Za posledních dvacet let prošel orientační běh mnoha změnami. Mechanické ražení bylo nahrazeno elektronickým, jehož nejnovější typy zaznamenávají průchod kontrolou až z půlmetrové vzdálenosti. Byly zavedeny nové mapové klíče umožňující lepší čtení mapy. Nadefinovaly se také tři hlavní disciplíny – sprint, krátká trať a klasika. Nyní však stojí orientační běh před ,,bránou do moderní společnosti“. Ano, jedná se o televizní přenosy. Jsou technicky náročné a pro atraktivnost závodu v očích televizního diváka by se měnil i charakter různých disciplín.
Co se technického provedení a kvality přenosu týče, bylo by na místě uvést jako příklad přímé přenosy České televize z letošního světového poháru v Liberci. V lese měli dva postupy zcela pokryté kamerami, takže divák mohl sledovat závodníky v akci asi dvakrát dvě minuty. Toto nezvládla například francouzská televize na letošním mistrovství světa. Vzhledem k tomu, že v Liberci byl startovní interval dvě minuty, tak bylo pořád na koho koukat. A místa, kdy nikdo nebyl na scéně, režie pohotově vyplňovala záběry z přírody nebo srovnáním postupů závodníků pomocí GPS technologie. Daly by se vytknout snad jen dvě věci. Průběžný čas závodníka byl v minutách, zatímco v tabulce průběžných výsledků se zobrazoval jako ztráta na vedoucího závodníka, čímž byla ztížena orientace v časech. Za tu druhou Česká televize nemůže, ale byla výraznější. Jednalo se o selhávání GPS technologie zapříčiněné slabými bateriemi či signálem.
Druhý problém je atraktivnost závodu pro diváky. Intervalový start není tolik zajímavý. Výhodu mají štafety. Ty se od počátků běhají s hromadným startem a tratě jsou odlišeny známou metodou – farstováním. Divák tak zde má jasnou představu o čele závodu. Zajímavý je také sprint, který se běhá v městské zástavbě a přilehlých parcích. Však taky sprint vznikl částečně kvůli propagaci orientačního běhu veřejnosti. Hůř jsou na tom lesní závody. Krátká trať nafilmovaná podobně jako zmiňované liberecké závody ještě může diváky připoutat k obrazovkám, ale klasická trať je na tom velmi špatně. Časy vítězů okolo dvou hodin a startovní interval pět minut dokážou odradit i zaujatého diváka. Zatraktivnění v podobě hromadného startu bohužel ničí podstatu orientačního běhu. Proto se pro zvýšení sledovanosti zavádějí handicapové starty. Ty jsou oblíbené na posledních etapách vícedenních závodů. Pokud se však startuje handicapově například u klasiky, které předcházela pouze krátká trať (kde byly ztráty v řádech vteřin), tak se z orientačního běhu stává kros, při kterém trasu určuje vedoucí závodník. To se však nelíbí závodníkům.
Já si myslím, že by se mělo zůstat u klasického orientačního běhu s intervalovým startem. Hromadný start by měl zůstat u štafet a handicapový start u víceetapových závodů. Televizní reformy by jistě přitáhly k orientačnímu běhu více diváků, ale ve většině případů by ničily jeho pravou podstatu, což by se určitě žádnému orientačnímu běžci nezamlouvalo.
Přitahovat televizní diváky k orientačnímu běhu by mělo hlavně kvalitní provedení přímého přenosu obohacené hlavně promítáním postupů závodníků do mapy a ne likvidace orientačního běhu hromadnými starty. Orientační běh je pro diváka jiný než ostatní sporty, a proto i těžší na sledování. Má svá specifika – v jakém sportu můžete ztratit tři minuty před cílem jen tím, že se prostě ztratíte? Orientační běh je v televizi v posledních letech novinkou, a tak nechme chvíli času divákům, aby se ho naučili sledovat a užívat si ho takový, jaký je.