Boby, Karel a pohřební nálada - leden 2013
Po dlouhé době zdravíme z cirkusu s několika poznatky... Dětem se nezavděčíš, co můžeš udělat hned - udělej okamžitě a nakonec - za všechno může určitě Miloš...
Tak to vezmu od začátku - boby a děti - to samozřejmě pasuje k sobě... Loni jsme boby rozlámali na horách a když se od minulého týdne drží sníh i u nás v nížině, obětovala jsem v pátek pauzu na oběd nákupu nových vozidel pro mazánky... Proč to dělat jednoduše a koupit boby u nás, když je můžu vézt až z velkoměsta, že... No - dostali jsme před vánocema poukázku na nákup na Smíchově, tak jsem chtěla být hodná a milující matka (to mám pro příště - koupím si nějaký hadry na sebe nebo láhev whisky...) a místo oběda jsem vyrazila na nákup... V Tescu určitě boby mít budou, navíc potřebuju štětce na malování, tak to mi akorát vyjde... a rovnou si koupím něco k obědu... Tesco jsem našla, po eskalátoru jsem se vydala rovnou do prvního patra pro boby - dole mají jen jídlo... Boby nalezeny - jen u nich poznámka, že popruhy a brzdy k bobům se vydávají na informacích... S dvěma exempláři plastových sněžných vozidel v podpaží tedy pátrám po štětcích... Cestou přiberu červený hrnec s pokličkou - ten se nám bude hodit taky... No a když mám všechny ty nutné věci pohromadě, chci se vrátit do přízemí a koupit něco k obědu - sobě i holkám z práce... No a problém - eskalátor je v provozu jen nahoru a dolů je rozebraný... Naivně si tedy myslím, že je někde schodiště - ale paní prodavačka mě vyvede z omylu a praví, že pokud chci něco v přízemí, musím zaplatit v prvním patře a pak se skrz nákupní centrum vrátit do přízemí a dát si ještě jedno kolo... No to se mi nechce, tak nechávám boby i s hrncem a štětcema u pána z ostrahy - ten se teda nestačí divit - nevím, jestli nad mojí drzostí nebo se mu nezdá výběr zboží - nicméně se vracím do přízemí a chci koupit slíbené obědy... U pultu s grilem čekám asi půl hodiny a pak to vzdávám - sorry Barunko, ale místo halušek beru párky v listovém těstě a vybíhám pro boby do prvního patra... Nikdo na nich neodjel, tak si vystojím frontu u pokadny a hledám informace... Tam vystojím další frontu, než pomalá pracovnice vyřídí reklamaci vysoké paní přede mnou, pak rostu, když čekám než najde ty popruhy (už je mi asi jasný, proč ta paní přede mnou byla tak vysoká...) a s kompletním nákupem se vydávám do kanceláře... Tady jsou naštěstí nejvíc vidět ty boby, takže když z tašky vytahju hrnec a z hrnce párky, tak to neni tak nápadný :-) Cesta domů s bobama byla celkem v pohodě, ale do volební místnosti už jsem je radši netahala - kdo ví, jestli by to nepovažovala komise za nějakou provokaci, když tam vpochoduju v červeným kabátu s rudýma bobama v podpaží - z červené tašky vytáhnu hrnec stejné barvy, abych se dopátrala občanky a pak si domů odnáším Milošův lístek, aby bylo jasný, že rudou vládu tady nechci...
Doma děti byly potěšené, že se maminka za tmy vrátila z práce, přivezla boby a prázdnej hrnec a oba dva se těšili, že se v sobotu půjdem klouzat z kopce...
Tatínek se chystal na zápas hned s několika svěřencema z box oddílu, tak bylo jasný, že bude pryč celou sobotu - ale už v pátek byl tak utahanej, že jim na boby ani ty brzdy nemohl přidělat...
