Příběh lásky, života, smrti… Můj, náš, příběh…

Jaroušek a Tomík 2.7. 2018 – 8.7. 2019

Dnes je 8.3.2020, přesně 8 měsíců od chvíle, kdy Tomíkovo srdce dotlouklo… A já tady sedím, slzy mi kanou po tváři, pouštím si tvé, naše oblíbené písničky a vzpomínám… Na všechny ty krásné chvíle, které jsme společně prožili, např. večeři k tvému svátku 7.3.2019 v mém „domovském“ podniku CAFÉ IMPERIAL, jehož otevření jsem se kdysi dávno aktivně účastnil… Ale to předbíhám… Vlastně ani nevím, proč chci vše napsat, zda pro vás, či jen pro sebe, abych si vše srovnal, usadil v sobě, kdo ví? Ale vlastně je to úplně jedno! Kdo bude chtít, ten si počte, kdo nebude chtít, mé vyprávění ho mine. Odhaluji zde příběh naší lásky tak, jak si ho pamatuji, jak ho mám uložený ve svém srdci jako vzpomínku na úžasného kluka, muže, s čistým a radostným srdíčkem, vzpomínku na Tomíka…

Náš společný příběh se začal odehrávat 2.7.2018. Vlastně o něco dříve jsme si začali psát na seznamce, jako mnoho dalších. Psaní to bylo takové odtažitější, neboť já jsem rozhodně netoužil po mladším partnerovi, což Tomík byl o 11 let mladší, než já. Ale asi víte, jak to v životě chodí, člověk míní a život mění. Působil moc mile a sympaticky, tak jsem svolil k setkání u kávy. Dorazil jsem na schůzku, leč Tomáš nepřišel a omluvil se asi 10 minut před schůzkou, když já již čekal na místě. Co myslíte? No jistě, zlobil jsem se, že jsem naletěl mladému, nezodpovědnému floutkovi. „Dobře ti tak, říkal jsem si! Mladého přece nechceš…“ Tím pro mě asi vše končilo. Odletěl jsem na naší skupinovou dovolenou do Maroka a na Tomíka skoro zapomněl. V Maroku mi však opět napsal, že se velmi omlouvá, ale opravdu musel pracovně rychle jinam a proto zrušil naše setkání, a že mě prosí o druhou šanci se potkat. Já druhé šance lidem dávám, svolil jsem, leč já byl v Maroku a Tomík zrovna v Egyptě. Dohodli jsme se, že po návratu domů, uskutečníme naši schůzku. My jsme přistáli v Praze 1.7.2018 v ranních hodinách, byla to neděle. Asi za hodinu po přistání mi pípla zpráva, Tomík psal: „koukám, že už jste v Praze, tak kdy se potkáme na tu kávu?“ Přiznávám, byl jsem překvapen a zároveň lehce okouzlen jeho aktivním přístupem. Povídám, „fajn, co zítra v 17. Hodin u mě, protože já již rozhodně nehodlám stepovat někde před kavárnou a zase nic, tak tedy ke mně domů.“ Já vím, že se to nedělá, ale bylo to nejjednodušší řešení, souhlasil! A tak se stalo, že 2.7.2018 v 17.h zazvonil zvonek, já šel otevřít, Tomík stál na ulici, usmíval se tím svým milým, bezelstným úsměvem, který možná mnozí znáte, či si pamatujete?

Upřímně, „byl jsem ztracen v tom nejlepším slova smyslu“… Kávička byla fajn, poté něco k snědku a nakonec? Jak se říká, „tečka, tečka, tečka“ Druhý den ráno jsme se vzbudili, Tomík se na mě díval a říkal, „já měl včera po té kávě asi odejít, co?“ Odpověděl jsem, „no, to jsi tedy měl!“ Smáli jsme se ještě dlouho a nakonec jsme se domluvili, že to nebudeme nikomu říkat, neboť bychom byli za „coury“, jak Tomík vždy s velkým smíchem připomínal… Slib jsem samozřejmě dodržel a naše seznámení prezentuji až po jeho smrti.

