O Mši svaté a jak se jí máme účastnit

Mše svatá je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka“. Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny Eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém. (Katechismus katolické církve, čl. 1324-5).

Sv. František Saleský k tomuto tématu říká: "Dosud jsem ti nic neřekl o slunci duchovních cvičení, jímž je přesvatá, posvátná a naprosto svrchovaná oběť a svátost Mše, střed křesťanského náboženství, jádro zbožnosti, duše uctívání, nevýslovné tajemství, jež v sobě obsahuje propast božské lásky a jímž se na nás Bůh skutečně obrací a uděluje nám velkoryse své milosti a svá dobrodiní.

Modlitba konaná ve spojení s touto božskou obětí má nevýslovnou moc, takže, Filoteo, skrze ni oplývá duše nebeskými dary, jakoby „opřena o svého milého“ (Pís 8,5), jenž ji tak naplňuje duchovními vůněmi a slastmi, že je „jako sloup dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z myrhy a z nejjemnějšího koření kupeckého“ (Pís 3,6).

Všemožně se tedy snaž být na Mši svaté denně, abys tam s knězem předkládala za sebe i za celou církev oběť svého Vykupitele Bohu, jeho Otci. Je tam vždycky také velké množství andělů, jak říká sv. Jan Zlatoústý, aby uctívali toto svaté tajemství, a jsme-li tam s nimi a se stejným úmyslem i my, můžeme v takovém společenství obdržet spoustu darů, které nám budou jen užitečné. Při tomto božském konání se sdružují sbory církve vítězné i církve bojující a připojují se k Pánu Ježíši, aby spolu s ním, v něm a skrze něho uchvacovaly srdce Boha Otce a plně nám přivlastňovaly jeho milosrdenství. Jaké to štěstí pro duši, jestliže zbožně přispívá svými vzněty k dobru tak vzácnému a žádoucímu!

A aby ses náležitě účastnila Mše svaté – ať už ve skutečnosti, nebo v duchu – počínej si takto:

a) Od začátku až do chvíle, kdy kněz přistupuje k oltáři, s ním konej přípravu: to jest vžij se do Boží přítomnosti, uznej svou nehodnost a pros za odpuštění svých vin.

b) Od chvíle, kdy kněz přistoupí k oltáři, až po evangelium, uvažuj prostě a obecně o příchodu Pána Ježíše na tento svět a o jeho životě v něm.

c) Od evangelia až po skončení Kreda uvažuj o kázání Pána Ježíše; dosvědčuj, že chceš žít i umřít ve víře a v poslušnosti jeho svatého slova a v jednotě svaté katolické církve.

d) Po Kredu až k otčenáši se zaměř svým srdcem na tajemství utrpení a smrti našeho Vykupitele, jak jsou skutečně a podstatně zpřítomňovány v této svaté oběti. Tu nabídni spolu s knězem a ostatním lidem Bohu Otci k jeho poctě a ke své spáse.

e) Po otčenáši až k přijímání se snaž probouzet v srdci tisícerou vroucí touhou po tom, abys byla navždy sjednocena a spojena věčnou láskou s naším Spasitelem.

f) Od přijímání až do konce děkuj jeho božské vznešenosti za jeho vtělení, život, smrt, za jeho utrpení i za lásku, kterou nám v této svaté oběti prokazuje; skrze ni ho zapřísahej, aby byl stále milostiv tobě, tvým rodičům, přátelům a celé církvi. Z hloubi srdce se pokoř a zbožně přijmi Boží požehnání, jež ti Pán Ježíš prostřednictvím svého služebnika uděluje.

Mše sv. nebyla nikdy vytvářena lidmi. Křesťané vždy věřili v její Božský původ a proto ji vnímali jako jedinou věčnou liturgii Církve svaté. Jejím hlavním kritériem vždy bylo "Lex orandi - lex credendi", neboli: modlíme se tak, jak věříme a věříme tak, jak se modlíme. Katechismus to říká zcela jasně: "Když církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud ono Lex orandi, lex credendi. Zákon modlitby je zákonem víry, církev věří tak, jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice" (KKC 1124).

