Kdysi děvčátko Neno vlastnilo krásně červené botičky. Denně si je nazouvalo na svou útlou nožku a kotník opentlovávalo třpytivou stuhou. Bylo šťastné, že má svoje botičky a všichni v okolí byli šťastní, že je tak šťastné.
Jednoho dne přišel za děvčátkem šedivý pán s arzenálem plným technicky dokonalých botiček. „Jsou tvoje, budeš-li chtít.“ Neno sklouzla pohledem na své střevíčky a rychle zas to tváře šedivého pána: „Myslím, že je nemohu mít ráda,“ nesměle odvětila. Seběhli se k ní všichni šedí pánové, jež nabízeli dokonalé botičky a zírali. „Jediné na čem v životě záleží,“ začal hovořit jeden z nich, „je někam to dotáhnout, něčím se stát, něco mít. Kdo to dotáhne dál, kdo je něčím víc a kdo má víc než druzí, tomu všechno ostatní spadne do klína samo od sebe: přátelství, láska, čest a tak dále...“
Neno na to, co se stalo, po čase zapomněla.Nikdy nepochopila, o čem šedí pánové mluvili.
Jednoho dne Neno postihla velká nemoc.
V té době se rozšířili zvěsti, že z nedalekých hor se řítí obrovský černý dým. Na světě tehdy existoval pouze jediný člověk, který v těch horách přebýval. Byl jím tajemný strážce času, mistr Hora. Ve vysokých skalách střežil čas, který člověk použil. Pečlivě jej promíchával v obrovském kotli a hlídal, aby se nevracel zpět na svět. Jednou, v okamžiku, kdy starý mistr právě kontroloval , zda je v kotli správná teplota, se namísto čistého prázdna začal zpod kotle valit černý kouř - ztracený lidský čas.
„Už zase, člověče,“ povzdychl si moudrý Mistr a jeho tvář zesmutněla. Znal účinky černého kouře. Zpočátku toho člověk tolik nepozoruje. Jednoho dne nemá chuť cokoli dělat. Nic ho nezajímá, cítí se prázdný...Přepadne ho lhostejnost a chmury...Necítí už ani hněv ani nadšení, člověk se už nemůže ani radovat, ani být smutný...Potom nastane chlad a člověk už nemůže nic a nikoho mít rád.Ta nemoc se jmenuje smrtelná nuda.
Děvčátko bylo smutné. Nechtělo, aby přestalo mít rádo, to jediné, co na světě mělo, svoje botičky. Rozhodlo se, že je daruje Bohu.
Když Neno střevíčky Bohu předala a kráčela zpět po lesní pěšince boříce se bosýma nožkama do pichlavého jehličí, Bůh ji zastavil:
„Proč jsi mi darovala svoje botičky, když teď sama musíš chodit bosa“?
Neno se uličnicky usmála: "Abys v nich mohl tančit."
A Tehdy děvčátko Neno začalo psát o Bohu, který tančí.