Milí přátelé,

A máme tady další návrat z cesty, tentokrát po magických ostrovech Indonésie, jmenovitě Sumatra, Jáva, Bali, Lombok, ostrůvky Gili.

Naše cesta započala dne  22.2.2011 a to letem s mou vysněnou společností Emirates (jsem milovník létání) přes Dubaj do Jakarty, která je hlavním městem Indonésie a leží na ostrově Jáva.  Indonésie je země velmi rozlehlá a měří cca 5000 km,  od Malajsie, až po Austrálii. Uvádí se, že čítá cca 14000 ostrovů, leč stále jsou objevovány další a další. Asi nikdo přesně neví, kolik jich je? Indonésané svou zemi nazývají tanah air kitah, „naše zem a voda“, právě díky ostrovům a mořím, ve kterých se nachází. Aby někdo poznal Indonésii, musel by tam jet mnohokrát, neboť jsme se sami přesvědčili, že ani jeden z ostrovů nebyl stejný, jako ten předchozí. A v tom je ta neskutečná nádhera Indonésie, je tak rozmanitá a pestrá… Příroda, mnoho druhů zvířat, či rostlin, sopky, džungle, divoké řeky, jezera, bílé písečné pláže a další krásy, které nabízí.

Cestu jsme začali ve 3 lidech a sice já, kamarád Jirka, kterého znáte již z cesty po Egyptě, jeho žena Jana a po týdnu se k nám přidala také další Jana, taktéž se mnou byla již na cestě egyptské. V letadle jsme si pustili film „Jíst, meditovat, milovat“ (Eat, pray, love) s Julií Roberts v hlavní roli, který máme moc rádi. Tento film pojednává o ženě, která žije, v očích jiných lidí „šťastný“ život v New Yorku, ale ona se přitom  vnitřně velmi trápí a zjišťuje, že vlastně šťastná vůbec není. Rozvede se a odletí do Itálie, pokračuje Indií  a její putování končí právě na ostrově Bali, kam máme namířeno. Na Bali se o ni stará jeden místní šaman a učí ji, jak žít? Samozřejmě vše končí happy endem a velkou, čistou láskou. Film je krásný v mnoha ohledech a učí Vás vychutnat si a naplno prožít přítomný okamžik, každé sousto jídla, které právě jíte, meditaci a další záležitosti života. Určitě se na film podívejte!

Po cca 15 hodinách letu jsme přistáli v Jakartě, což je docela běžná asijská metropole s cca 9 miliony obyvatel, je hlavním městem indonéských ostrovů a na rozdíl od jiných metropolí v Asii, mi přijde mnohem zelenější a čistší. Motorek tady však taky jezdí miliony… Najdete zde jak chudinské čtvrti, kde se bojuje o holý život, tak staré, romantické části, až po super moderní mrakodrapy plné luxusního zboží apod. Jen jsme  Jakartu omrkli a hned další den jsme zakoupili letenky na ostrov Sumatra. Letenky jsou v Indonésii velmi levné, letadla jsou tady něco jako autobus a létá se všude a hojně.

Na Sumatře jsme přistáli ve městě Medan, což je správní centrum ostrova, ovšem opět jsme se nezdrželi dlouho, jen nakoukli a pokračovali dál severněji, do džungle, do městečka Bukit Lawang, které se nachází na okraji národního parku, který čítá cca 9000 km čtverečních. Najdete zde nádherné různobarevné motýlky, sumaterské tygry, volně žijící slony a různé druhy opic a hlavně orangutany, za kterými jsem mířil já a povedlo se. Vypravil jsem se do džungle, což bylo poněkud náročnější, velké horko, kluzko po dešti, neskutečně prudké kopce a do toho mě chtěli sežrat snad všichni komáři, když jsem se zastavil, měl jsem úplně černé nohy, kolik jich tam sedělo? Nakonec jsem si vytrhával z nohy dvě pijavice, které mi pustily žilou, ale s orangutany jsem se setkal a to velmi blízce. Viděl jsem asi 9 kousků, včetně malých a jedna samice mi dokonce přinesla ukázat své mládě a doslova se s ním pochlubila, „Bože, to byla nádhera“, příroda je fenomenální stvoření, stejně jako vlastně celý vesmír. Do džungle se moc rád vrátím a to určitě na delší čas, i když to už jsem říkal v Guatemale? Však ono se to jednou povede…

