Magie Země

Chtěl bych Vás ujistit, že všechno okolo nás, co vidíme – přírodu, nekonečná pole, louky, hory, řeky, nic z toho není mrtvé. Celičká země, tak jak se utvářela, tak jak ji vidíme dnes před námi, ať je to kámen, rostlina, strom i přírodní živly- třeba bouře, vítr, déšť – to všechno je oživeno přírodními bytostmi.

V dávných dobách je lidé viděli, vnímali a komunikovali s nimi. Pouze dnes tím, že se lidé příliš zabývají rozvíjením rozumu, ztrácí schopnost intuitivního vnímání těchto přírodních bytostí. Ale známé pohádky, o kterých se dnes říká, že jsou jenom pro děti, ve skutečnosti hovoří pravdu. Člověk, který v sobě rozvine schopnost cítit a vnímat, se může s těmito přírodními bytostmi setkat. Takové setkání může dokonce prožít. Třeba doma, kde jsou lidem nejbližší květiny, které pěstují. Mnozí dnes také ví nebo již o tom četli, že je možné se dorozumět s bytostným stromu, jít k němu, spřátelit se s ním, vnímat ho a mít z toho osobní prožitek.

Určitě se každý v duchu zeptá: „Jak bych mohl zrovna já rozvíjet tuto schopnost? Jak se to dělá?

Nuže, je to to nejsnazší, co se může člověk naučit. Pozorováním svých dojmů. Kamkoliv člověk přijde, kdekoliv se ocitne, cokoliv vezme do ruky, na co sáhne, má z toho určitý dojem. Ale tento dojem je pokaždé úplně jiný. Ta prvá cesta k tomu, aby člověk rozvinul svůj cit a naučil se cokoliv kolem sebe vnímat, je pozorování svých dojmů. Pozorujte, když přijdete do březového lesa, působí zcela jinak, než když přijdete do lesa smrkového. Máte z toho zcela jiný dojem. Proč?

Dnes se hodně hovoří o tom, že vše je vyzařování, všechno nějak vyzařuje – září – má určitou frekvenci, barvu a člověk to vnímá. Za tím vším stojí bytosti a právě tyto bytosti vytvářejí tuto atmosféru a to všechno, co v ní je.

Nabízí se otázka: „Jak, ale vypadají tyto bytosti?“

Přírodní bytosti mají zhruba tvar člověka. Mají hlavu, ruce , nohy... Vůbec všechno živé ve Stvoření má většinou tvar jako lidský duch. Výjimky jsou oheň, kameny, atd. – protože ty mají trochu jinou strukturu, ale vždycky se blíží právě k tomu, že je tam možné vidět lidskou tvář. Další zajímavostí je, že přírodní bytosti mají i svá jména. Takový skřítek – je třeba lesní, vodní, zahradní a ještě mnoho dalších. Je jich obrovské množství. Jak je široká příroda, tak je i široké pole těchto bytostí. To, že je člověk nevnímá, připravuje se o něco úžasného. Když dokážete vnímat přírodní bytosti, váš život je tisíckrát bohatší.

A tak mnozí lidé, kteří mají potřebu mluvit s květinami, které mají doma, si říkají: „No, kdyby mě tak někdo slyšel, bude si myslet, že jsem blázen...“ Mohli by to říct, kdyby si mysleli, že ty květiny nejsou živé? A kdyby třeba žena, necítila odezvu od těch květin? Mně se několikrát stalo, že jsem přišel domů a říkal jsem si: „Tady je nějak divně.“ Zpozorněl jsem a najednou jsem zaslechl volání: „Vodu!“ Květina trpěla žízní a hned se to promítlo do celé atmosféry bytu, jako že tam někdo trpí. Tak jsem rychle vzal konvičku, květinu zalil a hned ta divná atmosféra zmizela.

Podobné to je, když člověk přírodu ničí – kupříkladu les – v tom lese se objeví stres. Jak jiné to je, když o přírodu pečuje. Nejlépe je to vidět na zahradách o které se lidé starají a dávají do ní svoji sílu a lásku. Do takové zahrady když někdo přijde, okamžitě tento cit vnímá a ten ho nutí říct: „Tady je krásně!“ Ale úplně stejná zahrada se stejnými květinami, ale bez této lásky a citu – člověk tam přijde a – a nic... Prostě ho to neosloví, protože tam tento cit chybí.

Člověk totiž má veliký dar. Je schopen předávat svou sílu a lásku na přírodní bytosti. Tím, že svou láskou vyzáří, posílí natolik přírodní bytost, že ta může ve svém díle zesílit a může všechno prozářit mnohem jasněji.

Dnes jsme zde dopoledne hráli pohádku o přírodních bytostech a v ní jsme představovali různé bytosti, například rusalku, dévu stromu, vodníka, skřítky, salamandry a ostatní. Dívka, která hrála Aničku, měla přijít ke studánce zanedbané spoustou odpadků. Uklidila je rychle do košíku a na to ze studánky vyšla jiná dívka, která hrála vodní vílu, a moc jí děkovala. V rybníku, který byl vedle, se začala chvět v tom jemném voda a vodní víla, nebo to, co bylo v tom rybníku jakoby také prosilo: „Já také chci vyčistit.“ Ta dívka doslova viděla, že je možné něco takového, a silně ji to oslovilo. Tento rybník má také svého bytostného – vodníka. Seděl tam vzadu na konci a když viděl přicházet chlapce, který vodníka v pohádce hrál, vlezl do vody a připlaval se podívat, jak jsme ho ztvárnili. Když se naučíte vnímat přírodní bytosti, tak žasnete, jak jsou bezprostřední. Jak s vámi chtějí komunikovat, jak si rádi povídají. Také se nám jednou stalo, když jsme spali v přírodě, byl zrovna svátek – pracovní volno – šli jsme pozdě spát a ráno jsme vstávali asi až v devět hodin. Probouzel jsem se ze spánku, byl jsem ještě v takových těch alfa-vlnách, ale schopen vnímat ten jemný svět a i zároveň ten, do kterého jsem se probouzel ve spacáku. Najednou jsem viděl takové malé mužíčky. Každý měl přes rameno motyčku nebo takové cepínky snad rýčky a šli lesem, že budou okopávat kořeny, aby se stromům lépe dařilo. Teď nás tam uviděli a říkali: „Co tady dělají?“ Mě bylo tak nepříjemně, že jsme tam byli v tu chvíli tak neužiteční. Leželi jsme si tam, nic nedělali a oni šli do práce.

Přírodní bytosti nepotřebují spát, a to je rozdíl oproti člověku, protože fyzické tělo, které my máme, si odpočinout potřebuje. Ale zato lidský duch, který je v nás, také nepotřebuje spát. Proto v noci vystupuje z tohoto těla a může se pohybovat kdekoliv po celé Zemi i vesmíru a může kdekoliv pomáhat. Nikdo z nás neví, co v noci všechno dělá.

