ISLAND 2005
31.5. Při volném brouzdání po internetu jsem čirou náhodou narazil na letenky na Island (5.800,- Kč na osobu + 1450,- letištní poplatky). Hodil jsem takovou malou udičku na Lucku, že je to super cena a jestli nepoletíme. Je to sice narychlo, ale takové akce bývají nejlepší. Dohodli jsme se, že se o tom pobavíme... Já byl malinko skeptický, protože jsem zastával názor, že poprvé do takovéto země je optimální jet s cestovkou, která zná místní prostředí, zvyklosti, ví, kam jet, kde spát, co je dobré vidět a co vynechat. Takže představa, že vyrážíme sami jen tak, se mi moc nezamlouvala. Ale dobrodružstvím je třeba vycházet vstříc.
1.6. Sbíráme informace a ptáme se na všechny strany. Ptám se lidí, co byli na Islandu, jak to tam chodí atd. a v podvečer po práci vyrážíme na rady k Luborovi do Luhačovic. Lubor nám velmi ochotně sděluje veškeré informace o Islandu a hlavně nám vcelku podrobně navrhuje plán cesty, co vidět, na co se vykašlat, co určitě nevynechat. Nechybí ani doporučení, kterými cestami se vydat. Odpoledne před odjezdem poptali průvodce v knihkupectví POHODA.
2.6. Hledáme info na netu, posíláme dotazy na půjčení auta na Islandu, bukujeme letenky, kupujeme prvního průvodce.
3.6. Cestou do Prahy (návštěva rodičů) rozmýšlíme co a jak.
4.6. V Praze v CK KIWI kupujeme další dva průvodce a mapu Islandu.
5.6. Cestou z Prahy se pomalu dostáváme ke konečnému rozřešení, že se na Island asi opravdu poletíme podívat. Večer nás v mailu čeká info o pronájmu auta a nabídka levnějších letenek u AIR HOLIDAY (5.200,-). Definitivně jsme se rozhodli, že pokud nás nic nevyšplouchne, tak ve čtvrtek budeme stát svýma nohama na nejzápadnějším ostrově Evropy.
6.6. Opět ověřujeme možnost zapůjčení auta, domlouváme letenky u AIR HOLIDAY, rušíme „drahé“ letenky u STUDENT AGENCY a jdu platit letenky na pobočku KB v Ostravě v konečné sumě 13.300,- (letenky + taxy), zamlouváme auto.
7.6. Všechno špatně, všechno jinak. Na platbu auta je nutná embosovaná platební karta, kterou samozřejmě nemáme J, a tuto podmínku nám sdělili jak v HERTZu tak v AIR HOLIDAY. Fofrem (fofr se neříká, říká se pospěšte si) zjišťujeme, jak z této šlamastiky ven, kdo nám vydá tak rychle kartu, jak uplatit půjčovnu atd. atd. Pomohl nám pan Jura z kartového centra KB, ale i vedoucí HERTZu v ČR. Pan Jura nám pomůže vystavit expresně expresní kartu a v HERTZu nám vystaví speciální voucher, který by měl krýt veškeré náklady a měl by být islandskou stranou akceptován. Balíme a vymýšlíme trasu našeho putování Islandem.
8.6. Jsem nucen si vzít neplánovanou dovolenou, letím na pobočku KB v Kopru založit Expres konto, které je nutné pro vydání embosované platební karty. Po založení účtu se veškeré dokumenty faxují do Prahy, aby pan Jura mohl udělat nemožné. Během dopoledne dobaluji naše věci, dokupuji a čekám, až Lucka ukončení svou pracovní činnost. Kolem 12:00 nakládám věci i Lucku v práci a vyrážíme do Prahy. Ještě z Banky jsem se stačil s p. Jurou domluvit, že pokud se na cestě něco stane a my by jsme to do 16:30 nestihli, máme zavolat, on zanechá kartu na nějakém pracovišti, které pracuje non-stop, kde nás pustí služebním vchodem a kartu nám kdykoli někdo předá. Služby – všechna čest. Řítíme se do Prahy. Lucka má poznámky stylu „raketu z toho stejně neuděláš“ a za necelé 2,5 hodiny jsme v Praze, kde se nám povedlo zaparkovat na Václaváku kousíček od centrály KB. Cestou ještě kupujeme na Václaváku šampus (malé poděkování). Pan Jura nás tak brzy nečekal, ale byl rád, že to všechno klaplo. Předává kartu, instrukce, pojištění a vůbec všechny dokumenty ke kartě a my vyrážíme na letiště, kde chceme na pobočce HERTZu zaplatit zálohu za půjčení auta a převzít voucher, kterým se budeme na Islandu prokazovat. Vše jde podle plánu a my stihneme vyzvednout i letenky v odletové hale na přepážce TRAVEL SERVICE. Informujeme se ještě na čas odletu, jestli nebyl náhodou posunut. Vše funguje tak, jak má a my máme stanoven odlet na 11:00. Cestou k našim, kde budeme čerpat síly na dalekou cestu, vyzvedáváme mámu v práci.
1. den, čtvrtek 9.6.
Ráno před sedmou lezeme z pelechu (jejku, to by se spalo), navlíkáme se do cestovního, snídáme, poslední kontrola snad všeho, co nás napadne a Xsarou jedeme na letiště. Na Jižní Spojce je tradičně zácpa – zcela nečekaně bouračka. Ale i tak se nám povedlo být, 2 hodiny před odletem, v plánovaných 9:00 na letišti. Bereme si věci, táta bere auto k domovu. V odletové hale se nám podařilo najít let do Keflavíku – k našemu neskutečnému překvapení svítí na obrazovce čas 9:45, ale odbavovací přepážka není uvedena žádná. Přepadly nás mdloby. Letíme tedy na informace, ke kterému terminálu máme jít, slečna ochotně odpoví „134, 135“. Poklusem k danému odbavení, kde ale svítí Tel Aviv. Jsme dostatečně naštvaní a asertivní a tak se ptáme slečny, jestli „KEFLAVÍK?“. S klidným a hezkým úsměvem odpoví: „Ne, odbavuji Tel Aviv“. Takže se dělíme a Lucka frčí na pobočku TRAVELU a já znovu na informace. Na TRAVELU Lucka zjišťuje, že se nic neděje, kdežto já jsem mezitím na slečnu na informacích malinko razantnější….. Zjistili jsme, že čas 9:45 je jen jejich manipulační. To nás malinko uklidnilo. Povedlo se získat info o přepážce 136, kde již netrpělivě stojíme. Během krátké chvilky přichází slečna, chystá se terminál a na obrazovce vyskočí náš vysněný KEFLAVÍK. Jdeme k odbavení jako první, slečna váží bágle (21 a 21,7 kg) a už se nám ztrácí na pásu. Sdělí nám ještě, že přesný čas odletu ani gate ještě není znám a že si máme po projití pasovou kontrolou tyto informace vyčíst z obrazovek. Už bez velkých zavazadel se chvíli touláme odletovou halou. Procházíme pasovou kontrolou na území nikoho, časy ani gate stále není znám a tak bloumáme po obchodech, pozorujeme cvrkot na letišti…….Čas vyplňujeme kávičkou a pivkem, poslední kontrolou mailů na PC, která jsou u kavárny, posíláme SMS. Pomalu, opravdu velmi pomalu dopíjíme námi objednané nápoje – za tu cenu je třeba si to pořádně vychutnat, ale ani za tu dobu se nic nezměnilo, na obrazovkách ohledně letu do KEFLAVÍKU. Stále svítí 9:45 a nic k tomu. Nakonec kolem 11:30 na nás blikne B14. Bereme svoje drobná zavazadla a suneme se k danému východu, kde nás čeká osobní kontrola. Tam ve frontě si tak lehce všimnu, že zřízenec veze asi 4 batohy na vozíku a mezi nimi i Lucčina Gema. Asi mají nějaký problém. Snažíme se zjistit, co se děje. Paní u kontroly nám sdělí, že tam je něco, co na palubu letadla nesmí. Došli jsme k závěru, že to budou asi plynové bomby na vařič. Takže po projití kontrolou se vrháme a náš bágl, vybalit, najít bomby, vyhodit a ostatní zase zpět našlapat do batohu. Vše již bylo v pořádku a tak pokračujeme dále k východu. Zde informujeme další dva nešťastníky, kteří na tom byli velmi podobně jako my…. Museli jít bomby vyndat z batohů. V obchodě kupujeme nějaké pivko na naši dovolenou – bude se hodit. Sedíme a čekáme. Ptáme se stejné slečny, která byla u odbavení, na co se vlastně ještě čeká. Odpověď. „Už čekáme jen na