V dějinách proto nebyla liturgie měněna vůbec, nebo jen v tom smyslu, aby ještě lépe odpovídala tomuto zákonu Lex orandi - lex credendi.

Ve druhé polovině XX. stol. se však stalo něco, co v Církvi nemá obdoby. Během pouhých osmi let (!) bylo ve Mši sv. provedeno více změn, než předtím za dvě tisíciletí!

Zde je jejich výčet s uvedením přísl. historických souvislostí:

23. 6. 1962 – Missale Romanum editio typica 1962
4. 12. 1963 – Sacrosanctum concilium (konstituce Druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii)
17. 4. 1964 – 23. 5. 1968 – studijní skupina Concilium č. 10 vytvořila 24 rozličných schémat reformy mešní liturgie
26. 9. 1964 – Inter oecumenici (Instrukce o naplňování konstituce o liturgii)
21. 11. 1964 – zkrácení eucharistického postu na jednu hodinu papežem Pavlem VI.
27. 1. 1965 – Ordo Missae 1965 (papežem Pavlem VI. prohlášené za editio typica)
7. 3. 1965 – Variationes in Ordinem Hebdomadae sanctae inducendae (Změny, které mají být zavedeny v Řádu Svatého týdne)
4. 5. 1967 – Tres abhinc annos (Druhá instrukce ke konstituci o liturgii)
18. 5. 1967 – Variationes in Ordinem Missae inducendae … (Změny, které mají být zavedeny v Mešním řádu …) = Ordo missae 1967
24. 10. 1967 – Missa normativa na biskupské synodě v Římě (+ schválení možnosti nových eucharistických modliteb)
23. 5. 1968 – Promulgace tří nových eucharistických modliteb a osmi prefací
3. 4. 1969 Missale Romanum, apoštolská konstituce papeže Pavla VI. o novém misálu
25. 9. 1969 kardinálové Ottaviani a Bacci posílají papeži Pavlu VI. Kritickou studii Nového mešního řádu (tzv. Ottavianiho intervence)
20. 10. 1969 nařízení Kongregace pro posv. rity o možnosti používat nových mešních textů od 30. 11. 1969
26. 3. 1970 – vyhlášení Missale Romanum 1970

Tento seznam je jistě možné doplnit ještě o některé další méně významné milníky, ale pro přehlednost ukazujeme velkou horlivost práce na změnách v posvátné liturgii. Nebudeme-li se zabývat obřady Svatého týdne, nalezneme několik liturgických forem, přičemž minimálně tři si dělají nárok na dlouhodobější neměnnost svým označením „editio typica“. Kromě čtyř celistvých mešních řádů (1962, 1965, 1967, 1970) je ještě třeba přidat dobu, kdy na starší změněný mešní řád bylo možné aplikovat nové eucharistické modlitby a preface (1968). A také je třeba nezapomínat, že mezi těmito formami mohly bývaly být také jiné z těch 24, které vytvořila studijní skupina č. 10.

Misál blahoslaveného Jana XXIII. z roku 1962 v sobě obsahuje obnovený řád liturgie Svatého týdne z roku 1955 a také některé změny další. Do mešního Kánonu bylo přidáno jméno sv. Josefa, což by samo mohlo být chvályhodným počinem, pokud by to nezavdalo precedens, že je možné do Kánonu zasahovat a jej měnit. „Kánon“ totiž znamená „norma“ nebo „pravidlo“, něco, co je v každé mši svaté stejné.

