Pravda musí projít zkouškou
Pravda musí projít zkouškou
Jeden bratr byl velmi dobrým básníkem. Jednoho dne šel do hrnčířství, aby se podíval, jak se dělá porcelánové zboží. Viděl, jak zde vyrobili mnoho květinových váz, na které namalovali květiny, vyryli nápisy a pak je vložili do vypalovací pece. Myslel si, že procházet ohněm musí být pro květinovou vázu bolestné, a ptal se sám sebe, zda by nebylo možné prostě je nevypalovat. Ne. Jestliže by váza ohněm neprošla, barvy by nebyly stálé. Je třeba, aby byly vloženy do ohně a vyžíhány. Některé z váz byly pak vynikající, ale z některých zůstala hromádka střepů, protože nevydržely žár. Když se tento bratr vrátil domů, dotčen tím, co viděl, napsal báseň na téma zkoušky ohněm. Alegorie této básně ukazuje na tohoto bratra jako na květinovou vázu a hlavní myšlenkou je: „Pán na mém těle nakreslil květiny, napsal několik písmen, maloval barvami. Je to opravdu nádherné. Ale dosud to nevydrží dotek ruky či omytí vodou. Pokud neprojdu ohněm, toto vše nebude stálé. Ach, nemám jinou volbu než jít do pece, kde je též pláč a nářek, ale abych uchránil tu věčnou krásu, nemohu jinak než vytrvat. Až ten čas přeběhne, vyjdu. Vedle vnější krásy budu také vnitřně utvrzen. Každé písmeno i kresba se se mnou pevně spojily, staly se mnou samým, nesmazatelně a nesmytelně. Nyní už nezáleží na tom, zda budu postaven před krále a knížata, nebo kohokoli jiného." Naše zkušenost získávání pravdy je stejná jako u květinové vázy. Ta nemůže přestát doteky a umytí, dokud neprošla ohněm. Pravdy nejsou naše prostě proto, že jim jen intelektuálně rozumíme a jsme citově vzrušení. Měli bychom mít na mysli, že každá částka pravdy musí podstoupit zkoušku. Zkouška, kterou procházíš, je vždy uzpůsobena pravdě, kterou jsi získal skrze pocity. Bůh tě chce vložit do tvrdící pece. Někteří lidé z pece, do níž vešli, nikdy nevyjdou. Ti, kteří projdou ohněm a pak vyjdou, jsou pevní. Nyní jsi opět na vrcholu hory. Pravda, kterou jsi obdržel svými pocity, byla dříve nepoužitelná, ale nyní je užitečná; byla třtinou, ale nyní je ostrým mečem; dobře vypadala jen podle vnějšího zdání, ale nyní je pevná v tvém nitru; dříve jsi ji měl jen v mysli a citech, ale teď je skutečně tvá. Když jsi slyšel novou částku pravdy, jdeš domů s radostí, ale zkouška je na cestě. Musíš projít ohněm, čímž budou věrní odděleni od nevěrných. Nestačí, aby květinová váza byla pokreslena barvami a dobře zvnějšku vypadala; musí přežít v ohni, než bude užitečná. Co obdržíme prostřednictvím pocitů, to se nepočítá. Musí to projít ohněm, než to skutečně máme. Proto, když se cítíš velice povznesený, když jsi slyšel novou částku pravdy, buď opatrný, aby ses nedomníval, že už ji máš. A když jsi v jeskyni, kde je všechno temné bez paprsku světla, nedomnívej se, žes ztratil pravdu, kterou jsi kdysi získal. Buď si vědom, že právě v tomto čase to skutečně získáváš. Boží záměr je zbavit tě života z pocitů. On chce, abys žil z víry. Spravedlivý bude žít z víry a ne z citů. Toto je princip křesťanského života. Směr každé křesťanské zkušenosti je nezměnný: nejprve začíná pocitem radosti (první vrchol), následovaným zkušeností jeskyně, a pak přijde opravdová radost (druhý vrchol), kdy se skutečné nabýváš duchovní pravdy. Proč nám vždy Bůh nejprve dává pocit radosti na začátku naší duchovní zkušenosti? Je v tom Jeho záměr. Pokud nejprve neochutnáš onu pravdu, nepřijmeš ji. Na každou částku pravdy nám Bůh vždy dává ochutnat sousto radosti, která z ní plyne. Jakmile jsme ji ochutnali, přirozeně ji nenecháme odplynout. Dokonce i když jsme v jeskyni, stále bychom ji nenechali ztratit. Když jsme prošli zkouškou a vyjdeme z jeskyně, budeme moci plně užívat radosti z ní. Ta je nejprve jako pouhé sousto, ale po projití zkouškou je hojná k nevyčerpatelné radosti. Z předcházejícího je jasné, jak kráčet cestou křesťana. Dokud nejprve neprojdeš zkouškou v jeskyni, není jediná částečka pravdy, o které by ses mohl domnívat, že ji skutečně získáš. Víra je principem života, a pocit není spolehlivý. Bůh tě musí odzbrojit od tvých pocitů, abys měl příležitost věřit mu. Pokud nevyjdeš ze svých pocitů, bude stále nemožné, abys věřil Bohu. Někdo se možná zeptá: "Proč je tomu tak, že pravda získaná pocity, nemá váhu, ale musí být získána přes zkušenost jeskyně? Důvod je tento: jakmile máme pocit radosti z jisté částky pravdy, hned se domníváme, že jsme vše získali, že všechno je naše. Ale ve skutečnosti jsme ještě neobdrželi nic. Bůh nás táhne do jeskyně kvůli zřetelnému cíli, totiž aby se pravda stala vskutku naší. Když vstoupíme do jeskyně, je uvnitř úplná tma a není nač se spolehnout; zdá se, že Boží slovo je zbytečné, a nevíme, co se vlastně stalo. Boží slovo, zaslíbení a naše konání se zdá být bez jakéhokoli efektu. Podle našich pocitů se zdá, že to vše je ztraceno. Po určitém čase nám ale připadá, že nás ta pravda hledá. Soudě podle toho, jak se cítíme, zde sice není vůbec nic, ale vše se stalo realitou a my jsme schopni věřit. Je to Boží záměr, aby nás vysvobodil od toho, o čem se podle pocitů domníváme, že jsme získali, abychom tak mohli mít něco skutečného. Domníváme, že jsme porozuměli, ale je to jen v našich pocitech. Je nutné projít jeskyní; ta zkušenost, která je získána zde, je pravá.