Vůně šeříku – třetí část
Na kolejích klečela shrbená postava. Zhrouceně, s hlavou svěšenou a rukama volně spuštěnýma kolem sehnutého těla, jako by se vzdávala života. Rozostřený pohled upírala na místo před sebou – pocákané krví a páchnoucí desinfekčními prostředky. Po tvářích jí volně stékaly slzy, odkapávaly z chvějící se čelisti na koleje a v tenkých stružkách z nich smývaly krev. Ty slzy nikdo neviděl, záchranáři, policisté, ani pracovníci dopravy. Stružky tam však byly a stále přibývaly další a další.
„Šeříku,“ povzdychl si jiný muž a sklonil se nad zdrceným přítelem. „Už je to hodina. Dávno ji odvezli a zanedlouho obnoví dopravu. Měl bys odsud odejít.“
Mlčel. Po několika minutách se Kolibřík rozhodl pokračovat. „Tohle nemohlo dobře dopadnout. Jste každý z jiného světa. Muselo to špatně skončit. Teď jen musíš najít způsob, jak se pohnout dál.“
Opět nic.
„Věděl jsi, že nemůžete mít společnou budoucnost. Copak jsem tě dost nepoučil o možných následcích?“
Šeřík konečně vstal a pomalu se loudal vylidněnou stanicí. Kolibřík si oddychl a usmál se.
„Jsem rád, že jsem ti pomohl,“ řekl.
„Nepomohl,“ zašeptal Šeřík aniž by se ohlédl. „Jen jsem už nechtěl poslouchat to tvé ,Já jsem ti to říkal.´“
Kolibřík zůstal nevěřícně stát uprostřed opuštěného tunelu a sledoval, jak jeho přítel, zlomený strážce, odplouvá vzduchem pryč. Byl nešťastný, že jeho kolega dopadl právě takhle. Byl nešťastný, že to nerozpoznal a nezarazil hned na začátku. A především byl nešťastný, že nikdy nepoznal nic tak silného, jako se zdála být láska těchto rozdílných bytostí.
Byla naprosto zmatená. Pamatovala si, jak se odhodlala skočit, jak se jí špičky nohou ocitly ve vzduchu, bolestivý náraz a pak už nic.
Byl to zvláštní pocit, vznášet se nad svým tělem a nemít už moc nad jedinou jeho částí. Zlata se rozhlížela kolem sebe a pomalu si zvykala na to, co se z ní teď stalo. Jen odraz bývalého já, obláček energie držící pohromadě silou vůle.
Měla ale pořád tvar, i když rozmazaný. Mysl si uchovala svou podobu i po smrti, takže to pro ni nebyl zas až takový šok. Sledovala nejasné obrysy svých rukou a nohou a přemýšlela, jak je dát do pohybu.
A stalo se to. Stačilo na to pomyslet a svět kolem ní zavířil. Ve vteřině byla na druhém konci nástupiště.
Tak takhle je to, řekla si v duchu. Pak už stačilo jen pomyslet…
Okolí se opět proměnilo v rozmazanou šmouhu. Když se znovu zaostřilo, zmateně si uvědomila, že se ocitla před vlastním domem. Pak uviděla Šeříka sedícího na parapetu u jejího okna. Zalila ji úleva a pocit vítězství. Stačilo ještě jednou pomyslet na to, kde chtěla být a seděla vedle něj.
Polekaně ucukl. Potom se vzpamatoval, dostal svoje emoce zpátky pod kontrolu a podíval se na ni překvapivě tvrdýma očima.
„Neměla bys tu už být,“ řekl.
Překvapeně přimhouřila oči. „Šeříku?“ Vztáhla k němu ruku, ale ucukl. „Co se stalo?“
„Co se stalo?!“ vyjel na ni. „Vzpamatuj se! Jsi mrtvá-“ Při posledním slově se mu zlomil hlas, ale hned se dal dohromady a pokračoval. „Nechápu, jak jsi mi to mohla udělat. Po tom všem. A Báře! Nenapadlo tě, že jí to zlomí srdce? Na co jsi myslela?!“
„Na tebe,“ vzlykla přiškrceně. „Na to, že musím být jiná, abych mohla být s tebou. Že už nemůžu být člověk.“
„Zlato, podívej se na sebe,“ rozmáchl k ní bezmocně rukama a oči mu ještě víc posmutněly. „Už nejsi člověk, ale pořád jsi jiná, než já.“
Podívala se a věděla, co má na mysli. Byla míň, než on. Roztřesená hromádka, která se s každým poryvem větru nebezpečně rozvlní a hrozí, že se rozplyne.
