravděpodobně zatraceně dobrej nápad. Ale kdybych to udělal, s tím jak teď vypadala, mohl bych chybět u posledních patnácti minutách jejího života.
„Vlastně nemám na práci nic zajímavějšího,“ řekl jsem ji, snažíc se nevpustit do svého hlasu emoce. „Od té doby, co se k nám přidala Leah, je být vlkem mnohem míň atraktivní.“
„Leah?“ zalapala po dechu.
„Ty si jí to neřekl?“ obrátil jsem se zmateně na Edwarda.
Jenom pokrčil rameny bez toho, aby uhnul očima z její tváře. Evidentně to pro něj nebyla moc vzrušující novinka, rozhodně ne něco, co by stálo za zahrnutí do výčtu událostí, které se přihodily.
Bella to nevzala tak lehce. Zdálo se, že pro ni to byla vrcholně špatná zpráva.
„Proč?“ vydechla.
Nechtěl jsem zabřednout do té nekonečně dlouhé románové verze, tak jsem to zkrátil na minimum. „Aby hlídala Setha.“
„Ale Leah nás nenávidí,“ zašeptala.
Nás. Krása. Všiml jsem se si obav, které se jí zmocnily.
„Leah nebude nikoho otravovat.“ Kromě mě. „Je teď v mojí smečce,“ – ušklíbl jsem se nad těmi slovy – „takže následuje moje vedení.“
Fuj.
Bella nevypadala přesvědčeně.
„Jsi vystrašená z Leah, ale jsi nejlepší kámoška s psychopatickou blondýnou?“
Z druhého poschodí se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyšela mě. Co víc si přát?
Bella se na mě zamračila. „Ne. Rose… chápe.“
„Jo,“ zavrčel jsem. „Chápe, že umíráš a nezajímá ji to, dokud je ten mutantní zplozenec mimo nebezpečí.“
„Přestaň se chovat jako pitomec, Jacobe,“ zašeptala.
Vypadala příliš slabě na to, aby se tak rozčilovala. Raději jsem se zkusil usmát. „Říkáš to, jakoby to snad bylo možný.“
Bella se chvilku snažila mi můj úsměv neopětovat, ale nakonec si nedokázala pomoct; koutky křídových rtů se jí zvedly.
A potom přišel Carlisle a ta psychouška, odpovídajíc tak na nevyslovený dotaz, kam se vlastně poděli. Carlisle měl v ruce bílý, umělohmotný kelímek – ten druh s víčkem a ohebným brčkem. Oh – ne viditelně; konečně jsem to chápal. Edward nechtěl, aby Bella musela myslet na to, co dělala, o nic víc než bylo nezbytné. A to se povedlo, protože vůbec nešlo vidět, co to v tom kelímku vlastně je. Ale já to mohl cítit.
Carlisle zaváhal, ruku s kelímkem napůl nataženou, když si všimnul Bellina vyplašeného pohledu.
„Mohli bychom zkusit jiný způsob,“ řekl jí tiše.
„Ne,“ zašeptala Bella. „Nejdřív zkusím tohle. Nemáme čas…“
Zpočátku jsem si myslel, že ji to konečně trklo a strachovala se o sebe, ale potom se její ruka slabě zachvěla, jak si chtěla pohladit břicho.
Bella se natáhla a vzala si od něj ten kelímek. Ruka se jí trochu třásla, až jsem z kelímku slyšel tlumené cákání, jak jeho obsah narážel na stěny nádoby. Pokusila se opřít o loket, ale mohla stěží zvednout hlavu. Když jsem pozoroval, jak slabou se stala za méně než den, po páteři mi sjel náznak žáru.
Rosalie položila Belle ruku kolem ramen, podpírajíc také její hlavu, jako se to dělává s novorozencem. Ta bloncka byla z těch mimin úplně hotová.
„Díky,“ zašeptala Bella. Její oči přeskakovaly z jednoho z nás na druhého. Stále vnímala dost na to, aby se cítila rozpačitě. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, vsadil bych se, že by zčervenala až za ušima.
„Nevšímej si jich,“ zamumlala k ní Rosalie.
To mě přinutilo cítit se nepříjemně. Měl jsem odejít, když mi Bella tu příležitost nabízela. Nehodil jsem se sem, být tohohle součástí. Přemýšlel jsem o tom, jak odtamtud vypadnout, ale potom jsem si uvědomil, že takový pohyb by to Belle jenom ztížil – bylo by pro ní obtížnější tím projít. Usoudila by, že jsem byl příliš znechucený, než abych zůstal. Což byla skoro pravda.
Ale stejně. I když se nebudu hlásit k odpovědnosti za tenhle nápad, nechtěl jsem zapříčinit ani jeho selhání.
Bella zvedla kelímek k obličeji a přičichla ke konci brčka. Trhla sebou a zašklebila se.
„Bello, miláčku, můžeme najít jednodušší způsob,“ řekl Edward, natahujíc ruku pro kelímek.
„Zacpi si nos,“ navrhla Rosalie. Zlostně hleděla na Edwardovu ruky, jakoby ho snad přes ni chtěla prásknout. Přál jsem si, aby to udělala. Vsadil bych se, že by to Edward nenechal jen tak a já umíral touho vidět, jak by bloncka přišla o končetinu.
„Ne, to není tím. Prostě to jen-“ Bella se zhluboka nadechla. „Voní to dobře,“ přiznala tichounce.
Ztěžka sem polknul, bojujíc, aby se mi znechucení neodráželo v obličeji.
„To je dobře,“ řekla Rosalie Belle nedočkavě. „To znamená, že jsme na správné stopě. Zkus to.“ Výraz na bloncčině tváři se změnil a já byl překvapený, že nepřešela do oslavného tance.
Bella si zasunula brčko mezi rty, pevně semknula oči a nakrčila nos. Slyšel jsem pohyby krve v kelímku, když se její ruka roztřásla. Chvilku usrkávala, a potom tiše zasténala, oči stále zavřené.
Edward a já jsme k ní vykročili ve stejnou chvíli. Pohladil ji po tváři a já zatnul ruce za zády.
„Bello, lásko-“
„Jsem v pořádku,“ zašeptala. Otevřela oči a vzhlédla k němu. Její výraz byl… provinilý. Omluvný. Prosebný. Vyděšený. „Taky to dobře chutná.“
Žaludeční kyseliny mi pěnily v břichu a hrozily vylitím se z mého těla.
„To je dobře,“ zopakovala Rosalie, stále téměř tančící. „Dobré znamení.“
Edward přitiskl ruku na Bellinu tvář, prsty kopírujíc tvar jejích křehkých kostí.
Bella si povzdechla a znovu přiložila rty k brčku. Tentokrát skutečně sála. Tohle jednání nebylo tak oslabené jako všechno ostatní kolem ní.
„Co tvoje břicho? Nezvedá se ti žaludek?“ zeptal se Carlisle.
Bella zakroutila hlavou. „Ne, není mi špatně,“ zašeptala. „To je hlavní, ne?“
Rosalie se ještě víc rozzářila. „Výborně.“
„Myslím, že na tohle je trochu brzy, Rose,“ zamumlal Carlisle.
Bella polkla další várku krve. Potom se bleskově podívala na Edwarda. „Zkazí mi to skóre?“ zašeptala. „Nebo začneme počítat až potom, co budu upír?“
„Nikdo nic nepočítá, Bello. A v každém případě kvůli tomu nikdo nezemřel.“ Usmál se, ale postrádalo to jakékoli známky života. „Tvůj záznam je stále čistý.“
Nestíhal jsem je sledovat.
„Vysvětlím ti to později,“ řekl Edward tak tiše, že jeho slova téměř splynula s jeho dýcháním.
„Cože?“ zašeptala Bella.
„Mluvil jsem si sám pro sebe,“ zalhal hladce.
Pokud uspěl s tímhle, když Bella žila, nebude schopný z toho tak lehce vyváznout, až budou její smysly stejně bystré jako ty jeho. Bude muset zapracovat na upřímnosti.
Edwardovy rty sebou cukly, bojujíc s úsměvem.
Bella si usrkla několik dalších loků, hledíc upřeně kolem nás směrem k oknu. Pravděpodobně předstírala, že jsem tam nebyli. Nebo možná jen já. Nikdo jiný z této skupiny by nebyl znechucený z toho, co dělala. Právě naopak – prodělávali nejspíš těžké časy, aby jí nevyrvali ten kelímek z ruky.
Edward protočil oči.
Proboha, jak s ním někdo mohl vydržet bydlet? Byla opravdu škoda, že nemohl slyšet Bellyny myšlenky. Potom by ji těmahle sračkama taky štval a unavil by ji.
Krátce se uchichtl. Bellyny oči okamžitě přeskočily k němu a napůl se usmála nad humorem zračícím se mu ve tváři. Tipoval bych, že poslední dobou ho takhle nevídala zrovna často.