Přírodní bytosti mají v noci větší volnost. Třeba bytostní stromů se v noci mohou vzdálit od stromu na velikou vzdálenost. A když mají nějakého oblíbeného člověka, tak ho v noci mohou i navštívit. Ve dne mohou z tohoto stromu vystoupit jen asi na pět metrů. Dál může podle toho, jak je veliký. Když má někdo oblíbený strom, pod kterým rád sedává, stává se,že když u něho pronikne vroucí cit k tomuto stromu a děkuje mu, ten strom mu to vrací pohodou a všeobjímající láskou, kterou k němu také vysílá. Velice příjemně se sedí pod ořešákem. To jsou stromy, které milují člověka. Může se ale také stát, že když strom utrpí od lidí příkoří nebo bolest, tak přestane mít lidi rád a vždy, když se k němu člověk přiblíží, tak se ten strom naježí a člověk si říká: „Je mi tu nepříjemně, raději půjdu dál.“ Totéž je se skřítky, kteří dříve hojně chodili do zahrad lidí a pomáhali jim. Dnes, jelikož na ně lidé nedbají, ale naopak přírodu ničí,se skřítkové od nich stahují jinam. Proto je ani lidé už tolik nevidí, protože se lidé hodně odcizili.

Je tedy na nás, abychom to všechno napravili a naučili se dívat na přírodu jako na živou, na něco, co má také svoji bytost. Zaujala mě krásná růžová růže a uviděl jsem nádhernou bytost, kolem níž vlály růžové závoje, a když jsem si přivoněl, jako kdyby mě těmi závoji ovíjela a já jsem se cítil jako zahalen něčím nádherným. Byla to víla růže.

Existují také bytosti, kterým se říká elfové. To oni se starají o květy květin. Jsou velice malí a jsou podobní motýlům. Mají jemná křidélka a dokáží se vznášet. Ve květinách, které se otevírají někde daleko od člověka, se ve chvílích, kdy je tam nikdo neruší, rodí maličcí elfové. Jsou to nádherné okamžiky. Když pukne květ, je to jako cinkot zvonků a jako kdyby se nad tím květem rozzářila nádherná světlá mlha. A v květu už je maličká postavička elfa, který se probouzí, vstává a začíná žít svůj nový život. Přírodní bytosti jsou různě veliké. Od těch úplně maličkých, po větší až velikostí a mohutností jako veliké stromy. Pak jsou také obři, kteří jsou v útrobách země, kde přemísťují obrovské masívy a pracují, aby procesy v zemi probíhaly tak, jak mají.

Bylo by dobré připomenout něco o hierarchii. Každá oblast Země má svého strážce, svého velikého bytostného, který rozděluje těm malým bytostným úkoly, co mají dělat. V Čechách známe třeba Krakonoše, jenž vládne Krkonošům, ale totéž mají Krušné hory, Jizerské hory a další. Každé hory mají svého vládce, ke kterému se scházejí ostatní bytosti, a on jim rozděluje, co budou dělat. Totéž mají různé pláně, určitá území, která jsou třeba zalesněná nebo vody atd. Nad tím vším vládne nějaký bytostný vládce. Každá země má svého bytostného, který ji chrání. Zeměkoule jej má také.

Půjdeme-li dál do vesmíru, zjistíme, že i každá planeta má svého bytostného. A když jsme se dostali právě k tomuto bodu, tak snadno pochopíme, jak přišli právě Řekové a Římané na ty bohy, o kterých se často zmiňovali – na Venuši, Mars, Jupitera atd. Bylo to tím, že se rozcitlivěli natolik, že dokázali vnímat právě tyto bytosti, které vládly té které planetě. Ač se to zdá nebo nezdá, každá planeta, která je ve sluneční soustavě, velice silně působí na nás, na lidi. Slunce vysílá své paprsky a ty se od těchto planet odráží zpátky na Zemi. Je to vždycky určité barevné spektrum, které něco způsobuje. To znamená, že i tato bytost silně ovlivňuje to, co se na Zemi bude dít. A tak, když půjdeme vesmírem dál a dál, zjistíme, že tam jsou stále větší a větší bytosti, které už ovládají mlhoviny a všechno to, co je v Mléčné dráze. Vesmír je konečný, má svůj tvar (viz. webové stránky http://www.ao-institut.cz/x_img/efezus.jpg) a i vesmír má svou velikou bytost, která ho chrání. Vesmír se zdá nekonečný právě proto, že jde dokola a je obrovský, nesmírně obrovský.

„Je možné fyzicky vidět přírodní bytosti?“

V Alpách jsme se jednou zastavili u horského potůčku, který vytvářel vodopády, a sledovali, jestli náhodou uvidíme bytosti vody. Ona totiž voda má tu schopnost, že když je někde vodní mlha, tak je to takové skupenství, které se snadno zformuje podle něčeho, co tam je živého. Bytostný má určitý tvar, je to v té jemné hrubohmotnosti, a ta jemná vodní mlha je schopná se svým způsobem do toho zformovat.

Ale teď trochu musím odbočit. Uvědomíme-li si, že v celém Stvoření každý člověk je z 90% z vody, tak zjistíme, proč je voda tak velice důležitá. Je neutrální a dokáže se zformovat do jakékoli podoby. Voda je věcí budoucnosti, kdy ještě vzejdou obrovské objevy skrze vodu. Jistě ještě o tom mnoho uslyšíme.

Zpátky k vodopádu a bytostným vody. Když jsme se tak dívali na ten vodopád, uviděli jsme je. Tyto bytosti vždycky stály nahoře na vodopádu a následně skákali šipky dolů. Byla to obrovská legrace. Doslova jsme viděli, jak skáčou dolů. Takže takto je možné spatřit bytostné u vodopádu.

Když se pozorně zadíváte na cokoliv, nebo když si uděláte fotografii stromu, ohně, čehokoliv, můžete tam najít jednu nebo i několik tváří. Homole, které jsou v zahradách, ty se doslova smějí. Bytostní jsou velice radostní, jsou jako děti, mají velikou nespoutanou radost z čehokoliv, skotačí a to vyvažuje to, co jim člověk uštědřuje za bolesti, protože dokáží všechno velice rychle přejít.