autobus“ nás docela dostala. U dveří stále leží „problémové“ batohy. Přijíždí pro ně pán s Fabií, podívá se na ně a volá vysílačkou, že má někdo přijet pro „4 obrovské batohy“ - za chvíli přijede multikára, maníci bágle nahází na vozík a vypaří se. My stále čekáme na autobus. Čučíme do novin a nudíme se. Myšlenkami jsme již někde ve vzduchu a hlavně na Islandu. Konečně přijel bus. Poslední kontrola palubních lístků, nasedáme a bus nás veze přes celé letiště kolem nového terminálu SEVER k letadlu TRAVEL SERVICE. Stojíme před letadlem, ale šofér nějak nechce otevřít dveře. Po asi 5 minutách (možná míň, připadalo nám to jako věčnost) jsme se zase rozjeli a my jsme začali pochybovat o kvalitách letecké společnosti a hlavou se mnohým honili myšlenky, že Island nakonec ani neuvidíme a že to všechno byl podvod a podobné katastrofické myšlenky. Bus nás ale zavezl k jinému letadlu, takže jsme se tomu všichni jen zasmáli. Jen mi proletěla hlavou myšlenka, kde asi skončí naše batohy. Při stoupání po schodech adrenalin tuto pochybnost úplně vyplaví, usedáme na místa a těšíme se. Během chvilky začínáme rolovat a téměř okamžitě jdeme na start. Je 12:05 a my se odpoutáváme od letištní plochy, hledíme na vzdalující se zemi, snažíme se vymyslet, jaká města a vesnice jsou pod námi. Letíme ve výšce 12 000m, teplota vzduchu je asi -60 º, rychlost 847 km/h….Po asi 30 minutách začnou letušky roznášet teplé jídlo (kuřecí Gordon Blue s br kaší) a zákusek umělohmotné chuti, následují studené nápoje a káva. No a nedejte si české pivo – prostě mne museli přemlouvat. Lucka si dává standartní kávičku. Jako další kolo roznesli sluchátka, pustili film Troya a každý se mohl buď koukat a nebo poslouchat muziku asi 3 žánrů. Vcelku pohodový let, kdy se střídala oblačné počasím se slunečným, přerušil až výhled na Fayerské ostrovy, kde nad každým ostrůvkem byl mrak, nad mořem nic. To jsme věděli, že za chvilku budeme nad Islandem. A taky že jo. Zpočátku bylo nad Islandem jasno a tak jsme mohli pozorovat ledovec Vatnajökul a řeky z něj tekoucí do moře přes „sandury“ - písečné nánosy mezi mořem a horami. Nabrali jsme směr více nad vnitrozemí, kde ale k našemu nemilému překvapení, se začalo mračit. Začali jsme klesat a asi v 13:40 místního času jsme dosedli na mezinárodní letiště v Keflavíku. Mimo jiné, je zde i letecká základna NATO. Prošli jsme dlouhým terminálem, prošli pasovou kontrolou, vyměnili první Eura (za 200 € jsme dostali 15.134 ISK), vyzvedli zavazadla a šli jsme hledat autopůjčovnu HERTZ, kde na nás mělo čekat naše auto, náš společník po cestách necestách Islandských po celý týden. Naštěstí to nebylo nikterak komplikované a těžké – letiště není velké. V kanceláři vznikli malinko komplikace – byla tam nějaká nová slečna, která tomu moc nerozuměla a my zase moc nerozuměli jí – Islandština je fakt drsný jazyk. Ale nakonec jsme se dohodli (já rukama nohama, Lucka verbálně), doplatili si pojištění proti všemu (3.500,- ISK), nafasovali klíčky a šli jsme hledat před letištní halu našeho PIŽĎUCHA. Podle SPZ JZ-474 jsme našli malou, 5 dveřovou Toyotu Yaris bílé barvy, motor VVTi. Zjistili jsme, že auto vlastně úplně nové, na tachometru vyskočil údaj 594 km. To nás mírně dorazilo. Naložili jsme věci a chystali se odjet. A co takhle nějaké doklady od vozu - techničák, nebo něco podobného? Nic takového jsme nedostali a ani v kanceláři o ničem nehovořili. Ve vedlejší řadě stáli další Češi, kteří zjevně řešili podobný problém. Vyslal jsem tedy Lucku (kdo jiný, já musel hlídat auto a navíc já jsem v cizině hluchoněmý) zjistit situaci a dorazila i slečna od HERTZe, která nám vysvětlila, že doklady jsou ten velkej canc papíru ve schránce u auta, který nám jako doklad absolutně nepřipadal. Máme tedy všechno, nasedáme a v cca 16:30 vyrážíme směr Keflavík – město. Tam okukujem benzínku kvůli tankování před odevzdáním auta – musí se vrátit s plnou nádrží. V „I“ (v knihovně) koukáme po materiálech a ptáme se, kde se dá koupit kartuše na vařič. Představa celotýdenní studené stravy nám nedělá moc dobře. Slečna nás posílá na benzínku „OLIS“, což je nejrozšířenější značka čerpací stanice na Islandu. Zjišťujeme ceny (820 ISK, ale mají jen velkou, která nám je naprosto k ničemu) a vyrážíme směr Reykjavík. Upřesníme si plán – dojet přes noc až na sever do Akureyri. Dostáváme se na silnici č.1, což je jejich nejhlavnější z nejhlavnějších cest, vede okolo celého ostrova a je skoro celá asfaltová. Dokonce se jim ji povedlo dokončit (spojit cesty) až kolem roku 1975. Do této doby totiž museli lidé z jihovýchodní části ostrova jet do Reykjavíku naokolo, což zabralo docela dost času a proto se zde velmi hojně využívá letecká doprava, která není o moc dražší než využití autobusových spojů. Míjíme hlavní město, návštěvu jsme si naplánovali až na zpáteční cestu, a pokračujeme dál k severu. Z průvodce i od Lubora víme, že před Akranes je podmořský tunel, který je nutno platit (1000 ISK) a tak jsme se rozhodli, že pojedeme po „staré cestě“ naokolo – musíme tak objet zátoku Hvalfjördur. Při listování průvodcem Lucka narazila na vodopád GLYMUR – největší vodopád Islandu. Přišli jsme na to fakt náhodou. A navíc to je kousek od naší cesty. Takže u řeky BOTNSÁ sjíždíme z asfaltu na polňačku (první terénní vložka) a dojiždíme až k malému parkovišti, kde stojí 2 auta. Přezouváme se do „goráčů“ a podél žlutých značek vyrážíme. Cestou samozřejmě fotíme krásné výhledy na okolní kopečky, ale i kytičky (kvetou zde obrovské plochy modro-bílých Lupinusů). Cesta je zpočátku téměř rovinou, procházíme malou jeskyní, vyklesáme k vodě a za pomoci kamenů a klády překonáváme říčku suchou nohou. No a tady začíná cesta vcelku dosti strmě stoupat. Cestou nahoru to ještě jde, ale už si začínám uvědomovat, že dolů to bude horší. Vše je zapomenuto, když se před námi objeví onen nejvyšší vodopád GLYMUR, který spadá do hloubky 190 metrů. Pokochali jsme se, něco nafotili, sebrali plechovku od piva, kterou tady evidentně někdo zapomněl a vyrazili zpět k autu. Celá tato procházka nám trvala asi dvě hodiny (17:20 – 19:30). Od GLYMURU pak vyrážíme kousek na západ, odbočujeme z hlavní na šotolinovou cestu – další terénní vložka – a suneme se na sever do hor. Poprvé se tak setkáváme se klasickými nezpevněnými cestami a prvními termálními prameny, které je možno pozorovat už zdálky díky páře, která od nich stoupá. Dostáváme se zpět na „1“, užíváme si dlouhých večerů, krásných scenérií, které vytváří mraky, slunko, hory… Občas zastavíme, protože za jízdy si toho moc vychutnat nemůžeme. No a pak už Lucce začne padat hlava, začne lehce podřimovat, po pár minutách vcelku regulérně spát..... no a já si užívám cestu k severu bez vtipných poznámek – ale usnout jsem ani tak nemohl. Do Akuryri dojíždíme asi 0:30. Trošku kufrujeme s hledáním campu, ale nakonec se vše povede, stavíme stan a těšíme se na naši první noc v tak krásné zemi, jakou Island zcela jistě je.
Konečný stav tachometru: 1.100km
Dnes jsme ujeli: 506 km
2. den, pátek 10.6.