Sobota ráno byla ve znamení křiku... Jarin Kačence schválně zlomil nějakou plastovou pinzetu na korálky z mozaiky... Tak byl řev... Máti se vymotala z peřin a šla situaci zachraňovat... V epesním pyžamku si hrála na vědce chemika a fyzika v jednom a nad ohněm nechala roztavit plast, aby ta pinzeta mohla fungovat... ne že by se to nepodařilo, za vydatného smradu a několika vybraných slov (když to chylo a kus z té jedné části uhořel) se podařilo tu věc spojit a lepenkou omotané to i drželo... Trošku problém byl v tom ohoření - jedna část byla poněkud kratší a výsledný nástroj jaksi nemohl jako pinzeta fungovat... Napadlo mě sice ulomit i tu druhou část, nechat ji ohořet a pak už by to mohlo být nastejno, ale nakonec opravená věc stejně rupla a letěla do koše... No a já se šla realizovat - ještě stále v pyžamu - k další záslužné činnosti - čekaly mě brzdy a boby... Moje hrubá síla nestačila, na ty plastový kolíčky jsem musela použít kladivo... Než jsem kladivo našla, Jarinek hulákal, že nemůže najít nůůůů ůůů žkyyyyyy... Hledali jsme tedy nůžky... Mezitím jsem si stihla uvařit čaj a zapomenout na boby... Když po mě Jarin házel ty plastový kolíčky, našla jsem kladivo... Kolíčky i kladivo byly položeny k bobům a vtom hulákala Kačenka, že jí Jarin rozstříhal obrázek... Šla jsem tedy slepit obrázek a mezitím se Jarin vplížil ke kladivu a bobům... Boby mi byly ukradený, ale známe kazisvěta, že... a věřím tomu, že dobře mířeným hodem by ten můj notebook trefil... a ten teda chráním před potomkama jako oko v hlavě - bez něj jsem namydlená a nemohla bych pracovat... Přidělala jsem tedy za asistence obou dětí brzdy k bobům - kupodivu se nikomu nic nestalo - a když jsem odcházela - stále ještě v pyžamu - uklidit kladivo z dosahu - oba už seděli v bobech a radostí s nima poskakovali po podlaze a hulákali, kdy už půjdem bobovaaaaat????
Než jsem si vypila čaj a převlíkla se z pyžama, stačili se několikrát pohádat, které boby komu patří - ale zatím se neprali, takže ráno se dalo pokládat za celkem klidné... Smrad spáleného plastu byl vyvětrán, děti se těšily na odpolední bobování a já měla dohodnuté rychlé focení tří dětí od našich známých... Světla moc nebylo, takže se jednalo o fofr akci před obědem, než bude na focení příliš zataženo... Když partička modelů dorazila, Jarinek se tak nadšeně hnal ze schodů, že na sebe strhnul autosedačky, které sem tatínek odložil... Docela rachot, zase řev, ale celkem nic moc se mu nestalo... Focení proběhlo v klidu, pokud si vzpomínám, tak ani moc nestíhal škodit a snažil se i pomáhat... Jenže si vždycky stoupnul před okno, taže světla bylo ještě míň a ani nebyl chudák moc pochválen...
K obědu byly rychlý špagety - standartní situace - my máme hlááááááááád.... a pak aby je člověk přemlouval, aby si ty jejich oblíbený špagety vůbec dali...
A zlatý hřebík programu nastal - šli jsme bobovat... Konečně... Kačence jsem ještě musela na půdu najít kombinézu - z žebříku slyším - mamííííííííí, mammííííííí - tak se hrnu zjistit, co se děje - zásadní problém, kterou mikinu si má dámička vzít - modrou nebo růžovou???!! Tak zase na půdu a zase řev - myslím si něco o tom, aby mi dali pokoj... Pak už jen diskuze s mladým pánem, že plátěnou kšiltovku si do mrazu opravdu vzít nemůže, kde mají vlastně rukavice a proč maminka zdržuje a není ještě oblečená...