„A co třeba bytost řeky? Jaká asi ta, je?“

Před dvěma lety jsme se snažili navštívit skoro všechny prameny v Čechách. Přinášeli jsme dar bytostem pramenů. U těch je většinou vodní víla, která je pokaždé jiná. Někdy byla bílá, jindy byla růžová, podle toho, co ta voda nese lidstvu za zprávu nebo pomoc. Její vlasy byly tak dlouhé, a byly součástí proudící řeky, jako kdyby vůbec nekončily. Těchto řek jsme tenkrát navštívili hodně. Když jsme tam dávali dar, tak jsme se vždycky snažili svolat všechny bytosti, aby ten dar ochránily a mohly jej skutečně užívat dále – bylo to nádherné. Povím vám, že malí skřítkové, ti byli naprosto úžasní, byli jako děti: „Pojďte všichni, honem, bude se tam dávat dar! Ať jsme u toho!“ Potom, když jsme zavolali obry, tak to bylo takové – dup, dup: „Už vás chvíli hledám.“ A obr byl veliký, větší než strom a tak se díval ze shora, z těch stromů, co tam budeme dělat. To bylo velice pěkné. Moje žena mi vyprávěla, že když jednou byla veliká bouřka, tak zahlédla bytost bouře. Byla to obrovská bytost, která držela v ruce žezlo nebo trojzubec a vždycky jak uhodila, tak tam, kam namířila žezlo, sjel blesk.

Možná se budete chtít zeptat jaký dar jsme přinesli bytostem v řece?

Na zemi jsou různé věci, které můžeme bytostným přinést. Velice rádi mají třeba polodrahokamy. Když jsme zkoušeli na energetické body různých míst země přinést polodrahokam (křišťál, nebo něco takového), tak bytosti, když je viděly, říkaly: „Jé, to chci.“ A ten křišťál byl třeba koupený za 1 500 korun. Jim vůbec nevadí, kolik to stojí, prostě se jim to líbí, vědí, že by mohly díky tomu zušlechtit tu určitou oblast, tak by to chtěly. Pak jsou určité věci, které vyzařují ještě mnohem silněji než polodrahokamy. Je už do toho vetkána i duchovní síla. Něco podobného jsme tam přinesli. Vždy, když něco dáváte přírodním bytostem a není to prodchnuté láskou, tak oni to nedokáží zužitkovat. Cokoliv je duchovního, je nad jejich druh a vy musíte udělat most. Když budete mít rádi přírodní bytosti, jste schopni jim vytvořit most a obdarovat je. Právě láska, obrovská láska je největším požehnáním pro celou přírodu.

V minulosti bytostní třeba pomáhali při velikých stavbách obrovských měst, např. v Atlantidě. Budovali třeba Troju. Troja se stavěla na základech města, které už tu bylo. Pomáhali budovat i Babylon a mnoho známých měst, které byly gigantické. Právě oni je pomáhali budovat. Pyramidy, to je to samé. Právě zde, kdy vědci nechápou, jakým způsobem je mohl někdo postavit. I při těchto stavbách přírodní bytosti pomáhaly, protože ony jsou přesně mezi světem hmotným a tím jemným, to znamená, že hmotu vidí jako kdyby byla tekutá, jako žu-žu, a i když je to kámen, tak oni si ho nakrájejí jak potřebují. Je to prostě o kousek vedle, než je ten lidský svět, který vidíme. Každá hmota zde ve Stvoření je složena z atomů, molekul a mezi nimi je prostor, nic není tak hutného. Všechno drží pohromadě jen vyzařování, které je právě v tom kameni nebo stromu. To dělá určitá bytost nebo určitá energie.

I když už dnes lidé v ně moc nevěří a myslí si, že je nepotřebují – přírodní bytosti ale nejsou bez práce. Příroda by bez nich totiž nefungovala.

V různých údobích lidské epochy pomáhali bytostní lidem. Teď se to ustálilo a nejbližší jsou nám skřítkové. Ale dříve – pomáhali hodně obři. Protože lidé jejich práci hodně zneužili, tak se stáhli do nitra země. Je to jenom na čas a jestli si všímáte, tak teď se dějí v přírodě veliké změny. Budou se hýbat kontinenty, bude se toho na Zemi hodně měnit a bude to právě jejich práce, která to způsobí. Takže zanedlouho je uvidíme skrze jejich práci.

Oni vlastně plní to, co je od nich požadováno. Formování horstev, které měli převážně na práci a od určitého času toho nebylo tolik třeba. Teď, dejme tomu, je jen několik málo pohoří, která ještě rostou a vyžadují jejich pozornost. To jsou například Alpy a Himaláje, ale ostatní hory se už naopak pomaličku obrušují a oni donedávna, dá se říct – neměřeno lidským pohledem, pracovali v nitru země – způsobovali pohyb desek. Tak je oživeno všechno těmito bytostmi, ale jejich čas nastává právě nyní, těmi předpokládanými a předvídanými změnami.

Položme si otázku proč nikde ve světových náboženstvích, která vykládají původ světa, o takovýchto bytostech není ani slova.

Musíme se vrátit na začátek Stvoření. Lidský duch, když se poprvé vtělil na zem a opakovaně se od té doby stále inkarnuje a uzrává, tak poprvé to bylo do těl, která ještě byla porostlá srstí. To byla jeho první inkarnace a od té doby se stále zušlechťoval. Ale nezušlechťoval jen své tělo, ale i poznání světa – to byl chtěný vývoj. Od vědění, které bylo kolem něho – vědění přírody – se měl dostávat stále výš a výš. Když si představíme, že v prvotních dobách, kdy tu byli skutečně první lidé, se učili poznávat, na co která bylinka je, a právě díky tomu viděli i bytost té bylinky. Každá bytost vypadá přesně tak, na co funguje. Třeba když se podívali na plicník, který vypadá, jako že má tváře hodně vypoulené, poznali, že tedy působí na plíce. Také vždycky má přírodní bytost určitou barvu. Věděli také, že člověk je barevně vyladěn – od první čakry až do sedmé, a viděli, že třeba u čtvrté (srdeční) čakry působí zelená barva, takže všechno, co je zelené pomáhá právě na lásku. Nebo může působit i růžová.

Podle toho snadno poznávali, co je škodlivé, co jedovaté, a co naopak je dobré, protože ona bytost o tom vždycky svědčila. Takže první lidé nebyli nevědoucí, nebyli jako my dnes, že by si neuměli poradit. Byli v hlubokém sepětí, byli nejdřív jakoby v dětském věku. Celé lidstvo. Společně s bytostnými, protože ti jsou skutečně dětští, prožívali toto své údobí. Postupně jak uzrávali, začali poznávat, že nad těmito malými bytostmi jsou ještě větší bytosti, které jim vládnou, říkají, co mají dělat a ochraňují je. Potom poznávali dále zase větší a větší bytosti. Tak se stalo, že začali poznávat bytosti ve vesmíru a nakonec se dostali až nad vesmír, kde je bytostný hrad zvaný Valhalla.

Tam je sídlo bytostí, které staří Řekové nazvali bohy. Tam je Zeus a ostatní vysocí bytostní. Valhalla je umístěna těsně pod rájem. Když si představíte Zemi a nad ní velký vesmír, Valhalla je až vysoko nad vesmírem. Teprve tady nahoře nad ní začíná ráj. Člověk ve svém poznání a čistotě byl schopen napojovat se stále výš a výš. Poznání měl stále stupňovat. Stalo se však, že se lidé na zemi začali kalit, protože už nešli tou čistou, ctnostnou cestou, aby se dále zušlechťovali.

