Nevím jestli je to jarem, ale napadlo mě minulý pátek cvičně zkontrolovat, jestli v podniku IKEA stále mají naši vyhlídnutou postel (teda vyhlídla jsem ji já, doufám, že se Rozruch nebude moc divit...) No a bylo mi emailem sděleno, že je na skladě posledních 6 kusů a další už nikdy nebudou. Rychle jsem teda taky emailem odpověděla, ať nám jednu zarezervujou, že si pro ni časem přijedu, až seženu nějakýho chudáka s velkým autem a nevýbušnou povahou - protože návštěva tohoto obchodu vyžaduje velkou trpělivost a pevné nervy. Opět mi rychle odpověděli, že rezervace nedělají a postelí už je jen pět. Ani když jsem se snažila zatelefonovat a vnutit se, že přes poledne postel dojedu zaplatit a jaká je nejdelší lhůta uschování zboží, tak jsem nepochodila - slečna mi suše oznámila, že pokud to zaplatím, do dvaceti nula nula téhož dne musím zboží odvézt a že si mám objednat jejich dopravu - na to bych ale potřebovala podobnou finanční částku jako na celou postel a navíc týden dovolené na čekání, kdy zboží přivezou... Nezbývalo než udělat mezi kamarády výběrové řízení. V pondělí jsme tedy byly dohodnuté s Marcelkou, že pro postel vyrazíme jejich autem v úterý večer. Za chvíli přišla zpráva, že úterý je blbé a vyrazíme ve středu. Tak to fungovalo s tím, že než vyjedem, zkontroluju, jak rychle postele ze skladu mizí. Naštěstí Rozrucha napadlo, že ve středu je úplně nejblbější den, protože všichni vyrazí z Prahy na prodloužený víkend a protože nakonec se mnou neměla jet Máca, ale její Petr, tak by jistojistě nestihl večerní fotbal... Tak jsme ten večer strávili s Petrem a Mácou a vymejšleli, kdy teda pro postel zajedem. Ve čtvrtek - na prvního máje jsme usoudili, že nejlepší bude jet v pátek ráno - už zbývalo jen zkoordinovat pohyb Petrova auta a mojí osoby - vezl totiž ráno po páté hodině synka do Prahy na trénink a do školy a mě se teda nechtělo tak brzo vstávat. Večer v hospodě jsme se definitivně dohodli, že se vyjede ráno po sedmé hodině rovnou do školy a pak pro postel. Ještě jsem pro jistotu zkoušela volat půl hodiny před zavíračkou a milá paní mi sdělila, že postel tam ještě jednu mají... Tak jsem si říkala, že to akorát stihnem a přijedem pro ni hned v osm hodin ráno a nikdo nám ji nevykoupí. Do práce teda přijdu jednou o něco déle než ostatní, to se snad nezblázní... Ráno vše fungovalo výborně, v sedm jsme vyjeli, projeli Prahou, která se v centru začala rychle zacpávat autama a v 8.01 stojíme před prodejnou IKEA. A co nezjistíme? Otevírají v 10.00!!! Prostě jsem ve své blonďaté hlavince měla zapamatováno, že otevírací doba je od osmi ráno do osmi večer... Evidentně kravina... No a co teď, že... Péťa měl být v krámě a já v práci taky nenahlásila, že přijdu odpoledne... Tak jsme sedli do auta a jeli nakoupit pro drogerii barvy - samozřejmě přes celou Prahu - teď už hodně zacpanou... A pak zpátky na druhý pokus pro postel... Ve třičtvrtě na jedenáct jsme vlítli do obchodu, já u prvního prodavače vyžadovala vydání té jediné postele, načež jsme byli odesláni do oddělení ložnic - skrz celý obchodní dům! Jestli tentokrát někdo potřeboval pevné nervy, tak jsem to byla já, protože jsem si nějak myslela, že nemusíme probíhat celým komplexem a obdivovat židle, lustry, květiny a podobný blbosti, který mi jindy vůbec nevadí. V oddělení
ložnic slečna koukla do computeru a pravila, že tam postel ještě mají, tak jsme uháněli do skladu. Jen tiše doufám, že Petr nechtěl koukat po nějakém nábytku, protože takovým fofrem jsem snad nenakupovala ani v žádný trafice. Ve skladu jsme mírně bloudili - být tam sama, asi koupím rozloženou skříň a ne postel, ale našli jsme co bylo třeba a mířili k pokladnám. Kupodivu mi platební karta fungovala a my s nákladem vyjížděli k autu. Samozřejmě, že krabice, ve které byla postel zabalená, se do auta nevešla ani na šířku, ani na délku, ani šikmo - prostě vůbec!!! To už jsem tu škatuli začala trhat na kusy s tím, že to přece není možný, abysme v půl dvanáctý odjeli z toho proklatýho obchodu bez postele... Narvali jsme ji do auta tak, že koukala jen trošku vzadu, já uháněla na metro a Petr domů s naší slavnou postelí. Jsem si jistá, že se mnou už nikdy nepůjde koupit ani žvejkačky...