Jazyk není jenom nástrojem, sloužícím ke sdělování faktů, přičemž má být užíván jednoduše a účinně, nýbrž je také vyjadřovacím prostředkem naší mens způsobem, který zapojuje celou lidskou osobu. V důsledku toho je jazyk také prostředkem, který vyjadřuje myšlenky a náboženské zkušenosti.

Jazyk používaný v bohoslužbě, tedy „posvátný jazyk“ se neomezuje jenom na glossolalii (srov. 1 Kor 14) - tzv. modlitbu v neznámém jazyce - nebo na mystické mlčení s naprostým vyloučením lidské komunikace či pokusem o její vyloučení. Nicméně, prvek srozumitelnosti je omezen ve prospěch jiných prvků, zejména expresivity. Významná badatelka dějin křesťanské latiny, Christina Mohrmannová, tvrdí, že posvátný jazyk je specifický způsob „uspořádání“ náboženské zkušenosti. Mohrmannová říká, že každá forma víry v nadpřirozenou skutečnost, v existenci transcendentního bytí nutně vede k osvojení si určité formy posvátného jazyka. V tomto smyslu ceylonský kardinál Malcolm Ranjith v jednom interview zmínil, že „posvátný jazyk se vyskytuje v různých tradicích na celém světě. V hinduismu je jazykem modlitby sanskrt, který se už běžně nepoužívá. V buddhismu je to páli, jazyk, který dnes studují jenom buddhističtí mniši. V islámu se používá koranická arabština. Užití posvátného jazyka nám pomáhá prožívat a procítit onen svět.“ (La Repubblica, 31.7.2008).

Užití posvátného jazyka v liturgickém slavení je součástí toho, co svatý Tomáš Akvinský v Summa Theologiae nazývá solemnitas. Tento učitel církve praví: „To co ve svátostech pochází z lidského ustanovení, není nezbytné pro platnost svátosti, ale propůjčuje jí určitou slavnostnost, která ve svátostech slouží k podnícení zbožnosti a úcty v těch, kteří je přijímají“ (ST, III, 64,2; srov. 83,4).

Posvátný jazyk, který je výrazovým prostředkem nejenom jednotlivců, ale celého společenství, které se drží určité tradice, má konzervační schopnost: houževnatě lpí na archaických jazykových formách. Kromě toho jsou v něm zavedeny vnější prvky, jako asociace na starobylou náboženskou tradici. Ukázkovým příkladem toho jsou hebrejské biblické výrazy, jež se uchovaly v latině, kterou používají křesťané (amen, aleluja, hosana, aj.), jak si všímá sv. Augustin. (srov. De doctrina Christiana II, 34-35).

V průběhu dějin se v křesťanské bohoslužbě uplatnilo mnoho různých jazyků: v byzantské tradici řečtina, ve východních tradicích další jazyky: syrština, aramejština, gruzínština, koptština a etiopština; staroslověnština. V ritu římském a v dalších západních ritech je to latina. Ve všech těchto liturgických jazycích se nacházejí stylové formy, které je odlišují od jazyka „hovorového“ či lidového. Často je tento odstup důsledkem lingvistických změn v jazyce samotném, které potom nebyly převzaty liturgickým jazykem s ohledem na jeho posvátný charakter. Nicméně, v případě latiny, tedy jazyce římské liturgie, existoval určitý odstup hned od začátku. Římané nemluvili stylem římského kánonu nebo mešních orací. Jakmile byla totiž řečtina v římské liturgii nahrazena latinou, vznikl jakožto nástroj kultu silně stylizovaný slovník, který by průměrný obyvatel Říma pozdního starověku chápal s obtížemi. Vývoj křesťanské latinitas sice mohl liturgii zpřístupnit lidu Říma či Milána, ale nikoli tomu, jehož mateřským jazykem byla gótština, keltština, iberština či punština. Díky prestiži římské církve a jednotící síle papežství se však latina stala jediným liturgickým jazykem a tím jedním ze základů Západní kultury.

Rozdíl mezi liturgickou latinou a lidovým jazykem se zvětšoval v důsledku rozvoje kultur a národních jazyků, nemluvě o misijních územích. Tato situace neusnadňovala účast věřících v liturgii a proto si Druhý vatikánský koncil přál, aby užívání národních jazyků, což se do jisté míry dělo již v předchozích desetiletích, bylo rozšířeno na udělování svátostí (konstituce O posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 36,2). Koncil zároveň zdůraznil, aby „užívání latinského jazyka zůstalo zachováno v západních obřadech“ (ibid. 36,1, srov. 54). Koncilní otcové si nepředstavovali, že by národní jazyky měly úplně nahradit posvátný jazyk Západní církve. Jazykové rozdrobení katolické bohoslužby došlo tak daleko, že dnes mohou mnozí věřící jen stěží společně recitovat Pater noster, jak se to děje na mezinárodních setkáních v Římě i jinde. V době poznamenané velkými změnami a globalizací by však společný liturgický jazyk mohl sloužit jako pouto jednoty mezi jednotlivými národy a kulturami, nemluvě o tom, že latinská liturgie je jedinečný duchovní poklad, který po mnohá staletí živil život církve. Latina bezesporu přispívá k posvátnému a stabilnímu charakteru, který „přitahuje mnohé k starodávnému úzu“, jak napsal Svatý otec Benedikt XVI. biskupům v průvodním listu k motu proprio Summorum pontificum (7. července 2007). Širší užití latinského jazyka ve slavení mše podle misálu Pavla VI., což je volba zcela legitimní, byť málo využívaná, „by mohla dát vyniknout posvátnosti mnohem více než tomu bylo doposud.“(ibid.)

Kromě toho je třeba uchovat posvátný charakter liturgického jazyka také v překladech do národních jazyků, jak připomíná velice zřetelně Kongregace pro bohoslužbu v Instrukci týkající se liturgických knih Liturgiam authenticam z roku 2001.

Článek uveřejnilo 13. 2. 2011 Radio Vaticana. Autorem je P. Uwe Michael Lang.
Foto: radiovaticana.cz