Ráno se budíme okolo 8:00 a marně hledáme záchod a umývárnu. S překvapením zjišťujeme, že tady nic takového není. Utvrdili jsme se v závěru, že tady sezona začíná až v červenci a tak je tady naprosto mrtvo, nic ještě není připraveno. Takže lehce snídáme, házíme věci do auta a po konzultaci s mapou a průvodcem vyrážíme do místní botanické zahrady. Je moc hezká. Malá, ale milá. Roste tady snad všechno, co je ve světě normálně k vidění. Sice bez tropických rostlin, ale i tak je naprosto obdivuhodné, co všechno tady roste. Dokonce jsme viděli kvetoucí narcisky, tulipány, primulky….. (tohle samozřejmě není z mé hlavy, já poznal, že tam roste nějaký plevel). Ale co je tady naprosto skvělé? Je tady záchod s umyvadlem. Využíváme jeho služeb a s velkým uvolněním pokračujeme v obhlídce. Když už jsme celí vykoukaní, pokračujeme dále do města, kde se zastavujeme u mola, okukujem město. Tankujeme (3225 ISK), kupujeme malou kartuši (565 ISK) a kolem 11:00 vyrážíme směr vodopád Godafos. Cestou zastavujeme u jezera Ljósavatn, kde se opět radíme s mapou a průvodcem. Vodopád Godafos se nachází přímo u hlavní cesty, takže není problém si jej všimnout a odbočit na cca 200 metrů vzdálené parkoviště, které leží v jeho těsné blízkosti. Godafos – neboli Božský vodopád, je skutečně nádherný útvar. Sedíme na kraji a vychutnáváme nejen očima, ale i ušima tu nádheru. Pár fotek a chca nechca musíme vyrazit o kus dále. Začínáme zjišťovat, že týden na Island je neskutečně málo a vše budeme muset absolvovat skoro v poklusu. Naše další zastávka je v městečku HUSAVÍK. Nacházíme se v malém, útulném městečku, které je proslaveno svou rybářskou minulostí. Na parkovišti vidíme velkého sedmimístného jeepa s českou vlajkou na anténě. Hrnem se k nim a chceme zjistit nějaké podrobnosti. Během chvilky zjišťujeme, že tato skupina přiletěla s námi a tudíž se od nich žádné další moudra nedozvíme. Jdeme navštívit velmi pěkný malý dřevěný kostel, kde je vstup zdarma. Mrknem do sámošky, koupíme vodu - 4litry (186 ISK), koukáme po cenách (šunka 300 ISK, rajčata 200 ISK). Kousek od parkoviště je velrybářské muzeum, které si nenecháme ujít. Zaplatíme vstup 500 ISK na osobu a jdeme koukat na ty obrovské savce. Je zde nejen historie lovu, ale také jejich život, výskyty a podobně. Velmi zajímavé jsou kostry a kosti těchto savců. Dokonce zde mají takovou truhlu, kde si můžete na některé kosti šáhnout. To jsme snad ještě nikde neviděli, aby v muzeu dovolili osahávat exponáty. Po prohlídce jdeme zpět k autu a zjišťujeme, kolik stojí velrybí safari. Cena 3.600 ISK se nám zdá poněkud vysoká a tak nelitujeme, že jsme to do našeho plánu ani nezařadili. Ta skupina Čechů, kterou jsme potkali, si zaplatili, jeli a viděli...... delfíny. No, za 1.440,- Kč – nekup to. Pokračujeme dále v cestě na sever, kde na moc pěkné vyhlídce kolem 15:00 obědváme. Fouká tady docela silný vítr a tak se nám nedaří polívku dovést ani k varu. Ale je aspoň vlažná. Lepší vlažná gulášovka v tekutém stavu, než ji v pevném stavu mazat na chleba. Na samotném severu naší cesty se asi v 17:00 zastavujeme v Asbirgy – kaňonu ve tvaru podkovy, který je široký asi 1 km a asi 100 m hluboký. Krátká procházka mezi břízami, které jsou vysoké až 8 m (docela nezvyk na místní poměry), nás dovede až k malému jezírku, kde pozorujeme kačeny, jak dovádějí v krásné průzračné vodě. Cestou zpět k autu pozorujem docela krotké a nebojácné ptáky. Podle zvuku nám to připomělo chřástala, kterého loví Jenda na Mojmírově. Sedáme do auta a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Čeká nás další terénní vložka (a to doslova), kde za půlkou jsou 3 krásné vodopády. Stoupáme vzhůru a po krátké chvíli se vyloupneme do měsíční krajiny. Po chvíli nám to přijde, jako by jsme jeli několik desítek kilometrů dlouhým dnem sopky. Všude okolo menší krátery, které hrají všemi barvami. Cesta lávovými poly je netypická a krásná zároveň. Kocháme se každou chvíli. Dojíždíme k prvnímu vodopádu Hafragilsfoss a oči nám lezou z důlků. Nádhera. Pozorujeme jak se míchá několik druhů různých odstínů vod do jedné. Víme, že nás malinko tlačí čas a navíc netušíme, v jakém stavu je cesta dále. Proto nastupujeme do notně zaprášeného „pižďucha“ a přesouváme se k dalšímu – Detifoss. Opět naprosto famózní pohled. Navíc je vše umocněno možností sejít až k samotné hraně vodopádu. Neskutečně silný zážitek pohledu dolů asi 0,5 m od vody je umocněn hukotem vody, který se zařezává do hlavy. Vodopád má největší průtok vody v Evropě (500 m³/s) a je vysoký 44 m. Musím konstatovat, že to není pro slabší povahy a lidi, trpící závratí. Pod tlakem dojmů se rozhodujeme pro krátkou procházku k poslednímu vodopádu – Selfoss. Ten je sice ze všech nejnižší, ale co se rozmanitosti týče a kouzelným nádechem se naprosto bezproblémů vyrovná předcházejícím. Každý v nás zanechal hluboké zářezy. Nezbývá, než se rozloučit a pokračovat dál v naší cestě – mimo jiné i kolem letiště – rovné lávové pole, nebýt značky, ani by to nikdo nečekal. Naším dalším nocležištěm bude okolí jezera Mývatn – Mušího jezera. Přejíždíme okolo Krafly a Námafjallu do Reykjahlídu, kde asi 3 km jižně je camp Vogar. Cena 600 ISK/osoba. Pěkný, malý, klidný Camp nám je po celodenním slunečném dnu dostatečnou oazou pro odpočinek na další cesty. Konečně si můžeme dopřát teplou prchu. Blízkost sirných pramenů nám potvrdí smradlavá teplá voda. Docela nás vyvedl z míry jeden človíček. Z jednoho caravanu vylezl chlapík v luxusním obleku. No hleděli jsme na něj jako puci. Ale co, jiný kraj, jiný mrav. Něco jíme, a unaveni, ale spokojeni, uleháme do spacáků. Těšíme se na další den.
Konečný stav tachometru: 1.385 km
Najeto námi celkem: 791 km
Dnes jsme ujeli: 283 km
3.den, sobota 11.6.