Velmi mě pobavilo, když jsem jednou četl zprávu, kterou napsal svému kamarádovi o našem prvním setkání, naší noci, kde líčil, jak to je fajn, jen jedna věc je podivná, a sice že ten Jaroušek je asi nějak „duchovně šástlej, nebo co? Všude má divné sošky, obrázky a tak“. Dlouho jsem se tak nezasmál a do smrti nezapomenu ten výraz, který použil. Ano, Tomík netušil o mé práci, duchovní činnosti, meditacích, zhola nic… Vždy se jen lehce usmál a nekomentoval. Já nikoho nenutím, aby se zabýval tím, čím já, ale ani nezakazuji a tak Tomík po čase dorazil na výukový večer, meditace, OM chanting, konstelace atd. Zjistil, že začíná žít jiný život, než dříve. Byl veselý, radostný, šťastný… O jeho předchozím životě jsem mnoho nevěděl, ani mi nic extra hezkého nesdělil. Byly chvíle naplněné štěstím, leč vztahy se úplně nedařily, alespoň dle Tomíkovo vzpomínek.

V podstatě od první chvíle Tomík zůstal a již neodešel. Bydlel ještě někde na ubytovně, ovšem záhy si poranil v práci ruku a byl nucen zůstat doma! Bylo krásné léto a my ho prožívali více, méně společně. Buď sami, nebo s našimi přáteli, v bazénu, či u rybníka, vše hezky plynulo tak nějak úplně samo, bez příprav, bez nějakého škatulkování. Celé naše společné bytí bylo uvolněné, kolikrát jsme se bavili, zda spolu „chodíme“, nebo jak to nazvat? Přátelé se nás ptali, „chodíte spolu vy dva?“ a další podobné otázky. My jsme jen odpovídali, „že se potkáváme, neboť je nám spolu hezky a budeme se potkávat tak dlouho, dokud to hezké zůstane“. Tak jednoduché a zároveň pro mnoho lidí nepochopitelné, leč my byli absolutně šťastní…

Po několika týdnech našeho „potkávání“ mi Tomík sdělil, že k nám pozval maminku na návštěvu. Byl jsem z té zprávy lehce vykolejený… Říkám, „takhle brzy, tchýně???“ Čekal bych to třeba za půl roku, ale vše v našem vztahu bylo velmi rychlé, velmi intenzivní, teď již víme, proč? Maminka Danuška dorazila a hned ve dveřích Tomíkovi šeptá do ucha, „to je ten pravý“… Já to neslyšel, řekli mi to později…chi… První večeře byla v režii Tomíka v jeho oblíbené restauraci Výtopna, to je ta, jak vám pití vozí vláčky až před vás. Tomík byl velký milovník vláčků. Dále jsem již vařil já a první víkend s „tchýní“ se prostě povedl, sám jsem koukal, jak vše zapadalo… Záhy dorazila na návštěvu má neteř s partnerem, potom sestra, další neteř s rodinou, mí rodiče a Tomík tak velmi rychle vplul do rodiny mé a já do rodiny jeho. Nikdy v dřívějších partnerstvích to takhle rychle a snadno neprobíhalo.

Naše společné štěstí pokračovalo dále, Karlštejn a posvátný okruh, včetně kaple Svatého Kříže, váááu, krása veliká, Bedřichov, Liberec, Jablonec, Hradec a další krásná místa. V podstatě stále jsme někde byli. Tak rádi spolu, jen „prosté bytí“… Ani jsme nemuseli nic podnikat, stačilo sedět, držet se za ruku a oba jsme byli blažení. Od října Tomík pracoval, jezdil s dodávkou do Skandinávie a mnoha dalších zemí, často byl pryč, třeba 4 dny na cestách, v prosinci jsem zase já odletěl na 3 týdny do Indie, stýskalo se nám. Stále jsme nenosili status, že jsme ve vztahu, nebo jak se to říká? A věřte, že pokud potkáte tu pravou, čistou lásku, nepotřebujete vlastnit, prostě jen milujete!!!

Vánoce byly jen „naše“! Přiletěl jsem z Indie 21.12.2018, Tomík už měl volno až do nového roku! Hned druhý den byl u nás doma tradiční Vánoční večírek. My museli nazdobit stromeček, tedy spíše tří metrový strom, až do stropu, rychle Vánočně vyzdobit celý byt. Vše jsme s radostí připravili, na večírek dorazilo mnoho lidí, radost a láska naplňovala všechny zúčastněné. Tomík často chodíval otevřít dveře a s legrací lidem říkával, „já vím, znáte mě z facebooku, tak pojďte“, neboť právě tuhle větu mnohokrát od klientů slýchával. Měl z toho legraci…

Štědrý den spolu, ach naše první společné Vánoce, nikdo netušil, že i poslední. Chvíle plné radosti, pohody, lenošení, pohádek, tak jsme to měli rádi. O dobrotách ani nemluvím… Další dny jsme se setkávali s přáteli, tradiční Rybova Vánoční mše u Jezulátka, svařák na Staromáku, přátelé. Další den u Tomíkovo milované sestry Danušky a její rodiny. Nechybělo mé tradiční Vánoční divadelní představení, Vánoční Koleda, bez kterého již léta neznám Vánoce, „naprosto ho miluji, představení i Tomíka“, říkám si!