„Něco vtipného?“ nadechla se.
„Jacob,“ odpověděl jí.
Zběžně si mě prohlédla s dalším unaveným úsměvem. „Jo, Jake je číslo,“ souhlasila.
Ohromný, teď jsem byl ještě dvorní šašek. „Bada bing,“ zamumlal jsem s v chabé imitaci vtipu.
Znovu se usmála a dopřála si z kelímku další doušek. Trhnul jsem sebou, když do brčka vstoupil pouze vzduch, způsobujíc tak hlasitý sací zvuk.
„Zvládla jsem to,“ řekla, znějíc potěšeně. Její hlas byl jasnější – hrubý, ale poprvé za dnešek to nebyl šepot. „Když to udržím v sobě, Carlisle, vytáhneš ze mě ty jehly?“
„Jakmile to bude možné,“ slíbil. „Upřímně, tam kde jsou stejně nedělají zase tolik dobrého.“
Rosalie pohladila Bellu po čele a vyměnila si s ní letmý pohled plný naděje.
Všichni to mohli vidět – kelímek plný lidské krve způsobil okamžitý rozdíl. Vracela se jí barva – její voskové tváře dostaly slabě růžový nádech. Už nevypadala, že by od Rosalie nadále potřebovala takové množství opory. Dýchalo se jí snadněji a přísahal bych, že tlukot jejího srdce byl silnější, více stabilní.
Všechno se zlepšilo.
Příznak naděje v Edwardových očích se přeměnil do něčeho skutečného.
„Chtěla by si ještě?“ naléhala Rosalie.
Belle klesla ramena.
Než k ní Edward promluvil, probodl Rosalii pohledem. „Nemusíš pít víc hned teď.“
„Jo, já vím. Ale… já chci,“ přiznala zachmuřeně.
Rosalie proplétala svoje hubené, špičaté prsty skrz Belliny rovné vlasy. „Nemusíš se kvůli tomu cítit trapně, Bello. Tvoje tělo po tom prahne. Všichni to chápeme.“ Její tón byl nejdřív konejšivý, ale potom ostře dodala: „A každý kdo ne, by tady neměl být.“
Evidentně to směřovalo ke mně, ale nenechal jsem se od té bloncky vytočit. Byl jsem šťastný, že se Bella cítila lépe. Takže co když to obnášelo, že jsem byl naprosto znechucený? Bylo to, jako bych nic neřekl.
Carlisle si vzal od Belly kelímek. „Hned jsem zpátky.“
Zatímco zmizel, Bella upřela svůj pohled na mě.
„Jaku, vypadáš otřesně.“
„Ty máš co říkat.“
„Vážně – kdy jsi se naposledy vyspal?“
Chvilku jsem o tom popřemýšlel. „No, vlastně si nejsem úplně jistej.“
„Ou, Jaku. Teď si zahrávám i s tvým zdravím. Nebuď hloupej.“
Zaťal jsem zuby. Tak ona se kvůli nějakému monstru mohla nechat zabíjet, ale mě nebylo dovoleno vynechat několik nocí spánku, abych sledoval, jak to dělala?
„Odpočiň si trochu, prosím,“ pokračovala. „Nahoře je pár postelí – můžeš si vybrat kteroukoli z nich.“
Výraz na Rozáliině tváři ujasnil, že v jedné z nich bych rozhodně vítaný nebyl. V každém případě mi vrtalo hlavou, na co ta asi tak ta Bezesná kráska potřebovala postel. Byla jen tak majetnická na svoje věci?
„Díky, Bells, ale radši budu spát na zemi. Daleko od smradu, však víš.“
Ušklíbla se. „Jasně.“
Potom se vrátil Carlisle a Bella se roztržitě natáhla pro krev, jakoby myslela na něco jiného. S tím stejným roztěkaným výrazem začala nasávat.
Opravdu vypadala lépe. Vytáhla se nahoru do sedu, dávajíc pozor na hadičky. Rosalie se vznášela vedle ní, připravená ji chytit, kdyby zavrávorala. Ale Bella ji nepotřebovala. Mezi polykáním se pokaždé zhluboka nadechla a rychle vyprázdnila druhý kelímek.
„Jak se cítíš teď?“ zeptal se Carlisle.
„Není mi zle. Spíš tak nějak hladově… jenom si nejsem jistá, jestli jsem spíš hladová nebo žíznivá, chápeš?“
„Carlisle, jen se na ni podívej,“ zamumlala Rosalie maximálně namyšleně. „Tohle její tělo evidentně chce. Měla by se napít ještě.“
„Je stále člověk, Rosalie. Potřebuje také jídlo. Dejme jí chvilku, abychom se přesvědčili, jak to na ní působí a potom bychom mohli zkusit nějaká normální jídlo. Máš na něco obzvláště chuť, Bello?“
„Vajíčka,“ vyhrkla okamžitě a vyměnila si s Edwardem významný pohled doprovázený úsměvem. Jeho úsměv byl stále chatrný, ale v obličeji měl více života než předtím.
Mrknul jsem a téměř zapomněl, jak znovu otevřít oči.
„Jacobe,“ zašeptal Edward. „Opravdu by ses měl vyspat. Jak řekla Bella, samozřejmě můžeš zůstat tady, ačkoli venku by ses cítil pravděpodobně víc uvolněně. Nemusíš se ničeho obávat – slibuji, že jestli bude potřeba, vyhledám tě.“
„Jasně, jasně,“ zamumlal jsem. Teď když se zdálo, že má Bella několik dalších hodin, jsem mohl beztrestně utéct. Jít se schoulit někam pod stromy… Dost daleko aby tam ten pach nedosahoval. Kdyby se něco pokazilo, pijavice by mě vzbudila. Dlužil mi to.
„To rozhodně,“ souhlasil Edward.
Kývl jsem a položil ruku na Bellinu. Byla ledově chladná.
„Vypadáš líp,“ řekl jsem.
„Díky, Jacobe.“ Obrátila ruku a stiskla tu moji. Cítil jsem její tenký svatební prsten, který jí volně jezdil na kostnatém prstě.
„Dejte jí deku nebo něco,“ zamumlal jsem, jakmile jsem se otočil ke dveřím.
Ještě než jsem se stačil pohnout, ranní vzduch protnulo zdvojené vytí. Nebylo pochyb o naléhavém charakteru toho zvuku. Tentokrát žádné nedorozumění.
„Zatraceně,“ zavrčel jsem a vrhl jsem se skrz dveře ven. Odrazil jsem se z verandy a uprostřed letu dovolil tomu ohni mě rozervat. Ozval se ostrý trhající zvuk, jak se z mých šortek staly cáry látky. Sakra. Tohle byl jediný kus oblečení, který jsem měl. Ale teď na tom nezáleželo. Dopadl jsem na tlapy a odstartoval na západ.
Co se děje? křičel jsem ve své hlavě.
Přicházejí, odpověděl Seth. Přinejmenším tři.
Rozdělili se?
Běžím rychlostí světla zpátky k Sethovi, slíbila Leah. Cítil jsem, jak jí vzduch proudil skrz plíce, když se přinutila k prakticky neuvěřitelné rychlosti. Les kolem ní se jenom míhal. Zatím se nezdá, že by chtěli zaútočit.
Sethe, nevyzívej je. Počkej na mě.
Zpomalují. Ahr – je tak divný nebýt schopnej je slyšet. Myslím…
Co?
Myslím, že zastavili.
Počkej na zbytek smečky.
Pšš. Cítíte to?
Vstřebal jsem jeho pocity. Sotva patrné, nehlučné tetelení se vzduchu.
Někdo se změnil?
Vypadá to tak, souhlasil Seth.
Leah se přiřítila na malé otevřené prostranství, kde Seth čekal. Hrabala drápy do země a vrčela jako závodní auto.
Kryju ti záda, brácho.
Přicházejí, řekl Seth nervózně. Pomalu. Jdou.
Jsem skoro tam, řekl jsem jim a pokoušel se letět jako Leah. Bylo příšerné být od nich oddělený s potencionálním nebezpečím blíž jim nežli mě. To bylo špatně. Měl bych být s nimi, mezi nimi, ať už se blížilo cokoli.
Podívejme, kdo si to najednou hraje na tatínka, pomyslela si Leah kysele.
Soustřeď se, Leah.
Čtyři, rozhodl Seth. Ten smrad slyšel víc než skvěle. Tři vlci, jeden člověk.
Konečně jsem dosáhl malé mýtiny a okamžitě se přesunul k nim. Seth si úlevně oddech a napřímil se na svém místě po mém pravém boku. Leah po mé levici vypadala trochu méně nadšeně.
Takže teď jsem až pod Sethem, zabručela pro sebe.
Kdo dřív přijde, ten dřív mele, pomyslel si Seth samolibě. Ale kromě toho, nikdy předtím jsi nebyla Alphův Třetí. Takže jsi stejně povýšila.
