Římská společnost v době království
Římská společnost v době království
Původ Římanů Měli jsme už možnost slyšet legendu o založení Říma - příběh o bratrech odkojených vlčicí (ve které Livius vidí prostitutku), znameních, která oba bratři viděli, bratrovraždě atd. atd. Ovšem oprostíme-li se od tohoto příběhu, zjistíme nejspíš, že Řím vznikl splynutím dvou komunit. Ostatně i Livius píše o “geminata urbis” (dvojitém městě). Kde bereme důkazy pro takové tvrzení? Jistotu nám dává dualita archaických institucí - například zároveň existovali saliové (kněží) z Palatinu a saliové z Quirinalu. Obecně se předpokládá, že ke spojení došlo včleněním komunity z Quirinalu do komunity z Palatinu. Ještě poznámka k názvu “Roma” - většinou se uvádí, že město nazval podle sebe Romulus, ovšem někteří jej také odvozují od řeckého reó - toku - takže by překlad Roma zněl “Brod”.
-
V době vzniku starého Říma byli lidé organizováni ve skupinách. Tyto skupiny se nazývaly gentēs. Gens byla rodová skupina skládající se z rodin, které odvozovaly svůj původ od nějakého společného předka. Svou příbuznost vyjadřovali užíváním stejného jména. Jednotliví příslušníci gentēs tak měli vždy dvě jména: křestní (praenomen) - např. Marcus, Titus, Gnaeus - a rodové (nomen) - např. Marcius, Naevius, Titius. Z příkladů sami vidíte, že rodové jméno bylo odvozeno od jména křestního.
V historickém období gentēs praktikovaly své vlastní náboženské rituály a slavnosti a měly odlišné zvyky například v takových věcech, jako je pohřbívání mrtvých. Jejich původ a charakter v raném období je nicméně předmětem sporů. Někteří jsou toho názoru, že gens byla pradávná jednotka, která existovala již před vznikem státu a měla funkci autonomní politické organizace s vlastním územím a uznávaným vůdcem - otcem (pater). Lze si celkem snadno představit, že se takováto společnost vyvinula z pravěkých kmenů, které se sdružovaly do tlup z důvodů přežití. Podobnost mezi takovouto tlupou a gens je doufám zřejmá.Tato teorie ovšem není prokázaná a podobně nejisté je i postavení gentēs ve vztahu k tribuím a kuriím (viz. následující kapitola).
Romulovo uspořádání společnostiRomulus dále zorganizoval armádu, která čítala 3000 pěšáků (militiēs) a 300 jezdců (celerēs). Každá tribue přispívala 1000 a 100 muži. Oddílům jednotlivých tribuí veleli tribunové.
Vypráví se, že si Romulus vybral 100 “otců”, aby mu radili. Ti pravděpodobně vytvořili první senát a jejich potomci byli známi jako patricijové. V čele státu stanul král. Tento titul nebyl dědičný. Když král zemřel, střídali se ve vládě senátoři, postupně každý z nich vládl pět dní a měl titulKrál měl vojenské, soudní a náboženské funkce. Moc, kterou v těchto oblastech vykonával, lze shrnout slovem imperium. Imperium bylo druhem magické nebo božské autority, která mohla být propůjčena pouze inaugurací a auspiciemi. Role senátu se v královské době omezila pouze na králův poradní sbor. Říkalo se ale, že je obdařen autocritas (podobnost se slovem autorita není náhodná), což byl druh náboženské prestiže, kterou otcové projevovali schvalováním a ratifikací rozhodnutí, které učinila comitia curiata.
Římská rodinaVe společnosti antického Říma měl hlavní postavení muž. Práva žen byla omezena, o což se zasloužili především sami muži. Odepřeli tak ženám např. možnost zastávat funkce ve státní správě a přisoudili jim starosti každodenního života. Na sklonku republiky navíc došlo k celkovému mravnímu úpadku. Tehdy vzaly za své mimo jiné i tradiční hodnoty soužití muže a ženy. Přestalo třeba platit pravidlo, že manželka má stát věrně po boku svého muže. Masově rozšířeným jevem se tehdy stala i nevěra. Celkově nepříznivé postavení žen potvrzují i dochované výroky významných úředníků. Ti říkali, že pokud manžel přistihne manželku při cizoložství, může ji bez milosti zabít, zatímco žena manželovi v opačné situaci nemůže udělat vůbec nic.
Postavení muže a ženy ale bylo víceméně rovné v rámci římského domu. Neexistovaly žádné prostory určené jen pro jedno pohlaví (na rozdíl od domu Řeků). Žena mohla společně s mužem stolovat nebo třeba přijímat návštěvy. Právní postavení žen se postupně zlepšovalo. Ani za císařství však rovnoprávnosti nedosáhly.