Vezměme si správný životopis třeba Budhy. Ten bytostné viděl a dokázal s nimi dokonce i mluvit. Jen je potřeba najít si ten správný životopis. Exisují životopisy, které my máme v „samizdatu“, a které jsou přijaté duchovně a byli byste překvapeni. Tam se hovoří o Bohu... a o mnoha jiných věcech. Když budete budhismus číst dnes, tak si budete říkat: „Že by Budha nevěděl o Bohu? To je divné.“

Ale protože toto poznání bylo předáváno ústně, tak se mnohé vytratilo. I to pochopení, třeba že se člověk může narodit do zvířete bylo způsobeno tím, že určití jogínové meditovali na to, jak vznikla země a viděli jak se vyvíjela i hmota. A tak to zapsali. Pak další, kdo přišel po nich, to zapsané přečetl, a protože si vážil svého mistra, rozvíjel svou nesprávnou představu o vývoji lidské duše ze zvířecí.“

Ale tak to není. Teprve když čisté zvířecí duše zušlechtily svá těla na nejvyšší míru, teprve potom mohl přijít již hotový lidský duch, který se zatím vyvíjel mimo tuto zemi v jemnohmotných úrovních. Bylo to na nejvyšším stupni zušlechtění těl od čistého bytostného zvířecího světa, podobně jako je bytostná Valhalla na přechodu bytostného světa a duchovního světa- Ráje. Když se v tomto vývoji bytostný svět dostane na nejvyšší stupeň – tak se vytvoří přemostění pro lidského ducha, který je svým původem ze spodní části Ráje. Lidský duch putuje celým Stvořením až dolů a může se na tuto zemi narodit, až poté když je k tomu připravená tělesná schránka a on jí potom dále zušlechťuje. Zde se dá nalézt i odpověď na to, proč se některé vývojové větve nevyvíjeli dál a zanikly jako například neandrtálci a podobně. Ty všechny měly možnost rozvíjet se dále jako lidští duchové, ale nevyvíjely se správným způsobem.

Když pokračujeme dál, dozvídáme se, že nejdříve se inkarnovaly mužské duše a ty musely své tělo zušlechtit natolik, aby se potom mohla inkarnovat i jemnější duše – duše ženy. Vědění o Stvoření je velice obsáhlé. Budha dospěl opravdu k vysokému poznání, dokázal se napojit až nad oblast bytostných, až do ráje. Vždycky, když se napojíte hodně vysoko, tak tu nejvyšší bytost, kterou tam poznáte, považujete za Boha, ale pak, když jdete dál a dál a dokázali byste se dostat ještě nad, tak zjistíte, že to ještě nebyl Bůh, že je nad tím ještě vyšší bytost.

Lidé se od této cesty ctnosti odvrátili, a proto jako akt lásky přišel Ježíš, on věděl, že kdyby nepřišel, tak by se celé lidstvo ubíralo úplně špatným směrem. On se rozhodl, jako část Boží lásky, sestoupit na zem a pomoci ještě lidstvu. Přišel dřív, anebo včas, v každém případě lidstvo nebylo natolik zralé, aby plně pochopilo, co jim přináší. Proto Ježíše odsoudili jako nepohodlného a zavraždili ho. V každém případě ta obrovská síla lásky a tohoto Světla, které on přinesl, byla tak silná, že všichni jeho následovníci hlásali, to co on říkal, s obrovskou silou. Následně někteří i nešťastně mečem. Kamkoliv věrozvěsti přišli, všude bylo vědění o přírodních bytostech. Když přišli do Germánie, kde se vědělo o bytostech přírody a uctívaly se. Byl to Bonifác kdo s tvrdou pěstí řekl: „Ne, neexistují.“ Lidé se proti němu vzbouřili, ale postupně, jak se všechno vědění o bytostných potlačovalo mečem a silou, upadlo postupně v zapomnění a přesunulo se do oblastí mýtů a pohádek. Dodnes se přesto v různých zemích slaví různé pohanské svátky, jak se říká, které se úplně nepodařilo vymýtit. A tak to bylo v každé zemi, například v Čechách – zde byli druidové, kteří měli obrovské znalosti. Vždyť Libuše, Teta a Kazi byli z druidských rodin, což byli vlastně Keltové a oni věděli, že sem přivede Čech celou skupinu lidí, se kterými se mají spojit. Celá historie je naprosto úžasná, když dokážeme jít do kořenů.

 Liší se duchovní a přírodní bytosti?

 I na tuto otázku, rád odpovím. Ano, právě tím, z jaké sféry pocházejí. Duchovní bytost má duchovní tělo, které je mnohem éteričtější, než které používá přírodní bytost. Přírodní bytost používá jemnou hrubohmotnost, která očím sice není viditelná, ale je vnímatelná nitrem. Pak je ještě jemnohmotnost, do které člověk odchází po smrti a když se prožhaví natolik, že odloží i jemnohmotné tělo, může odejít právě do duchovního světa, který se nazývá Ráj. Duchovní bytosti jsou odtamtud a každý z nás je v jádru duchovní bytost, která vypadá podobně jako my a když se duchovně a vůbec celkově zušlechťujeme a vyspíváme, dostáváme stále jasnější a nádhernější rysy a naopak, když bychom se zkazili, stali se hrubí, násilní atd., tak se tato lidská tvář začíná svrašťovat, začíná být slizká a rozleptaná. Přesně jako v hororech. V hororech si nevymýšlejí, opravdu to tak v těch jemnohmotných světech vypadá.

Na určitý čas jsem měl tak otevřený zrak, že jsem viděl, jak tito lidé vypadají, a můžu vám říct, že jsem moc prosil za to, abych už to neviděl, protože to je něco, co tak silně zatěžuje, že je lepší to nevidět. O to je zase nádhernější, když se člověk setká s někým, kdo usiluje ke Světlu a nádheře a čiší to z něj. V jeho přítomnosti je vám dobře, můžete se na něho spolehnout a cítíte, že to je čistý, čestný člověk. Země je velice zvláštním místem. Zde se mohou setkat lidští duchové různých zralostí, z každé jemnohmotné úrovně jak nahoru, tak dolu. Směrem dolů jsou zakalené úrovně, které lidé zakalili tím, že si ubližovali. Sem na zem mohou přijít všichni. To se nikde jinde nemůže stát, protože všude po smrti odcházejí naprosto stejnorodí k sobě. Proto je země velice důležité místo, je to bod obratu, kde můžeme udělat veliký kus práce na sobě a po smrti můžeme odejít do mnohem nádhernější úrovně, než ve které jsme se vyvíjeli před naším zrozením zde, protože tam jsme všichni stejní a nemáme takový silný příklad, že někdo může být o tolik lepší a já bych takový chtěl být také.