Být pod soplošským bráchou není povýšení.
Pšš! okřiknul jsem je. Je mi putna, kde stojíte. Zavřete klapačky a připravte se.
O pár vteřin později jsme je spatřili, jdoucí pomalu, přesně jak si Seth myslel. Jared v popředí jako člověk zvedl ruce. Paul, Quil a Collin kráčeli za ním jako vlci. V jejich držení těla nebyly žádné známky připravovaného útoku. Loudali se za Jaredem, uši vztyčené, ostražití ale klidní.
Avšak… bylo zvláštní, že by Sam poslal Collina spíš než Embryho. To bych já neudělal, kdybych posílal diplomatickou skupinu na nepřátelské území. Neposlal bych děcko. Poslal bych zkušeného bojovníka.
Rozptýlení? napadlo Leah.
Postupovali Sam, Embry a Brady sami? To se mi nezdálo pravděpodobné.
Chceš, abych to ověřila? Můžu zaběhnout kolečko a být zpátky do dvou minut.
Měl bych varovat Culleny? zajímal se Seth.
Co když je smyslem tohohle rozdělit nás? zeptal jsem se. Cullenovi ví, že se něco děje. Jsou v pohotovosti.
Sam by nebyl tak pitomej…, zašeptala Leah a v mysli jí hlodaly obavy. Představovala si Sama útočícího na Cullenovi jen se dvěma dalšíma po boku.
Ne, nebyl, ujistil jsem ji, přestože mi z těch představ v její hlavě taky nebylo zrovna nejlíp.
Po celou tu dobu na nás Jared a tři vlci upřeně hleděli, vyčkávali. Bylo strašně divné neslyšet, co si mezi sebou Quil, Paul a Collin říkali. Jejich výraz byl prázdný – nečitelný.
Jared si odkašlal a kývl na mě. „Bílá vlajka dočasného příměří, Jaku. Přišli jsme si promluvit.“
Myslíš, že je to pravda? zeptal se Seth.
Dává to smysl, ale…
Jo, souhlasila Leah. Ale.
Neuvolnili jsme se.
Jared se zamračil. „Mluvilo by se nám snadněji, kdybych tě taky mohl slyšet.“
Seshora jsem na něj shlížel. Nechystal jsem se přeměnit zpět, dokud z téhle situace nebudu mít lepší pocit. Dokud to nepochopím. Proč Collin? To byla část, která mě nejvíc znepokojovala.
„Fajn. Hádám, že pak teda budu prostě mluvit,“ řekl Jared. „Jaku, chceme, aby ses vrátil.“
Quil za ním tiše zakňučel. Podpora toho prohlášení.
„Rozdělil jsi naši rodinu. Takhle to být nemá.“
Neviděl jsem na to úplně stejně, ale přinejmenším to bylo tvrdě výstižné. Mezi mnou a Samem bylo v tu chvíli několik nevyřešených odlišností v našich názorech.
„Víme, že jsi… neoblomný ohledně té situace s Culleny. Víme, že to je problém. Ale tohle už je vážně trochu přehnané.“
Seth zavrčel. Přehnané? A napadnout naše spojence bez varování není?
Sethe, už jsi někdy slyšel o kamenné tváři? Zachovej ji.
Promiň.
Jardovi oči se mihly k Sethovy a pak zpátky ke mně. „Sam je ochotný vzít to pozvolna, Jacobe. Zklidnil se, promluvil si s Radou starších. Rozhodli se, že okamžitá akce v tomto případě není v ničím nejlepším zájmu.“
Překlad: Už ztratili moment překvapení, myslela si Leah.
Bylo zvláštní, jak oddělené naše dříve sdílené myšlení bylo. Smečka už byla Samova smečka, už to pro nás byli „oni“. Něco zvenčí a jiné. A bylo obzvláště divné, že Leah myslela takovým způsobem – že byla pevnou součástí „nás.“
„Billy a Sue s tebou souhlasí, Jacobe. Myslí si, že bychom měli počkat, než bude Bella… oddělena od toho problému. Její zabití je něco, kvůli čemu by se nikdo z nás necítil moc příjemně.“
Přestože jsem za to Setha právě zdrbal, nedokázal jsem v sobě zadržet krátké zavrčení. Takže oni se kvůli vraždě necítili moc příjemně, co?
Jared znovu zvedl ruce. „Klídek, Jaku. Víš, co jsem tím myslel. Ale hlavní je, že budeme čekat a přehodnotíme situaci. Rozhodne se později, jestli tu je problém s tou… věcí.“
Ha, pomyslela si Leah. Jaké břemeno.
Nechceš ho přebrat?
Vím, co si myslí, Jaku. Co si Sam myslí. Vsázejí na to, že Bella stejně umře. Usuzují, že potom budeš tak rozzuřený…
Že sám povedu útok. Uši se mi znovu přitiskly k lebce. Leahin odhad zněl dost přesně. A byla poměrně velká šance, že by se tak vážně stalo. Až… pokud by ta věc zabila Bellu, bylo by snadné zapomenout, jak jsem se kvůli Carlislově rodině cítil právě teď. Pravděpodobně by pro mě opět vypadali jako nepřátelé – jako nic jiného než krev sající pijavice.
Nenechám tě zapomenout, zašeptal Seth.
Já vím že ne, smrade. Otázkou je, jestli tě budu poslouchat.
„Jaku?“ zeptal se Jared.
Naštvaně jsem zasténal.
Leah, oběhni okruh – jen pro jistotu. Musím si s ním promluvit a chci si být jistý, že zatímco budu člověk, nebude se tu dít nic jiného.
Dej mi pokoj, Jacobe. Můžeš se přede mnou přeměnit. Navzdory mé nekonečné snaze jsem tě už stejně nahého viděla - nějak moc mě to nebere, tak se nevzrušuj.
Nesnažím se chránit nevinnost tvých očích, snažím se nám chránit záda. Takže odsud vypadni.
Leah si odfrkla a potom vystartovala do lesa. Slyšel jsem její drápy zařezávající se do půdy, nutíc ji ještě zrychlit.
Nahota byla nepohodlná, ale nevyhnutelná součást života ve smečce. Nepřemýšleli jsme o tom, dokud se k nám nepřipojila Leah. Potom to začalo být nepříjemné. Zabralo jí obvyklou dobu, než dokázala zabránit svojí přeměně pokaždé, když ji něco vytočilo. Všichni jsme ji letmo zahlédli. A nebylo to tak, že nestála za podívání; prostě jenom nestálo za to, když tě později přichytila, jak jsi na to myslel.
Jared a ostatní zírali na místo, kde zmizela do křoví, s ostražitým výrazem.
„Kam šla?“ zeptal se Jared.
Nevšímal jsem si ho, zavřel oči a skládal se opět dohromady. Bylo to, jakoby se vzduch kolem mě chvěl, vytřásal se ze mě v malých vlnách. Zvedl jsem se na zadní nohy přesně v ten správný okamžik, abych byl plně narovnaný, když jsem se vrátil do svého lidského já.
„Oh,“ řekl Jared. „Čau, Jaku.“
„Nazdar, Jarede.“
„Dík že se mnou mluvíš.“
„Jo.“
„Chceme, aby ses vrátil, chlape.“
Quil znovu zakňučel.
„Nejsem si jistej, že je to tak jednoduchý.“
„Pojď domů,“ řekl, předklánějící se. Prosící. „Můžeme tohle dát do pořádku. Nepatříte sem. Dovol Sethovi a Leah také se vrátit.“
Rozesmál jsem se. „Jasně. Jako bych je o to nežádal už od první chvíle.“
Seth si za mnou odfrkl.
Jared to zhodnotil, jeho oči obezřetné. „Takže, co bude teď?“
Přemýšlel jsem o tom víc než minutu, zatímco on trpělivě čekal.
„Já nevím. Ale nejsem si jistý, že by se všechno mohlo prostě vrátit do normálu, Jarede. Nevím, jak to funguje – ale nepřipadá mi, že můžu tuhle Alpha záležitost prostě vypínat a zapínat, jak se mi zachce. Je to tak nějak stálý.“
„Stále patříš k nám.“
Nadzvedl jsem obočí. „V jedné smečce nemůžou existovat dvě Alphy, Jarede. Vzpomínáš, jak přiostřený to bylo minulou noc? Instinktivně si navzájem konkurujeme.“
„Takže teď se prostě až do konce života budete poflakovat kolem s těma parazitama?“ dožadoval se odpovědi. „Tohle není tvůj domov. Dokonce už nemáš ani oblečení,“ zdůraznil. „Zůstanete vlky po celou tu dobu? Víš moc dobře, že Leah nemá ráda, když musí jíst v této podobě.“
„Až Leah dostane hlad, může si dělat, cokoli bude chtít. Sama si vybrala tady být. Neříkám nikomu, co má dělat.“
Jared si povzdechl. „Sama moc mrzí, co ti udělal.“
Přikývl jsem. „Už se na něj nezlobím.“
„Ale?“
„Ale nevrátím se zpátky, ne teď. Počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. A budeme dávat pozor na Culleny tak dlouho, jak jen se nám to bude zdát nezbytné. Protože, navzdory tomu co si myslíte, tohle není jen o Belle. Ochraňujeme ty, kteří by měli být ochraňováni. A to se vztahuje i na Culleny.“ Přinejmenším aspoň na většinu z nich.