Věděl jsem, že Tomík nikdy nebyl v Národním divadle a na opeře, lístky mu tedy přinesl Ježíšek, vše jsme propojili v jednom večeru. Znáte určitě tu pasáž z filmu Pretty Woman, když je Julia Roberts na opeře a je jí řečeno, že buď si operu zamiluje, nebo nic? Tak s tímhle šel i Tomík a byl naprosto uchvácen, já šťasten spolu s ním, operu miluji již dlouho… Možná někdo očekáváte mráček, nebo tak něco? Nekonal se, žádný nepřicházel… Silvestr a vstup do roku 2019 hezky u nás doma, společně s nejbližšími přáteli a nechyběl, ani novoroční ohňostroj, který byl vlastně celkově poslední.

V novém roce se u Tomíka v práci propouštělo, asi 6 lidí. Byl mezi nimi. Smutný, že nemá práci, ale zároveň jsme byli šťastní, že můžeme být více spolu, to bylo nejvíc! Ovšem koncem ledna měl již práci novou, tak jsme ještě rychle udělali výlet k rodičům a rodině na Moravu. Bylo zrovna mnoho sněhu a stále sněžilo, skoro jsme zapadli. Tomík zabodoval i u mého tatínka, když sám bez řečí a bez ptaní vzal lopatu a vyházel chodníky. Náš tatínek totiž hned tak někoho nepřijímá… Potkal jsem se tam i se sousedkou Maruškou, na které jsem si všiml, že je nemocná. Bavili jsme se na to téma a já jsem říkal, že to je moc, moc špatné, což mě velmi mrzelo, znali jsme se od dětství. Kdyby mě tenkrát napadlo, že neuplyne ani půl roku a oba dva budou na druhé straně! Pracuji s umírajícími, občas je provázím procesem, pomáhám jim srovnat vše, aby odcházeli v klidu a smíření. V té době jsem měl několik takových klientů a Tomík měl vše vždy tzv. z první ruky, neboť i já potřebuji s někým sdílet ty příběhy, které jsem společně s klienty prožíval. Zrovna byli ve věku cca 38 let až 102 let, velmi hluboké životní příběhy, které Tomík poslouchal a vnímal.

Tak nějak samovolně jsem přestal pořádat víkendové pracovní akce, zrušil jsem opravdu mnohé, vše nijak plánovaně, dělo se to samo. Všechny víkendy tak byly naše, neboť Tomík v nové práci pracoval pouze 2 nebo 3 dny v týdnu. Tolik času jen pro nás. Naplnili jsme ho se vším všudy, stále někde cestovali, nebo dobře papali, prožívali kulturní akce s přáteli apod. Je až neuvěřitelné, když se dnes dívám na fotky, kolik jsme toho spolu stihli! Náš společný čas byl naplněn beze zbytku. Ovšem nepociťovali jsme žádný spěch, stres, vše plynulo, život hezky plynul… V březnu na Ještědu, také Žižkovská věž a má cesta do Nepálu, Tibetu, Bhútánu. Často jsme si volali, Tomíkovi se stýskalo více, neboť byl doma sám, já měl na cestách plno zážitků. 18.5.2019 si mě vyzvedl na letišti. Bože, zase spolu, láska, radost, váááu… Každá sekunda byla naplněna. V tu dobu začal Tomík nějak více zkoumat mé prsty, rozměry a tak, začínal jsem něco tušit? Bohužel již k prstýnkům nedošlo, nestihli jsme to, ale pomalu jsme se dopracovávali k nějakému statusu, asi? Kdo ví? Tomíkovo maminka mi to potvrdila až ve chvíli, kdy zemřel… Náš čas byl ještě intenzivnější, procházky po Praze, Šárecké údolí, ale i jarmark v Železném Brodě s Tomíkovo rodinou, Riegrova stezka do Semil, vše spolu, díky za to!