Tady na zemi číhá ale i nebezpečí toho, že se člověk zkazí a po smrti třeba už neodejde tam, odkud přišel, ale půjde mnohem níže. Takže, není to tak černobílé, jak se učí v náboženstvích, to mi věřte, není to jen peklo a nebe. Není to tak. Je hodně sfér, kam člověk může odejít a je to opravdu milost, že se člověk může narodit vícekrát, protože za jeden život by toho moc nestihl. Když si vezmeme sebe, jak jsme schopni se změnit a zušlechtit, a když vidíme nějaké pozitivní příklady, tak si říkáme: „Na to bych potřeboval pět životů.“

A přírodní bytosti se takto vyvíjejí. Oni to také mají za úkol. Taková přírodní bytost, třeba vodník, dostane nejdřív malý rybníček. Když ten rybníček dokáže zušlechtit, naplnit rybami, rostlinami, prostě udělat z toho něco pěkného, tak může dostat na starost i větší rybník a pak jezero. Může také takto postupovat. Tak je to i s člověkem. I to, jak je zde na zemi uzpůsobeno státní zřízení. Člověk je nejdřív vedoucí v rodině, pak vedoucím v práci, nad městem, krajem a potom nad celým státem. To všechno má být správně tak, že to jsou stále ušlechtilejší a lepší lidé, kteří vedou ostatní lidi právě k tomu ušlechtilému, jsou spojeni s pravdou přicházející shůry a oni mají být vždycky schopni komunikovat právě s bytostnými, kteří vládnou té oblasti a mají s nimi spolupracovat.

Vemte si, že přírodní bytosti vědí dopředu, co se kde na jakém území bude dít. Když přijde nějaká pohroma, jako nedávno tsunami. V této takto postižené oblasti zpětně zkoumali, jak se chovalo zvířectvo před touto vlnou, a zjistili, že zvířata utekla do hor a slimáci vylezli přesně tak vysoko, že když toto území bylo zaplaveno, tak voda byla dejme tomu deset, dvacet centimetrů pod nimi, než kam vylezli. Ti slimáci věděli přesně na centimetr, kam mají vylézt. Proč? Protože přijde varování právě před touto, pro nás strašnou událostí, která však v přírodě vůbec není strašná. Je to něco běžného, obři prostě potřebují uvolnit nějakou desku – posunout ji, no a při tom se něco škobrtne – tak to něco vyvolá. Pro ně je to hra s hmotou. Ale než se to stane, tak vyšlou posly.

Jako jsme to měli v té dnešní pohádce, o které jsem hovořil na začátku, kde před bouří šel vítr, který hlásal: „Schovejte se všichni, přichází bouře, připravte se na ní!“ Mnohokrát jsem zažil, že najednou prudce zafoukal vítr, spadlo pár kapek a zdálo se, že se něco bude dít. V dáli jsem viděl tmavý mrak a když jsem si řekl: „Ále, to třeba nic nebude...“, tak to jsem si dal, přihnala se bouřka a já jsem byl za chvíli úplně mokrý. Jindy ale, když jsem poslechl, když jsem se už naučil vnímat počasí a poznal, že před velkou bouřkou přichází toto varování, schoval jsem se a všechno bylo v pořádku. Podobné je to před každou takovou událostí, která se má dít. Tou částí země, kterou má tato situace zasáhnout, proběhnou poslové a všude hlásí, co se kde stane, a přírodní bytosti se na to připraví.

V dávných dobách v každém národě žili někteří lidé, kteří měli schopnost vnímat bytostné přírody, a proto když se něco takového mělo stát, oni svůj lid včas varovali. Přijdou záplavy odejděte odtud, protože tady to území bude zaplaveno. Lidé uposlechli, odešli a nic se jim nestalo. Ten kdo neuposlechl, tak se mu to vymstilo. Kde vládne takový lidský duch a spolupracuje s bytostnými, dejme tomu českého národa, tak ví dopředu, co se všechno bude dít. To je ta nádherná spolupráce, zem se potom může proměnit, jak se říká, v rajskou zahradu. Tak jak se zpívá v naší hymně. Tak se může stát, že potom dostaneme rady: „Tady ta řeka je špinavá, potřebujeme ji zde vyčistit. Ta špína se dostává do pramenů a vy ji potom pijete a ničíte si svá těla.“ A vlastně to je ta spolupráce, skrze níž celý národ vzkvétá. To je nádherná představa.

Můžeme toto, o čem jsem nyní hovořil, nazvat mimojazykovou komunikací?

Zvířata, musejí dostat tuto informaci a nějak ji vstřebávat cestami, které my, můžeme si myslet – neznáme. My tomu říkáme intuice. Ale my o ní víme. Když mluvíme se zemřelým lidským duchem nebo bytostným stromu – je to skrze obrazy. My se otevřeme, hovoříme k němu a to, že ho mám rád a tuto lásku procítím, tak ze mě ta láska doslova šlehá, a zpětně, když se člověk dostatečně pročistí, tak k němu přichází obraz – a pochopí, co k němu ten strom mluví. Takže je to skrze obrazy, ale ten obraz je mnohem širší. Zabýval jsem se nejdřív proutkařením a proutek ukazoval ano - ne, nebo kyvadlo ano - ne. Musel jsem ale přestat, protože to byla tak malá informace, že mě to nestačilo, a tak jsem se naučil vnímat citem a to je obraz. Obraz si můžete prohlížet ze všech stran, je v něm tisíc informací, víte přesně jakou má barvu, jakou má chuť, prostě všechno. Je to úžasné.

Jistě, víte ale aby nezněla tak neskutečně ta spolupráce s bytostným světem přírody, na vysvětlenou vám ještě chci říci, že každá starší vesnice, když se podíváte na její stavby tady v Čechách, je utvářená tak, že její střed, chrám se hřbitovem, kostelíček- to všechno je na tom nejenergetičtějším místě. Mnohokrát právě v návaznosti na to, že tam byla dřív třeba svatyně nějaké předkřesťanské kultury. A ostatní domy, pokud mluvíme o údolích, jsou přesně nad hranicí stoleté nebo i tisícileté vody, zde bylo naprosto zřetelně znát, že tady hrozí povodeň. Ti lidé to mnohokrát ani nemuseli slyšet slovy, ale oni byli natolik spjati s přírodou, kterému my jsme se velice vzdálili, že pro ně to bylo samozřejmostí. Přece nebudu stavět v údolí a bez přemýšlení. Neexistoval žádný stavební úřad, který by to korigoval jako dnes, kdy je tolik úřadů, že když chcete začít stavět, tak vám z toho jde hlava kolem, a přesto se stane, že nakonec někdo postaví svůj dům tak, že ho první povodeň smete.