Ráno se opět probouzíme do krásného prosluněného dne. Po snídani a zabalení stanu vyrážíme na cestu kolem jezera. Asi 2 km od campu je lávové bludiště Dimmuborgir - velmi hezké místo, kde je k dispozici několik okružních tras. Užasle procházíme lávovým bludištěm a uvědomujeme si, jak mocná a silná příroda je. Dokonce pomalu přicházíme na to, proč se jezeru, které je v těsné blízkosti, říká „muší“. No je jich tady skutečně dost. Pokračujeme dále do Höfdi, kde jsou lávové sloupy a dle průvodce dokonce nějaká jeskyně. Procházíme se po pobřeží malým lesíkem, občas vykouknem na Mývatn a snažíme se onu jeskyni najít. Nějak se nám nedaří a tak se vracíme jinou cestou zpět k autu. Naše cesta pokračuje do městečka Skutustadir, kde je několik sepečných kráterů u sebe a vede kolem nich stezka. Pod útokem několika milonů much na metr čtvereční urychlujeme naši procházku. Vymyslel jsem teorii, jak se zbavit dotírajícího hmyzu. Prostě mu utéct do bezpečí našeho auta. Vcelku se to povedlo. Je jich tady skutečně neskutečně hodně. A tady jsem přistoupil k malému vědeckému experimentu. Jelikož auto bylo obsypáno muchama, sama se nabízela myšlenka, do jaké rychlosti se taková mucha udrží na předním skle. Výsledek byl naprosto šokující. muchy odlétaly z předního skla jedna po druhé, ale poslední exemplář se držel statečně dlouho. Při 102 km/h už to vypadalo, že to je konečná rychlost, ale omyl. Muška se třepotala držíce se jednou nohou na skle dál. Až když jsme překročili rychlost 114 km/h mucha nevydržela tlak vzduchu a naprosto zbaběle se pustila. Dokončujeme tedy okružní jízdu kolem jezera již bez muchy na předním skle a zastavujeme se v Reyklahlídu. Město nás překvapuje svou velikostí. Je zde asi 12 baráků, jeden hotel, jeden kostel, jedno skladiště hňupovin a tři campy. Ale dýchlo na nás takovou zvláštní atmosférou. Pokračujem dále výjezdem a následným výstupem na sopku KRAFLA. Na první pohled vypadá jako obyčejná hora. Jenže KRAFLA se tady říká celé vulkanické oblasti, kde je mimo jiné i geotermální elektrárna. Díky řadě erupcí zde vzniklo také nejpodivnější lávové pole na Islandu. Procházíme se kolem kráteru Víti, odkud můžeme pozorovat celou oblast. Dno kráterů zakrývá voda a malý kousíček sněhu. Což nás vcelku udivuje, protože cestička vede i oblastí, kde „prdí čerti“ a kde je kromě smradu docela i teplo. Pozorujeme barevnou hru hlíny, koukáme na výpary, linoucí se země. Na zpáteční cestě zastavujeme v geotermální elektrárně (vstup zdarma). Kouknem na 7 minut dlouhý film o erupcích a pak nás zřízenec vede do nejvyšího patra, kde na něco koukáme, prdlajs tomu rozumíme, nevíme o co se jedná……. Takže ujíždíme na 7 km vzdálený Nám/baflall – bublající bahno. Pěkné počasí, úžasné barvy a neskutečný smrádeček – tak se dá velmi jednoduše zhodnotit naše setkání s „prdícími čerty“ Procházíme se okolo sopouchů, obdivujeme sílu přírody. Na vlastní kopec Námafjal nejdeme, i kvůli času vypouštíme koupačku v Gjotagjá. Lucka posbírá kousky síry, které nám zpestří naši sbírku a rozhodujeme se vyrazit celodenním a nočním přejezdem s několika zastávkami na jižní pobřeží. Vyjíždíme tedy na východ směrem na Egilstadir. Opět projíždíme měsíční krajinou a vracíme se asi 40 km, které jsme ujeli už včera, ale naopak. Jelikož máme hlad, zastavujeme u odbočky na Askju (sopka). Tato cesta (i několik dalších) se otvírá pouze na několik týdnů v roce (od konce června do září) a to ještě jen pro automobily 4x4 a další speciální horská vozidla. Naším pižďuchem bychom neměli šanci. Koukáme tedy na informační tabule (mimo jiné jsou snad u každé odbočky na něco zajímavého a u každé hříčky přírody) a na krásnou značku – další čerpací stanice je vzdálena 286 km. Jíst musíme v autě, neboť fouká silný vítr a k chlebu s paštikou nepotřebujeme drtit mezi zuby i zrnka píska, která volně poletují měsíční krajinou. Po zaplnění žaludků opět narážíme na drobný problém – pouhé „odskočení si“ do lesíčka je zde naprosto nerealizovatelné, neboť lesy se zde vyskytují ve velmi omezeném množství. Dokonce jsme zjistili, že shluk 5 a více stromů se zde považuje za les. Takže člověk je nucen vystrčit zadek na vítr na planině a…
Po 27 km ujetých po „jedničce“ odbočujeme na silnici 901, po které urážíme dalších 50 km. Rozhodli jsme se sjet z hlavní cesty z důvodu kratší cesty a navíc ani jednička v tomto úseku ještě není asfaltová, takže proč nezkusit další terénní vložku. Musím uznat, že 50 km v tomto terénu je skutečně zážitek. Opět se napojujeme na „jedničku“, které nás po chvíli dovede do Egilstadiru. Musíme dotankovat pohonné hmoty (31,37 l/3.504 ISK), platíme kartou, pokoušíme se najít banku pro směnu peněz. Banka nalezena – zavřeno. Tak aspoň vlezeme do obchodu, kde musíme dokoupit potraviny a co víc, chceme si udělat obrázek o cenách.
Ceny jen pro informaci:
Buchta 400 ISK Debrecínka – 1kg 3.500 ISK olivy 245g 100 ISK
Chléb balený 250 ISK párky – 1kg 835 ISK fazole 450g 70 ISK
Chléb celozrný 225 ISK paprika 300 – 350 ISK mléko 1l 120 ISK
Rohlík – 5ks 165 ISK vejce 10 ks 140 ISK pivo 0,5l nejlevnější 90 ISK
Losos – 1kg 3.200 ISK máslo 500g 130 ISK Cola 2l 200ISK
Losos podkovy 700 ISK Jablka 1kg 200 ISK citrony 1kg 160 ISK
Salám měký – 1kg 370 ISK jogurt 80 ISK Kiwi 249 ISK
Maso cca 600 ISK sýr – 1kg 1.000 ISK mrkev 1kg 190 ISK
rýže – 1kg 150 ISK špagety – 1kg 139 ISK mýdlo 100 ISK
olej 1l 190 ISK mapy 1.600 ISK CD hudební 1.000 – 3.000 ISK
Nakupujeme chleba, jablka, hořčici, buchtu, pivo a jedno nejlacinější CD, neboť ne všude je na Islandu rádio signál a dlouhé přejezdy v noci a tichu jsou únavné a navíc chceme poznat místní folklór. Platíme kartou 1.800 ISK.
Po krátké obhlídce městečka (patří mezi ty opravdu velké) a skouknutí zajímavého kostelíku ujíždíme přes hory dále na východ k zálivu do osady Seydisfjordur. Cetou míjíme lyžařské vleky (asi dva), což je věc naprosto neobvyklá, a několik krásných hovnopádů (pardon, vodopádů), které pochopitelně musíme mít zdokumentovány. V Seydisfjorduru nacházíme terminál transkontinentální lodě Norona, která spojuje Evropu s Islandem. Je to jediné mořské řešení, jak se na Island dostat. Z USA ani Grónska nic nepluje. Norona má nádherný monopol. Jediná loď na všechno. Hledáme něco jako jízdní řád (co když budeme mít štěstí a uvídíme ji připlouvat), ale bez úspěchu. Takže okouknem městečko a hurá zpátky do kopců směr Egilstadir. Vracíme se na naši starou známou „jedničku“. Luxus asfaltové hlavní cesty si ale neužíváme dlouho, neboť po chvíli odbočujeme v Porgimstadiru na další terénní vložku – silnici 939, kterou nám doporučil Lubor – prý je to solidní zkratka. Část cesty jedeme víceméně po rovině, pak mírně do kopce. Najednou se cesta prudce lomí a klesá k moři a až teď si uvědomujeme, že jsme vlastně celou dobu mírně stoupali. Výhled na cestu, která nás čeká je fascinující. Kocháme se a fotíme. Fascinují nás kopce, na nichž je výrazně znatelné vrásnění a eroze. Nu což. Vrháme se dolů. Nechápeme, jak Lubor s autobusem tudy jezdí. Prudké zatáčky, klesání velmi výrazné, cesta připomíná spíše spojnici mezi poli… Ale jednoznačně nádhera. Velmi silný zážitek. U moře odbočujeme vpravo na „1“. Po pár kilometrech zjišťujeme, že máme opět hlad a tak nám přijde vhod malé odpočívadlo mezi cestou a kopci, kousíček od moře. Schováváme se za obravský šutr a na lavičce se stolkem vaříme večeři (velmi hustá polévka s nudlemi a luncheonmeatem). Po jídle drobný odpočinek a musíme pokračovat. Pokračujeme již směr jihozápad podél moře a cestou ještě odbočujeme do vesničky Djúpivogur. Malebné rybářské městečko (asi 20 baráků) nás okouzlí svou atmosférou. Moc pěkný malý přístav, malý abchod, benzinka. Fotíme (dokonce vytahujeme i stativ) a po docela solidním prokřehnutí (výrazně se ochladilo) nasedáme zpět do auta a pokračujeme v naší okružní cestě. Cíl našeho dnešního putování je ledovcové jezero JÖKULSARLÓN. Cestou se chvilkama kocháme, ale Lucce se spíš daří lehce podřimovat. Ve chvilce její bdělosti se snažíme vymyslet, kde zakempujeme, ale nakonec spoléháme na průvodce, který uvádí, že na Jökursarlonu je možné volné táboření. Proč je možné kempovat kdekoli, jsme pochopili ihned, jak jsme tam dorazili. Nic, než šotolina a lávové pole. Zde postavit stan znamená vystavit se riziku porušení podlážky. Jediný malý travnatý kousek je vymezen pouze personálu, takže aspoň okukujeme budku u jezera a zjišťujeme, kdy se otvírá a kolik plavba stojí. Zaujal nás ale malý plakátek s nabídkou výletu za papuchálky na INGOLSHÖFDI. Na tento výlet se vyráží v 11:00, takže počítáme, že když hned v 9:00 vyrazíme na jezero, mohli bychom stihnout i papuchalky. Jak řekli, tak udělali a chystáme se ke spánku. Teda – vybíráme místo, kde zaparkovat tak, ať nás nikdo moc nevidí a hlavně, kde se umýt. Pořádám pokus o umytí nohou v řece, která vytéká z ledovcového jezera do moře (plavou tam kry), ale nedaří se. Kameny jsou velmi kluzké a tak v rámci jistoty suchých věcí a přece jen trošky tepla, vzdávám mytí v řece. Naštěstí máme vodu v petce, takže velmi příjemnou teplou vodou oplachuji nohy. Při okolní teplotě 3ºC se zdá opravdu všechno příjemně teplé. No to se bude spinkat. Vybalujem spacáky, snažíme se vymyslet nejpohodlnější lůžkovou úpravu v pižďuchovi a hurá do stavu bdělosti. Je už nejvyší čas. Je asi 1:30.