„Zlatko,“ pohladil ji po tváři a pohled mu zjihl. „Pořád nemůžeme být spolu. Teď už ani v tvých snech.“
„Ale jo, můžeme,“ snažila se přesvědčit jeho i sama sebe. „Teď jsme přece taky spolu.“
„To nejde,“ zašeptal. „Musíš jít dál. Musíš přejít na Druhou Stranu. Duše nemůže zůstat ve světě živých, aspoň ne moc dlouho. Do rána budeš pryč.“
„Nikam nepůjdu,“ řekla rozhodně.
„Musíš. Dřív nebo později tě to zavolá.“ Díval se jí přitom do očí, ale po chvíli ztuhl a ohlédl se přes rameno. „Musím jít,“ povzdychl si.“
„Ještě ne.“
„Nelíbí se jim, že s tebou mluvím.“ Naposled se na ni zadíval. Nic neříkal, čelist měl pevně sevřenou. Zvedl ruku a chtěl ji znovu pohladit, ale její silueta se mu pod prsty rozvlnila a unikla mu. Neudržel se a brada se mu začala chvět. „Sbohem,“ řekl z posledních sil a byl pryč dřív, než Zlatě skanula první slza.
Seděla dál sama a sledovala své slzy, drobné kapičky čisté životní energie, jak při svém pádu k zemi rozráží vzduch. Vlnil se kolem nich v ladných kruzích, až se v něm těsně nad zemí nakonec ztratily.
A dostala nápad.
Teď seděla v jiném okně. Skláněla se, aby mohla pod lemem záclon nakouknout do pokoje a když viděla, že je Bára sama, odvážila se dovnitř.
Její kamarádka seděla u kuchyňského stolu a nepřítomně koukala do hrníčku s kafem ve svých rukou. Nos měla úplně červený a oči napuchlé pláčem. Zlatce se sevřel žaludek.
Bára poněkolikáté popotáhla a zašmátrala v kapse pro kapesník. Když se vysmrkala a obrátila pozornost zpátky ke svému kafi, málem na židli nadskočila. V pomalu mizící pěně se utvořilo téměř dokonalé srdíčko.
Vzala šálek do ruky a hladinu rozvířila, po chvíli se ale srdíčko utvořilo znovu. Nechápavě na ně zírala, dokud se neproměnilo v písmeno Z.
„Zlatko?“ vyhrkla a rozhlížela se zmateně po místnosti. „Jsi tu někde?“
Srdíčko se ukázalo znovu.
„Ehm, snažíš se mi něco říct?“
V hrníčku se objevilo nezřetelné J, pěna už skoro zmizela.
„Tak jo,“ pípla Bára. „Postavím na další. Sice si připadám jako blázen, když se tady vybavuju s kusem nádobí…“
Po pár hodinách, když už většina slušných lidí spala, znala Bára celou pravdu. Seděla zhrouceně na židli, nevěřícně zírala před sebe a slzy jí kapaly do třiadvacátého hrníčku kávy.
„Takže, jestli to chápu,“ zašeptala nakonec. „Musím se modlit? To je všechno?“
Z A M Ě, objevilo se.
„Ale,“ zajíkla se Bára. „Ale to nedokážu. Nemůžu. Tohle přece není možné. Ty jsi mrtvá, viděla jsem, jak odváží tvoje tělo. Jsi pryč. Tohle není možné. Není! A já, nikdy jsem se nemodlila, nevím… nevím… já… to nejde. To nezvládnu.“
Dala se znovu do pláče a obličej si schovala do dlaní. Pak ji ale po tváři pohladil lehký vánek a přinutil jí hlavu zvednout.
P R O S Í M
Zlatka sledovala, jak se pohled její nejlepší kamarádky mění, z poraženého na odvážný. Vstala od stolu, založila si ruce na prsou a přimhouřila oříškové oči. Párkrát přešla z jedné strany pokoje na druhou, ale nakonec zůstala stát čelem k oknu a zadívala se ven na temnotu noční oblohy. Sepnuté ruce si přitiskla pod bradu a potom oči zavřela. „Prosím, prosím, prosím…“ zašeptala. Pak už jen nehnutě stála.
Nic se nedělo. Zlata se dál vznášela ve vzduchu jako duše a pomalu se smiřovala s tím, že je na všechno pozdě.
Pak se ale atmosféra v místnosti změnila. A když se Zlata na Báru pozorněji podívala, zjistila, že s každým úderem kamarádčina srdce k ní proudí vlna energie, která rozráží vzduch podobně jako její slzy, a vlévá se přímo do jejího nitra. Nejdřív to bylo pouze příjemné, po několika minutách ale cítila, jak postupně začíná sílit. Dařilo se to!
Šlo to ale pomalu. Příliš pomalu.
A zhruba po hodině bylo na Báře znát vyčerpání. Hlava jí padala únavou a ruce se jí neovladatelně třásly, ale dál si pro sebe mumlala slova tiché modlitbičky.