Vážené dámy, pánové a přítomní, teď Vás napadne asi myšlenka, že to je přece věc logiky. To je možné, ale naši předkové se nezabývali nějak zvlášť logikou. Jim to dal ten starý selský rozum, který namnoze dneska chybí.

Otázky a odpovědi:

Já bych tady chtěl říct, že tady nemá cenu zpochybňovat tok informací. Těm z nás, kdo o to stojíme, spíš jde o to, jaký smysl i pro nás laiky mají tady takové přednášky, jakým způsobem máme možnost, a máme-li ji, vstupovat do takové komunikace. Jsme protkaní tolika civilními i vojenskými zářeními různých vysílaček a vysílání, to víme všichni. Když před dvaceti lety došlo ke katastrofě v Černobylu a neřekli by nám to v rádiu, tak ani nevíme, jak snadno jsme prostupní pro různá záření. Jaká je vlastně v dnešním světě, který člověk tak znetvořil a vede asi do záhuby, ta naše komunikace nebo spolupráce, co pro to můžeme udělat, abychom toto procítili, abychom také mohli do těchto komunikací vstupovat. Éter je tak nabitý těmi toky a různými vyzařováními, o tom není pochyb, takhle, my děkujeme za to, že to zprostředkováváte, ale jestli z toho budeme taky něco mít, každý něco pro sebe, co si z toho může odnést?

Děkuji. Váš příspěvek je zajímavý a odpovím vám rád. Říkáte, co můžete udělat vy, kteří se zúčastňujete těchto přednášek. Já se třeba snažím každou neděli předávat sílu všem bytostem přírody a nejenom jim, ale i lidem. Vím, že bytostní potřebují určitou sílu a lidé také. To může každý z vás. Každý z vás je schopný se otevřít vzhůru, poprosit o sílu a pak ji předat. Když jezdím do Prahy, bytostní mě už znají a třeba se jim jenom připomenu, pošlu jim ještě lásku a sílu, a oni mě zdraví. Vracím se zpátky a oni mávají. Dovedete si představit, co to pro mě znamená, jak jsem šťastný, že toto mohu vidět a prožít? To je to, co můžeme všichni společně dělat – prosit o sílu, lásku a předávat je. Jezdíme po přednáškách a různých akcích, kde předáváme ostatním lidem s láskou, třeba právě jako dnes zde Vám, informace o bytostných přírody a máme i různé jiné aktivity.

Ještě o něco bych se s Vámi rád podělil. S přáteli, když jsme navštěvovali prameny řek, dávali tam dary a zakotvovali sílu, přišel nám obraz, jak udělat „Vodu Světla.“ Tento objev, přišel následně po tom, kdy jsme tyto prameny navštívili. Jedná se o princip, kdy se obohatí voda jako základ o sílu, která má potom obrovské účinky na tělo nejen fyzické, ale duševní a duchovní. Je to koncentrát, který se kape jen po kapkách do tekutiny, kterou člověk pije. Malá lahvička vydrží měsíc, můžeme si ji kamkoli s sebou vzít. S lidmi to dělá divy. Mnozí lidé, jak jsem mohl vypozorovat, vyzráli v osobnost. Jiní objevily dary, co v sobě nesli – najednou to v nich vykrystalizovalo, najednou věděli, co vlastně mají dát světu. Ti, kteří se cítili zesláblí nebo mají nějakou část těla ochromenou, cítili se posíleni. My jsme na sobě třeba pozorovali, že nepotřebujeme tolik spát, najednou jsme zvládli mnohem více práce. Takže toto všechno vychází z toho, že my spolupracujeme s bytostnými, my jim něco dáme a ve Stvoření je zákon, že kdo dává, může přijímat. Když nedáváte, nemůžete přijímat. To je jako nádoba. Když je plná, nic nepřijme, ale když ji vylijete, můžete ji nastavit a může do ní být zase dáno. Proto každé vědění a všechno, co se člověk dovídá, tak je potřeba, aby předával dál, protože vy jste nádoba, vy něco přijmete a vlastně tím, že to zužitkováváte, že to začnete používat ať už s těmi přírodními bytostmi, nebo s druhými lidmi, tak tu nádobu vylijete a zase do ní může natéci něco nového.

Chtěl bych něco vědět o andělských bytostech.
 

Každý z nás má svého pomocníka. Toto je dobré si uvědomit. Někdo mu říká duchovní vůdce, ale mnozí lidé si myslí, že to jsou andělé. Většinou jsou to lidští duchové, kteří odešli z této země a kteří mají vyšší zkušenosti v tom, co se vy máte naučit a pomáhají vám. Radí vám skrze hlas svědomí. Když víte nejen o přírodních bytostech, ale i o těchto bytostech, tak vědomě můžete s nimi komunikovat. Teď už budete vědět, že když se ve vašem nitru ozve hlas „nedělej to!“, anebo „běž tam, tam se s někým setkáš“, je to prostě takové nutkání, které vás nutí někam jít a vy jdete – najednou vidíte „jé, tady je ta knížka, přesně ta, kterou jsem hledal“ nebo „to přesně sháním.“

Tak to je přesně ono, kdy vy se naučíte naslouchat tomuto hlasu. Ovšem ti pomocníci vám nemohou nikdy nic vnutit. Nemohou vás násilím do něčeho dotlačit. Je to jenom rada, protože každý lidský duch, každý člověk se musí naučit být samostatný. Nesmí být ovcí ve stádu. Musí být samostatným duchem, který dokáže podle svého vnitřního cítění, postavit se ke všemu správně.

Mám jednu zkušenost, kterou jsem prožil. Jednou jsem chtěl něco udělat a vnitřní hlas mi říkal: „Nedělej to. Takhle ne, takhle to udělej.“ Tak jsem to tak udělal a všechno dobře proběhlo. Podruhé – stejná situace, „nedělej to, udělej to takhle“ anebo „nechoď tam, běž jinudy.“ Dobře – udělal jsem to podle toho hlasu – ale potřetí jsem přišel úplně ke stejné situaci a čekal jsem, až se tento hlas ozve – a nic. Znovu – a nic. Tak jsem to udělal raději tak, jak jsem byl zvyklý, že to je správně. Pak jsem se ptal, proč mně neporadili jako vždycky? „No, my jsme tě chtěli vyzkoušet, jestli už ses to naučil.“ Takže to je potřeba vědět – člověk má být samostatná bytost, a jenom určitý čas mu budou tyto rady dávány. V těchto radách má zesílit, osamostatnit se, prostě zušlechtit. Ten pomocník má ještě mnohé další úkoly, takže když uzrajeme a pochopíme to, může odejít a pomáhat zase někomu dalšímu.