Užili jsme si i koupání v divoké a teploučké řece,  za tropického lijáku, který vypadá, jako když hasiči pustí proudnici. A zde jsem u pramene řeky také ponechal jeden z nabitých křišťálů, které jsem přivezl sebou ze společné celosvětové meditace za uzdravení matky země, ke které jsme se připojovali a krystaly tak naplnili léčivou energií lásky a uzdravení. Mimochodem zde plavaly zlaté rybky a malé želvička a nebylo to akvárko, ale řeka v džungli, nádhera…

Dále jsme se na Sumatře přesunuli více do vnitrozemí a sice k jezeru Toba, což je jedno z nejvýše položených jezer na světě (853m), místy má hloubku  až 750m, vzniklo sopečnou činností, tedy je to vlastně obří kráter. Uprostřed jezera se nachází ostrov Samosír, kde jsme se ubytovali a užívali si kouzlo jezera, které je každou chvílí jiné, mystické za deště a nádherně blýskavé za sluníčka. Na ostrově Samosír dříve sídlili Batakové, kteří také provozovali kanibalismus a dostali jsme i recept, jak lidské maso chutná nejlépe. Je potřeba hodně čili papriček a limetka, potom je údajně moc dobré… chi chi…  Nyní jsou Batakové katolíci a to téměř všichni, což je zde neobvyklé. Celá Indonésie je vesměs muslimská, ale islám zde není tak radikální jako v jiných zemích, snad jen výjimku tvoří oblast Banda Aceh (Sumatra), kde je Islám velmi přísný a platí zde právo šaríja, což je velmi přísný zákon, zakazuje např. homosexualitu a nevěra se trestá ukamenováním. Tady buďte opatrní!!!   Ovšem třeba Bali je téměř výhradně hinduistický ostrov, prostě každý kousek jiný… Na ostrově Samosír jsme se také vykoupali v horkých termálních pramenech, což jsme poté zopakovali ještě několikrát.

Po týdnu na Sumatře jsme přeletěli přes Jakartu, kde se k nám přidala Jana, na ostrov Bali, letiště Denpasar. Let celkem trval necelých 5 hodin. Ubytovali jsme se ve vykřičeném letovisku Kuta, které je známé po celém světě a jezdí se zde bavit mladí lidé. Město je plné obchodů, barů, diskoték a pro nás to po Sumatře bylo docela dost velké utrpení. Neustále nám někdo nabízel drogy všeho druhu, prostitutky stále pokřikovaly a tahaly za ruce a taky ceny zde byly značně přemrštěné, kromě ubytování, kterého je tady velký výběr, tudíž i cenové relace příznivé. Kuta má obrovskou pláž, která v den našeho příjezdu byla neskutečně špinavá a ve vodě plavalo snad vše, co si jen dokážete představit? Právě z toho důvodu jsem i zde do oceánu vhodil další z křišťálů, aby byl očištěn. Hned v den příjezdu jsme si vypůjčili auto, abychom mohli vyrazit po ostrově.  Cesta to byla velmi dobrodružná, řídit na Bali je „očistec“, nejen, že máte vše naopak, ale ze všech stran jedou motorky a místní řidiči si s nějakým vyhýbáním nedělají příliš těžkou hlavu. Jiřík si řízení pěkně užil a jak s oblibou říká „byla to výzva“. Mapy jsou zde spíše turistické, takže jsme brzy zabloudili a už nás vedla synchronicita . Našli jsme tak naprosto úžasná rýžová políčka vysoko v horách a místní nám také poradili návštěvu nedalekého chrámu Pura Luhur Batukau. Nachází se přímo pod sopkou, zarostlý v džungli a působí velmi tajemně. Má také nádhernou energii a pro esoteriky, souvisí s energetickou bránou 11.11, která byla na Bali aktivována v loňském roce. I my jsme zde provedli nějaké rituálky a byla to velká síla, nádherné místo. Závěr dne jsme strávili v jednom z luxusních rezortů a to koupelemi v horkých pramenech, které byly svedeny do vířivky v podobě skalního jezírka. Součástí byl i bazén s výhledem na džungli a rýžová pole. Vypadal úplně jako z reklamních prospektů, které jste určitě někdy o Bali měli možnost zahlédnout.

