Se vznikem železniční stanice se začala psát nová historie Bohumína a železniční zaměstnanci byli vždy významnou součástí města. Aby mohli při různých parádách a slavnostech dobře reprezentovat, potřebovali hudební těleso, „kapelu“, a to ne ledajakou. V dobách jejího vzniku byl řízný pochod nezbytnou součástí všech velkých a významných slavností.
Hudební orchestr účinkoval nejen při občasných oslavách. Jeho daleko častější činnost byla velmi prozaická – vyprovázel na poslední cestě bohumínské železničáře. Zaměstnanci si přispívali na svůj „hudební kroužek“ zhruba od roku 1930, a to ve výši 15 Kčs (ženatí) a 10 Kčs (svobodní) ročně.
Už v roce 1922 se ujal úkolu vytvořit reprezentativní orchestr vrchní inspektor Jan Hradil. I když sám nebyla hudebníkem, měl značné organizační schopnosti a pro hudbu dostatečný cit. Podařilo se mu získat bývalého vojenského muzikanta, cestmistra Jindřicha Stopela, což byl první kapelník nově vzniklého dechového orchestru, čítajícího 35 muzikantů, i když ne všichni byli železničáři. V roce 1933 byl Stopel přeložen do Č.Těšína a orchestr se dostal do krize, protože jeho zástupce Trnka nedokázal přimět ostatní hudebníky k docházce na pravidelné zkoušky. To, že dechový orchestr tehdy nezanikl, bylo dílem náhody – do Bohumína byl přeložen výpravčí Alois Vaňásek, který byl vynikajícím hudebníkem a podařilo se mu obnovit činnost orchestru. Stal se jak jeho kapelníkem, tak i organizačním vedoucím a brzy dovedl kapelu na předchozí úroveň.
Po polském záboru nádraží kapelník Vaňásek odešel z Bohumína a kapela zůstala opět bez vedení. Dirigentské taktovky se ujal František Popek, který byl polské národnosti a kapela tak mohla pokračovat ve své činnosti. Činnost kapely zcela ustala v následujících letech po německé okupaci. V roce 1943 se podařilo vytvořit nový dechový orchestr, společným úsilím Adolfa Warkoczka a Josefa Papiorka.
Po osvobození se do Bohumína vrátil Alois Vaňásek, převzal i taktovku dechového orchestru a navázal tím na svou předchozí činnost. Dechový orchestr pod jeho vedením ale nehrál dlouho, z důodu špatného zdravotního stavu musel této činnosti zanechat a později také odešel ze služeb ČSD. Po Vaňáskovi převzal vedení Emil Šostok a stál v čele kapely až do roku 1959, kdy zemřel.
Počátkem roku 1960 se k dirigentské taktovce vrátil opět Warkoczek, který v roce 1963 náhle zemřel a orchestr se ocitl opět v krizi. Funkci vedoucího a dirigenta tedy urychleně převzal Ladislav Antošík a pod jeho vedením se soubor dostal až do krajského kola soutěže dechových hudeb, v roce 1965 hráli v Praze na ústředních oslavách Dne železničářů, což byla v té době poměrně velká pocta a uznání. Přesto díky neustálým změnám ve vedení orchestru byla jeho činnost do jisté míry provizorní, a orchestr by při lepším a odbornějším vedení byl chopen dosáhnout daleko lepších výsledků.
Lepšího vedení se mu dostalo v osobě Rudolfa Wankeho, který kapelu vedl od konce šedesátých let až do počátku let devadesátých.
Náhledy fotografií ze složky Dechový orchestr