Ferdík
Kdysi, když jsem pracovala ještě na poště jako doručovatelka, se stalo, že někomu uletěl papoušek. Byla to korela. Procházela se po zahradě školky. Učitelky ji odchytly, ale nevěděly co s ní. Tak jsem si ji vzala domů. Měli jsme ji asi až do roku 1990. Pak nám umřela. Byla jsem na ni zvyklá a její skon jsem velice těžce nesla.
Také jsme měli fenku jezevčici „Hepinku“. Tu jsme měli 13 let, a když nám odešla, já to těžce nesla. Pořád jsem plakala a tak mi děti jednoho dne přinesly malé bílé klubíčko s černými flíčky na hřbetě a černýma očkama, které na mě zvědavě vykukovaly z krabice. Zakrslý králíček beze jména. A protože mi připadal, že to bude filuta, tak jsem ho pojmenovala „Ferdík“. Připadalo mi, že pro něj toto jméno sedí. Jelikož jsme v tu dobu trošku renovovali byt, tak aby nebyl vyplašený, každý podvečer jsem si ho vzala do náruče a na klín, zpívala mu všelijaké písničky, které jsem si pro něj vymýšlela. On byl spokojený, usínal a spokojeně nosánkem oddychoval. A mě dělalo dobře dotek jeho kožíšku, který byl nádherně heboučký. Jakmile jsem přestala, ihned zvedl ouška a podíval se na mě, co že nezpívám. Jako kdyby říkal „No co je, já nemohu usnout, pokračuj, od čeho tě tady mám“. Každý den jsme ho pouštěli, aby se proběhl po bytě. Byly to přímo akrobatické výkony. Výskoky do výše, úprky spojené s kličkováním. Často jsem nevěřila, jak nečekaně rychle dokáže změnit směr útěku. Nejraději léhával u botníku, tam se mu to líbilo. Jen já potom po něm musela sklízet poshazované boty. Také velice rád jedl u stolu. Když jsem mu jeho vybrané pochoutky poskládala vedle sebe na stůl on vyskočil na sedačku a bral si ty pochoutky jednu po druhé a pochutnával si na ně. Když to spořádal tak se natáhl na sedačce ale ouška měl pořád v pohotovosti každý pohyb revidoval co se kde děje.