Další den již byl ve znamení přesunu, koupili jsme lístky na rychlo loď a opouštěli Bali, stejně jako mnoho dalších turistů. Na Bali se totiž slavil hinduistický Nový rok, což jsou oslavy na které místní vyrábějí různé sochy duchů, jak těch pozitivních, tak negativních, vozí je po ulicích na něčem, co vypadá jako alegorické vozy v dávných dobách u nás na 1.máje. Jeden den probíhají velké oslavy a druhý den, přesně 24 hodin trvá tzv. „den ticha“, kdy jsou všichni ve svých domovech, na Bali se zastavuje život, vše je zavřeno, nic nejezdí, letiště nepřijímá a turisti by si měli dopředu nakoupit jídlo a zůstat sedět zavření na pokoji , což se nám moc nechtělo. Proč trávit den dovolené koukáním do zdi na hotelu? Jinak proti dnu ticha nic nemám, neboť balijci v tento den rozjímají nad uplynulým rokem, aby si uvědomili, co vše se stalo a pomalu se připravují na rok nadcházející, což je bohulibá činnost. Hlavně mají možnost zůstat v tichosti a uvědomit si tak, co vlastně chtějí, co cítí a kam se hodlají ve svém životě ubírat? Zkuste to taky někdy, budete koukat, co v sobě objevíte? 

A proto jsme prchli společně s mnoha dalšími turisty na nedaleké ostrovy Gili, jsou 3 a jmenují  se  Meno, Air, Trawangan, na posledním jmenovaném jsme se utábořili my. Je tím nejnavštěvovanějším a také nejživějším, přesto však lze říci, že je jedním z rájů na zemi, neboť zde nejsou žádná auta, motorky, prostě nic na motor. Jako dopravní prostředek po ostrově můžete použít kolo, či koňský povoz. Ostrov je téměř rovinatý, jen malý kopec je uprostřed, jinak Vás čekají jen dlouhé písečné pláže, příjemné hospůdky a taverny, docela velký výběr ubytování a pro milovníky potápění se zde nacházejí nejlepší potápěčské školy různých světových rekordmanů a ceny jsou mnohem příznivější, než u nás, či v Egyptě. Což využil Jirka a potápěl se o stošest…  Já s děvčaty jsme užívali pohodu, sluníčko, místní pohostinnost, ale také jsme vyráželi na výlety, ať již na kole, či lodí po okolí, např. šnorchlování kolem všech ostrovů, to byla veliká krása, všude v okolí je totiž mnoho korálových útesů různých barev s mnoha druhy ryb, taktéž pestrobarevných, či želvy, jsou zde i žraloci a další úžasní tvorové. To mi připomnělo, že jsem se zapomněl zmínit o tom, že když jsme pluli rychlo lodí na Gili, doprovázeli nás cestou skotačící delfíni, to byla nádhera… Náš další výlet směřoval na ostrov Lombok, kde jsme se vypravili podívat na vodopády, které se nacházejí v džungli, spíše v centru ostrova, v blízkosti nejvyšší sopky Lomboku. Na začátku jsme byli nemile překvapeni vysokou cennou za povinného průvodce, která činila asi 400,- Kč na osobu, ale podařilo se nám ji stáhnout asi na 200,- Kč, což už nebylo tak hrozné! Ovšem to, co jsme viděli a zažili, předčilo veškeré naše představy, či očekávání.  K vodopádům se jde džunglí, což je krásnou přírodou, pro méně zdatné je zde chodník. Stále se máte na co dívat a samotné vodopády, navštívili jsme dva, byly úchvatné, první asi 70 metrů vysoký a druhý byl ten nejkrásnější,  jaký  jsem kdy zažil?  Měl úžasnou energii a obrovskou sílu. Pracujeme s energiemi, ale něco takového jsme ještě nezažili, byla to síla, že se nám až točila hlava a když na nás dopadala voda, bylo to jako tisíce jehliček v těle, slovy nepopsatelná nádhera…

