Omyl autoritářství
A.W.Tozer: Životy velkých svatých nás učí, že pro náš duchovní pokrok je životně důležitá nedůvěra k sobě samému. I když člověk stojí v poslušnosti před Bohem, nebo postupuje přesvědčen, že koná Boží vůli, bude přesto cítit pocit naprosté zlomenosti a hlubokého vědomí, že je stále daleko od toho, čím by měl být. To je jeden z mnoha paradoxů, v nichž se pokorný člověk nalézá, jak postupně poznává Pána.Každý z nás se už setkal s někým, kdo začíná rozhovor tvrzením, že má pravdu, a odtud pokračuje ve svých úvahách. Obdrželi jsme několik dopisů, které odpovídaly na otázky nikoli zdůvodněním, nýbrž vyhlášením autorovy kvalifikace k vynesení správného úsudku. „Jak se odvažujete zpochybňovat mé jednání,“ říká, „já jsem přední odborník ve svém oboru. Napsal jsem řadu knih a už roky hovořím k mnohým posluchačům.“ Se mnou si nezahrávejte, ani nezpochybňujte mé názory. Co činím, je správné.
Tento stav by byl komický, kdyby nebyl tragický. Zmiňujeme to jen proto, abychom na hrozném příkladu ukázali, jaký dopad má dlouhotrvající sebejistota na charakter jedince. Dovolte, aby lidé akceptovali někoho jako výjimečného, a brzy bude v pokušení považovat se za někoho, komu nelze nic vytýkat.
Y.Congar (katolický teolog, který připravoval II. vatikánský koncil a významně ovlivnil jeho průběh): Za císaře Konstantina a po něm v rámci oficiálně-křesťanského císařství dostávají biskupové výsady a cti. Jsou postaveni na roveň senátorů a zaujímají místo ve státní hierarchii. Muži, kteří se ještě včera skrývali a z nichž někteří nesou ještě stopu ukrutností z doby pronásledování, přijíždějí na nicejský sněm (r. 325) říšským dostavníkem a při odchodu ze sněmu jsou přijati v císařském paláci cařihradském a zahrnuti úctou od nejvyšších úředníků. Eusebius píše: "Byli bychom mysleli, že jsme přeneseni do Božího království..."
...
Hledíme-li na celkový vývoj církve, odhalujeme dosti zřetelnou orientaci. ... Nejprve se bralo v úvahu především společenství, obec, "eklesia", potom čím dál tím víc "potestas" hlavy. Nejprve tu bylo společenství vytvořené z křesťanských lidí, poté se hledí na struktury, na organizaci. Nejprve se všechno připisuje transcendentní příčině, potom se nejen lépe rozeznává podíl církevních prostředků, ale pozornost utkví skoro výlučně na nich, když se jednou provždy uznalo, že všechno pochází od Boha. Stanoví se podrobné podmínky. Dějiny výkladu Mt 16,18-19 jsou v tomto ohledu poučné: Kdysi rozuměli "touto skálou" skálopevné vyznání víry, a byl zdůrazňován kristologický základ. Později už viděli jen samotného Petra.
...
Náš zevnějšek, rámec, v jakém žijeme, způsob, jakým se s námi obvykle jedná, obraz, jaký si z toho všeho uděláme o sobě samých a o své funkci, mocně přispívají k utváření našich myšlenek a našeho počínání. Může se stát, že by někdo pravidelně požíval výsady a nedošel přitom k přesvědčení, že mu právem náležejí? Že by žil v jistém vnitřním přepychu a neosvojil si určité zvyklosti? Že by byl předmětem poct, pochlebování, slavnostního a oslňujícího zacházení, a nestavěl se morálně na piedestal? Že by stále poroučel a soudil, přijímal lidi jako prosebníky, pohotové k poklonkování, a nenavykl si už jim opravdově nenaslouchat? Může někdo, konečně, mít před sebou pořád všelijaké okuřovače, a nenadýchat se trochu vůně kadidla?
Neznámý vojín: Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně.
R.Joyner (mluví "Moudrost":) "Stane-li autorita tvým cílem, začneš tu pravou autoritu ztrácet. Znáš svou službu a autoritu, kterou jsem ti dal; nechtěj po lidech, aby tě oslovovali podle tvého postavení, ale jménem. Tehdy učiním tvé jméno větším, než je tvoje postavení. V mém království nepřichází autorita spolu s úřadem, ale s tím, kdo jsi. Tvoje služba je tvá funkce, ne tvá hodnost. Tady se hodnost získává pokorou, službou a láskou. Diakon, který hodně miluje, je vyšší, než apoštol, který miluje málo."
M.Frisby: Prvky autority
Někteří se domnívají, že autorita je dána postavením člověka. Ve skutečnosti ji však tvoří množství faktorů. Např.:
1. Její způsobilost - tj. autorita má rozeznání ("ví, o čem mluví"), obdarování, zkušenost
2. Její charakter - nedůslednost, nedodržování slibů apod., to vše snižuje respekt a tedy i autoritu
3. Její osobnost - je snadnější poslouchat někoho, kdo je přátelský, přístupný, s kým se lépe spolupracuje a kdo vzbuzuje důvěru. Jestliže autorita umožňuje skutečně otevřený dialog, lidé cítí, že jsou akceptováni, že jim autorita rozumí. Takový vedoucí, kterého lidé vnímají jako problematického, nepřístupného a naladěného na jinou vlnovou délku, bude brzdit pozitivní reakce svých lidí.
4. Její postavení – nelze vůbec uvažovat o někom, kdo si myslí, že dosáhne svého prostě proto, že je šéf! Respekt je vzbuzován tím, kým jsme a jak jednáme, ne pouze naším postavením.
Projevy panovačného vedení:
1. Neústupně požaduje, aby se mu skupina podřídila i v jiných oblastech, než jsou její hlavní zásady a cíle.
2. Když chtějí členové skupinu opustit, je jim vnucován pocit viny.
3. Atmosféra nedůvěry. Vedoucí vytváří mnoho pravidel a směrnic k řízení lidí a nedůvěřuje jejich zralosti.
4. Rozhodnutí vyhlašuje absolutisticky, aniž by se na nich mohla podílet širší skupina lidí.
5. Nepřizná své chyby a neumožní lidem projevit nesouhlas.
6. Popírá právo lidí odvolat se proti rozhodnutí. Pokud to přece jen udělají, jsou automaticky označeni nálepkou "vzpurní".
7. Bere si přílišnou zodpovědnost za napravování chyb v životech druhých lidí - nenechá jim svobodu, aby sami reagovali na Pána, až k tomu budou připraveni. Snaha hrát si na Ducha svatého vyústí v konflikt.
Vyučuje, že vedoucího by lidé měli vždy poslechnout bez ohledu na to, co říká, protože je "pomazaný Bohem".
Duchovní autorita může být definována následujícími protiklady:
1. Postoj služebníka, ne pána
2. Láska, ne vykořisťování
3. Vztah, ne struktura
4. Rozpoznána, ne dosazena ("Ne ten, kdo doporučuje sám sebe, je osvědčený, nýbrž ten, koho doporučuje Pán" 2K 10,18)
5. Radí, ale nerozkazuje - je otevřena naslouchat druhým
6. Je osvobozující, ne omezující