nejen dárečky dětem naděluje svatý muž, někdy “potěší” i maminky, že... Nejinak tomu bylo tentokrát u nás... Oproti loňské sestavě bylo nutno vyměnit anděla, anžto ten bude za pár dní rodit a na mě sice zatím není moc vidět, že bych byla taky “padlý anděl” jak pravil můj pan doktor, ale nevím, jak bysme Kačence vysvětlili, že si má na Mikuláše a čerty počkat doma sama - nehledě na to, že okřídlenou matku by poznala... Tak je mi už několik let tenhle předvánoční “tah” odepřen, což je mi na jednu stranu trošku líto, ale když si vzpomenu, jak jsem před mnoha lety musela pít panáky i za čerta a ráno jsem nemohla najít křídla, říkám si, že teď už by to se mnou švihlo...
Každopádně se k osvědčenému týmu - náš taťka - Mikuláš, strejda soused - čert - přidal ještě jeden strejda soused čert a místo strejdy anděla musela na poslední chvíli zaskočit přece jen jeho sestra, takže fousatý anděl se nekonal (a to když si u nás doma zkoušel několikery různé bílé šaty - moooc jsem se nasmála - do mých se nevešel, v těch po babičce se taky nenadechnul, tak jsem nakonec objevila maminčiny krásné skoro průhledné letní šaty z mačkané lehoučké látky a ty na sebe natáhnul - a já brečela smíchy...)
A aby Kačenka nečekala letos doma na Mikuláše sama, pozvali jsme kamarádky a bylo to moc príma... Čerti věděli, že nám nesmí treperky moc vystrašit, holky se sice trochu klepaly, ale básničky řekly, dokonce i na sliby jak budou nejhodnější došlo, Kačenka i Mikulášovi na jeho otázku - a kdepak je tatínek - vysvětlila, že musel chudák do práce - já pak venku čertu - neřidičovi - a andělovi nalila panáka a rozloučili jsme se. U nás doma se pak ještě vystřídali kamarádi, kteří mi přišli popřát k svátku, Kačenka plná dojmů taky ani moc neodporovala
a už v devět šla spát a já čekala, až se mi svatý muž vrátí domů a povypráví, jak jejich letošní mise probíhala... Poučeni loňskou neskladností křídel v osobáku jeli letos ke vzdálenějším kamarádům všichni tranzitem - ale i tak musel anděl kvůli křídlům údajně klečet v nákladním prostoru na všech čtyřech, přičemž ho Mikuláš zezadu přidržoval... Čerti na předních sedačkách děsili protijedoucí řidiče a měli docela pohodlné sezení... A že jejich poslední
zastávkou je hospoda u nás na hřišti, to jsem taky věděla - loni tomu nebylo jinak... Takže jsem se těšila, že bude doma chvíli klid a pak přijdou na skleničku...
Nutno ještě podotknout, že jsem posledních 14 dní pracovala jako barevná dlouho do noci, abych měla páteční odpoledne volno na Mikuláše a v sobotu si náš tatínek vymyslel výlet na nějaké rytířské turnaje a Kačenka se moc těšila a několik dní nemluvila skoro o ničem jinym...