Na poslední červnový víkend jsem připravil překvapení! Tomík měl obavu, zda třeba nebudeme skákat s padákem apod., neboť netušil vůbec nic. Bylo to k našemu ročnímu výročí. Věděl jen, že budeme 3 dny pryč. Vyrazili jsme do Jižních Čech. Již cestou jsme málem měli autonehodu, řídil jsem já. Povídali jsme si o tom, jak lidé s nákladem jezdí nebezpečně, protože před námi jelo auto, rychlostí cca 160 km/h a na střeše mělo 4 jízdní kola, což nám přišlo jako hazard! Asi za 5 minut na to, přímo před námi, v rychlém pruhu přistála loď, která se utrhla někomu z nákladu. Byl to mžik vteřiny a v podstatě instinktivně mé ruce strhly řízení doprava. Uff, nic se nestalo! Tomík se mě ptal, „lásko, stihl jsi se podívat do zrcátka?“ „Ani náhodou“, odvětil jsem… „Víš, co vše se mohlo stát?“ ptal se mně? Ano, mohlo se stát mnohé, třeba jsem mohl najet přímo pod kamion a první na ráně by byl právě Tomík, nebo jsme mohli vjet na tu loď, vznést se, letět několik desítek metrů a poté se rozbít, prostě cokoliv, ale nemělo se tak stát…

Navštívili jsme zámek Hluboká n. Vltavou, poté pokračovali do Českého Krumlova, romantika, skvělá večeře, nádherný večer… Když jsme uléhali, říkal jsem Tomíkovi, ať se mu zdá něco hezkého, neboť když někde spíme poprvé, tak se sny plní. Ráno seděl Tomík na posteli, hlavu v dlaních, třásl se…. Ptám se „co se stalo“? Tomík mi odpověděl, „kulíšku, zdál se mi moc ošklivý sen, měl jsem v něm hnusnou autonehodu a tu jsem nepřežil“! Oba jsme se otřásli a říkali si, „no, fuj, to tedy nechceme!!!“ Zapomněli jsme, nechali to být a užívali dále společný čas, za týden se však tahle nehoda stala skutečností!

My však byli v Krumlově, nečekaně jsme potkali mé přátele, krásné setkání, prohlédli si Krumlovský zámek, kde jsem Tomíkovi prozradil, že večer jdeme na představení Dracula na věhlasném krumlovském Otáčivém hledišti. Bylo velké horko, tak jsme ještě zajeli k rybníku a večer vyrazili do divadla. Byl jsem trošku mrzutý, že jsme šli přes město pěšky a nejeli autem, bylo fakt teplo, ovšem divadlo nás úplně uchvátilo, navždy si budu pamatovat Tomíkovo výskání, jak se mu to líbilo. Mačkal mi ruku a opakoval, „to je tak Božííííí, děkuju Ti, lásko, jsem táááák šťastný“… Na tohle se nedá zapomenout! Ráno jsme vyrazili na Lipno, vykoupali se, zasmáli. Ještě zastávka v nádherné vesničce Holašovice, kde nás zastihly kroupy jako hrom. Naštěstí jsme před tím zaparkovali pod stromy, jejichž větve zbrzdily nárazy krup do auta… To byl bezpochyby náš nejkrásnější víkend, jen my dva, bez dalších lidí z našeho okolí, prostě nádhera.

Poslední víkend našeho společného bytí následoval hned poté. Jeli jsme na oslavu narozenin k mé rodině, kde se notně pilo a stala se tam nehezká nehoda mé sestřenici, když ji jeden z účastníků chtěl hodit do bazénu, zakopl a zlomil jí na několikrát pánev o hranu bazénu, což jsme samozřejmě hned nevěděli. (Dnes je již téměř zdravá) Tomík zde taky notně popíjel a já musel celou cestu do Prahy zastavovat, kvůli zvracení. Tomík se jen omlouval, bylo mi ho dost líto… Po příjezdu domů šel spát a já ještě vezl neteř na letiště. Sobotu prospal, prolenošil, opička mu dala pěkně zabrat. V neděli jsme dostali lístky do luxusního kina Gold Class, kde máte k dispozici polohovací křesla, drink vám přinesou až pod nosánek, prostě paráda… Moc jsme si to užívali. Na večeři jsem připravil nějakou rychlovku, co dům dal a Tomík byl úplně nadšený chutí, stále opakoval, „to je taková dobrota“! Dnes jsem rád, že jsem jen nenamazal chleba, neboť to byla naše poslední večeře… Pak si šel lehnout, „dobrou noc“, a ráno vyrazil na svou obvyklou cestu do Německa, nedaleko Hamburku. Vyčítal jsem si, že jsem si také nešel lehnout, ale všichni víme, že výčitky jsou k ničemu, neboť nikdo přece nemohl vědět…

