Čarodějnictví
Čarodějnictví
Čarodějnictví označuje rozličné magické praktiky a rituály, která mají často symbolickou povahu a které se liší od náboženství tím, že se provozovatel čarodějnictví (čaroděj) snaží jejich prostřednictvím ovládnout a používat okultních sil k vlastnímu užitku.
Víra v čarodějnictví je v rozličné podobě přítomná v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským a i v dnešní době přežívá jak ve vyspělých, tak v primitivních společenstvích. Rozsah praktik, označovaných jako čarodějnictví, a jejich vztah k etice a náboženství se však v různých kulturách a epochách liší.
Lze jen velmi obtížně stanovit období, kdy bylo výrazu čarodějnictví užito poprvé, stejně kdy se poprvé objevují fenomény, které jsou s čarodějnictvím spjaty: kouzlení, domnělé schopnosti létat, smlouva s temnými silami, často spojená s bizarním sexuálním chováním, představy blízké halucinacím, náboženské bludy apod. Je zároveň velmi těžké rozlišit, co se skutečně týkalo jednotlivě toho kterého fenoménu a co je pouze legendární interpretace. Téma čarodějnictví se také vždy mísí s neoprávněným užitím asociací, které dodávají tématu atraktivitu, a vlastním myšlenkovým světem autorů, kteří se snaží téma pojednat. Výrazům čarodějnictví, čaroděj a čarodějnice proto nelze systematicky přisuzovat zcela určitý obsah, nelze o nich hovořit pouze jako o psychologickém či religionistickém předmětu.
Starověký Blízký východ a Středomoří
Víra v nadpřirozeno a účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět v nejstarších civilizacích. V tomto kontextu bylo kouzlení samo o sobě eticky neutrální (kouzla mohla být dobrá i zlá). Čarodějnictví pak specificky znamenalo škodlivé užití kouzel.
Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru, a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho zákoník
Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři. Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byly přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (náhlá úmrtí dobytka i lidí, požáry, atp.). V pramenech nacházíme i návody, jak čaroděje či čarodějnici poznat a jak se jim (pomocí zaříkávání) bránit. V některých případech kouzlo škodící při čarodějném užití lidem mohlo naopak fungovat proti čarodějům.
Mnoho zmínek o čarodějnictví obsahuje také bible, mezi jimými např. čarodějnici v Endoru (1 Sam 28), zmínka o čarodějích v Egyptě (Ex 7,11). Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně; jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt (srov. „Čarodějnici nenecháš naživu“ (Ex 22,17). Hebrejské כּשׁף (kášaf, užívat čarodějnictví) označuje podle některých moderních lingvistů především toho, kdo zlovolně užívá zaklínání k poškozování lidí.
Čarodějnictví v počátcích křesťanství
Vztah křesťanství k čarodějnictví je formulován jednak dědictvím, převzatým ze Starého zákona, jednak učením spisů novozákonních: praktikování magie a kontakt s okultními silami je považován za příčící se Bohu (srov. Šimon Mág ve Sk 8,9-24 (Kral, ČEP)).
Církevní Otcové ovšem obvykle za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno Ježíše Krista je spolehlivou obranou proti jakémukoli čarodějnictví.
Čarodějnictví v středověké Evropě
Z tohoto pohledu ve středověké Evropě mizí rozdíl mezi čarodějnictvím, magií, kouzlením a předchozími pohanské praktikami, vůči kterým se církev vymezovala. Hodnocení čarodějnictví se u různých autorů pohybovalo mezi dvěma odmítavými stanovisky, kteří čarodějnictví považovali buď za klam a pověru, v jehož existenci křesťan či rozumný člověk nemůže věřit (na základě nauky církevních Otců), nebo za nebezpečné zlo, proti kterému je třeba bojovat.
V 8. století odmítal čarodějnictví při své misii v Německu svatý Bonifác jako nekřesťanské. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil trestat je smrtí. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar.
V následujících staletích se však víra v čarodějnictví znovu začala šířit. Čarodějnictví začalo být spojováno v souvislosti s rozmachem dualismu s protibožskými silami, konkrétněji se Satanem. Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský tak ve stěžejním díle Summa theologiae dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony.
Postupně převládl názor, že čarodějnictví je spojeno se službou ďábelským silám, posedlostí ďáblem, herezí a odmítáním Boha. Církev se přiklonila ke druhému stanovisku, a čarodějnictví se dostalo do zájmu inkvizice.
V době pozdního středověku, v 15. století, vzniká specifická západní křesťanská pověra v čarodějnictví; křesťanský Východ fenomén čarodějnictví spojený se smlouvou s temnými silami či ďáblem nezná. Obraz takovéto čarodějnice pak představuje směsku různých představ, převzatých ze starších obrazů, mezi které patří smlouva s ďáblem, škodící magie, reje čarodějnic, škodlivá kouzla vyvolávájící nepřízeň počasí, nemoci a smrt lidí či zvířat, ovládání lidi, létání apod. Čarodějnice a čarodějové jsou identifikováni jako kněžky a kněží (služebníci) Satana, předpokládá se, že mu slouží na „černých mších“ apod., a magické síly jsou odměnou za tuto službu. Z toho vyplývá také jejich domnělá spojitost s posedlostí, nadlidskými schopnostmi, které díky démonům čarodějnice nabývá, pohlavním styku s démony atd. Utříděnou syntézou těchto představ je slavná kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1487), která se přes pozdější odmítnutí knihy církví stala velmi populární a podněcovala představy o čarodějnicích po několik staletí. Čarodějnictví také bylo díky této knize stále více ztotožňováno se světem žen.