Na ostrově Trawangan jsem prožil jednu příhodu, která mě velmi ovlivnila a nyní se s Vámi podělím o tento prožitek. Seděl jsem jedno odpoledne v plážové restauraci, takové to válecí posezení pod stříškou, kochal jsem se pohledem na moře i protější pohoří a namlouval deníček z cesty na diktafon. Přišel ke mně mladý kluk, cca 24 let a všude na sobě měl korálky a různé řetízky, prostě klasický prodejce, kterých je zde mnoho a spíše obtěžují, neboť je nemožné od každého z nich nakoupit zboží, byť víme, že to potřebují pro život. Všichni své korálky a řetízky nabízejí a vnucují, ovšem tenhle mladík se jen tiše posadil a pozoroval mě, co dělám, byl úplně potichu a jen se usmíval. Po chvíli jsem zpozorněl a dal se s ním do řeči. Konverzace probíhala úplně běžným způsobem typu, jak se jmenuješ, kolik je Ti let apod? A právě zde jsem se zarazil, neboť Eddie, tak se jmenoval mi řekl, že neví, kolik je mu let. Pro nás dost zvláštní, ale vysvětlení jsem obdržel záhy, kdy mi pověděl, že ho jako malého chlapce nalezli hodní lidé na pláži, kde ležel úplně sám a bez věcí. Vzali ho k sobě a vychovali v muže. On jim říká „hodní lidé“…. Říká to s velkou úctou a láskou. Povídal o tom, že by se někdy rád podíval do Evropy, že je to jeho velký sen a v zápětí dodal, že se již moc těší, až se to splní. Řekl vše s takovou lehkostí a jistotou, že se jeho přání jistě jednou naplní a kdybych mohl, asi bych mu letenku daroval na místě, ať může letět a splnit si svůj sen, vše má však svůj čas. Stejně tak jsem se ptal, zda je ženatý, protože zde se žení tak ve 20 letech a on mi pověděl, že každá žena, která se zatím objevila, chtěla jen peníze a ty on nemá. V zápětí však s obrovským úsměvem dodal, že jednoho dne přijde ta, která bude chtít jeho srdce a tu si vezme. Má ve svém životě jasno a je velmi šťastný, byť dle našich měřítek nemá vlastně nic, ale on prodává korálky a snaží se vydělat na letenku do Evropy a „lepší“ život. Byl velmi zvědavý a ptal se na mou rodinu, tak jsme probrali sestru, bratra, rodiče a úplně nadšený byl z toho, když jsem mu řekl, že rodiče vídám tak 3x za rok? Doslova vykřikl „tak často??? No, to je úžasné“… V ten moment jsem si uvědomil, kolik toho v životě máme a vlastně si toho vůbec nevážíme. Mojí rodiče si např. vůbec nemyslí, že by mě vídali často… A přesto by za to dal Eddie cokoliv, kdyby mohl své rodiče vidět byť jen jednou za rok, či více let? Přesto však jde dál svým životem s úsměvem na rtech a moc si ho užívá. Jak si mě tak prohlížel, tak stále jen opakoval, že jsme vlastně úplně stejní, oba dva nemáme šéfy v práci, jsme úplně svobodní, děláme, co nás baví a naplňuje a to je to, co nás činí šťastnými, neboť my si tvoříme svůj život, svůj svět a tvoříme si ho tak, ať jsme v něm šťastní a tohle je také poselství pro Vás. Tvořte si svůj svět a radujte se v něm, k tomu Vám s Eddiem přejeme hodně síly a úsměvu…

V malém ráji jsme se zdrželi celý týden a krásně jsme si odpočali, prostě dovolená, jak má být. Moc rádi jsme si pochutnávali na grilovaných rybách a jednoznačně u nás vítězila Barakuda, to je mňamka, přátelé… Přišel však čas popojet a přesunuli jsme se opět na ostrov Bali, kde jsme neměli mnoho času ostrov více poznat předtím.