Mešní řád z roku 1965 reaguje na koncilní konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium a v porovnání s jakoukoliv z následujících forem je této konstituci nejvěrnější, přestože také nesplňuje všechny její požadavky, ale zároveň rozsah změn navrhovaných onou konstituci svévolně nepřesahuje. Jedná se o úpravu, která zjednodušuje některé části ve mši svaté. Lze jmenovat alespoň tyto prvky:

1)      stupňové modlitby bez žalmu 42,

2)      snížení počtu úklon hlavy, pokleknutí, znamení křížů,

3)      při mších s účastí lidu se čtou čtení v lidovém jazyce tváří k lidu z ambonu či jiného vhodného místa,

4)      při bohoslužbě slova naslouchá kněz u sedadla, nemusí sám číst texty čtení,

5)      proměnné části mše svaté mohou být přednášeny v národním jazyce,

6)      zavedeny modlitby věřících (přímluvy),

7)      společná recitace či zpěv celého Otčenáše též v národním jazyce,

8)      Secreta a Per ipsum se modlí nahlas (celý Kánon se modlí kněz stále potichu a latinsky),

9)      zrušeno druhé Confiteor,

10)   Tělo Páně se podává se slovy „Corpus Christi/Tělo Kristovo“ (dosud: „Corpus Domini nostri Iesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen.“) a hostií se nedělá znamení kříže,

11)   zrušeno Poslední evangelium.

Podle další formy Ordo Missae z roku 1967 se ještě dále redukují políbení oltáře, znamení kříže a pokleknutí (zrušeno pokleknutí po proměňování před ukázáním Těla či Krve Páně lidu). Kánon je možné recitovat nahlas či některé části zpívat. Biskupská konference může dovolit recitaci v národním jazyce. Je zrušena povinnost kněze po proměňování mít spojené palce a ukazováčky (prsty, kterými se dotýkal Těla Páně) a zrušena povinnost kněze nosit na levé ruce manipul.

Zavedení nových anafor (tj. eucharistických modliteb) v roce 1968 znamenalo průlom neprolomitelného z „pravidla“ (Kánonu) se stala „jedna z možností“. Postaví-li se vedle sebe Kánon a II. eucharistická modlitba vytvořená adaptací modlitby uvedené u sv. Hippolyta, je jejich délka ve velkém nepoměru. Také zatímco v Kánonu stojí proměňování jako střed, druhá modlitba jej uvádí takřka na začátku. Pozorohodné je, že sv. Josef, který se stal precedentem možnosti změny Kánonu, se do nových eucharistických modliteb vůbec nedostal (což se „napravilo“ až 1. 5. 2013).

Rozsah změn v této fázi znamenal jediné: uspořádat je, dovršit a vydat souhrnně v novém misálu. Mezi změnami, které v této době přišly, bylo zejména naprosté přepracování obětování při mši svaté, které je tak výrazné, že již ani není nazýváno „obětováním“, ale „přípravou darů“. Na tuto skutečnost a také na mnohé jiné upozorňovali v tzv. Ottavianiho intervenci kardinálové Ottaviani a Bacci společně se skupinou biskupů a teologů. Je však třeba říci, že i papež Pavel VI. také v určité míře bránil překotnosti změn skupiny Concilium, když například zamezil odstranění znamení kříže na začátku mše svaté, Confiteor a Orate fratres.

Roku 1970 byl vydán nový misál, který se měl stát jedinou dále užívanou formou latinského obřadu. Během šesti let bylo provedeno od zeleného stolu v posvátné liturgii tolik a tak významných změn, že není možné k nim najít obdobu. Zbývá jenom ne bezpředmětná otázka, jestli by v novém misálu viděli velcí papežové a obroditelé posvátné liturgie jako sv. Řehoř Veliký, sv. Pius V. či sv. Pius X. jedinou věčnou liturgii Církve svaté.

V textu použit výňatek z díla sv. Františka Saleského: Úvod do zbožného života. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2003 a komentář Bc. Vladimíra Zemana.
Na fotografii sv. Pio z Pietrelciny, kapucín, při Mši svaté, kterou velmi miloval

Podrobný pořad bohoslužeb najdete zde.