Hony na čarodějnice
Po celou dobu novověku, tj. od konce 15. století až do 18. století, tak v Evropě dochází k silnému boji proti čarodějnictví, který přerostl v tzv. čarodějnické procesy. Trest za čarodějnictví byl většinou smrt, trest smrti byl vykonáván na základě místních poměrů, většinou se jednalo o smrt určenou kacířům (upalování, kamenování). Největší pronásledování čarodějnic nastalo v Evropě v 17. století, a bylo společné jak oblastem katolickým, tak protestantským či reformovaným; s nástupem osvícenství se od pronásledování čarodejnic upustilo (k poslední popravě došlo roku 1792 ve Švýcarsku).
Praxe
Víra v čarodějnictví obsahuje víru, že existují způsoby, kterými lze ovládat druhé lidi; mezi základní takové možnosti patří následující:
1. výroba předmětu symbolizujícího danou osobu a jeho ovládání (ne vždy musí tento předmět něco společného s ovládanou osobou);
2. nekromantika čili využívání mrtvých;
3. zaříkávání;
4. lektvary.
Užitím některého z uvedených postupů či jejich kombinací mág získává zvláštní schopnosti, může měnit podobu a získávat moc nad svými nepřáteli. Další charakteristiky mágů jsou ovlivněny místními tradicemi (např. létání na koštěti), náboženstvím a obavami lidí. U čarodějnic se většinou předpokládal neobvykle dlouhý život, nikdy ne nesmrtelnost. Čarodějnice často sloužily temným silám (např. ďábel), jindy jejich chování bylo motivováno vlastním prospěchem.
Čarodějnictví v moderní době
Pojem čarodějnice či čarodějnictví lze dnes rozdělit do čtyř skupin:
1. příslušnice náboženství Wicca, kultovního společenství se vztahem k mytologickým představám a k rituálu Velké bohyně a Rohatého boha;
2. okultní čarodějnické společenství, v němž jsou ženy podřízeny mužům-mágům;
3. ženy, které veřejně či tajně nabízejí určitý „sortiment“ služeb (vykládání z karet, jasnovidectví, bylinkářství, zaříkávání apod.);
4. ženy ovlivněné feminismem, které v duchovní souvislosti s dávným čarodějnictvím vyžadují své právo na sebeurčení vlastního života a víry; tento kult většinou lpí na základních prvcích (voda, oheň, vzduch a země) a na spolupráci s určitými energiemi (velmi blízké přírodnímu náboženství).
Čarodějnictví v současné literatuře
V novodobé pohádce a fantasy literatuře je čaroděj nebo čarodějnice spíš označením povolání. Čarodějové a čarodějnice tedy mohou být dobří, zlí i něco mezi a často spolu vzájemně bojují čarodějové na straně dobra a čarodějové na straně zla. Zajímavým faktem je, že i v případech strašlivě mocných čarodějů a mágů na obou stranách jsou k této činnosti (resp. k vítezství) zapotřebí z ne vždy zcela pochopitelných důvodů obyčejní lidé, kteří se stávají faktorem, který pak rozhoduje o vítězství dobra či zla. Tento jev lze ještě výrazněji pozorovat u PC her, u kterých se někdy objevuje silnější příběh, který se pokouší vysvětlit, proč je čarodějnice na té či oné straně.
Čarodějové ve fantasy tráví mnoho času studiem magické literatury a výzkumem magie, někdy jsou na to zakládány celé univerzity. Nebývá ovšem pravda, že by se čarodějem mohl stát každý - a nadání pro magii, na rozdíl od nadání třeba pro matematiku nebo jazyky, bývá možné odhalit magií již v dětském věku. Vzhledem ke vzácnosti tohoto nadání se proto setkáváme se situacemi, kdy je nadané dítě vyhledáno čarodějem, který ho přesvědčuje aby studovalo u něj nebo na jeho univerzitě.
Pokud se ve příslušném díle vyskytuje více ras, bývá tam alespoň jedna, která má větší nadání na magii než lidé - nejčastěji jsou to elfové.
Čarodějnické kulty
Existují i novodobé čarodějnické kulty, např. wicca. Moderní čarodějnické spolky považují čarodějnictví za nejstarší pranáboženství - kult Velké bohyně stvořitelky. Hlavními znaky jsou smysl pro harmonii, soužití s přírodou, cit pro přírodu a živly. Čarodějnice většinou uctívají Boha (dříve lovu) i Bohyni (dříve plodnosti), případně Bohyni samotnou.
Novodobé čarodějnické kroužky (coveny) jsou vytvářeny na způsob buněk; mají zpravidla až 13 členů. Kroužky stejně jako jednotlivé čarodějnice mají ve vykonávání svých rituálů, zpěvů a zaříkávání autonomii a svobodu. Přijetí do čarodějného kruhu nastává skrze iniciaci (zasvěcování). Kroužky jsou vedeny kněžkou a knězem s rovnocenným postavením. Kněžka ani kněz nejsou vedoucí ve smyslu „big boss“, jejich úkol je spíše usměrňovat energii při rituálech.
Čarodějnický kalendář má 12-13 měsíců se svátky jako rovnodennosti, slunovraty, čtvrtletní slavnosti (těchto osm svátků se někdy označuje jako sabaty), úplňky, ferálie, luperkálie a pod. Nejvyšší zákon čarodějnické magie zní: „Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí.“ To mimo jiné znamená, že čarodějka nesmí ovlivňovat něčí svobodnou vůli, tj. nevyvolává u konkrétního člověka lásku a pod. Některé jednotlivé rádoby čarodějnice nabízejí prostřednictvím novinové inzerce své služby za honorář – k nim patří mj. číselná loterie, věštění z křišťálové koule, horoskopy, dohazování a zbavování se partnera na dálku magickými praktikami.