V 8:37, jako vždy, mi přišla zpráva, „dobré ráno, miláčku, přeju krásný den“, Nikdy nezapomněl popřát dobrou chuť k obědu a k večeru, v 18:20 – 18:25 jsme si volali, byl táááák šťastný… Stále opakoval, „lásko, jedu domů, vezu štrůdlík, já se táááák těšííííím…“ Z papírů jsem se posléze dozvěděl, že zemřel cca v 18:40 h, tedy jen pár minut po našem rozhovoru. Co dnes vím, že zemřel moc, moc šťastný a to mě malilinko uklidňuje.

A jak se stala nehoda? Dost podobně, jako když jsem řídil já do Krumlova. Tomík chtěl předjíždět na dálnici v Německu, kde se jezdí hodně rychle. Když vybočil na předjíždění, najednou si všiml auta po svém levém boku, stejně jako já, strhl volant instinktivně doprava, jenže jeho auto se roztočilo a dopadlo střechou na svodidla, žádnou šanci již bohužel nedostal….

A co já? Já byl na večeři s přáteli, uvnitř mi bylo moc těžko, nevěděl jsem však nic. Doma jsem měl návštěvu, kamarádku z Moravy, s dcerou, které zrovna přijely na koncert Eda Sheerena v Praze. Po koncertě jsme seděli, povídali, Tomík nikde! Lucka viděla mou nervozitu, šli jsme spát. Ve 4. h ráno instinktivně rukou šátrám po posteli, Tomík tam nebyl. „Musím něco dělat, ale co?“ říkám si… Co se dělá v takové situaci? Našel jsem na internetu telefon na zaměstnavatele, v 5. h vytáčím jeho číslo, neboť vím, že řidiči vyjíždějí. Sdělil mi, že Tomík měl večer v Německu autonehodu, ale víc neví, má volat na dálniční policii až v 9. h ráno! Pocity se nedají ani popsat, divné napětí v nitru, ale zároveň v nějakém vypnutém režimu. Začal jsem pátrat a modlil se, ať je to dobré. Ovšem hluboko v srdci jsem věděl, ale nechtěl jsem vědět, prostě tohle ne!

Asi v 7:30 jsem měl telefon a hlas na druhé straně mi sdělil, že Tomášek zemřel. Myslel jsem, že se mé tělo rozletí na tisíce kousků, ta bolest byla naprosto nepředstavitelná!!! Svíjel jsem se v kuchyni na zemi, do pusy jsem si narval ručník, abych nevyděsil spící holky v obýváku… Tu zprávu tak strašně nechcete přijmout, ale víte, že je faktická!!! Moc divný a nepopsatelný pocit… Musel jsem však konat dál, zavolat Tomáškovo sestře, mamince! Je tak těžké říct mamince, že její milovaný syn zemřel, když ho sám nade vše miluji, chvílemi jsem téměř omdléval, ztrácel vědomí… Přišly holky z obýváku, pochopily… Měl jsem alespoň činnost, chystal jsem snídani. Poté jsem poslal esemesku s tou nejtěžší a nejsmutnější zprávou v mém životě. Následovaly stovky telefonů a zpráv…  Měl jsem pocit, že to nevydržím, že to nemohu přežít, bylo to peklo! Jsem nesmírně vděčný Renatce a Víťovi, že přijeli brzy za mnou a jen „byli“, nemluvili jsme, drželi mě za ruku a já vnímal vlny tiché, silné podpory… Vše bylo tak neskutečně skutečné! Jeli jsme k Tomáškovo rodičům, společně plakali, vzpomínali, probírali vše potřebné… V tu chvíli mi maminka prozradila, že mě Tomík chtěl požádat o ruku a prstýnky měl objednané…

Vlastně jsem i trošku litoval, že náš vztah nebyl oficiální, neboť jednání byla o to komplikovanější, např. Tomíkův zaměstnavatel záhy zapomněl na lidskost a do telefonu na mě vykřikoval, „pane Chrástecký, z právního hlediska nejste nic, je Vám to jasné“, a další podobné výlevy… Ale našli se i takoví, kteří lidskost dali nad předpisy a řekli mi vše důležité. Repatriace těla, pohřeb, vše je velmi nákladné a bez pomoci Víti, bychom to jen těžko zvládli, za což mu moc děkuji a jsem nesmírně vděčný, že jsou lidé, kteří konají okamžitě, bez přemýšlení, ze srdce!