Konečný stav tachometru: 1.930 km
Najeto námi celkem: 1.336 km
Dnes jsme ujeli: 545,5 km
4. den, neděle 12.6.
Ráno musíme vstanout na budíka. Jinak by se nám to asi nepovedlo. Pacifikujeme spaní, „Pižďucha“ měníme ze spacího vagonu na běžný osobní vůz a jedeme ke kase u jezera (asi 150m). Okukujeme suvenýry, domlouváme si plavbu (jsou zde 2 lodě, jednu celou obsadili skopčáci). V 9:10 je nastartován obojživelník, nastupujeme, fasujeme vesty a vyjíždíme. Kousek po pevnině, objedeme pahorek a už se noříme do jezera. Kocháme se krásou částečně potopených ker, které míjíme. Průvodkyně Iva nás v němčině a angličtině seznamuje s informacemi o jezeře, struktuře ledu a podobných věcech. Z výkladu si toho opravdu bereme hodně – rozumíme (teda já určitě) úplný prd. Lucka mi aspoň něco přeloží, ale myslím si, že ji až tak moc taky neposlouchá. Proč taky. Krása je kolem nás, ikdyž počasí je zrovna dnes nejhorší. Nízká oblačnost, zataženo až mlhavo, kosa jak z nosa… Ale i tak to stálo za to. Po asi 40 minutách se vracíme na břeh, odevzdáváme vesty, platíme na břehu jezera (kartou – je až neskutečné, co všechno a kde se dá takto platit). Nasedáme do auta vyrážíme směr INGOLSHÖFDI. U osady Fagurholsnýri odbočujeme na parkoviště, které je uprostřed „louky“ za letištěm (rovný úsek šotoliny a hlíny je místní letiště). Naštěstí to nacházíme velice snadno podle odstavených obytných vozů HYMER. Chvíli čekáme a zanedlouho se k zaparkovanému traktoru přihnal štíhlý, sportovně oblečený chlapík (farmář Sigirdur Bjarnason) a začal organizovat odjezd. I zde, stejně jako na jezeře, je platba až po návratu (napadlo mne, že mu nedám žádné peníze, pokud neuvidím papuchálka. Vymýšlím varintu – maximálně 1 ISK za jednoho, kterého uvidím), a tak se nakládáme na vlečku traktoru ZETOR a přes mělkou přílivovou lagunu jedeme k útesu INGOLSHÖFDI. Asi po půl hodině vystupujeme pod útesem a drápeme se pískem nahoru. První nás vítají racci a jakési dost agresívní husy. Mimo jiné, právě na tomto místě přečkal první osadník Islandu, Ingólfur Arnarson, zimu roku 874 a zde na mysu stojí pomník na jeho počest. Pokračujeme dále a průvodce nám u nouzového přístřešku ukazuje, jak se loví ptáci sítí (takový velký podběrák to byl) a vypráví nám historii tohoto místa. Ptá se nás, odkud kdo pochází, aby nám mohl v rodných jazycích říct názvy ptáků. Vše bylo v pohodě a žádné země ho nepřekvapila přesně do chvíle, než z nás vypadlo „Czech republic“. Nechápavě kroutí hlavou, Czechoslovakia je mu už bližší, ale ani tak nám nemůže sloužit a název „papuchalci“ zjevně nezná… Vyrážíme tedy na okraj útesů a sedáme si doslava na prdel. Tolik papuchálků jsme prostě nečekali. Neskutečné spousty. Jsem rád, že jsem Sigurdorovi neříkal nic o 1 ISK za papuchalka, protože to bych se zjevně nedoplatil. Obcházíme útes, fotíme ty nádherné ptáky, každou chvilku zastavujeme, sedáme si na zem a pozorujeme chování těchto zvláštních stvoření. Dozvídáme se, jak se nejlépe bránit před nálety agersivních hus. Je to prosté. Pokud máte v ruce hůlky a nebo něco podobného, zvedněte to nad hlavu. Pokud nic, tak aspoň ruce. Je lepší se nechat klovnout do ruky než do hlavy. Dokonce to vidíme i v praktické ukázce. Husy a rackové jsou agresivní ve chvíli, kdy procházíte kolem jejich hnízdišť. Ale jak si jich máte všimnout, když to nemají označeno. Např: Tady bydlím já, tady mi nelezte. Husy pitomé. Cestou zpět k traktoru Lucka rozšiřuje naši sbírku šutrů a podobných upomínkových předmětů o peří snad ze všeho, co tady kdy proletělo. Ta cca 1 a 1/2 hodiny uteklo jako voda a my už jsme zpátky na vlečce a směřujeme k našim autům. Platíme 1.500 ISK na osobu. Tak tohle byl asi nejsilnější zážitek, který jsme prožili. Nemyslím traktor… Autem se poté vracíme asi 15 km na východ, kde je zakresleno další ledovcové jezero na říčce Hrútá. Parkujem a jdeme se projít k ledovci. Je to poměrně daleko a tak jdeme jen kousek. Motáme se okolím a v tom ve mne hrkne jak ve starých hodinách. Těsně nad hlavou mi v naprosté tichosti proletí „KONDOR“. No málem jsem si crbnul. Okamžitě dáváme ruce nahoru a využíváme tím teorii obrany před nalétávajícími ptáky. Docela nepříjemný pocit. Po chvíli již vidíme konec splazu. Místo čistého ledu nás vítají hromady špíny zasypané kamením. Ledovec si sem tam vrzne, křupne, jinak si tam leze jako by se nechumelilo do vody už spousty let. No, že bych to musel vidět dvakrát… Cestou zpátky se raději vyhýbáme místu, kde se nás pokusil zardousit poletuch. U auta za kamenem vaříme pozdní oběd, odpočíváme. Naše další cesta vede do SKAFTAFELLu ke splazům největšího evropského ledovce VATNAJÖKULL. Cestou si čirou náhodou všimnu odbočky na SVÍNAFELL. Vracíme se, odbočujeme a po asi 3 km parkujeme. Jdeme kousíček pěškobusem a ocitáme se v těsné blízkosti ledovce. Není problém k němu sejít, sáhnout si. Ale respekt je silnější a tak jej jen pozorujeme, posloucháme, jak pod ním teče voda, praská led. Opět něco, co se běžně nevidí. Po několika fotkách sedáme opět do auta a po chvíli opravdu dojíždíme na SKAFTAFELLu. Měli jsme od Lubora i Oldy informaci, že je zde velmi solidní camp, výlety k ledovci atd. V obchodě měníme EURA na ISK, nakupujeme, okukujeme malé informační centrum, kde je i ukázka činosti sopek atd. Jelikož jsme ledovec již viděli a čas na tůru k vodopaádu nemáme (je už opravdu dost hodin a ještě nás čeká dlouhá cesta), vyrážíme autem dále na západ. Kousek od SKAFTAFELLu zastavujeme u cedule, která informuje, jak láva a voda z erupce v roce 1996 rozmetala most a silnici, která jí stála v cestě. Běhá nám mráz po zádech. Kolem jsou jen lávová pole. Další naší krátkou zastávkou poctíme KIRKJUBÆJARKLAUSTUR. Zde musíme natankovat, neb nádrž vcelku zeje prázdotou. (30,643l / 3.300 ISK), na pumpě koukáme po cenách (voda 1,5 l / 260 ISK, Limo 2 l / 350ISK, točená zmrzlina střední 0,4 l / 250 ISK). Nedaleko je i supermarket, má otevřeno 9:00 – 20:00. Jdeme se mrknout k vodopádu, na který nás průvodce upozorňuje. Bohužel se žádný nekoná, vidíme jen vyschlé koryto. Pokračujem tedy v našem putování, přes sandury a lávová pole dojíždíme do VÍKu – nejjižnějšího města na Islandu. No hned se oteplilo – teda jen ten pocit jihu nás v tom utvrdil. Jinak počasí celý den na p.. prostě klasický Island. Tady fotíme, je zde moc hezký kostel na útesu a pěkný camp. Nezdržujeme se dlouho a jedeme se podívat na další přírodní atrakci – skalní most DYRHÓLAEY. Odbočku jsme našli vcelku bez problémů, ale malinko nás zaráží cedule, že je snad zavřeno. Nenecháváme se odradit a pokračujeme směrem, který jsme si určili. Cedule měla pravdu. Zavřeno. Zjišťujeme podrobnosti a dovídáme se, že je takto zavřeno každý rok od 1.5. do 25.6. z důvodu hnízdění ptáků. Nafotíme tedy aspoň nějaké vyvřeliny a pokračujeme. Zastávka u vodopádu SKOGAFOSS (u osady SKOGAR) nás velmi mile překvapila. Moc hezký vodopád a v jeho těsné blízkosti malý, velmi tichý camp. Lucka využívá toaletu a následně míříme do městečka HELLA. Opět tankujeme (12l / 1300 ISK) u pumpy, která otevřeno až do 23:00, protože víme, že další pumpu nemusíme hned tak brzy potkat. Je zde také obchod, který je ale otevřen jen do 22:00 a tak máme smůlu. Fotíme našeho „pižďucha“ s místním terénním vozem. Ty auta tady, to je fakt síla. Tam, kde nám končí střecha, jim končí pneumatiky. A o šířce jejich gum se radši taky nezmiňuji. Naše 3 kola jsou užší než jejich jedno. Nevyužíváme možnosti campu a pokračujeme dál. Ještě dnes se chceme pokusit dojet do Duhových hor, kde bychom mohli nad ránem ulehnout k spánku. Odbočujeme tedy z jedničky na silnici 26 a míříme do vnitrozemí. Po asfaltové cestě jedu 140 km/h, ale to netrvá dlouho. Konec asfaltu znamená ubrat nohu z plynu a místy jet sotva 40 km/h. Koukáme po krajině (Lucka opět usíná) a míjíme první odbočku na LANDMANNALAUGAR. Cesta je určena jen pro 4x4 a horská vozidla a navíc jsou cestou brody. No, pokud je již uvádí při odbočení dopravní značkou, tak to bude asi síla. Asfalt opět začne po přibočení cesty 32. Zvláštní. Míjíme HRAUNEYJAR, hledáme zde, jestli náhodou nejede na LANDMANNALAUGAR bus. Samozřejmě terénní bus - cesta opět určena jen pro vozy jiného charakteru, než je ten náš. Jelikož bus nejede, vyrážíme naším vozem vstříc dobrodružství. Několik kilometrů kolem elektrárny jedeme po asfaltu, za chvíli ale odpočujeme na F208 (F se značí horské cesty pro terénní auta). Najíždíme do terénní vložky, pomalu postupujeme vstříc našemu cíli. Vidina přírodní teplé lázně (koupání v teplém pramenu) a nádherných Duhových hor nám posouvá práh sebezáchovy někam dál. Jenže… Je už po půlnoci, stahují se mraky a terén je čím dál horší, rozhodujeme se tuto cestu vzdát. Nebál jsem se ani tak o to, jestli tam dojedem, ale spíš, co budeme dělat v případě nepřízně počasí. Nahoru se vždycky nějak s autem dostaneme, to nás klidně někdo může i vytáhnout. Horší to je ale dolů. Představa deště a šíleně kluzké blátivé cesty mne utvrdila v závěru, že hrdinství je sice hezká vlastnost, ale než si dělat zbytečné starosti… Aspoň máme důvod, proč a kam jet příště a proč si půjčit pořádný terénní vůz. Takže otočka. Cestou zpět se jdeme podívat do restaurace a ubytovny v HRAUNEYJARu a ptáme se (jen pro jistotu), jestli se dá dojet na LANDMANNALAUGAR Yarisem. Místní osazenstvo jsme tímto docela pobavili. Cesta je prý velmi obtížná i pro terénní vozy, natož pro tohohle prcka. Ptáme se terdy aspoň na nocleh – 5.000,- ISK za zbytek noci ve spacáku se nám zdá fakt docela dost, takže se otáčíme na podpatku a jedeme pryč – směr Gulfoss. Jedem zpět po 26, pak na 32 a po asfaltu kolem řeky, elektrárny… Lucka už chce někde zůstat a lehnout si, já bych nejradši dojel ještě co nejdále. Zastavujeme ale v campu v SANDÁRTUNGA. Malé, schované, nikde nikdo. Stavíme stan, rychle se umýt a fofrem do spacáku.
Konečný stav tachometru: 2.421 km
Najeto námi celkem: 1.827 km
Dnes jsme ujeli: 490,6 km
5. den, pondělí 13.6.
Ráno vstáváme, až se vyspíme, takže bez budíka. Pácháme ranní hygienu, ale na snídaní už nedošlo, jelikož pekelně žerou všechny možné i nemožné létací bestie. Fofrem balíme a ujíždíme směr SKALHOLT. Cestou se kocháme krajinou, naposledy se ohlížíme za HEKLOU a Duhovými horami (příště vám to nandáme) a hledáme místo, kde bychom mohli posnídat. Nic jsme nenašli a tak jsme do SKALHOLTu dorazili hladoví. Okukujem kostel, vstup je volný a tak neváháme. Shlédneme i historickou část a vykopávky a lámanou an50 kmnbsp;span style=nbsp;quot;gličtinou Lucka čte legendu. U kostela se nám nezdá vhodné místo pro picnic a tak jedeme dál směr REYKHOLT. Podle průvodce jsou zde skleníky, zahrada a hlavně koupání. Našli jsme akorát nevábně vyhlížející skleníky, takže zase hladoví pokračujeme dále. Kousek za městem jsme si všimli odbočky k vodopádu a tak hurá. Kde je vodopád, je i lavička se stolkem. Výborné místo pro snídani. V tuto hodinu vlastně oběd. Vaříme tradiční nudle s vepřovkou, malá kávička, odpočinek, pohoda, labůžo. Kolemjdoucí postarší Japonky nevěřili vlastním očím. Tohle snad ještě neviděli. Čuměly na nás jako na exoty. Dobře jim tak. Po vydatném dlabanci projíždíme okolo GEYSIRu dále k vodopádu GULFOSS. Kousek od parkoviště vidíme tu krásu. Je sice hezký, ale po vodopádech řeky JOKULSÁ Á FJÓLLUM – no, bude velmi těžké hledat něco úchvatnějšího. Pobavil nás tady jeden starší pár turistů. Hned byli tady, hned zase támhle. „Honem, postav se tam, více doleva. To stačí a teď utíkej támhle, tady je to taky hezký. No honem, ať to stihneme…“ Všude se fotili jak najatí, ze všech možných stran a pozic fotili to samé. Samozřejmě jsme si to také zdokumentovali a ťapali zpátky k autu. Na vyhlídce nás ještě zaujal jeden pán. Všichni fotili a pán si v klidu stál a maloval si vodopád tužkou na papír. Místo fotek. Proti gustu, žádný di… Pokračujeme k GEYSIRu. Cestou bereme poněkud nemluvného německého stopaře, který by taky rád na GEYSIR. Parkujem malinko bokem a postranní brankou vcházíme do „areálu“. GEYSIR zde totiž není jediný „vodotrysk“, je jich tady víc. A k tomu všemu ještě GEYSIR vodu vůbec nestříká, spíš z něj jde jen trošku páry. No, vlastně stříká, ale velmi nepravidelně, takže je třeba mít ukrutné štěstí. No a to se potom člověk může pokochat 50m vodotryskem. Naštěstí pro nás a další turisty je zde obětavý „záskok“ STOKKUR, který dokáže vyplivnout vodu do výšky až 20m. Řadíme se tedy do davu vyčkávajích turistů a snažíme se fotit. Samozřejmě – ne vždy se to povede podle našich představ, ale snad něco dopadne dobře. V celém areálu je několik horkých pramenů, takže se nenudíme a procházíme se kolem dokola.
Od GEYSIRu se pak po silnici č. 35 a 36 posunujeme k jezeru ÞINGVALLAVATN, kde cílem naší dnešní cesty je ÞINGVELLIR, místo, kde vznikl první parlament na světě. Na zastávce u jezera, kde opět fotíme, jsme potkali dva Čechy na kolech. Chvilku poklábosíme a pak je opět potkáváme u obchodu a „I“, kde je i CAMP. Po poradě s mapou se vydáváme na místo parlamentu. Naprosto fascinující. Dýchlo to na nás neskutečnou atmosférou. Duch starověkosti zde nepřestal působit. Procházíme kolem „věštírny“ – tůňky, kam lidé hází mince a říká se, že pokud mince dopadne na dno, je odpověď „ano“, v opačném případě bohužel „ne“. Obcházíme i malý krásný kostelík. Lucka nakukuje, klika povolila a tak jde dál. Volné byly i schody na malinkatý dvůr, odkud je hezký výhled na kostel a jeho okolí hezky z vršku. Okolo „farmy“ a hřbitova básníků procházíme na místo původního parlamentu ALÞING a uchváceni stojíme na zlomu tektonických desek mezi Evropou a Amerikou – ALMANNAGJÁ, kde je zlom skutečně dobře viditelný. Jdeme se podívat i na „Americkou“ stranu na vyhlídku, odkud se pak vracíme okolo hotelu přes most a okolo již zmíněného hřbitova a kostela k autu. Odtud se vracíme opět k „I“, kde je camp. Sice tu dost fouká, ale řekněte, kde na Islandu nefouká. Stavíme stan v relativním závětří, Lucka vaří dlabanec, pácháme hygienu (konečně teplá sprcha, která působí jako balzám). Jdeme do pelechu.