Vztah patronů a klientůMoc a vliv vedoucích aristokratických rodů se částečně odvozovaly z podpory velkého počtu závislých osob, které se nazývaly klienty (clientēs). Klientela byla jednou z nejstarších římských institucí a byla tradičně připisována Romulovi. Vztah mezi patronem a klientem byl založen na morálním spíše než právním nátlaku, klient byl přijat v “dobré víře” patrona. Klient může být definován jako svobodný muž, který se svěřil ochraně jiného muže a za ni projevoval úctu a vykonával jisté služby. V pozdní republice byla obsahem těchto služeb politická podpora a osobní služby, ale ve starším období byly povinnosti klienta mnohem rozsáhlejší.
Status obou, patrona i klienta, byl dědičný a dědil se z generace na generaci. Je také možné, že klienti původně náleželi ke struktuře rodu (gens) spolu se skutečnými gentilēs. Možná dokonce přijímali rodová jména. Existují některé důkazy, že v archaickém období byla klientům přidělována část půdy, kterou obdělávali pro své patrony, a byli také povinni vojenskou službou. Velké rody raného republikánského období rekrutovaly své soukromé armády práv z řad klientů.
Reformy Servia TulliaO Serviu Tulliovi, šestém a předposledním římském králi, se tvrdí, že změnil podstatu občanství tím, že vytvořil nové tribue . Ty byly místního založení a občané do nich byli řazeni podle svého bydliště. To umožnilo uplatnit volební právo velkému množství přistěhovalců a také těm, kdo nebyli členy kurií. Ti byli až dosud docela vyřazeni z občanského kolektivu, a proto tuto změnu uvítali. Od té doby se stávaly Romulovy tribue a kurie stále zastaralejší. A naposled ustanovil census, tj. soupis majetku.
Prameny Serviovi přičítají též velké změny v armádě. Dokonce se můžeme dočíst, že vymyslel systém pěti tříd pěchoty, které byly odstupňovány podle rostoucího množství majetku a každá třída nosila jiné zbraně. V této podobě ovšem systém odráží situaci pozdějších období a nemůže být datován do 6. století. Ovšem není důvod pochybovat o tom, že Servius zavedl centuriální organizaci. Podle nejrozšířenější interpretace malého množství dokladů třída pěchoty původně zahrnovala 60 centurií (v pozdějším období to byl standartní počet centurií v římské legii) a jízda tvořila dodatečných 6 centurií. Je logické předpokládat, že každá centurie se skládala ze 100 mužů, což znamená, že v období vlády Servia Tullia bylo potencionální bojovou silou Říma 6000 pěšáků a 600 jezdců.
Vztah Říma k monarchiiStojí za povšimnutí, že vztah mezi lidem a králem prošel velkou změnou. Poslední králové se opírali o lidovou podporu a soupeřili s mocí a privilegiemi aristokracie. Tak Tarquinius I. získal trůn agitací mezi masami a obsazením senátu novými muži. Servius Tullius a Tarquinius II. šli ještě dál, když otevřeně opovrhovali tradicí a mohutně zaútočili na aristokracii. Oba se zmocnili vlády nezákonnými prostředky, aniž by se obtěžovali získat souhlas bohů nebo hlasy comitia curiata. Podobně jako řečtí tyranové, poslední tři králové Říma vedli ambiciózní zahraniční politiku, byli patrony umění a pouštěli se do rozsáhlých a velkolepých staveb. Ale nejvýznamnějším znakem tyranie byl její populistický charakter. Tyrani konfiskovali majetky svých aristokratických odpůrců a rozdělovali je mezi své přátele a stoupence. Na tomto pozadí je nutné chápat reformy Servia Tullia, o kterých jsem již mluvil. Lidový a antiaristokratický způsob vlády posledních králů potvrzuje i pozdější římský postoj k instituci království. V republikánském období pouhá představa krále vzbuzovala téměř patologickou nelibost. Je těžké uvěřit, že tomu tak bylo pouze kvůli lidové vzpomínce na hanebné činy druhého Tarquinia. Je mnohem pravděpodobnější, že tato nechuť obsahuje prvky vlivné aristokratické ideologie vládnoucí třídy republiky. Této třídě dominovala úzká vrstva “nobility”, která si činila výlučný nárok na právo ucházet se o moc a vliv a tento skutečný stav věcí poctila názvem “svoboda” (libertas). Tradice má velmi pravděpodobně pravdu, když zaznamenává, že mezi prvními činy nových vůdců republiky bylo, že přinutili lid odpřisáhnout, že nikdy nedovolí žádnému muži, aby se stal králem Říma, a ustanovili zákon proti každému, kdo by se v budoucnu chtěl snad ucházet o úřad krále. Ale co bylo nobilitě vskutku odporné, byla myšlenka, že by některý z nich usiloval o to, aby se pozvedl nad sobě rovné tím, že by se staral o potřeby nižších tříd a získal podporu bojem za jejich zájmy.
Jedině takto se dá vysvětlit, proč všechna vážná obvinění z monarchismu v republice byla vznesena proti nekonformním jedincům z vládnoucí třídy, jejichž jediným proviněním, pokud se dá zjistit, bylo, že věnovali prostředky a úsilí k úlevě chudým.
zdroj:
http://echo_servis.sweb.cz
http://cs.wikibooks.org