Co se týká oficialit, Tomíkova nehoda stále není u konce, po velmi vyčerpávajícím období, jsme s rodiči předali vše právní zástupkyni, neboť ani po 8 měsících není uzavřeno a to je z psychického hlediska pro všechny zúčastněné velmi těžké…

Poslední rozloučení bylo jako v oparu, díval jsem se na rakev, na obrovské srdce z bílých růží, které jsem mu dal na poslední cestu a jen se pokoušel to „přežít“. Renatka měla smuteční řeč, tak nádherně mluvila, že Tomík musel být nadšený! A byl, přišel se podívat… Jen prý opakoval, „to je tááák divný“. Já jsem samozřejmě toužil ho vidět, slyšet, ale nešlo to! Když jste utopení v emocích smutku a bolesti, spojení s druhou stranou nefunguje, jen jsem slýchal od lidí z okolí, jak je Tomík navštěvuje, co má na sobě apod. Nikomu jsem neříkal co, ale všichni hovořili stejně… Bál jsem se, zda je jeho duše v pohodě, nebo někde ve strachu a úzkosti, tolik jsem toužil po spojení s ním. Znal jsem to, patří to i k mé práci, ale s Tomáškem to nešlo! Až jednoho dne se objevil cizí muž, který mi jako médium sdělil vše, co mi chtěl Tomík předat a moc mě tím uklidnil! Dal mi taktéž mnoho důkazů, že je to právě ON! Tenhle příběh jsem již vyprávěl mnohokrát, i na žádost Tomíka předávám jeho poselství dále… Mimo jiné mě Tomík ujistil o tom, že čas a způsob smrti jsou dané, a že já, ani nikdo jiný jsme nemohli jeho odchod oddálit, či zvrátit. Odešel, neboť byl jeho čas a také proto, aby mi mohl pomáhat z „druhé strany“ a nejen mě! Pomáhá své rodině a všichni to zřetelně vnímáme, chodí mi k práci s klienty a odpovídá na otázky, pomáhá s léčením, prostě něco moc překrásného a pro mnohé, jistě neuvěřitelného. To je mi však úplně jedno… Již dávno neřeším, čemu lidé věří a nevěří a je mi fuk, co si o mně myslí, neboť ten kdo prožije, již nepochybuje!

Tomík mi stále opakoval,“ běž a žij dál, musíš jít, přestaň plakat, já už se nevrátím, počkám na tebe tady a budu ten, kdo pro tebe přijde, až budeš přecházet na druhou stranu“. Zlobil jsem se na něj, „jak mám žít dál, jak se mám radovat, když ty jsi umřel?“ Nechápal jsem, nešlo to… Bolest byla tak ukrutná, chápal jsem všechny sebevrahy na světě a často si za volantem říkal,“ stačí otočit volantem“, ovšem ono by se mi to stejně nepovedlo, když není můj čas!!! Narážel jsem na takové ty běžné řeči lidí, které jsou absolutně o ničem a rozhodně nikomu nepomáhají, někdy fakt meleme úplné „sračky“! Stačí prostě jen obejmout, držet za ruku, to bohatě stačí, nemusíte nic říkat, žádné poučky a rádoby načtená, moudra… Někdy to byl fakt mazec! Naše společnost je nastavená, že musí stále něco říkat, komentovat, hodnotit, popisovat, posuzovat, ale není to potřeba, stačí jen pozorovat, mlčet a „být“! Nebo jen prohodit pár podporujících slov jako, „jsem s tebou, podporuji tě, atd.“

S rozpouštějícím se zármutkem a bolestí, jsem začínal Tomíka vnímat více a více, každým dnem, to mi dodává sílu a pomáhá s přijetím, že vše je v pořádku a tak, jak má být. Nejsme to my, naše ega, identita se jménem Jaroslav, kdo rozhoduje, co bude dál, i když si to myslíme. A tak já jen „jdu, žiju“, ani nemohu použít výraz „snažím se“, protože prostě jen „konám“… Život se děje a já se buď vezu na vlně, nebo se snažím plavat proti proudu!