Konečný stav tachometru: 2.572 km
Najeto námi celkem: 1.958 km
Dnes jsme ujeli: JEN 151 km
6. den, úterý 14.6.
Ráno přišla výběrčí, zaplatili jsme Camp (jak jinak než uprostřed pole kartou) a ptala se, odkud jsme. Česká republika jí absolutně nic neříká, ale když použijeme Československo (případně Praha) – tak to už se chytá.
No, a jelikož jsme ušetřili den plánovaný do Duhových hor, máme najednou nějak volno. Noční přejezdy nám ušetřili taky docela dost času, takže co najednou s volným dnem. Po poradě s mapou nás napadá skvělá myšlenka – výlet až na západní pobřeží (možná uvidíme Grónsko J J). Po snídani a zabalení věcí jedem po silnici 52 na sever. No, po silnici… po nám již známe šotolině. Toyota Yaris opravdu není moc vhodné auto na tyto cesty. Létající kamení, roleta místo cesty, díry, to vše tady potkáte. A 20% stoupání na motor o objemu 1l taky není to nejvhodnější. Velmi nás pobavila cedule snížení rychlosti na 50 km/h. Bylo to do prudkého kopce, v zatáčkách a na zdejším terénu… Ubrali jsme a zvládli to.
U jezera SKORRADALUR kufrujeme. Už podruhé. První setkání s touto krajinou bylo hned první den. Tentokrát docházíme k závěru, že silnice v mapě značená jako 53 prostě vůbec neexistuje. Do BORGARNES tedy jedem po č.50 a po mostě přes moře. Ve městě se zastavujeme v pekárně na nějakou dobrotu, od přístavu fotíme, motáme se ke kostelu a v obchoďáku doplňujeme zásoby potravin a tekutin. Kupujeme také štamprlátka na památku a hlavně – Lososa a jednorázový grill. BUDE PICNIC. Musíme si trochu zpestřit náš jídelníček. Útrata za jídlo a blbosti – 4.500 ISK. Z Borgarnes pádíme silnící 54 směr severozápad do STYKISHOLMURU. Odbočujeme na silnici 55 a na jednom pěkném odpočívadle, mezi kužely sopek, svačíme. Jelikož máme dobrý čas (zase toho pižďucha až tak moc nešetřím), zajíždíme i do vlastního STYKISHOLMURU. Je to poměrně sympatická dědina s moc hezkým přístavem a majákem nad ním, odkud je krásný výhled na okolní ostrůvky a moře. Ale jelikož zde docela dost fičí a teplota taky nepatří mezi červnové špičky u středozemního moře, mizíme vcelku rychle do vyhřátého auta. Nezbytné foto přístavu, zastávka u moderního kostela a hurá na naši plánovanou cestu kolem poloostrova. Dalším cílem bude OLAFSVÍK. Cestou neskutečné výhledy, krásná přírody, úžasné výhledy na moře. Těsně před OLAFSVÍKEM je na pevninu mořem vyhozená loď, která momentálně slouží jako památník a připomenutí, jakou sílu má moře. Ve městě nezbytná návštěva „I“, nutné tankování (33,43l / 3700 ISK, kartou). Pokračujeme dále do přístavu HELLISANDUR. Lucka z naprosto „pochopitelných“ důvodů musí vlézt do moře. Má další trofej. Nutné foto, nestává se totiž často, aby člověk stál v moři a za sebou měl ledovec. A navíc na SNÆFELLSJÖKULL byl odsud docela hezký pohled, ikdyž se nám chvilkama halil do mraků. Lucka dokonce rozšířila svou sbírku z Islandu o mušle. Kousek za městem jsem si čirou náhodou všiml rybářského skanzenu - muzea SJÓMANNAGARDUR, kde byly k vidění krásné trávou porostlé malé domečky – zemljanky. Platíme symbolickývh 100 ISK a jdeme se vzdělávat. Je zde ukázka živata pradávných velrybářů. Byli to pěkní prckové. Kousek za skanzenem je odbočka na mys s majákem – ÖNDVERDARNES. Odbočujeme, je to asi nejzápadnější místo Evropy, kam se kdy dostaneme. Cesta – spíš necesta, ale proč se furt divíme. Šotolinou v lávovém poli, kde projedou tři auta za den, se člověk ale jen tak neprojede. Dojeli jsme až na konec, odkud jsme šli k bývalému majáku a historické studni. Fotíme a čučíme do Ameriky (a nebo do Grónska). Opět si uvědomujeme ten zvláštní pocit. Moře, a kde nic tu nic… Cestou k autu potkáváme černou nádherně chlupatou ovci. Nemá absolutně žádné pochopení pro fotografy a neustále prchá. Potvora. Kašlem na ni a vracíme se lávovým polem zpět na slušnou cestu. Podél pobřeží poloostrova se tedy vracíme k vnitrozemí a naším nocležištěm má být městečko AKRANES. Cesta je ale dlouhá, tak si zpříjemňujeme několika zastávkami a nějakou sváčou na pěkném místě. Už je docela dost hodin, když dojíždíme do města. Podle průvodce vybíráme camp u pobřeží (dost špatně jsme ho hledali), nakonec byl kousíček od příjezdové cesty do města. Zrovna je zde výběrčí (už se ani nedivíme, že je možno platit kartou). Cena 400 ISK stan, 300 ISK na osobu. Nejsou tady sice sprchy, ale čisté toalety a umyvadlo. Docela fouká, a tak i v prázdném campu (jsou tu dva stany) je problém najít místo v relativním závětří. Povedlo se. Rychle postavit stan, nachystat stativ a foťák na západ a východ slunce. Něco pofotíme a hurá na exkluzivní, luxusní večeři. Mezi auto a stan za kolo připravuji grill. Salám a losos na grillu – neskutečná lahoda. Zapíjíme to místním pivem. První – hnus hnusovič hnusov. Sladší meltu jsem snad v puse neměl. Po první třetině jsem si otevřel druhé. Bylo výrazně lepší. No jo, ale co s tím sladkým? Lucka to nechtěla, tak jsem se musel přemoci a na sílu, ale opravdu na sílu jsem to vypil. Honem jsem to musel spláchnout normálním pivkem. Fuj tajbl. Od postupně dodělávané večeře neustále odbíháme fotit, kocháme se západem. Pravda, Oskar nás lehce převezl. Jednak když sklouznul až skoro k hladině, zjistili jsme, že nám v cestě stojí ještě SNÆFELLSJÖKULL, takže Oskar až na hladinu nesleze. No a navíc, když se slunko více jak hodinu nepokoušelo drát zpátky nahoru, zabalili jsme to a šli spát.
Konečný stav tachometru: 3.045 km
Najeto námi celkem: 2.451 km
Dnes jsme ujeli: 473 km
7. den, středa 15.6.
Dnes je na plánu REYKJAVÍK. Po snídaní balíme a vyrážíme. Zátoku HVALFJÖRDUR už neobjíždíme jako první den, ale využíváme podmořského tunelu, kterým lze za 1.000 ISK zkrátit cestu o cca 45 km a asi 3/4 hoďky jízdy. Do centra REYKJAVÍKU dojíždíme zprvu po značkách, posléze podle špičky kostela – rakety. Parkujeme u školy, v těsné blízkosti kostela, nedaleko centra a dál pokračujeme pěšky. Po místním „Václaváku“ – hlavní třídě, jdeme k budově, kde sídlí vláda, k přístavu, motáme se historickým centrem, ale nadšený nejsem ani já, ani Lucka. Takové podivné město. Kolem parlamentu a kostela jdeme k rybníku a radnici. U vody chvilku koukáme na racky, kachny, labutě a podobnou havěť jak lačně lapá každý kus pečiva, který jim místní obyvatelé s velkou radostí hází. Na radnici navštěvujeme jednak toalety, ale jdeme se hlavně podívat na velkou plastickou mapu Islandu. Úžasný pocit. Najednou si můžeme na celé obrovské mapě ukázat, kde jsme byli, co jsme viděli, co nám nebylo dáno vidět, kam by jsme se chtěli podívat příště… Od radnice jdeme kousek kolem rybníka, ale po chvilce to otáčíme a jdeme hledat vilu HÖFDI, kde se v roce 1986 setkali M. Gorbačov a R. Regan. Nacházíme, fotíme, je to vcelku nenápadná bílá vilka na pobřeží. Nebýt tam cedule a neznat ji z fotografií, člověk by ji vcelku klidně přešel nepovšimnouc si jí. Dovnitř se ale stejně nesmí, tak se zase vracíme k „raketě“. Cestou ještě nakupujeme v místní sámošce poslední zásoby (nákup 890 ISK – poslední hotovost), naproti pokladně si ještě Lucka dává kafe. No to vám byla taškařice. Do kelímku dostala málo vody, tak zmáčkla čudlík, a ono to pára. No, jenže nepřestala fučet, tak jsme šli ke kase a nějaký človíček s úsměvem na rtu a myšlenkama v hlavě, že jsme pěkní trotli, šel tu páru zastavit. Aspoň nějaká pěkná vsuvka v jinak nudném REYKJAVÍKU. Tohle město nás fakt ani jednoho neoslovilo, takže už jen poviná letecká prohlídka kostela, který je opravdu fascinující – světlý, moderní. Na vyhlídku se nám nechce, neboť máme již jen Eura (vstup 350 ISK). Sedáme do auta a pryč odsud.