Seth v souhlasu tiše zaštěkal.
Jared se zamračil. „Tak to tady už potom není nic, co bych ti mohl říct.“
„Teď ne. Uvidíme, jak to všechno půjde.“
Jared otočil hlavu k Sethovy, soustředíc se teď pouze na něj. „Sue mě požádala, abych ti řekl – ne, abych tě poprosil – aby ses vrátil domů. Má zlomení srdce, Sethe. Je úplně sama. Nechápu, jak jí to s Leah můžete dělat. Takhle ji opustit, když váš táta sotva zemřel –“
Seth zakňučel.
„Klidni to, Jared,“ upozornil jsem ho.
„Jen mu ukazuju, jaké to je.“
Odfrkl jsem si. „Jasně.“ Sue byla tvrdší než kdokoli, koho jsem znal. Tvrdší než můj táta, tvrdší než já. Dost tvrdá na to, aby hrála svým dětem na soucit, pokud by je to dokázalo dostat domů. Nebylo od ní fér takhle se Sethem manipulovat. „Sue o tomhle ví už několik dlouhých hodin, že? A většinu z té doby strávila s Billy, starým Quilem a Samem, ne? Jo, jsem si jistej, že se úplně topí v samotě. Samozřejmě, že pokud chceš, můžeš odejít, Sethe. To přece víš.“
Seth začenichal.
O vteřinu později našpicoval uši k severu. Leah musela být blízko. Pane Bože, ona byla vážně neskutečně rychlá. Dva údery mého srdce a smykem zastavila v houští jen několik metrů od nás. Doklusala k nám a zaujala místo před Sethem. Nechala čenich ve vzduchu, velice zřetelně se nedívajíc mým směrem.
To jsem oceňoval.
„Leah?“ zeptal se Jared.
Setkala se se s jeho upřeným pohledem a sotva viditelně vycenila zuby.
Jared nevypadal překvapený jejím nepřátelstvím. „Leah, ty víš, že tady nechceš být.“
Zavrčela na něj. Hodil jsem po ní varovným pohledem, který ale stejně neviděla. Seth zakňučel a šťouchnul do ní ramenem.
„Promiň,“ řekl Jared. „Nejspíš bych neměl předpokládat. Ale tebe s pijavicemi nic nesvazuje.“
Leah se po zralém uvážení podívala na svého bratra a následně na mě.
„Takže chceš dohlížet na Setha, chápu,“ kývl. Jeho oči se mihly ke mně a znovu se vrátily k ní. Pravděpodobně přemýšlel o tom druhém pohledu – přesně jako já. „Ale Jake nedovolí, aby se mu něco stalo a Seth se nebojí tady být.“ Jared se zašklebil. „Tak jako tak, prosím, Leah. Chceme tě zpátky. Sam tě chce zpátky.“
Leah škubla ocasem.
„Sam mi řekl, abych škemral. Doslova mi řekl, abych si kleknul, když budu muset. Chce tě doma, Lee-lee, tam kde patříš.“
Viděl jsem, jak sebou Leah trhla, když Jared použil přezdívku, kterou jí kdysi dávno Sam vymyslel. A potom, když dodal ty poslední tři slova, naježily se jí chlupy a skrz zuby ze sebe vydala dlouho nekončící proud vrčení. Ani jeden z nás nemusel být v její hlavě, abych slyšel všechno to proklínaní na jeho adresu. Téměř jste mohli slyšet neslušná slova, která použila.
Vyčkal jsem, dokud neskončila. „Risknu ztrátu své končetiny a řeknu, že Leah patří kamkoli, kde si přeje být.“
Leah zavrčela, ale když probodávala Jareda pohledem, usoudil jsem, že to byl její souhlas.
„Podívej, Jarede, jsme stále rodina, jasný? Dostaneme se přes tuhle krizi, ale než se tak stane, pravděpodobně byste měli zůstat na svém území. Jen aby nedošlo k nedorozuměním. Nikdo nechce rodinou rvačku, nemám pravdu? Sam to taky nechce, že ne?“
„Samozřejmě že ne,“ odsekl Jared. „Zůstaneme na našem území. Ale kde je tvoje území, Jacobe? To upíří?“
„Ne, Jarede. Momentálně jsem tak trochu bezdomovec. Ale neměj obavy – takhle to nepůjde donekonečna.“ Nadechl jsem se. „Už moc času… nezbývá. Dobře? Potom Cullenovi nejspíš odejdou a Seth a Leah se vrátí domů.“
Leah a Seth společně zakňučeli, jejich čenichy se synchronizovaně otočily mým směrem.
„A co ty, Jaku?“
„Zpátky do lesů, myslím. Opravdu nedokážu tvrdnout v blízkosti La Push. Dvě Alphy znamenají příliš mnoho rozporů. Kromě toho jsem to měl beztak v úmyslu. I před tímhle chaosem.“
„Co když si budeme potřebovat promluvit?“ zajímal se Jared.
„Vytí – ale zůstávejte za hranicí. My přijdeme k vám. A není potřeba, aby vás Sam posílal tolik. Nehledáme boj.“
Jared se zamračil, ale přikývl. Nelíbilo se mu, že jsem pro Sama stanovoval podmínky. „Uvidíme se, Jaku. Nebo ne.“ Polovičatě na mě mávnul.
„Počkej, Jarede. Je Embry v pořádku?“
Přes obličej se mu přehnal údiv. „Embry? Jasně, nic mu není. Proč?“
„Jen mě zajímalo, proč Sam poslal Collina.“
Bedlivě jsem sledoval jeho reakci, stále podezřívavý že se něco dělo. Spatřil jsem záblesk uvědomění si v jeho očích, ale nebyl to přesně ten druh, který jsem očekával.
„Do toho ti opravdu nic není, Jaku.“
„Nejspíš ne. Jen zvědavost.“
Koutkem oka jsem zahlédl škubnutí se, ale nevšímal jem si toho na to, protože jsem nechtěl Quil prozradit. Reagoval na podnět.
„Předám Samovi tvoje… pokyny. Sbohem, Jacobe.“
Povzdechl jsem si. „Jo. Nashle, Jarede. Hej, řekni mýmu tátovi, že jsem v pořádku, jo? A že se omlouvám a že ho miluju.“
„Vyřídím.“
„Díky.“
„Jdeme, chlapi,“ přikázal Jared. Otočil se od nás, směřujíc pryč z dohledu, aby se mohl přeměnit, neboť Leah byla stále tady. Paul a Collin mu byli těsně za patami, ale Quil zaváhal. Tiše štěknul a já se k němu o krok přiblížil. „Jo, taky mi chybíš, brácho.“
Přiběhl ke mně, zasmušile sklánějíc hlavu.
Poplácal jsem ho po rameni.
„To bude v pohodě.“
Zakňučel.
„Řekni Embrymu, že mi chybí mít vás dva po boku.“
Přikývl a přitiskl mi čumák na čelo. Leah si odfrkla. Quil vzhlédl, ale ne k ní. Ohlédl se přes rameno na místo, kde zmizeli ostatní.
„Jo, jdi domů,“ řekl jsem mu.
Quil znovu zaštěkal a rozběhl se za nimi. Vsadil bych se, že Jared v čekání nebyl zrovna super trpělivý. Jakmile byl pryč, horkost se mi z epicentra roztekla tělem a vzdouvala se mi v končetinách. V záblesku žáru jsem byl opět na čtyřech.
Už chybělo jen, abys s ním skočil do postel, zachechtala se.
Nevšímal jsem si jí.
Bylo všechno v pořádku? zeptal jsem se jich. Znepokojovalo mě mluvit k nim, když jsem nemohl slyšet, co přesně si mysleli. Nechtěl jsem nic předpokládat. Nechtěl jsem být v tomhle směru jako Jared. Řekl jsem něco, co jste nechtěli? Neřekl jsem něco, co jsem měl?
Byl jsi ohromnej, Jaku! povzbuzoval mě Seth.
Měl jsi praštit Jareda, myslela si Leah. Za to bych se fakt nezlobila.
Stejně víme, proč Embrymu nedovolili přijít, pomyslel si Seth.
Nechápal jsem. Nedovolili?