A tak to prožívám při různé činnosti. Přichází jiný pomocník, který mi radí, jak co mám udělat. Jsou věci, které jsem v životě nedělal, ale tím, že se už dokážu naladit, tak přistoupím například ke kameni a vím, kde bych do něho uhodil, aby pukl přesně na tom správném místě, kde potřebuji. Cítím, jak mě vedou ruce. Nebo se pustím do zahradničiny a vím přesně, co ta, která rostlina potřebuje, tohle místo je správné, potřebuje takovouhle půdu, atd. Kdo tohle vnímá, brzy zjistí, že se skutečně mění bytosti, které k vám přicházejí a vždycky vám poradí. Takže takto to může člověk zužitkovat v denním životě a najednou vám všechno připadá, že je to tak lehké, tak snadné, radostnější a to je to nejlepší, co můžeme právě od přírodních bytostí a od pomocníků získat. Toto vám všem z celého srdce přeji.

Jsou tady s námi nějaké bytosti?
 

Ano. Třeba včera jsem měl přednášku u Lysé nad Labem o přírodních bytostech. Když jsem začal mluvit, tak se jedna paní hlásila o slovo a říkala: „Ale jsou tady, že ano? Ty přírodní bytosti.“ Já odpovídám: „Ano, když se o nich mluví, tak je to vždycky přiláká, protože v tu chvíli člověk ten svůj cit k nim pouští a posílá.“ A ta paní říká: „Ano, já to cítím, mě úplně brní celé tělo.“ Tak takhle to ta paní vnímala. Bylo to v zahradním dvoru Listen, Straky u Lysé nad Labem, kde se snaží o spolupráci s přírodními bytostmi. Je to krásně udělaný zahradní dvůr, když tam přijdete, doslova na vás dýchne ten soulad a vyvážení všeho toho, jak příroda s člověkem dokáže spolupracovat.

Takže bytostní jsou tady s námi?
 

Jsou tady s námi. Moc vás všechny pozdravují. Bytostní stromů, ti působí vždycky tak moudře, třeba když jsem je nyní pozdravil, tak se z támhleté části kmene vynořila jeho tvář, která byla asi takhle veliká a lze v ní spatřit takovou tu moudrost. Ta tvář nebyla kulatá, byla spíš podlouhlá, vynořila se, usmívala se a taky vás pozdravuje. Je to moc hezké.

Mám ještě jednu otázku, která s tím souvisí. Proč mají i anatomicky připomínat člověka, když fyziologicky a funkčně nemají s naší anatomií nic společného? Třeba v čínských mytologiích je to samý drak a třeba australští Aboridžinové, kteří vnímají přímo přírodní objekty jako bytosti sami o sobě. Když je to skála, tak je to z Matky Země, je to skála muže, skála ženy, oni je vnímají bytostně jako součást celku. Oni se vlastně považují za přímou součást toho prostředí. V mytologiích taky nevím o tom, že by byli bytosti, které by anatomicky připomínali člověka, lidskou tvář. Proč, když to nepotřebují pro svoji funkci nebo fyziologii, oni nejedí jako my, nemají konstituci jako my. Proč?

My víme, že čím je bytost vyššího řádu, tím získává více tvar člověka. Čím je to bytost nižšího řádu, tak tím ten tvar ztrácí a spíše má tvar právě toho, co říkáte.

Pan Mojžíš Vám odpoví dál, prosím.

K tomu je asi nutné říct, že ani člověk, tvar člověka, není něco výchozího, protože jestli jste studoval náboženství, tak v křesťanství se hovoří o tom, že člověk byl stvořen podle obrazu Božího. To znamená, že ani naše fyzické, duševní i duchovní tělo není východisko. Je to pouze obraz něčeho mnohem, mnohem dokonalejšího a ta cesta vede právě až k přírodním bytostem. Záleží na stupni vědomí. Když lidský duch a myslím, že tady o tom bylo hovořeno, ztrácí vědomí toho, že má být člověkem a stává se otrokem chtíčů, otrokem majetku, tak ztrácí právě i ten tvar v tom jemném, jak tady vlastně pan Marschner hovořil. Lidé, kteří dokáží vidět, tak vidí obrovské nestvůry, obludy. Umělci, kteří trpí nějakou duševní úchylkou, tak je potom takové kreslí. Sochají je do kamene. To je všechno jen obrazem skutečnosti.

Těch fantomových světů, kde jsou obludy, je obrovské množství. Jsou to většinou útvary vzniklé ze zlého chtění a z negativního myšlení.

 Jak se potom poznají třeba halucinační stavy jako měl Goya ke konci života, nebo kdy já poznám, když na to budu sám jako jedinec, protože my kolektivně tady nic neuvidíme, takže mi nikdo nemůže potvrdit, ani vyvrátit, co já vidím. Jak poznám, jestli je to stav nějaké sugesce, halucinace anebo jestli opravdu komunikuji s bytostmi existujícími v posunuté dimenzi, v jemnohmotných strukturách, kteří tedy nejsou běžně viditelní, protože anatomie oka je celkem omezená. Jak najednou zjistím, že vím, že to opravdu nejsou halucinace nebo sugesce.

Jednoduše. Tím, že jsem vám nastínil jak je veliké Stvoření, tak pochopíte, že každou minutu svého dne jste někam napojeni. Do nějaké sféry. Podle toho, jak jste vnitřně vyzrálí a ušlechtilí, tak se stupňuje výška napojení. Když se v tomto stavu podíváte tím směrem, tak podle toho kam se budete dívat, tak se vám ukáže to, co v té oblasti je. Pokud někdo už není schopen se napojit do čistých a krásných oblastí, ale napojuje se na to, co teď je třeba kolem Země, nebo do těch nižších úrovní, což je většina lidstva, tak uvidí zrůdy. Uvidí hrůzné patvary. Proto vlastně dnešní umělci dělají hrůzné umění. Oni umělci vždycky dokázali zachytávat, co bylo kolem. Je to právě to, že se čerpá z něčeho, co vytvořil člověk svým špatným chtěním. Kdežto, když se budete napojovat do světlých úrovní, tak tam naleznete vždy vše nádherné, čisté, co má dokonalé tvary.

Vím, že to není jenom dnes. Ten lidský svět je zkažený dlouho a u Hyeronima Bosche to vidíme, nebo u Goyi, jenomže to nebylo v tom měřítku jako dnes a média nezprostředkovávala lidem informace, takže se nevědělo o tom tolik co se děje mezi lidmi v jiných částech světa.

Pokud někdo má nemocný mozek, nebo bere drogy, tak už vidíte, že tam je něco zkřiveného a z toho už nemůže vyvstat něco jasně čistého, křišťálového. Takže proto to jejich blouznění je svým způsobem stav toho, v čem jsou.

