Operace
2. 2. 2009
Cesta na střeše autobusu mi připravila fantastický zážitek. Jelo se mezi rýžovými poli, džunglí a banánovými a kaučukovými plantážemi. Nakonec, už kousek od pobřeží, jsme míjeli jezírka a močály plná všelijakých ptáků. Jejich hladiny probleskovaly mezi stromy a dle našich spolucestujících se tam měla vyskytovat spousta tygrů. Samozřejmě to byl ráj pro komáry, ale v té rychlosti neměli šanci. Projížděli jsme taky několika vesničkami, kde běloch na střeše budil rozruch, veselí a sběh obyvatelstva. Už se skoro stmívalo, když jsme dorazili do Singkilu. Celý olepený mouchami jsem slezl dolů a těšil se, jak to ze sebe smyji v Indickém oceánu. Ale chyba lávky, k němu by se muselo plout ještě několik kilometrů po řece Alas. Pomalu zapadlo slunko a my jsme se nemohli dočkat, až si někde lehneme pod ventilátory. Jenomže situace s noclehem byla špatná a tak jsme skončili v jakémsi zájezdním hostinci, kde nefungoval ani generátor. Seděli jsme v šeru při svíčkách u stolu a čekali, až nám někdo něco uklohní. S námi tam seděla ještě jedna Italka. Špinavá, rozcuchaná a ruce rozpíchané od injekční stříkačky. Velice zubožené stvoření. Jak jsme tak seděli, začali jsme cítit strašný zápach. Říká se, že něco smrdí jak bolavá noha. A to bylo přesně ono. Ta ženská když viděla, jak se tváříme a krčíme nosy, vytáhla zpod stolu nohu, která neviděla mýdlo už hodně dlouho. Ta špína ale nesmrděla. Pod špinavým zakrváceným obvazem měla na lýtku díru jak půl slepičího vajíčka. Posvítili jsme na to čelovkou a zhrozili jsme se. Bylo to plné zelenožlutého hnisu. Prý od komára. Ta ženská si vůbec neuvědomovala, jak to může skončit. Byla to taková ztracená duše, která pendlovala mezi Thajskem, Indií a Sumatrou a živila se krátce řečeno všelijak. Pověděla nám taky, že je holička z Milána, že se pohádala z rodinou a utekla do světa.Vypadala, že už jí toho moc na světě nezbývá. Ale měli jsme sebou dost lékařského vybavení a tak jsme se po večeři nabídli, že jí to aspoň vyčistíme a ovážeme. Kubova maminka je doktorka a já jsem měl na škole rok veterinářství, tak jsme byli po odborné stránce skvěle připraveni. Ona se tvářila, že je jí to fuk. Ale jen do toho okamžiku, než jsme si na ni sedli na její posteli, dali jí i sobě slivovici na kuráž a začali skalpelem opáleným nad sirkou vyškrabávat hnis. Ježíš, ta řvala. Mrskala sebou jak kapr na udici, až jsme měli strach, že ji řízneme. Jakž takž se to povedlo, nasypali jsem tam jakési antibiotikum v prášku a zavázali to čistým obvazem. Kupodivu nám poděkovala a my jsme honem vypadli z toho smradu. Na chodbě už postávali zvědaví hosté. Asi si mysleli, že ji tam mordujeme. Když ji ale viděli ležet s bíle svítícím obvazem, usmáli se na nás a dali nám pokoj.
Trochu jsme se opláchli a zalehli na podlahu pod televizí na chodbě. Volné pokoje už nebyly a tak do nás celou noc kopali lidi, co se courali na záchod nebo do sprch. Ta Taliánka měla sice jednu postel volnou, ale nikomu se nám tam jaksi nechtělo.
Ráno jsme jí udělali převaz a fakt to vypadalo líp. Ale na naši radu, ať jede do hlavního města a zajde na jejich konzulát se asi vykašlala.
My jsme se pak nalodili na srandovní minitrajekt a zamířili po řece k malému souostroví Pullau Banyak. Byla to taková modrá loďka asi pro čtyřicet lidí se stříškou proti slunci. Vezla kromě nás a domorodců ještě nějaké slípky, kozy a dvě motorky. Kalnou vodou Alasu jsme mířili k oceánu. Na březích se pásli buvoli a občas se mihnul obrovský varan. V domečcích na kůlech posedávali místní lidi a mávali nám. V ústí, kde se setkávaly vlny oceánu s říčním proudem to velice nepříjemně houpalo a mě bylo kapku šoufl.
Na volném moři se vlny uklidnily a brzy nám zmizelo pobřeží z očí. Naftový motor si spokojeně předl a mimo stříšku se za chvíli nedalo vydržet. Obloha byla rozpálená jak pec a slunko nemilosrdně žhnulo.Kdo chtěl na záchod, zašel si dozadu, otevřel malá dvířka a přičapl na schodek nad vodou. Držel se madla a činil se. Já jsem se bál, že mě do pozadí kousne žralok. Chlápci stáli nad vámi, pokuřovali a sledovali, jak vám to jde. Taková domácí idylka. Odpoledne jsme dorazili na hlavní ostrov zmíněného souostroví. Mimochodem, tyto ostrůvky jsme navštívili proto, že jsem si jejich exotický název pamatoval z Čapkova románu Válka s mloky. Na ostrově jsme celkem snadno našli člověka, kterého nám doporučil Alex v Kutacane. Ve špinavé boudě na molu se na palandě válel zarostlý umaštěný chlap, který uměl trochu anglicky. Když slyšel o Alexovi, ožil a ptal se, jestli neseme ty peníze, co mu Alex dluží. My jsme samozřejmě neměli nic a tak nás vyrazil z boudy a zase se uložil do toho smradu mezi rozebrané lodní motory. Takže slibovaný směnárník, tlumočník, hoteliér a dopravce se nekonal. Ubytovali jsme se v jedné noclehárně a dumali co dál.
Ráno jsme se rozdělili a rozběhli se po osadě abychom našli nějakou dopravu na menší ostrov. Všude visely rybářské sítě, sušily se ryby a na speciálních rámech i chobotnice. Na zemi na plachtách zase koření a různé bobule. Prostě pastva pro oči a hlavně pro nos. Až vám někdo bude vyprávět o vůni exotických krajin, berte to trošku s rezervou.Ovšem s dopravou to bylo na draka. Sešli jsme se na pláži pod palmami a doufali, že se nám podaří co nejdříve se dostat na nějaký „méně“ civilizovaný ostrov.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář