Tak to je velmi vypečený zážitek, co se přihodilo jednoho letního večera... Jenže ani den před večerem nebyl k zahození, protože minulého večera jsme pořádně zapařili na Kokoříně (podotýkám že šlo o všední dny, takže žádná ulejvárna z práce se nekonala) a ta pařba se protáhla až do rána. Šli jsme spát asi v šest a já se po té hodině spánku docela těšila do práce, protože jsem měla mít celou kancelář (hlavně kanape) pro sebe. Kolegům jsem dala volno, vypadalo to, že máme vše hotové a nebude co dělat. Skutečnost byla úplně jiná a já po té hodině spánku musela fungovat na 100% až do večera, jak jinak. Kolem třetí odpoledne přišla tradiční spánková krize, ale nemohla jsem dělat nic jinýho než dál pracovat - strašná situace... Zvlášť když Kryštof jel ráno domů, celé dopoledne prospal a zrovna kolem té třetí mi telefonoval, že je na obědě a zrovna si dává další pivo. Venku se udělalo přes den moc hezky a horko, takže když já v práci večer skončila, byla už bouřka na spadnutí. Než jsem se dostala na autobus, spadla opravdu pořádně, já se schovala do hospody a domů přijela za tmy. A těšila jsem se do postele - Kryštof už byl v práci, takže mě čekaly obě peřiny a spousta místa.
V Libiši už bouřka nebyla, jen pořád hodně pršelo, takže jsem hned u vrátek byla připravená na útok zabahněného pejska a on nikde... Bouřky se vždycky moc bojí a většinou je s náma zavřenej doma a tiše trpí v předsíni - no trpí - on se rozvaluje a nechává se překračovat, občas i chrápe nebo prdí, no jako doma... Ale když je venku, tak je z něj padesátikilovej uzlíček nervů a trojčí a hysterčí. Tentokrát mě miláček nepřišel přivítat ani po pěti minutách a to už bylo divný. Tak jsem v dešti obíhala barák, nakukovala do kůlny pod harampádí a do tmy volala na Bernýska. Pak bylo slyšet kňučení a zvláštní dunivé rány, což znamenalo, že pes žije, ale nebylo jednoduché lokalizovat jeho úkryt. Když už jsem po několikáté obíhala barák a připadala si jako „chodí pešek okolo...”, tak mi to došlo! Pes v nějakém záchvatu hysterie vyběhnul schůdky (spíš lehce sešikmený žebřík) k půdě a nemohl dolů. Ale na půdu se taky nedostal, protože byly zamčený dveře, takže strávil několik hodin na terásce asi 1x1metr, 5 metrů nad zemí, bez zábradlí, bez střechy, na dešti a „schovanej” před bouřkou tak, aby viděl hromy i blesky široko daleko... A samozřejmě nemohl dolů, protože ve tmě neviděl ani na druhej schůdek. Když zjistil, že jsem doma, jeho radost neznala mezí a začal zuřivě poskakovat po té mokré terásce bez zábradlí a vypadalo to, že mi každou chvíli spadne na hlavu. No a co s ním, když je vyplašenej, má padesát kilo a schůdky kloužou tak, že i já se na nich sama bojím a není tam na krok vidět... Tak jsem běžela domů, popadla spacák, flašku s vodou, klíče od půdy a mobil a šla za miláčkem nahoru. Než se mi povedlo odemknout zámek, tak jsme málem spadli i se všema věcma, nakonec letěla dolů jen ta láhev s vodou. Pes se zřejmě před svým horolezeckým výstupem pokoušel zahrabat pod kůlnou do prachu, protože ačkoli je třibarevnej, nebylo poznat, kde končí a kde začíná. Prach s deštěm z něj udělaly bahnitou kouli, která mi dávala najevo svoji radost tím, že mě neustále postrkovala dovnitř na půdu a otírala se mi o kalhoty, triko a při výskoku i o tváře. Na půdě to s prachem vypadalo úplně stejně, jen nebyl mokrej, takže při každým pohybu se rozptylové podmínky viditelně zhoršovaly. Když se pes trošičku uklidnil, tak jsem volala Rozruchovi, kterej už dávno spal a mobil měl vypnutej. Pak taťkovi, kterej telefon pro změnu nebral... Nakonec jsem volala Kryštofovi na hasičskou základnu a hlásila, že sice nehoří, ale jsem se psem na půdě a chceme oba dolů do svejch pelechů. Pak se ozval i taťka a tázal se, co potřebuju takhle pozdě večer... No nakonec to dopadlo tak, že jsem celá od bahna vytahala na půdě starý matrace z kanape, přikryla se přehozem, kterej byl jen o něco málo míň zaprášenej než já a pes a snažila se spát... Po té hodině spánku z minulé noci jsem měla štěstí, že mě psí funění a pak i zima vzbudily jen aso desetkrát, takže ráno nás Kryštof našel odpočatý a celkem v pohodě pak odvedl psa dolů. Pak se vytahoval, že prej měli v kurzu nějaký rady, kterak vyvádět zvířata z hořících či jinak se hroutících objektů... Celé dopoledne jsme byli s Bernýskem nejhodnější a spali jak andílci - i když takhle černý anděly snad ještě nikdo neviděl.