Jaku, viděl jsi Quila? Byl dost zničenej, ne? Vsadil bych se, že Embry je v háji ještě víc. A Embry nemá Claire. Není šance, že by se Quil mohl prostě sebrat a odkráčet z La Push. Embry ano. Takže mu Sam nedá žádnou příležitost, aby si to mohl rozmyslel a vyskočil z lodě. Nechce mít naši smečku ještě větší, než už je.
Vážně? To si myslíš? Pochybuju, že by Embrymu vadilo rozcupovat někoho z Cullenů.
Ale je to tvůj nejlepší přítel, Jaku. On a Quil by radši byli s tebou, než ti čelit v boji.
No, tak to jsem potom rád, že ho Sam nechal doma. Takhle smečka je velká až dost. Povzdechl jsem si. Fajn. Takže jsme za vodou, pro teď. Sethe, vadilo by ti, chvilku na to tady dohlížet? Leah a já potřebujeme vypnout. Zdálo se, že to myslí vážně, ale kdo ví? Možná to bylo jen rozptýlení.
Vždycky jsem nebýval tak podezíravý, ale pamatoval jsem si na Samovo přesvědčení. Maximální soustředěnost na zničení nebezpečí, které viděl. Dokázal by využít výhody, kterou mu poskytovala skutečnost, že nám teď dokázal lhát?
Bez problémů! Seth byl jednoduše příliš dychtivý udělat cokoli, co mohl. Chceš, abych to vysvětlil Cullenům? Nejspíš jsou pořád tak trochu nervózní.
Já to udělám. Stejně jsem to tam chtěl jít zkontrolovat.
Zachytili víření obrazů v mém usmaženém mozku.
Seth šokovaně vyjekl. Oh.
Leah rychle kývala hlavou dopředu a dozadu, jak se snažila vytřást ze své mysli ten výjev.
Tohle je jednoduše ta nejbizardnější a nejnechutnější věc, o které jsem kdy slyšela. Ble! Kdybych předtím měla něco v žaludku, teď už by to tam rozhodně nebylo.
Jsou to upíři, připustil po minutě Seth, zmírňujíc tak Leahinu reakci. Myslím tím, že to dává smysl. A pokud to pomůže Belle, není to tak zlé, ne?
Oba jsme na něj upřeně hleděli.
Co?
Když byl mimino, máma ho hodněkrát upustila na zem, řekla mi Leah.
Patrně na hlavu.
Taky měl ve zvyku ohryzávat žebřiny na postýlce.
Olovnatá barva?
Vypadá to tak, pomyslela si.
Seth si odfrkl. Vtipný. Proč vy dva radši nezmlknete a nejdete spát
14. Kapitola
Když jsem se vrátil k domu, venku na moje hlášení nikdo nečekal. Byli snad stále ještě v pohotovosti?
Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.
Moje oči téměř okamžitě zpozorovaly změnu v teď už tak dobře známé scéně. Na spodním schodu na verandu ležela úhledná hromádka světlé látky. Klusal jsem přes louku blíže to prozkoumat. Zadržujíc dech, protože upíří puch prolezl látku skrz na skrz, že to snad ani nemohlo být možné, jsem do hromádky strčil čumákem.
Někdo nechal venku ležet oblečení. Edward musel zachytit moji chvilkovou podrážděnost, když jsem vystřelil ze dveří. No, tohle bylo… milý. A divný.
Opatrně jsem vzal oblečení do zubů – fuj – a odnesl ho zpátky mezi stromy. Jen pro případ, že by tohle byl zvrácenej vtip té blonďaté psychopatky a já u sebe měl jen nějaký holčičí hadříky. Vsadil bych se, že by si nanejvýš užila pohled do mé lidské tváře, jak bych tam stál nahý, držící letní šatičky.
Pod přikrývkou stromů jsem upustil odporně páchnoucí hromádku a změnil se zpátky na člověka. Rozložil jsem oblečení a práskal s ním proti stromu ve snaze dostat z něj aspoň něco málo z toho smradu. Rozhodně to byly chlapecké šaty – světlehnědé kalhoty a bílá košile. Ani jedno z toho nebylo dostatečně dlouhé, ale vypadalo to, že kolem pasu by mi to snad mohlo sedět. Nepochybně to patřilo Emmettovi. Ohrnul jsem manžety na rukávech košile, ale s kalhotami jsem toho moc udělat nemohl. No dobře.
Musel jsem přiznat, že v oblečení jsem se cítil lépe, dokonce i když bylo smradlavé a úplně mi nesedělo. Bylo obtížné nemoct prostě doběhnout zpátky domů a popadnout další ze starých tepláků, když jsem je potřeboval. Opět jsem si připadal jako bezdomovec – neměl jsem žádné místo, kam se vrátit. Neměl jsem žádný majetek, který by mě teď sice příliš neobtěžoval, ale brzy by se nejspíš stal otravným.
Vyčerpaný, ve svém novém nóbl oblečení z druhé ruky, jsem po schodech pomalu stoupal na Cullenovic verandu a zaváhal, když jsem se dostal ke dveřím. Měl bych zaklepat? Nepatrně debilní, když stejně věděli, že jsem tady byl. Uvažoval jsem, proč to nikdo nevzal na vědomí – neřekl mi buď pojď dál nebo ztrať se. Cokoli. Pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř.
Další změny. Pokoj se za uplynulých dvacet minut vrátil do původní podoby – téměř. Velká plazmová obrazovka byla zapnutá, zeslabená, ale nevypadalo to, že by běžící film někdo sledoval. Carlisle a Esme stáli zády k opět otevřeným oknům směřujícím k řece. Alici, Jaspera a Emmetta jsem neviděl, ale slyšel jejich mumlání doléhající ke mně z poschodí. Bella byla na pohovce stejně jako včera, tentokrát pouze s jednou hadičkou zastrčenou v ruce a kapačkou zavěšenou za pohovkou. Byla zabalená do několika tlustých přikrývek jako burrito, takže mě předtím přinejmenším aspoň trochu poslouchali. Rosalie seděla se zkříženýma nohama na zemi vedle Belliny hlavy. Edward seděl na druhém konci pohovky a Belliny zabalené nohy měl položené na klíně. Když jsem vstoupil, vzhlédl a usmál se – jen mírné cuknutí jeho úst – na mě, jakoby ho něco potěšilo.
Bella mě neslyšela. Jenom vzhlédla, když to udělal on a také se na mě usmála. S opravdovou energií, celá její tvář se rozzářila. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy vypadala tak nadšeně, že mě viděla.
Co to s ní bylo? Proboha svatýho, vždyť byla vdaná! Šťastně vdaná – nebylo pochybností, že byla do svého upíra zamilovaná až za hranice normálnosti. A navrch ještě k tomu obrovsky těhotná.
Tak proč musela být z mé přítomnosti tak zatraceně unešená? Jako bych zlepšil celý její bláznivý den jen tím, že jsem prošel dveřmi.
Kdyby se o mě jenom nestarala… Nebo ještě líp – kdyby mě skutečně nechtěla poblíž sebe. Bylo by o tolik lehčí zůstat stranou.
Edward vypadal, že s mými myšlenkami souhlasil – poslední dobou jsme byli na stejných vlnových délkách tak často, že to bylo až šílené. Zamračil se, čtouc jí ve tváři, zatímco se na mě zářivě usmívala.
„Chtěli si jen promluvit,“ zamumlal se, protahujíc díky vyčerpání každé slovo. „Útok se zatím nechystá.“
„Ano,“ odpověděl Edward. „Většinu toho jsem slyšel.“
To mě z mého polospánku opět probudilo. Vždyť jsme byli dobré tři míle odsud. „Jak?“
„Slyším tě víc jasně – záleží to na mojí soustředěnosti a tom, jak moc ten hlas znám. Rovněž je poněkud jednodušší zachytit tvoje myšlenky, když jsi člověk. Takže jsem slyšel většinu z toho, co se tam přihodilo.“
„Hm.“ To mě trochu štvalo, ale ne z dobrého důvodu, takže jsem si toho nevšímal. „Fajn. Nesnáším, když se musím opakovat.“
„Říkala jsem ti, aby ses vyspal,“ připomněla mi Bella, „ale odhaduju, že asi tak za šest vteřin se stejně sesypeš na podlahu, takže teď nemá smysl ti nadávat.“
Byl jsem ohromený, jak moc lépe zněla, jak moc silněji vypadala. Ucítil jsem čerstvou krev a opět spatřil v jejích rukou kelímek. Kolik krve by si to vyžádalo, aby dokázala zase chodit? Začala by po určité době snad i pobíhat po sousedství?
Zamířil jsem ke dveřím a při chůzi jsem pro ni odpočítával vteřiny. „Jedna Mississippi… dvě Mississippi…“
„Kde je potopa, podvraťáku?“ zamručela Rosalie
„Víš, jak utopit blondýnku, Rosalie?“ zeptal jsem se, aniž bych se zastavil nebo se na ní otočil. „Přilep zrcadlo na dno bazénu.“
Když jsem zavíral dveře, slyšel jsem, jak se Edward zachechtal. Zdálo se, že jeho nálada se zlepšovala v dokonalé závislosti na Bellině zdravotním stavu.