Po další nekonečné půlhodině se Bára začala vzdávat. Zlata se jí nedivila. Obdivovala, s jakou výdrží se snaží o něco, co podle zdravého rozumu ani není možné a dokonce ani nemá důkaz, že by se to dařilo. V duchu si stále opakovala: Ano, Báro. Modli se za mě, prosím. Ještě chvíli vydrž.
A když byla už dost silná, poslala jí tak nevědomky část energie zpátky.
Bára na moment otevřela oči a rozhlédla se. „Funguje to?“ zašeptala. Odpovědí jí bylo další pohlazení životní síly. „Dobře,“ řekla. Znovu zavřela oči a začala si zase mumlat.
Tma za okny začínala pomalu blednout. Zlatin obrys se pomalu zaostřoval a Bára k ní stále vysílala energii. Ale najednou měla Zlata pocit, jako by ji něco táhlo z okna ven.
Polekaně se ohlédla, ale nikde nic neviděla. Dobře ale věděla, že to znamená, že už nemají moc času. Svítání už je blízko. Ještě chvíli, pomyslela si. Dejte mi ještě chvíli.
Když vábení zesílilo, vyslala k Báře několik krátkých energických impulzů jako varování. Bára omámeně zamrkala a začala se modlit nahlas. „Buď šťastná, buď šťastná, prosím, Zlatko, jen se staň, čím se chceš stát a buď šťastná. Moc si to přeju. Najdi klid a buď šťastná. Buď šťastná…“
Zlata poznala, že už je Bára téměř bez sebe a mluví s vypětím posledních sil, ale v tu chvíli cítila, jako by ji někdo chytil v pase a táhl ji pryč.
„Ne, teď ne!“ vykřikla a vyslala Báře další varování.
Už to skoro bylo. Už byla skoro úplná. Chyběl už tak malý kousek!
Bára klesla na kolena, sevřela pěsti, až jí zbělely klouby a znovu jí vytryskly slzy. Přemohla vyčerpání i sama sebe a z popraskaných rtů jí splynula poslední modlitbička.
Potom omdlela.
Venku začalo svítat…
„Šeříku?“
Otočil se a uviděl přicházet Kolibříka. Už už se chtěl obrátit a zmizet, ale Kolibřík ho zarazil.
„Pojď se mnou, musím ti někoho představit. Máme mezi sebou nového Strážce a já bych si přál, abys ho do všeho zasvětil.“
„Ale já…“
„Pojď a už se na nic nevymlouvej. Musíš se znovu začlenit do práce.“
Šeřík svěsil ramena a vydal se za svými povinnostmi. Nemohl odmítnout, byl to jeho osud. Stejně jako byl jeho osud přijít o jedinou lásku.
„Tak to je ona,“ řekl Kolibřík a zastavil se. „Jmenuje se Jitřenka.“
Šeřík se ani nenamáhal zvednout hlavu, jenom něco nejasně zamručel. Odmítal navazovat nějakou známost, nebo co tímhle Kolibřík zamýšlel, a tak dál koukal do země.
„Ahoj,“ řekla dívka plaše.
Trhl sebou a konečně vzhlédl.
Nevěřícně zamrkal a ustoupil o dva kroky dozadu. Zíral na krásné stvoření před sebou, jako by je viděl poprvé. Vlastně ano, viděl ji poprvé. Nebyla ani člověk, ani duše. Byla teď jako on? Je to vůbec možné? Přepadlo ho nutkání natáhnout ruku a dotknout se jí, přesvědčit se, že je vážně tady, ale bál se, že by se mu rozplynula.
Dívka se nesměle usmála.
Usmívala se. Byla šťastná. Byla vážně tady.
Udělal nejistý krok dopředu, potom druhý. Natáhl ruku a pohladil ji po tváři. A pak už ji držel v náruči. Svou lásku, svou milovanou Zlatku, svůj nejcennější poklad. Držel ji a už ji nikdy nechtěl pustit.
Kolem nich se zvedla posvátná čistá energie a uzamkla je v pulzujícím víru. Objala je, jako matka objímá své děti. Byli teď požehnáni. Patřili k sobě.
Komentáře
Přehled komentářů
velice pěkné, ale více se mi líbila Andy - mimochodem gratuluji k 1. místu ;)
...
(Fiddi, 29. 5. 2010 12:20)Tak to bylo krásné, škoda ale že to skončilo tak brzo nemusela kvůli tomu umřít :( ale je to takový úžasně dojemný a kouzelný... moc krásný
:-)
(Antoinette, 28. 5. 2010 19:28)úžasně napsané, ale stejně se mi konec příběhu nelíbí :-)
Bylo to
(Pavla, 31. 5. 2010 15:06)