Začalo to inzerátem
2. 2. 2009
Navzdory všem těm maličko nepříjemným zážitkům, které mě potkaly v Ekvádoru, jsem se za rok rozhodl vyrazit zase někam do tropů vstříc dalším dobrodružstvím. Jenže kam a s kým. Přátelé a známí buď neměli peníze nebo je měli a neměli čas je utrácet. No a ti co měli obojí zase trošku couvli, když jsem jim nadšeně líčil svou jihoamerickou anabázi.
Zima končila a parťák žádný. Až jednou jsem pročítal jakési noviny a v inzerátech někdo hledal společníky na cestu na Sumatru. Páni, Sumatra, to znělo a zní mi pořád velice exoticky a dobrodružně. Zavolal jsem tam a dle hlasu nějaký mladík mi řekl, že je majitel cestovní kanceláře a chtěl by tam jet napřed soukromě, aby zmapoval situaci pro případné budoucí podnikání.
Termín mi vyhovoval a člověk na druhém konci drátu vypadal dle hlasu sympaticky.
Tak jsme se domluvili. Na internetu jsem si ověřil, že cestovka skutečně existuje a provedl jsem velice riskantní kousek. Poslal jsem na jeho účet do Prahy peníze na letenku a vízum a potom pas s tím, že mi napíše den odletu a počká mě v kanceláři. Když jsem v určeném termínu jel do Prahy, přiznám se, že jsem měl nervy v kýblu. Ale na dané adrese v malém kamrlíku opravdu seděl menší brýlatý človíček a hned se ke mně hrnul. Já jsem Jarda, povídá a za chvíli frčíme na letiště. Ještě si naposled dáme někde řízek, asi ho potom dlouho mít nebudeme. Zpětně musím říct, že v tom měl sakra pravdu. Následujících pět neděl jsme ze známých jídel měli akorát sem tam tu hnusnou čínskou polívku.
Z Ruzyně jsme odletěli do Amsterodamu, tam jsme pozorovali cvrkot v hale i na ranveji, až konečně přistavili naše obrovské Jumbo. Jelikož holandské aerolinky pojmenovávají svá letadla po filmových hvězdách, vlezli jsme do mamutích útrob Ingrid Bergmanové. Tím se nechci nijak dotknout její památky. Kouzelné letušky nás podělily dekami a polštáři. Vysvětlily nám, jak si obléct plovací vestu a jak se dostat ven, kdyby bylo zle. Při tom mě vždycky jímá hrůza. Za chvíli bylo po školení a už jsme rolovali ke startu. Jako vždy jsem prožíval šílené vzrušení když se rozduněly obří motory a za pár sekund se kolos odlepil od hladkého betonu. Pod námi se objevil rušný Amsterodam, zacvakly se podvozky a vše zmizelo v mracích. Odepjali jsme pásy a čekali až se začne roznášet nějaké občerstvení. S přestupy jsme měli před sebou 17 hodin čistého letu. Pro člověka s mou výškou je to velice otravná záležitost.
První přistání byl v Singapuru. Letiště se jmenuje Changi. Stojí na místě bývalého zajateckého tábora, který známe z filmu nebo knížky Král Krysa. Je tak veliké, že tam jezdí malý vláček. Měl jsem akorát hodinu času, což mi stačilo k tomu, abych si ve Free shopu koupil teleobjektiv. Bylo to o dost levnější než u nás. A honem šup do dalšího letadla a hurá do Jakarty. To už byla Indonésie a přesedli jsme do letadla vnitrostátních aerolinek. To nás dopravilo do hlavního města Sumatry, Medanu. V příletové hale jakž takž fungovala klimatizace, ale i tak jsme se potili jak dveře od chlívka. A já jsem se zapotil ještě víc, když jsem zjistil, že můj bágl nepřiletěl. Běhal jsem od čerta k ďáblu a každý se tvářil, že anglicky neumí. A nebo fakt neuměl. Nakonec se tedy vypátralo, že moje nebohá krosna leží kdesi na letišti v Amsterodamu. Sepsali jsme s příslušným úředníkem lejstro a prý tu bude v nejbližších dnech. Zavolají mi do hotelu až zavazadlo přiletí. To je nádhera. Mám v ruce akorát foťák a pas s penězi. Jsem oblečený ještě ze studené Evropy a venku je prádelna.
První dojem byl následující: prach, smog, hrozný hic a kravál. Před letištěm se na nás vrhli rikšové, Jardovi hned rvali z rukou bágl (mě neměli co) a cpali nás do vozíčků za svými bicykly. A to nevěděli, kam chceme vlastně jet. Tartas to byl hrozný. Kolem plno rozchechtaných čumilů a kibiců, kteří se očividně chtěli pobavit pohledem na dva zmatené Evropany. Zařval jsem česky,“ ticho sakra!“ a ono to zabralo. Spíš zmlkli překvapením, než že by mi rozuměli. Anglicky jsem vysvětlil, že chceme k hotelu Zakia. Tam nás měli čekat další dva členové výpravy, kteří letěli přes Moskvu do Kuala Lumpur v Malajsii a odtud pak autobusem a lodí do Medanu. Usmlouvali jsme cenu a vtěsnali se do vozidla. Náš řidič a „motor“ v jednom se proplétal obratně nepředstavitelným chaosem na silnici, typickým pro celou Asii. Nechápu, jak chlápek s nohama ne o moc silnějšíma než moje ruka, utáhne dva lidi i se zavazadly. Proč tihle borci nejezdí Tour de France. Ostatně vždycky, když se vezu rikšou, mám z toho dost nepříjemný pocit. Takový vykořisťovatelský. Jenže oni se nějak živit musí.
Po dvaceti minutách jízdy, která jinak byla neopakovatelným zážitkem, jsme dorazili do hotelu. Na recepci jsme zjistili, že dva Czech boys už na nás čekají. Ahoj, já jsem Kuba a já Jirka. S Jardou se už viděli v Praze. Byl jsem ve skoro věku jejich otců, ale na takové akci se věkové rozdíly stírají.
Začínalo se šeřit a tak jsme se vydali do města, něco pojíst a domluvit si, co čekáme od dní následujících.
Ekvador
(jarmila, 26. 10. 2013 10:50)