„Tenhle už sem slyšela,“ zavolala za mnou Rosalie.
Vlekl jsem se ze schodů a jediný důvod, který mě nutil odšourat se dost daleko do lesa, byl opět čistý vzduch. Chystal jsem se zbavit oblečení, které by se mi v budoucnosti ještě mohlo hodit, v dostatečné vzdálenosti od domu. Lepší než si ho přivázat k noze a pak být cítit jako oni. Když jsem se potýkal s knoflíky své nové košile, namátkou jsem přemýšlel o tom, že pro vlkodlaky knoflíky nikdy nebudou v módě.
Zatímco jsem se pachtil přes louku, od domu ke mně dolehly hlasy.
„Kam jdeš?“ zeptala se Bella.
„Zapomněl jsem mu něco říct.“
„Nech Jacoba vyspat – může to počkat.“
Jo, prosím, nech Jacoba vyspat.
„Bude to jenom chvilka.“
Když jsem se pomalu otočil, Edward už byl venku ze dveří. Jak se ke mně blížil, na tváři měl omluvný výraz.
„Bože, co je to teď?“
„Omlouvám se,“ řekl a zaváhal, jakoby nevěděl, jak svoje myšlenky vyjádřit.
Co máš na srdci, pane Umím-číst-myšlenky?
Když jsi na začátku mluvil se Samovými delegáty,“ zamumlal, „všechno jsem to popisoval Carlislovi, Esme a ostatním. Dělali si starosti-“
“Podívej, neodpískáme naši hlídku. Nemusíš věřit Samovy jako my. Bez ohledu na to necháme oči otevřené.“
„Ne, ne, Jacobe. Nejde o tohle. Věříme tvému úsudku. Přesněji řečeno, Esme byla znepokojená strádáním, do kterého to tvoji smečku uvrhlo. Požádala mě, abych si s tebou o tom promluvil v soukromí.“
Zpozorněl jsem. „Strádáním?“
„Obzvláště ta část s bezdomovci. Je opravdu rozrušená, že jste všichni tak… okradení.“
Odfrkl jsem si. Upíří maminka – bizardní. „Máme tuhej kořínek. Řekni jí, ať si nedělá starosti.“
„Přesto by ráda udělala všechno, co může. Měl jsem pocit, že Leah upřednostňuje nejíst ve vlčí podobě?“
„A co?“ požadoval jsem vysvětlení.
„No, máme tady obyčejné lidské jídlo, Jacobe. Udržování vzezření a samozřejmě pro Bellu. Leah si může vzít, cokoli bude chtít. Vy všichni.“
„Předám to dál.“
„Leah nás nenávidí.“
„Takže?“
„Takže se pokus předat jí to takovým způsobem, který ji donutí o tom uvažovat, pokud ti to nevadí.“
„Udělám, co budu moci.“
„A potom je tu ta záležitost s oblečením.“
Vrhnul jsem letmý pohled na to, které jsem měl na sobě. „No jo. Díky.“ Pravděpodobně by nebylo zrovna vychované zmínit, jak hrozně zapáchali.
Nepatrně se usmál. „Jsme schopni vám i s těmito potřebami snadno vypomoci. Alice nám jen zřídka dovoluje nosit stejné věci dvakrát. Máme hromady zbrusu nového oblečení, které je určeno pro Goodwill a domnívám se, že Leah má přibližně stejnou velikost jako Esme…“
„Nejsem si jistej, jak se bude cítit ve věcech obnošených od pijavic. Není tak praktická jako já.“
„Věřím, že jí dokážeš představit naši nabídku v tom nejlepším možném světle. Stejně jako nabídku na všechny ostatní materiální věci, které byste mohli potřebovat, nebo na dopravu nebo na cokoli jiného. A sprchování také, vzhledem k tomu že upřednostňujete spaní venku. Prosím… nepovažujte se za postrádající výhody domova.“
Poslední část řekl téměř neslyšitelně – tentokrát ne snažíc se udržet ticho, ale s nějakým druhem skutečných emocí.
Chvilku jsem se na něj upřeně díval, ospale pomrkávajíc. „To je, ehm, od tebe milé. Řekni Esme, že oceňujeme tu, uh, laskavost. Ale okruh protíná v několika místech řeku, takže zůstane krásně čisťoučcí, díky.“
„Kdyby jsi i přesto mohl předat naši nabídku dál.“
„Jasně, jasně.“
„Děkuji ti.“
Obrátil jsem se od něj, zarazíc se teprve když jsem z domu zaslechl tlumený, bolestivý pláč. Jakmile jsem se ohlédl, byl už dávno pryč.
Co teď?
Následoval jsem ho, vlekoucí se jako zombie. Také používající stejný počet mozkových buněk. Ale nezdálo se mi, že bych měl na výběr. Něco bylo špatně. Musel jsem se jít podívat, co to bylo. Tady bych nedokázal nijak pomoci. A cítil bych se ještě hůř.
Vypadalo to nevyhnutelně.
Znovu jsem bez pozvání vešel dovnitř. Bella těžce oddechovala, zkroucená kolem vybouleniny na místě jejího původního břicha. Rosalie ji držela, zatímco Edward, Carlisle a Esme postávali kolem. Koutkem oka jsem zahlédl záchvěv pohybu; Alice se nyní nacházela na vrcholu schodiště, strnule hledící dolů do pokoje s rukama přitisknutýma na spánky. Bylo to divný – jakoby před ní byla neviditelná bariéra, která jí bránila vstoupit.
„Dej mi vteřinku, Carlisle,“ funěla Bella.
„Bello,“ řekl doktor úzkostlivě. „Slyšel jsem něco prasknout. Potřebuji se podívat.“
„Dost jistě,“-vzdychla-„to bylo žebro. Au. Jo. Přímo tady.“ Ukázala si na levý bok, velice opatrná aby se ho nedotkla.
Tak teď jí to lámalo i kosti.
„Potřebuji udělat rentgen. Mohly by tam být úlomky. Nechceme, aby něco propíchly.“
Bella se zhluboka nadechla. „Dobře.“
Rosalie ji starostlivě zvedla. Edward vypadal, jakože se s ní o tom chystal hádat, ale Rosalie na něj vycenila zuby a zavrčela. „Už ji mám.“
Takže Bella teď byla silnější, ale ta věc taky. Nemohli jste vyhladovět jednoho, aniž by nehladověl i ten druhý, a uzdravování fungovalo úplně stejně. Neexistoval způsob, jak vyhrát.
Bloncka pohotově vynesla Bellu nahoru po širokém schodišti s Carlisle a Edwardem za patami. Nikdo z nich nezpozoroval, že jsem stál ochromený ve dveřích.
Takže měli krevní banku a rentgen? Doktor si nejspíš nosil práci domů.
Byl jsem příliš unavený, než abych je následoval, příliš unavený se vůbec pohnout. Opřel jsem se zády o stěnu a sklouzl na podlahu. Dveře byly stále otevřené a já nasměroval nos přímo k nim, vděčný za čerstvý větřík, který foukal dovnitř. Položil jsem hlavu na futro a poslouchal.
Slyšel jsem v patře zvuk rentgenu. Nebo jsem možná jenom předpokládal, že to bylo ono. A potom dolů po schodišti přicházely ty nejlehčí kroky. Nepodíval jsem se tím směrem, abych zjistil, který upír to byl.
„Chceš polštář?“ zeptala se mě Alice.
„Ne,“ zamručel jsem. Co to všichni měli s tím vlezlým zájem? Pěkně mi to lezlo na nervy.
„Nevypadá to moc pohodlně,“ poznamenala.
„Taky není.“
„Tak proč se potom nepřesuneš?“
„Únava. Proč nejsi nahoře s ostatníma?“ vrátil jsem jí úder.
„Bolest hlavy,“ odpověděla.
Otočil jsem hlavu a podíval se na ni.
Alice byla neskutečně drobná. Velikostí asi tak jedné mé paže. Vypadala teď dokonce ještě menší, tak nějak shrbená. Její malý obličej byl ztrhaný.
„Upíři mají bolesti hlavy?“
„Ti normální ne.“
Odfrkl jsem si. Normální upíři.
„Jak to že teď už nikdy nejsi s Bellou?“ zeptal jsem se, činíc svoji otázku obviněním. Předtím mě to nenapadlo, protože moje hlava byla plná jiných hovadin, ale bylo zvláštní, že se Alice nikdy nevyskytovala poblíž Belly. Ne od té doby co jsem tady byl. Možná že kdyby byla Alice po jejím boku, Rosalie by nebyla. „Měl jsem dojem, že vy dvě jste byly jako tohle.“ Skroutil jsem dva prsty kolem sebe.