Na Bali jsme přejeli  rovnou do centrální horské oblasti džunglí, terasovitých rýžových políček a uměleckého městečka Ubud. Zrovna v tu dobu proběhlo zemětřesení v Japonsku a nám chodily SMS zprávy od přátel ve znění, ať utečeme rychle pryč od moře. Nemusíte se bát, když to přežít máte, přežijete vždy, i kdyby jste měli stát přímo ve vlně tsunami a když ne, tak dozrál váš čas… Vlastně je to jen úplně přirozený koloběh života a smrti. V Ubudu jsme si to moc užívali, dostali jsme se dokonce na místní svatbu, kde nás stále chtěli hostit a měli velkou radost, že jsme šli okolo a zastavili se. V Ubudu se také nalézá krásný chrámový komplex Monkey Forest, již název napovídá, Opičí Les, že je to komplex plný opic, Makaků šedých, kteří jsou bohužel od turistů velmi rozmazlení a drzí. Buďte opatrní, jdou i do kapes a rozepnout batoh pro ně není žádný problém. Já měl zkušenost taky a sice mi jeden sameček sebral batůžek celý, protože jsem ho nechal ležet na lavičce a něco fotil. Jirka to zjistil a naštěstí se mu ho podařilo sebrat, ale bojoval o něj, to ano. Všechny chrámové komplexy rozseté v džunglích, mají velké kouzlo a stále máte co objevovat. Jeden den jsme vyhradili poznávání okolí a návštěvě chrámů v okolí. Navštívili jsme např. Goa Gajah, v překladu Sloní jeskyně, což je chrám, který byl objeven po zemětřesení a je rozesetý po džungli. Centrální část tvoří meditační jeskyně a velký bazén s krásnými sochami nymf. V místní džungli jsme se všichni statečně poztráceli a náš řidič čekal asi hodinu navíc, než bylo v plánu, leč my jsme si to užili… chi chi… Prohlédli jsme si také chrám s posvátnými prameny, kam se jezdí rituálně omývat všichni Balijci, neboť voda prý plní přání, takže zde bylo plno. Pokračovali jsme do hor, podívat se na sopky a jezera, např. jezero Batur, odkud je krásný pohled na Gunung Agung, nejvyšší sopku Bali 3142 m. Pokud tedy není v mlze, což je skoro pořád… Na jejím úpatí ve výšce asi 1000 m. n. m. se nachází chrám Pura Besakih, který je označován za „matku chrámů“, je tak asi nejznámějším chrámovým komplexem na Bali, je velmi rozlehlý a krásný, jen vás skoro nikam nepustí a ještě i k tomu vám nutí průvodce, který je zde naprosto zbytečný, leč velmi drahý, snaží se zde turistu opravdu obrat, včetně „falešných“ velmi drahých vstupů. To byl opět civilizační zážitek, ovšem prošli jsme. Chtěli po nás asi 500 tisíc rupií na osobu a nakonec jsme platili 13 tis. Což byl běžný vstup, buďte zde opatrní, ať vás to nestojí majlant, zaplatit 26,- Kč, či 1000,- Kč je přeci jen rozdíl. Zastavili jsme se i na kávových plantážích, kde jsem si odzkoušel, jak si upražit vlastní kávu a ochutnal jsem i jednu z nejlepších káv na světě, „Luwak Kopi“.

U nás známá jako káva Cibetková. Cibetky jsou malá roztomilá zvířátka, která pojídají kávová zrna, ty projdou jejich trávicím ústrojím a poté se sbírají a právě tak vzniká tato velmi výrazná a silná káva. Je moc dobrá a také velmi drahá! Všeobecně nám místní kávy chutnaly, nejraději jsme měli Lombockou. Cestou do jižní části Bali jsme navštívili chrám Pura Tanah Lot, je to chrám velmi navštěvovaný, ale my jsme dorazili za prudkého deště, takže turisti byli někde schovaní a my jsme si mohli užít sílu a atmosféru tohoto krásného místa na útesu, jež je oddělen od pobřeží a blíže k němu se dostanete po oceánu, který zrovna  bouřil a všude okolo nás čváchaly a duněly obří vlny. My jsme jen drželi foťáky, aby to odnesly co nejméně a byli jsme úplně mokří, voda však byla teploučká a my jsme byli moc a moc šťastní, opět má slova nestačí….    