No tak si večer sedím, přečetla jsem už i tv program na příští týden a pořád nikdo nešel... Už jsem byla v pokušení jít si zapnout počítač a dál pracovat - ale nakonec jsem si řekla, že bych byla blázen a že každou chvíli musí náš svatý muž domů dorazit... Pokud vím, říkal něco o dvou pivech a že by se nějak zdrželi pařbou v hospodě nebylo v plánu. A abych ho jak semetrika naháněla telefonem, to jsem taky nechtěla - jen jsem mu napsala, aby nezapomněl, že dopoledne musí řídit. Přesunula jsem se tedy do postele a četla si ještě knížku. Před jedenáctou se ozval telefon a jeden z čertů mi volal, že mi přeje vlastně všechno nej ke svátku a vykládal, jak se tam rozjela zábava a všichni pařej a navíc, že tam všichni pijou na mě - že mám svátek a že čekáme mimino (což jsem opravdu takhle veřejně nehodlala ještě nějaký čas vyhlašovat...) a že se pijou panáky... Kdo si pamatuje na letošní příhodu, jak si náš taťka po několika panákách natrhnul prdel při gymnastickém výkonu na hasičské pařbě, nebude se mi divit, že jsem měla sto chutí vletět do hospody - semetrika, nesemetrika a dotáhnout ho domů... Jenže v tu chvíli připochodovala probuzená Kačka, že jde spát ke mě, protže se v pokojíčku sama bojí, aby nepřišli čerti... No tak jsem do hospody nešla a zhasla jsem, že teda budem spát. Před půlnocí nás probudila zpráva na mobilu, kde nám taťka psal, že nás má rád a jak se jim v hospodě dobře paří... Samozřejmě že už jsem pak nemohla usnout a hlavou se mi honily super vyhlídky - pokud ho nepřivedou domů s nějakým zraněním, doplazí se sám a ráno najdem přinejlepším poblitého Mikuláše spícího na záchodě (máme čerstvě vymalováno a už by to taky nebylo poprvé, tenkrát ale byl mazánek
v civilu...) Další super obrázek mi naskočil, jak se ráno Kačenka dožaduje výletu na rytíře a tatínek není schopen vstát z kanape a vyžaduje stále kbelík a mokrý hadr na hlavu (hned mě napadlo, že hod válečkm na cíl by mi asi mimořádně v téhle situaci vyšel...) a do třetice se těším, jak (jako ve většině případů po veselém večírku) náš tatínek na týden až dva zalehne s šíleně nebezpečnou chorobou rýmičkou a o dostěhování nábytku a koupení knihovny do Kačenčina pokoje si do vánoc opravdu nechám jen zdát... Všechny tyhle veselé vyhlídky mi navíc vyvolaly bolení břicha - tím pádem hrůzu, že je něco s miminem a hodinovou křeč do nohy, takže už jsem vymyslela, že pokud dojde na jejich naplnění, beru v sobotu Kačku a jedu s ní pryč aniž bych ožralovi řekla, kde jsme - ať si to taky užije... Pak křeč v noze povolila a já jsem nějak usnula... Samozřejmě za nedlouho mě probral dupot v přízemí, mrkla jsem teda na telefon a ono 3.30... Ani jsem nechtěla propočítávat, za jak dlouho po konzumaci alkoholu může člověk řídit a odolala jsem pokušení vletět dolů a seřvat ho na dvě doby... Moc jsem si nevěřila, že bych pak nebyla vyloučená ze společné domácnosti kvůli fyzickému napadení...
Ráno mě Kačenka probudila skákáním po posteli (super na můj hormonama a vztekem rozhoupaný žaludek) a dožadovala se odpovědi, jestli už pojedeme na rytíře... Tak jsem ji škodolibě poslala za tatínkem a modlila jsem se, aby nenašla toho poblitého Mikuláše... Když byl chvíli klid, usoudila jsem, že asi zvládnul někde odhodit fousy a čepici a chtěla jsem ještě spát... za chvíli se pařmen přišoural a s úsměvem mi chtěl přát dobré ráno. Asi jsem se na něj musel tvářit opravdu hodně kysele - aniž jsem promluvila ptal se jestli se na něj zlobím nebo co se stalo... Tak jsem zaječela, že se nezlobím, jen jsem děsně nasraná a pokud dneska nepojedem na ty slíbené rytíře, ať mi dá okamžitě pokoj... No ale viděla jsem, že se po schodech vyhrabal, tak jsem nějaký závažnější zranění vyloučila a když mi tvrdil, že neměl ani jednoho panáka, zlobila jsem se trochu míň...
Tak jsem na něj vysypala všechno, co mě na jejich večírku naštvalo - stačila by jediná smska
s tím, že se asi v hospodě zdrží a já bych šla v klidu spát nebo dodělat tu práci na počítači a byl by klid... Tak se omlouval, až by mu člověk opravdu svatozář uvěřil, na ty rytíře jsme nakonec taky jeli a já jsem vydala varování, že mi rozhodně v době mého těhotenství musí podávat velice přesné informace když se bude chtít někde trošku zdržet (třeba tak do půl 4 ráno, že...) - protože hormony spolu s nasraností (a mnoha reálnýma vzpomínkama na předešlé pařby a Kryštofovy následky) dokážou v hlavě vytvořit skutečně barvité situace... :-)))
Nakonec se teda nerozvádíme a já si píšu velký plus, že jsem na něj v noci nevlítla s tím válečkem :-)))
Tak jen doufám, že přežijeme i vánoce :-))))