„Jak jsem řekla,“- skrčila se na dlaždice několik stop ode mě, omotajíc její vyzáblé paže kolem jejích vyzáblých kolenou – „bolest hlavy.“
„Bella ti způsobuje bolest hlavy?“
„Ano.“
Zamračil jsem se. Byl jsem prostě příliš vyčerpaný, než abych řešil nějaké hádanky. Nechal jsem hlavu obrátit se zpátky k přívodu čerstvého vzduchu a zavřel oči.
„Ve skutečnosti to není Bella,“ poopravila. „To ten… plod.“
Ha, někdo další kdo to cítil stejně jako já. Bylo dost snadné to rozpoznat. Řekla to slovo zdráhavě, tak jako to dělal Edward.
„Nevidím to,“ řekla mi, i když možná mluvila spíš sama pro sebe. Stejně jsem ji nijak zvlášť neposlouchal. „Nevidím nic ohledně toho. Přesně jako s tebou.“
Trhl jsem sebou a zaťal zuby. Nelíbilo se mi být srovnáván s tou stvůrou.
„Bellu do jisté míry chytám. Je kolem toho celá ovinutá, takže je… rozmazaná. Jako špatný příjem na televizi – je to jako snažit se zaostřit na ty téměř beztvaré lidi škubající se po obrazovce. Pro moji hlavu je smrtelné ji pozorovat. A stejně nedokážu vidět víc než pár minut dopředu. Ten… plod je příliš velkou součástí její budoucnosti. Když se poprvé rozhodla… když věděla, že to chce, zamlžila se mi přímo ve vizi. Vyděsilo mě to k smrti.“
Na chvilku byla ticho a potom dodala. „Musím přiznat, že je úleva mít tě blízko u sebe – navzdory tomu pachu mokrého psa. Všechno jde pryč. Jako bych měla zavřené oči. Tlumí to tu bolest hlavy.“
„Rád posloužím, madam,“ zamumlal jsem.
„Zajímalo by mě, co to má s tebou společného… proč jste v tomhle směru stejní.“
Najednou mi v morku kostí vzplanul požár. Sevřel jsem ruce v pěsti, abych ovládl hněv.
„Nemám s tím vysusávačem života společnýho vůbec nic,“ procedil jsem skrz zuby.
„No, něco zřejmě ano.“
Neodpověděl jsem. Ohni už došlo palivo a opět zmizel. Byl jsem jednoduše příliš vyčerpaný, než abych zůstal rozzuřený.
„Nebude ti vadit, když tu budu sedět s tebou, že ne?“ zeptala se.
„Nejspíš ne. Smrtí to tu tak jako tak.“
„Díky,“ řekla. „Hádám, že tohle je na to ta nejlepší věc, od té doby co si nemůžu vzít aspirin.“
„Mohla by jsi to ztlumit? Spím tady.“
Nezareagovala, okamžitě sklouznuvší do ticha. A já vytuhnul během vteřiny.
V mém snu jsem byl neskutečně žíznivý. A přede mnou stála velká sklenice vody – tak studené, že jsem mohl vidět, jak se na skle srážely kapky vody a stékaly dolů po okrajích. Popadl jsem ten pohár a pořádně si loknul. Pekelně rychle jsem zjistil, že to nebyla voda – nýbrž neředěné bělidlo. Zakuckal jsem se, chrlíc to ze sebe zase ven, až mi proud vyletěl i z nosu. Pálilo to. V nose mi tančily plameny…
Ta ostrá bolest v nose mě probudila dostatečně, abych si vzpomněl, kde jsem to usnul. Zápach byl dost intenzivní, uvážíme-li, že můj nos ve skutečnosti nebyl uvnitř domu. Fuj. A bylo tady příliš hlučno. Někdo se opravdu hlasitě smál. Důvěrné známý smích, ten, který nešel dohromady s tím zápachem. Který sem nepatřil.
Zasténal jsem a otevřel oči. Obloha venku byla pochmurně šedá – zabarvená denní dobou a ne mraky jako obvykle. Možná se blížil západ slunce – byla vážně docela tma.
„Postupem času,“ zamumlala bloncka ne příliš daleko ode mě, „se napodobování řetězové pily stalo trochu otřepaným.“
Převalil jsem se a vyhoupl se do sedu. Mezitím jsem vykoumal, odkud ten zápach pocházel. Někdo mi nacpal pod hlavu široký péřový polštář. Tipuju, že se nejspíš snažil být milý. Pokud to teda nebyla Rosalie.
Jakmile byl můj obličej venku ze smrdutého peří, cestu ke mně si probojovaly i ostatní pachové stopy. Jako například slanina a skořice, všechno hezky smíchané s upířím odérem.
Zamrkal jsem ve snaze zaostřit do pokoje.
Příliš mnoho se tady nezměnilo, až na to, že Bella teď seděla uprostřed pohovky a kapačka byla pryč. Bloncka jí seděla u nohou, hlavu si opírající o Bellina kolena. Když jsem viděl, jak uvolněně se jí dotýkali, stále mě z toho mrazilo v zádech, napříč tomu že bylo nejspíš dost pitomý jenom o tom uvažovat. Edward seděl Belle po boku, držic jí za ruku. Alice byla stejně jako Rosalie na zemi. Její obličej už nebyl ztrhaný. A bylo snadné spatřit proč – našla si dalšího otupovače své bolesti.
„Hele, Jake se probírá,“ zajásal Seth.
Seděl Belle z druhé strany, ruku ledabyle položenou kolem jejích ramen a v klíně talíř přeplněný jídlem.
Co to k čertu bylo?
„Přišel tě sem hledat,“ řekl Edward, zatímco jsem vstával. „A Esme ho přesvědčila, aby zůstal na snídani.“
Seth zachytil můj výraz a pospíšil si s vysvětlením. „Jo, Jaku – jen jsem se šel podívat, jestli jsi v pořádku, protože ses nepřeměnil zpátky. Leah si dělala starosti. Říkal jsem jí, že jsi pravděpodobně odpadl jako člověk, ale sám víš, jaká je. Každopádně oni měli všechno tohle jídlo a, bože,“ – obrátil se k Edwardovi- „chlape, ty vážně umíš vařit.“
„Děkuji ti,“ zamumlal Edward.
Pomalu jsem vdechoval, snažíc povolit sevření zubů. Nemohl jsem spustit oči ze Sethovy ruky.
„Belle klesá teplota,“ řekl Edward tiše.
Jasně. Stejně mi do toho nic nebylo. Nepatřila mi.
Seth slyšel Edwardovu poznámku, podíval se mi do obličeje a zčista jasna potřeboval k jídlu obě ruce. Sundal paži z Belly a vrhl se na jídlo. Přešel jsem místnost a zastavil se pár stop od pohovky, stále se snažící zorientovat v právě probíhající situaci.
„Leah hlídkuje?“ zeptal jsem se Setha. Hlas jsem měl ještě zastřený spánkem.
„Jo,“ řekl s plnou pusou. Taky na sobě měl nové oblečené. Sedělo mu lépe než mě to moje. „Je v terénu. Neměj obavy. Zavyje, jestli se něco stane. Vyměnili jsme se kolem půlnoci. Běhal jsem dvanáct hodin.“ V jeho tónu se odráželo, jak moc hrdý na to byl.
„Půlnoci? Počkej chvilku – kolik je teď hodin?“
„Bude svítat.“ Letmo se podíval k oknu, ověřujíc si pravdivost svých slov.
Zatraceně. Prospal jsem zbytek dne a celou noc – tuhej jak špalek. „Sakra. Omlouvám se, Sethe. Měl jsi mě nakopnout, abych se probudil.“
„Ne, chlape, potřeboval si se skutečně vyspat. Kdy sis dal naposledy pauzu? Noc před tvou poslední hlídkou pro Sama? To je tak čtyřicet hodin? Padesát? Nejsi stroj, Jaku. Kromě toho jsi vůbec nic nezmeškal.“
Vůbec nic? Letmo jsou pohlédl na Bellu. Barva její kůže byla stejná, jakou jsem si pamatoval. Bledá, ale s nádechem růžové. Její rty byly opět světle červené. Dokonce i její vlasy vypadaly líp – leskleji. Všimla si mého zhodnocování a zazubila se na mě.
„Co tvoje žebro?“ zeptal jsem se.
„Hezky pevně zafašované. Vůbec to necítím.“
Protočil jsem oči. Slyšel jsem, jak Edward zaskřípal zuby a usoudil jsem, že její postoj nic-to-není ho štval stejně jako mě.
„Co je k snídani?“ zeptal jsem se mírně sarkasticky. „Nula negativný nebo AB pozitivní?“
Vyplázla na mě jazyk. Opět kompletně sama sebou. „Omelety,“ řekla, ale její oči se krátce mihly dolů a já si všiml kelímku krve, zaklíněného mezi její a Edwardovou nohou.