Jižní Bali, to jsou vysoké útesy a divoký Indický oceán, pláže mezi skalisky a surfaři z celého světa. Nejjižnější část Bali chrání chrám v Uluwatu, tady jsou opice vycvičené k tomu, aby vám ukradly brýle a poté vám je někdo za poplatek přinese, ovšem dost často velmi poničené. Pokud máte dioptrické, radím schovat! Jana i Jirka se měli možnost přesvědčit na vlastní kůži. Okolní příroda je fascinující, obzvláště útesy a obrovské vlny v oceánu. Plavat zde je pro odvážné a k oceánu je potřeba přistupovat s velkým respektem a pořádně se s ním spřátelit, aby jste věděli, jak se chová a jak se máte chovat vy. Našli jsme zde však mnoho plážiček úplně prázdných a krásných. Na těch větších byla opět spousta odpadků. Jih tvoří poloostrov Bukit a nachází se zde i drahá a luxusní letoviska, jako Nusa Dua, kde najdete vše, co si jen můžete představit. Naše cesta opět končila v letovisku Kuta, kde jsme jen něco nakoupili, prohlédli pláž a věřte, či nevěřte, ona byla čistá… Ne úplně, ale mnohem čistší, než poprvé, nikde se neválely odpadky, jen pár papírků… K poslední večeři na Bali jsme si dali místní specialitku, uzenou kachnu, která se potírá medem a ogriluje… nemusím popisovat, že ne? Mám hlad…. Chi…

Ráno jsme odletěli opět na ostrov Jáva, do města Yogyakarta, říká se mu „džogdža“, je bývalým hlavním městem Indonésie a dodnes je sultanátem, kde vládne sultán ve svém paláci.  Tak v tomhle městě jsme úplně splynuli a poznali, že i na Jávě jsou úžasní lidé. Atmosféra i energie je zde jiná, klidná, hluboká, harmonická…  Džogdža se stala naším miláčkem, velmi jsme si ji oblíbili. Je to město s asi 700 tisíci obyvateli, leč zachovává si ráz provinčního městečka. Prohlédli jsme si sultánský palác,  v jehož komplexu bydlí a pracuje na 25 tisíc lidí, je to něco velkolepého a zajímavého sledovat, jak se zde zastavil čas, ale v té příjemné formě, protože obyvatelé sultána milují, věří mu a samozřejmě každý sultán se snaží svou zemi zvelebit, jak nejlépe dovede, aby jeho děti převzaly zemi v pořádku. Má to opravdu něco do sebe! Poslední sultán, je mu asi 75 let má však pouze jednu ženu a s ní 5 dcer. Nemá tedy následníka trůnu a po jeho smrti ho převezme jeho mladší bratr. V paláci jsem byl jako doma a jeden z bývalých sultánů mě obzvláště fascinoval, byl to Buwono VIII. Na každé fotce měl složené ruce úplně stejně, jako to dělávám já, když se nehlídám a uvolním se, je to neobvyklá pozice rukou. Ochutnali jsme v palácové restauraci také degustační menu některých sultánů a nezbývá než dodat, že chutě mají pánové opravdu vybrané. Např. můj dezert byl banán na roštu s kokosovým mlékem a ještě něčím a byla to fakt dobrůtka…  Prošli jsme i „tajnými“ chodbami, kudy chodil sultán do svého harému a nakoukli i do bazénů, kde je věžička, ze které sultán vhodil kytku do bazénu, a která z jeho harémových krásek ji chytla, ta měla právo postoupit do bazénu soukromého, kde byla jen ona a on.

V okolí Džogdži je toho mnoho k navštívení a vidění. Vzpomenu dvě největší památky, které naleznete na seznamu Unesco a to jednu z největších a nejtajemnějších buddhistických památek na světě, chrám Borobudur a o kousek dál památku pro změnu hinduistickou, chrám Prambanan. Do Borobuduru jsme dorazili brzy ráno, za svítání a byla to nádhera, dívat se, jak se vše probouzí, chrám je na kraji džungle a slunce pomaličku osvěcovalo monumentální stavbu, která vypadá jako velká mandala. Je rozdělená do poschodí, jež symbolizují etapy vývoje lidského života a postupně by jste měli  jít dokola a stupat až do nejvyššího bodu, do nirvány, jak buddhisté nazývají nejvyšší stav vědomí, nebo realizaci Boha v sobě. Běžte doleva, tak ať máte výjevy ze života, které jsou zde vytesány po pravé straně, stoupejte stále nahoru. My jsme zde prožili několik hodin a vydrželi bychom i déle. Chrám byl jednoho dne „záhadně“ opuštěn, stejně jako třeba Mayské památky. Že nevíte proč? Možná Vám to povím při setkání, či prezentaci? Později dorazilo i mnoho školních výletů a my jsme si připadali jako hollywoodské hvězdy, neboť pro místní je bílý člověk symbolem bohatství. Vyfotit se s ním je velký zážitek a když se ho třeba ještě může dotýkat, tak to je terno!! Chi chi… pózovali jsme i 20 foťákům najednou, no mazééééc!