Cesta na svah - mamííí, kdy už tam budem???
mamííí, jak je to daleko???
mamííí, proč si musím nést ty boby a Jarinek nemusí????
mamííí, nevidííím... (zastávka a úprava juniorovy čepice...)
mamííí, fouká mi na ručičku... . (zastávka a úprava juniorovy rukavice...)
mamííí, kdy už tam budem???
mamííí, jak je to daleko???
mamííí, mám rozvázanou botuuuuuuu (zastávka a zavazování tkaničky...)
JDEME!!!!
mamííí, proč je to tak daleko, mě už bolej nožičky...
mamííí, proč je to tak daleko, mě už bolej nožičky a nebaví mě nosit ty boby...
zoufalá matka mění trasu a berem zavděk zatáčkou ke garážím, která je trochu z kopečka - ale zas ne natolk, aby jezdci skončili v potoce (jsem si teda myslela...)
Tak sedněte a jeďte - zkusíme tenhle kopeček...
mamííí, mě ujely ty boby...
mamííí, uuuuuáááááááá, já jsem vypadnul.... to studííííí
Ano Jarinku, sníh studí...
po několika pokusech, kdy už vypadávali z bobů schválně, přišel pro změnu řev, že ty boby jedou mááááloo
Vydali jsme se tedy na ten původně zamýšlený větší kopec...
Cestu provázely obvyklé nářky - proč je to tak daleko, bolí mě nožičky, mám žízeň (naštěstí nepoužili fintu, že se jim chce čůrat - ale asi jim došlo, že svlíkání z kombinéz by pro ně nebylo nic příjemnýho...)
Tak a jsme na kopečku... Dokonce tu bylo jen pár dětí - 4 kluci a jedna holčička, tak jsem si oddechla, že to bude nakonec snad i fajn...
Při první jizdě ta holčička nechtěně sejmula Jarina a než jsem k nim z kopce doběhla, už se zase do daleka rozléhal jeho řev... Naštěstí byl celej, ale obličejem upad na ten uježděnej sníh, tak to určitě bolelo a vypadalo to i na sněhovej lišej... Nakonec jsme vytáhli boby na kopec, Jarinek na nehodu zapomněl a docela si to tak půl hodinky užívali... A já taky - jezdila jsem nakonec s nima a byla to celkem legrace... Pak začali mít žízeň a byl čas akrát tak k odchodu...
Cestou domů mi zvoní telefon, tatínek hlásí průběžné výsledky zápasů a ptá se co Karel... Ve mě hrklo a zaboha jsem si nemohla vzpomneout, kterej Karel k nám dneska má přijít... No pak jsem si přešlápla a došlo mi, že se ptá na výsledek prezidentských voleb... Já na to úplně zapomněla a doma jsem se teda chystala hned mrknout na internet a průběžné výsledky..
Doma jsme se spokojeně zavrtali k pohádkám, já zapnula notebook a očekávala jasné vítězství pana Karla... No a polilo mě horko, protože hodně ztrácel a vyhlídky nebyly vůbec příznivé...
Dětem to bylo šumák a dohadovaly se, kterou pohádku pustíme dřív a kterou později... Já abych se uklidnila, tak jsem u pohádek retušovala fotky a co chvíli sledovala průběh sčítání hlasů... Výsledek byl neveselej... Nejen já, ale i spousta kamarádů si nedovedli představit, že by pan Miloš měl vůbec nějakou šanci na prezidenta kandidovat - vypadalo to jak nepovedenej fórek... No a nakonec tenhle člověk opravdu bude hlavou státu... To je děs (teda pro nadpoloviční většinu národa ne...)
Tak radši vypínám internet a dál retušuju fotky - děti jsou u pohádek nakonec hodný, tak nám to vydrží dost dlouho... Fotky se mi povedly, musim se pochválit... a junioři už mají hlad, tak jdu dělat něco k jídlu... vyhrajou to špagety od oběda... :-) ještě píšu tatínkovi od fotomodelů, aby se stavil s flashkou pro fotky - necháváme to na další den...