V současné době – bytosti přírody – nejvíce potřebují očistit. Člověk, mimo jiné nejen, že vytváří smog fyzický – auta, továrny, atd. – vytváří smog i myšlenkový a ten leží jako tíha na celé přírodě. Když přijdete do přírody a třeba na nějakém stromě leží tato tíha, co tam lidé vytvořili, přirozené je poprosit vzhůru k té nejvyšší síle, ke Stvořiteli, že byste chtěl pomoci té určité oblasti, lesu, stromu atd.. Poproste: „Pane, mohl bych pomoci?“ nebo „toužím pomoci tomuto lesu, tomuto stromu“ a při tom z vás musí tryskat cit, ta touha, protože jenom to dokáže vytrysknout k té síle a vrátit se zpět. Kdyby to bylo jen rozumově, tak to nefunguje. Ta prosba letí Stvořením, v něm se přihlásí bytosti s tím, že: „My jsme schopni pomoci. Máme pro to uzpůsobení, víme přesně co.“ A vy vlastně jste ten, co tu sílu vede, to znamená, že oni k vám přijdou. Já vždycky cítím, jak se mi – dalo by se říct – otevře hlava a já je tam přímo vidím a cítím a pak je jen nechám působit: „Ať síla Světla proudí“ nebo „ať působí“ oni skrze vás přesně vloží to své proudění na ten strom (les, oblast). Když jste vnímaví, tak můžete porovnat, jak ten strom vypadal před a jak bude vypadat po tomto proudění. Většinou zesvětlá jako po léčení a vnese se do něho i taková atmosféra čistoty, uzdravení. Pak většinou cítíte, že ta síla přestává proudit, že končí, tak poděkujete a ten strom je teď skutečně jako člověk po léčení, takový, jako byste slyšel otázku: „Co se to děje?“ Přišlo něco nového a on to teď zpracovává, sám teď ani neví co se to děje, takže to bude chvíli trvat, než to všechno vstřebá, než se to v něm všechno stane. Když takto člověk působí na cokoliv, tak to co, bylo šedé, najednou získá barvy. Můžu vám říct, že potom půjdete do toho lesa a budete prožívat, jak vám to bude vracet. Co člověk dá, to se mu stonásobně vrátí. V tom pocitu, kdy oni k němu hledí s láskou a vděčností, ať jsou to ti malí nebo velcí, to je obrovské. A tak, když budete postupovat krok za krokem, tak budete dostávat postupně větší a větší úkoly. Pak je vám například ukázáno, že máte jít na určité místo a tam třeba vložit nějaký dar, něco, co tam pomůže. Asi nejsilnější znamení v celém Stvoření je rovnoramenný kříž a když ho vidí bytostní páni určitých oblastí, tak by ho chtěli, protože by to posílilo celou tu oblast a přineslo by jí to požehnání. Je zajímavé, že i dle fotografie atomu je vidět, že se rozkládá do rovnoramenného kříže...

Mohl byste nám ještě něco říci k symbolu kříže?

Rád. Rameno, které je svislé odshora dolů znamená mužský, aktivní princip, vodorovné, které je pasivní, znamená ženský princip. Tam je ta harmonie, kdy muž a žena působí pospolu a vytvářejí tak znovu živoucí sílu. Síla Světla nebo Stvořitel, má v sobě obě dvě složky najednou, kdežto když vyzáří světlo, tak to se přirozeně rozděluje právě na pozitivní a negativní část a tak plyne do Stvoření, proto se i lidé dělí na muže a na ženy. V tom je úžasné propojení, protože žena je nádoba, která je schopna přijímat proudy sil Světla. Ona je zachytává a muž dokáže tu sílu potom směřovat a ve hmotě tím prorazit a vytvořit něco úžasného. Proto je i žena citlivější, ona na co se upíná, čím se zabývá, tak to cítí mnohem víc než muž. Takže tolik o symbolu kříže. Říká se mu kříž pravdy, kříž života, protože je všude, je to podstata. Je v kruhu, protože všechny sféry ve Stvoření jsou kruhové. To znamená, že když to vychází od středu, tak působí jako slunce. Vy, když se díváte do slunce, tak vidíte, že je kulaté a když přimhouříte oči, tak vidíte, jak se paprsky rozdělují a ten kruh znamená právě to vyzařování jak jde všemi směry.

Vážené dámy, vážení pánové a přítomní, dnes jste se dověděli o přírodních bytostech. Nyní už víte, že příroda je živá. Existují bytosti, které ji oživují a tím plní svůj ůkol, přesně podle Boží vůle. A my máme dnes příležitost znovu obnovit kontakt s nimi. Já osobně, když se o tyto věci mohu podělit, jsem vždy znovu velmi obohacen. Na závěr bychom Vám chtěli říct, máme s sebou letáčky, na kterých můžete získat další informace. Máme také internetovou stránku – www.vodasvetla.cz. Na této internetové stránce jsou zveřejněné i naše akce.

Chtěl bych vás také upozornit na různé výborné knihy. Například „Léčivá síla vody.“ V této knize jsou vyfotografované nádherné krystaly vody. Dozvíte se, jak ji člověk může ovlivnit svojí řečí, svojí myšlenkou a cítěním. Má schopnost se ihned zformovat podle toho, jakou myšlenku do ní člověk vloží. Kniha je poutavě napsaná a jsou v ní i krásné fotografie. O vodu se zajímáme hodně.

Dále bych vám rád doporučil, až se dostanete na naše internetové stránky, abyste si přečetli například vědění o mozku, kde je vysvětleno, jak funguje jemné přijímání. Je úžasné jak vlastně všechno duchovní přijímání funguje, představte si, je přes brzlík, kdežto fyzické přijímání – jako nebezpečí – je přes solar plexus. Všechno je poutavě rozepsané, jak spolupracuje brzlík se šišinkou mozkovou a jak informace přecházejí z malého mozku do velkého mozku. Takže i ta hrubohmotná cesta, jak se naučit vnímat, je přesně popsaná, protože někteří lidé to potřebují popsat takto vědecky, i když někomu to stačí říct jednoduše.

Pokud se chcete dozvědět ještě více o přírodních bytostech, tak existuje nádherná kniha o světě skřítků, která má název „Skutečný svět skřítků“ od Dory van Gelder. Vřele Vám ji doporučuji, my jí máme v samizdatu, kdyby někdo měl veliký zájem, tak mu ji můžeme okopírovat, protože nevím, jestli se dá někde koupit.

A na závěr ještě – existuje jedna důležitá kniha, kterou by měl mít každý, kdo se zajímá o vědění a o celé Stvoření, ta kniha se jmenuje „Ve světle pravdy“ od Abd-ru-shina. Tato kniha popisuje celé putování člověka Stvořením a hovoří o celém Stvoření dopodrobna. Tato kniha vám může změnit nejen celý život, ale dá se z ní celý život i čerpat. Přeji Vám abyste o všem, o čem jsme dnes hovořili - přemýšleli a radostně upínali myšlenky ke SVĚTLU. Chtěl bych se s Vámi rozloučit větou z této knihy.

„UDRŽUJ KRB SVÝCH MYŠLENEK ČISTÝ.“