Další zastávku jsme měli v chrámu Prambanan, což je velký komplex hinduistických chrámů, ale v areálu naleznete i chrámy buddhistické, je to taková správná směska a ani ty „pravé“ hinduistické nejsou jako jinde ve světě, jsou prostě stylově promíchané. Návštěva stojí za to a dopřejte si dost času, nespěchejte… Hodně je však poničeno po zemětřesení, leč opravují statečně.

Dostali jsme se také pod vrchol sopky Merapi, bylo zrovna deštivé a mlhavé počasí a my jsme se procházeli troskami vesnice, kterou láva smetla 26.10.2010 a zabila mnoho lidí, kteří nestačili utéci.  Místní se nyní živí prodejem fotografií a DVD z katastrofy, kde můžete vidět dost nehezké věci. Vypadá to zde jako v hororu, místy trčí ohořelá postel, kousek dál kuchyňská linka, či zdemolovaný vůz. Co mě ovšem dostalo, že kousek níž se staví vesnice nová, při tom je Merapi počítána mezi 10 nejnebezpečnějších sopek světa, o které nikdo neví, kdy znovu bouchne, může to být každým okamžikem. Že by lidé byli nepoučitelní??? Tak zde jsem odevzdal třetí a poslední křišťál…

Naposled jsme vyrazili i k divokému oceánu s černými plážemi, vykoupali se v mega horkých termálech, řekl bych, že jsme se skoro zaživa uvařili, chvíli jsme to rozdýchávali a v 35°C nám najednou byla hrozná zima… chi…

Místním rychlovlakem, protože už jsme nechtěli letět, jsme se přesunuli do Jakarty,  mohli jsme pozorovat krásnou přírodu i chudinské čtvrti a ve vlaku jsme si užili jídelní vůz, kde měli karaoke a v jednu chvíli zpíval celý jídelák, neskutečně krásná atmosféra…

Na letišti v Jakartě mě upoutali dva chlapíci, nějak mi na ně „náhodou“ sjel pohled a říkám Janě, že to budou určitě Češi. Potkal jsem je opět v Dubaji a Češi to byli, vraceli se z ostrova Papua, který se nám celou dobu připomínal a mám takový pocit, že se brzy do našeho života nějakým způsobem vepíše, neboť kluci nám pověděli mnoho zajímavého a povídali jsme si dlouho. Na letišti v Dubaji jsem si splnil další sen, kochal jsem se pohledem na obří Airbus A380 a to hned 8x, neboť Emirates jich má nejvíce na světě. Jedno velké mínus u mě však dubajské letiště mělo, nedaly se totiž fotit letadla, není zde vyhlídková terasa. Všem jsem to na letišti pověděl… chi… S pohledem na nejvyšší mrakodrap na světě, či nejluxusnější hotel světa Burj Al Arab, jsme odletěli domů, do Prahy.

V Praze nás vítala Pavla s pekáčem v ruce, dělal jsem si z ní totiž legraci. Napsala, že nás přivítá chlebem a solí a já ji na to odpověděl, že by mohla raději upéct třeba kachnu? Neuvěřitelný pohled při východu z odbavení, když tam stála Pavla s pekáčem v ruce a křičela, že určitě máme hlad a ona nám upekla kachnu, celé letiště se otáčelo po nás. Když jsme u stolu pekáč, s hrůzou, že budeme muset sníst celou kachnu rozbalili, čekaly na nás uvnitř malé čokoládové kachničky… Takhle jsme se dlooooouho nezasmáli, bylo to od srdce…

A tak skončilo naše putování po magických ostrovech Indonésie, které bylo dobrodružné, zajímavé, napínavé, hluboké, veselé, fascinující a vše, co jsme prožili, už v nás zůstává. Nebudu mluvit za jiné, ale já vím, že již nikdy nebudu stejný, jako před odletem… Díky Bohu, díky  vám všem, díky za ten nádherný dárek v podobě letenky, který jsem dostal, díky za všechny příležitosti k cestování a poznávání, díky sobě…

S úctou a láskou, Jaroušek.