Další trasu jsme naplánovali přes KRÍSUVÍK do GRINDAVÍKU na jižním pobřeží poloostrova REYKJANES. Vymotat se z hlavního města byl opravdu zážitek. Přes HAFNARFJÖRDUR a jeho vzrůstající předměstí se nám to nakonec povedlo. V KRÍSUVÍKU (nejedná se o osadu, nýbrž místo, kde prdí čerti) jsme se prošli kolem pramenů a vývěrů, pofotili a jeli jsme pryč. Pokračujem dál a Lucka projevila přání se vykoupat. Prý to podivně zelené jezero bude určitě teplé, neb je v geotermální oblasti a když tady kolem všude prdí čerti a kde údajně nic nežije, tak to musí být teplé… Ale ani tady to na koupačku není, voda je prý nechutně studená. Hihi. Do GRINDAVÍKU dále pokračujeme po č. 452, opět malá terénní vložka. Cestou vidíme, jak se na Islandu staví silnice – prostě bagry nahrnou kus kopce jinam, parní válce to upěchují a hned je tady cesta 1-2 třídy jako z praku. Projíždíme GRINDAVÍKem, podle průvodce hledáme camp nebo tábořiště. Našli jsme, zjistili situaci a jelikož je relativně málo hodin a my jsme:
1. jako parasta
2. neměli teplou vodu několik dní
3. se cestou v žádné typicky Islandské vodě nekoupali
jedeme do BLÁA LÓNID (MODRÉ LAGUNY). Parkujeme na velkém parkovišti a jdeme za davem – úzkou uličkou, lávovým polem někam. U poklady jsme lehce zmatení, ale zvládáme to. Platíme (kartou) vlezné 1300/osoba a jupí do oddělených šaten. Lucka prý musela chvilku bojovat u skříňky, která je na čip obsažený v náramku, který jsme dostali u pokladny. Jsem mírně překvapen, že je Lucka už mokrá. Ona se zase diví, jakto, že jsem suchý, když před vstupem se musí všichni osprchovat. Nu což. Šup do Laguny. Téměř mléčně bílá voda je příjemně teplá: 36ºC-40ºC, místy, hlavně u vývěru, až nechutně horká. Plaveme, spíše ťapeme, bazénem sem tam, okolo a nazpátek. Okukujeme lidi, jsou celí bílí od nějaké hmoty, snažíme se zjistit, co to na sebe patlají za sajrajt. Tak tohle na sebe, notabene na hubu, nedám ani omylem. Prý je to dobré na póry a akné. Lucka se k tomu postavila úplně stejně. A jak myslíte, že jí toto přesvědčení vydrželo? Asi 5 min. Pak se taky napatlala a mimo jiné se z toho pěkně osypala. Po chvilce jsme si vlezli pod proud teplé vody, který úžasně masíroval záda. Lucka toužila po fotu, takže šla pro foťák, pár snímků a zase s foťákem zpět do šatny. Plácali jsme se tam bezmála dvě hodiny (aby taky ne, za ty prachy), vylézt, vymydlit, spláchnout, namazat a ven. Trošku zmateně jsme se hledali u východu. Já čekal již pěkně dlouho a to mne již nebavilo, tak jsem šel LAGUNU nafotit z vrchu. No a jak jsem se vrátil, Lucka stále nikde. Po chvilce přišla z venku, že mne čekala u auta. Mňo. Bylo po deváté večer a tak jsme se přesunuli do Campu v GRINDAVÍKU. Tady už tábořil český strejda s kolem, za chvíli dorazil Honza se Standou (pajda s fofrklackama) a česká tlupa s Defenderem, kterou jsme potkali v Husavíku (mimo jiné, taky z našeho letadla). Dozvídáme se od nich, že odlet letadla je asi o hodinu posunut. Chvilku jsme pokecali, kde kdo byl a co viděl a šlo se spát.
Konečný stav tachometru: 3.170 km
Najeto námi celkem: 2.576 km
Dnes jsme ujeli: JEN 125 km
8. den, čtvrtek 16.6.
Ráno vstáváme na budíka a balíme tentokrát již všechno do báglů a připravujeme se na cestu. Pohodlné balení = nasypat do auta, se již nekoná. Jako poslední chuťovku na Islandu máme jihozápadní pobřeží poloostrova REYKJANES. Cestou k majáku REYKJANESTÁ stojíme ještě u posledních prdících čertů, dojíždíme pod útes, na kterém stával kdysi dávno maják. Kocháme se a šplháme nahoru na útes. Loučíme se s mořem a s Islandem, protože z něj už mnoho neuvidíme, neb nás čeká cesta na nedaleké letiště a navíc vhodnější příležitost určitě nepotkáme. Nezbytné foto a pomalu se sunem do KEFLAVÍKU, kde musíme dotankovat plnou nádrž (24,88 l/ 2804 ISK), na letišti parkujeme dvorního spolehlivého společníka TOYOTA YARIS 1,1 VVTi, JZ-474 na vyhrazené parkoviště a jdeme vrátit klíče.
Konečný stav tachometru: 3.224 km
Najeto námi celkem: 2.630 km
Dnes jsme ujeli: JEN 60 km
V 11:30 jsme bez auta, ale hlavně nemáme ani potuchy, kdy odsud odletíme. Stepujeme před halou, v hale, čekáme a čekáme. Letiště bylo vcelku poloprázdné, ale během chvilky tam byl pořádný mumraj. Dospěli jsme k názoru, že letiště v Keflavíku žije asi 3 hodiny denně, pak jen ojediněle nějaký let. V noci to dokonce úplně zavírají a nikoho nezajímá, že čekáš na letadlo. Tak, jak se lidi z ničeho nic objevili, tak taky z ničeho nic zmizeli. Podivné. Aktuální info zní: Přílet našeho letadla je cca 15:50 místního času. Děs. 4 zabité hodiny na letišti. Část jsme prokecali s cyklistama z Prahy, které jsme již jednou potkali, část se Standou a Honzou, Katkou a Martinem. Vyprávíme si zážitky, dělíme se o dojmy. Konečně čas k odbavení. Odkládáme zavazadla, procházíme pasovou kontrolou. Je tady trochu zmatek, neb nikdo neví, odkud vlastně poletíme. Vše vyřešeno. Nasedáme, letíme. Personál letadla byl sice otrávený jak malajský šíp, ale co. Film tentokrát nebyl, muzika taky ne. Padlo několik piv, utvořili jsme docela velkou skupinu hlasitě se bavících lidí, kecali jsme o všem možném, já zjistil, že se s Martinem znám. Teda jen telefonicky, mluvíme spolu několikrát týdně, ale známe se. Před 23:00 sedáme v Ruzyni. Táta už na nás čekal, takže naházíme věci do auta a jedem domů ještě pozdravit mámu. Chvilku se zdržíme, vyprávíme něco málo z cest a hurá domů, protože ráno musíme do práce. Za necelé tři hodiny stojím s autem před barákem, Lucka aspoň trochu vyspaná, ale okamžitě zalehá znovu. Já jdu teda taky spát. Dobrou noc.
Nazdar Islande - někdy nashledanou…
Na Islandu jsme:
Najeli celkem: 2.630 km
Průměrná rychlost: 60 km/h – nečekaně hodně
Průměrná spotřeba: 6,4 l/100 km – nečekaně málo
To všecko se vším všudy nás stálo cca 47.000,- Kč pro oba – což je na ISLAND nezvykle málo.
mso-bidi-font-weight:hellip; Ubrali jsme a zvládli to. #xa;normalb style=3.224 kmMsoNormal
