Spalování
Všude byla tma. Tedy skoro. Přede mnou plápolal obrovský oheň, jehož
teplo sálalo na několik metrů okolo, až jsme se musely i s lavičkami
trochu odsunout. Oheň také sem tam někoho překvapil dýmem nebo
sprškou jisker a mě každou chvíli vylétla ruka ke kapse košile,
kde až doteď byla bezpečně schovaná březová kůrka se jménem
připravená ke spálení. Však už za chvíli budu oficiálně Pipi.
Nezměnitelně. Na chvíli mě ta myšlenka naplnila nejistotou. Tu
ale okamžitě vystřídala radost a já jsem se začala těšit. Co
chvíli jsem si opakovala ´spalovací´ větu, dokud jsme po jedné
písničce neztichly a nepostavily se. Vyndala jsem kůrku, od rarachů
obdržela povzbudivý úsměv, vykročila k ohni a začala mluvit. Jak
se ale můj hlas nesl tichem mě překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že
se tam hlas tak nese, ale nakonec, trochu nejistě, jsem ze sebe vydolovala
zbytek a skončila. Následující ticho mi připadalo ještě hrobovější.
Ale to už jsem jen kůrku vhodila do ohně a odstoupila k ostatním.
Bylo to za mnou. Avšak den příprav za tento malý okamžik stál.
Už jsem byla Pipi i oficiálně. A navždycky.