Po nějakém čase se začal po mém boku objevovat nový muž. Sám jsem vůbec nevěděl, co si s tím počít, protože nový chlap byl to poslední, co bych chtěl! Bojoval jsem sám se sebou, ale zároveň jsem ve svém srdci věděl, že láska se neodmítá! A on se opravdu s odvahou nenechal odradit! Vstoupit do života někomu, kdo přijde o svého milovaného, chce kus odvahy, neboť je to velmi těžké, „ustát své místo“. A co bude dál, se uvidí… Objevovalo se mi stále dokola Tomíkovo, „běž, žij, miluj, naše láska zůstává, ale ty musíš pokračovat!“ Bylo mi jasné, že mnoho lidí bude mít potřebu mou situaci komentovat, posuzovat apod. A stalo se! Byla to opravdu smršť a mnohé mi to ukázalo! Jak jsme my lidé navyklí do všeho kecat, i když nám to nepřísluší… Co myslíte, kdo nám dal právo hodnotit život druhých lidí, když nás o to sami nežádají, kdo napsal pravidla života, jak dlouho mám plakat, jak dlouho mám být sám, jak se mám chovat po smrti mé životní lásky? Opravdu si myslíte, že to právo máme? Rozhodně ne!!! Lidé si jen vymýšlejí hloupá omezení a rádoby pravidla, která nemají se skutečným prožitkem vůbec nic společného… Ať si to každý prožije po svém, nechme všem prostor, protože až jednou třeba budete v podobné situaci jako já, což tedy rozhodně nikomu nepřeji, budete se chovat úplně jinak, než vám diktuje společnost a vaše okolí, které nemá ani tušení, co prožíváte a co se děje ve vašem srdci, nitru! Přijít o nejmilovanější bytost, je opravdu moc, moc těžká záležitost a nelze srovnávat smrt rodičů, přátel, partnerů, dětí, vše je prostě jiné a jen ten, komu se to děje, to musí prožít! My ostatní jsme jen tichou a velmi cennou oporou za zády…

A tak jdu a žiju! Někdy to jde lépe, jindy vůbec, není minuta, abych si nevzpomněl na Tomíka a dal bych vše na světě za to, aby tady mohl být se mnou, ale vím, že to není možné a já mohu jen prožít zbytek mých dnů s tím, že se zase jednou setkáme…

A co mi tenhle příběh dal? Dal mi všechno, nejvyšší lásku, lásku bez podmínek prožitou v lidském těle, těžko se to popisuje, dal mi poznání, dal mi hlubokou moudrost, dal mi svobodu, odstup, nadhled… Je toho tolik! Už vím, že nic nemusím, už vím, že nic nevím, už vím, že život je neuchopitelné mystérium, už vím, že Bůh, Vesmír je vše a všude, už vím, že Tomík je Bůh, že já jsem Bůh, že vy jste Bohové a to divadlo, to svázané, hrůzostrašné, strachu plné přežívání, kterému mnozí říkají život, je úplně k smíchu… Jen hra pro naše ega.  Jsem svobodný a vždy budu, nepodléhám hloupým pravidlům, nepodléhám zbytečnému honění se za něčím, za titulem, hypotékou, kariérou, vše je tak nicotné… Když Tomášek odešel, zůstala jen hromádka papírů (vysvědčení, zdravotní karty, zkoušky, papíry, papíry, papíry…), které jsou všem absolutně k ničemu. To důležité zůstalo v srdci a tím byl jeho laskavý úsměv, radost, láska, dětská hravost v jeho očích a s tím vším já žiji dál…

Již nikdy nebudu dělat nic, co nechci, protože prostě nemusím, i kdyby se celý svět stavěl na hlavu a když slyším, jaké my lidi řešíme hlouposti, chce se mi smát a běžet ven podél řeky, do lesa, prostě jen

„ŽÍT, TADY A TEĎ, NEPROMARNIT ANI VTEŘINU ŽIVOTA,

AŤ KAŽDÝ DEN STOJÍ ZA TO“!!!

To je můj život…

S láskou a úctou k milovanému Tomíkovi, s láskou a úctou k vám všem, s nesmírnou vděčností děkuji všem za podporu v těžkých chvílích, Jaroušek.

Buď s Bohem, andílku můj… Srdce nehasnou…