„Jdi si vzít něco k jídlu, Jaku,“ řekl Seth. „V kuchyni je ho hromada. Musíš být hladovej.“
Prohlédl jsem si potraviny na jeho klíně. Vypadalo to jako půlka sýrové omelety a poslední čtvrtina ze skořicové housky velikosti frisbee.
„A co má k snídani Leah?“ zeptal jsem se Setha kriticky.
„Hej, donesl jsem jí jídlo ještě předtím, než jsem cokoli snědl,“ bránil se. „Řekla, že by radši jedla zdechliny, ale vsadím se, že podlehne. Tyhle skořicový housky…“ zdálo se, že mu došla slova.
„Půjdu s ní lovit.“
Když jsem se otočil k odchodu, Seth si povzdechl.
„Máš chvilku, Jacobe?“
Tázající byl Carlisle, takže když jsem se k nim znovu otočil, moje tvář byla pravděpodobně méně nezdvořilá, než v jakém stavu by se nacházela, kdyby mě zarazil někdo jiný.
„Jo?“
Carlisle se ke mně přiblížil, kdežto Esme zamířila do jiné místnosti. Zastavil se několik stop ode mě, jen o trochu dál než byla obvyklá vzdálenost mezi dvěma diskutujícími lidmi. Oceňoval jsem, že mi nechával můj vlastní osobní prostor.
„Mluvil si o lovení,“ začal rozvážným tónem. „To bude zásadní pro moji rodinu. Rozumím, že naše dřívější příměří už nadále netrvá, takže bych tě rád požádal o radu. Půjde po nás Sam mimo okruh, který jsi stanovil? Nechceme riskovat zranění kohokoli z tvé rodiny – nebo ztrátu někoho z nás. Kdyby jsi byl na našem místě, jak by jsi postupoval?“
Naklonil jsem se od něj, nepatrně zaskočený, že mi to tak na rovinu předhodil. Co bych měl vědět o bytí na jejich zazobaných místech? Ale znal jsem Sama.
„Je to riziko,“ řekl jsem, snažíc se nevšímat si ostatních pohledů, které jsem na sobě cítil a mluvit jenom k němu. „Sam už trochu vychladl, ale jsem si docela jistej, že v jeho hlavě je smlouva neplatná. Dokud si bude myslet, že je kmen nebo jakýkoli jiný člověk v reálném nebezpečí, bude první jednat a pak se případně ptát, pokud víte, jak to myslím. Ale jeho prioritou bude La Push. Opravdu jich není dost, aby dokázali obstojně dohlížet na lidi, zatímco vyšlou lovecké skupiny dostatečně velké, aby dokázaly udělat nějakou škodu. Vsadil bych se, že je nechává poblíž domova.“
Carlisle zamyšleně přikývl.
„Ale nejspíš bych řekl, abyste pro každý případ vyrazili společně. A pravděpodobně byste měli jít ve dne, protože v noci budete očekáváni. Obvyklé upíří povídačky. Jste rychlí – jděte přes hory a lovte dost daleko odsud, aby nebyla žádná šance, že by někoho tak daleko od domova poslal.“
„A zanechat Bellu tady nechráněnou?“
Odfrkl jsem si. „My jsme jako co, jenom na okrasu?“
Carlisle se krátce zasmál a potom byla jeho tvář opět vážná. „Jacobe, nemůžete bojovat proti svým bratrům.“
Zúžily se mi oči. „Neříkám, že by to nebylo těžký, ale kdyby ji opravdu přišli zabít – byl bych schopný je zastavit.“
Carlisle úzkostlivě zakroutil hlavou. „Ne, nemyslel jsem, že by jsi nebyl… schopný. Ale že by to bylo opravdu velice špatné. To si nemůžu vzít na svědomí.“
„Neměl by si to na svědomí ty, ale já. A to dokážu nést.“
„Ne, Jacobe. Ujistíme se, že naše jednání to neučiní nezbytným.“ Zamyšleně svraštil čelo. „Půjdeme tři najednou,“ rozhodl po chvíli. „To je pravděpodobně to nejlepší, co můžeme udělat.“
„Vážně nevím, doktore. Rozdělit se na půl není nejchytřejší strategie.“
„Máme několik mimořádných schopností, které to vyrovnají. Kdyby Edward byl jeden ze tří, byl by schopný nám zajistit pár mil velký okruh bezpečí.“
Oba jsme letmo pohlédli na Edwarda. Jeho výraz přinutil Carlisleho rychle ustoupit od jeho plánů.
„Jsem si jistý, že existují i jiné možnosti,“ začal Carlisle. Samozřejmě, žádná fyzická potřeba nebyla dostatečně silná, aby teď Edwarda dostala od Belly. „Alice, předpokládám, že by jsi mohla vidět, které trasy by nebyly nejšťastnější volbou?“
„Ty, které by zmizely,“ přikývla Alice. „Prosté.“
Edward, kterého veškeré napětí opustilo s Carlisleovým odcházejícím prvním plánem, se uvolnil. Bella nešťastně hleděla na Alici, až jí mezi obočím naskočila malá vráska, kterou mívala, když byla rozrušená.
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Tohle jsme si ujasnili. A já budu prostě hlídkovat. Sethe, budu tě čekat zpátky za soumraku, takže si tady někde dej šlofíka, jasný?“
„Jasný, Jaku. Přeměním se zpátky, jen co s tímhle skončím. Ledaže…“ zaváhal, dívajíc se na Bellu. „Potřebuješ mě?“
„Má deky,“ odsekl jsem.
„Je mi dobře, Sethe, díky,“ dodala honem Bella.
A potom do místnosti znovu doplula Esme, v rukou velký přeplněný talíř. Váhavě se zastavila těsně u Carlisleova loktu a upřela mi do tváře velké, temně zlaté oči. Natáhla talíř před sebe a nesměle přistoupila o krok blíž.
„Jacobe,“ řekla rychle. Její hlas nebyl tak pronikavý jako hlasy ostatních. „Vím, že… představa, že budeš jíst tady, kde to je cítit tak nepříjemně, pro tebe není zrovna vábivá. Ale cítila bych se mnohem lépe, kdyby sis s sebou, až půjdeš, nějaké jídlo vzal. Vím, že nemůžeš jít domů, a to jenom kvůli nám. Prosím – zmírni alespoň částečně moje výčitky svědomí. Vezmi si něco k snědku.“ Podávala mi talíř, tvář jemnou a příjemnou. Nevěděl jsem, jak to udělala, protože nevypadala starší než na jejích dvacet pět a její kůže měla barvu kostí, ale něco v jejím výrazu mi náhle připomnělo moji mámu.
Kristepane.
„Uh, jistě, jistě,“ zamumlal jsem. „Myslím. Možná má Leah ještě hlad nebo tak něco.“
Natáhl jsem se a jednou rukou vzal jídlo, držíc ho od sebe na délku paže. Měl jsem v plánu to potom zahodit pod strom, nebo něco v tom smyslu. Nechtěl jsem, aby se cítila provinile.
Potom jsem si vzpomněl na Edwarda.
Nic jí neříkej! Nech ji myslet si, že jsem to snědl.
Nepodíval jsem se na něj, abych se ujistil, že souhlasil. Radši by měl souhlasit. Ta pijavice mi hodně dlužila.
„Děkuji ti, Jakobe,“ usmála se na mě Esme. Jak může mít kamenný obličej dolíčky ve tvářích, pro Boha svatýho?
„Hmm, děkuju,“ řekl jsem. Cítil jsem ve tváři horkost – větší než obvykle.
Tohle byl přesně ten problém s poflakováním se ve společnosti upírů – zvykl sis na ně. Začali mrvit způsob, jakým jsi viděl svět. Začali se cítit jako přátelé.
„Přijdeš ještě později?“ zeptala se Bella, ačkoli jsem se snažil tomu vyhnout.
„Uh, nevím.“
Stiskla rty dohromady, jako to dělala, když se pokoušela neusmívat. „Prosím? Možná mi bude zima.“
Zhluboka jsem se nadechl nosem a příliš pozdě si uvědomit, že to nebyl dobrý nápad. Zašklebil jsem se. „Možná.“
„Jacobe?“ zeptala se Esme. Zatímco pokračovala, couval jsem ke dveřím; udělala pár kroků za mnou. „Nechala jsem na verandě koš s oblečením. Je pro Leah. Je čerstvě vyprané – snažila jsem se ho dotýkat, co nejméně to bylo možné.“ Svraštila čelo. „Vadilo by ti vzít jí to?“
„Jdu na to,“ zamručel jsem a vycouval ven ze dveří, než mě někdo mohl vinit ještě z něčeho jiného.
Náhledy fotografií ze složky Twilight film