Než stihnu nandat jídlo, je tu zase řev - ozývá se z pracovny... Jarin sejmul ze zdi velký obraz Micka Jaggera a někde huláká - se asi radši schoval, aby nedostal... Obraz se válí na kanapi a když volám Jarinka, tak se Jagger začně vrtět a nad vrchní stranou se sunou malé nožičky... Drahoušek dělal na kanapi stojku, obraz spadnul na něj a úplně ho schoval... Vysvobodila jsem teda artistu - dostal náležitě vynadáno, pověsila Micka zpátky na zeď a šli jsme jíst... Až se juniorovi povede ve škole shodit obraz prezidenta, asi tolik nadávat nebudu...
Když jsou děti ve vaně, přijíždí domů tatínek... Dostane k večeři teda taky špagety a praví, že přijede ještě druhá trenérka oddílu, aby probrali průběh zápasů... To se mi hodí, protože na nadcházející mistrovství republiky pro ně připravuju letáky, plakáty, pozvánky a milion dalších tiskovin a potřebuju s nima doladit poslední detaily, než to pošlem do tisku... Musíme to zítra odpoledne odevzdat... Tak děti vyexpeduju do postýlek a jdu se věnovat boxu... Než si ti dva povykládají o dnešních zápasech, jestě s kamarádem řeším úpravy jeho katalogu, který se v pondělí má tisknout... Boxeři na mě hledí s jistým despektem, že v sobotu v noci ještě pracuju, ale než se spolu vykecají, mám katalog upravený a stihnu to i odeslat... za minutu dvanáct asi tak - protože chvíli na to se podařilo na stole převrhnout hrnek s čajem a já i když jsem velice rychle popadla notenbook a vytáhla ho z té čajové kaluže, viděla jsem už jen černou obrazovku... nevěřila jsem tomu stejně jako výsledkům těch voleb... marně jsem se snažila z něj vytřepat čaj a zapnout ho, prostě chcíp... a s ním všechny ty tiskový materiály, co mám zítra poslat... a vyretušovaný fotky dětí... a vůbec veškerá moje práce...
tak na druhým notenbooku honem googlujem, co s politým notenbookem... a nefunguje internet... pak přestane hrát video ze zápasu... pak spadne ze stolu lahev od piva a na zemi se rozletí na tisíc střepů... chcíplej notenbook nereaguje - zato z dětskýho pokoje se ozývá řev, na kterej musím reagovat já... aby nebylo mokro jen v notasu, počural si junior pyžamko a postel... asi je to všechno Milošova pomsta...
PS - ráno sice nebylo moudřejší večera, notenbook je mrtvej dál... ale aspoň momentálně nemám uzávěrku s časopisem, stihla jsem odeslat ten katalog, podařilo se mi na několikátej pokus rozchodit starej počítač (sice mi to zabralo dvě hodiny a internet mi tam nejde, ale aspoň se dostanu na data z externího disku... - z boxu tam sice nemám nic, ale aspoň náhledy si dohledám v odeslaných mailech a podle nich to snad nějak udělám znova) - po půlhodinovém pátrání jsem našla i fakturu od notebooku a ještě je v záruce, tak uvidím, co mi zítra řeknou prodejci... Fotky dětí mám na kartě ve foťáku a vyretušovat znova je umím taky - ale hlavně jsem sama překvapená, že ani tolik nešílím, že je notebook mrtvej - a jsem ráda, že to není kvůli dětem, protože ty by to ode mě schytaly asi pořádně... Takže vlastně děkuju, že na ně kvůli tomu nemusím ječet a dělat scény :-) No je to prostě jenom věc a dobře mi tak, že si všecko hned nezálohuju... A dobře, že si aspoň něco zálohuju :-))