Křižácké výpravy
20. 2. 2009
Křižácké výpravy
Příčinu ke křizáckým válkám zavdala v západní Evropě obecně rozšířená představa o nebývalém bohatství a nadbytku v zemích Východu, odkud byly po staletí dováženy přepychové předměty a koření. Na křižáckých taženích měly zájem nejrůznější společenské vrstvy. Velkým feudálům (králům, vévodům a hrabatům) se otevírala možnost zřídit na Východě feudální státy a zvětšit své příjmy. Drobní feudálové hleděli získat novou půdu a nevolné rolníky. Městům, především italským se nabízel rozkvět obchodu. Znevolnění rolníci doufali, že se zbaví tíživých břemen a hladomoru. Církev, která dávala křižáckým tažením ideologické zdůvodnění, usilovala o upevnění a rozšíření své moci. Podnětem k prvnímu křižáckému tažení byla žádost byzantského císaře Alexia I. papeži o pomoc proti seldžúckým Turkům, kteří opanovali Malou a Přední Asii. Roku 1095 na církevním koncilu v Clermontu vyzval papež Urban II. k účasti na tažení k "osvobození božího hrobu", která byla přijata s nadšením ("Bůh tomu chce"). Kazatelé rozšířili výzvání po celé západní Evropě.
V letech 1096 - 1099 se konala první křížácká výprava. Tažení chudiny vedli Petr Amienský a Valter ze Saint Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. V čele výpravy feudálů, jejich vojsko se skládalo z množství čet bez jednotného velení, stáli vévoda dolnolotrinský Bohumír Bouilonský a jeho bratr Balduin, Robert hrabě flanderský, Robert vévoda normanský, Bohemund kníže tarentský a jeho synovec Tankred, Raimund IV. hrabě toulouský, Hugo z Vermandois a papežský legát Ademar, biskup puyský. Za rytířskými oddíly táhli špatně ozbrojení rolníci. Na jaře 1097 se všecky oddíly spojily v Cařihradě, odkud je císař Alexois I. dal přepravit do Malé Asie. 19. června se vzdala byzantskému císaři Nikaia, 1. července křížáci zvítězili nad ikonijským sultánem Kilidžem Arslanem u Dorylaia. Po vyčerpávajícím pochodu Malou Asií se od hlavního vojska odělil Balduin, zmocnil se arménského města Edessy a založil tu hrabství edesské. V červnu 1098 byla po dlouhém obléhání zradou obsazena Antiochie, kde bylo založeno knížectví v čele s Bohemundem Tarentským. V červenci 1099 se zbytek křižáků zmocnil Jeruzaléma (zvěrstva křižáků ve městě) a zřídil tu království jeruzalémské. Prvním králem se stal Bohumír Bouilonský. Jemu byla formálně podřízena hrabství edesské, knížectví antiochijské a později ještě hrabství tripolské.
V jeruzalémském království a podřízených knížectvích byl zaveden feudální systém. Území bylo rozděleno na rytířská léna, povinná vojenskou službou, královská moc byla omezena shromážděním velkých feudálů. Vrstvu pracujících tvořilo nevolné rolnictvo, hlavně Arabové, ale i řečtí a syrští křesťané. Jejich kruté vykořisťování vyvolalo roku 1125 velké rolnické povstání v oblasti Bejrútu.
V letech 1147 - 1149 se konala druhá křižácká výprava. Podnětem bylo dobytí Edessy mosulským sultánem (1144). V čele výpravy byli franckouzský král Ludvík VII. a císař Konrád III., mezi knížaty Vladislav český. Po velkých ztrátách v Malé Asii a marném dobývaní Damašku se zbytek křižáků vrátil do Evropy. Roku 1187 porazil egypstký sultán Saladín vojska jeruzalémského království, vedená králem Vítem Lusignanským, u Hittínu (4. července) a postupně obsadil Akkon, Jaffu, Sidón, Bejrút, Askalon a Jeruzalém (2. října). To znovu oživilo křizácký ruch na Západě.
V letech 1189 - 92 se uskutečnila třetí křižácká výprava. Účastnili se jí císař Fridrich I. Barbarossa a králové francouzský Filip II. August a anglický Richard I. Lví Srdce.
Barbarossa zvítězil v Malé Asii nad ikonijským sultánem Kilidžem II. Arslanem (1190 u Filomelia severozápadně od Ikonia, jehož dobyl), ale na pochodě Kilíkií zahynul ve vodách Salefu. Jeho syn Fridrich Švábský zemřel při obléhání Akkonu (1190), u něhož se vylodili Filip a Richard. V červnu 1191 dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího jeruzalémského království. brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold V., znepřáteleni s Richardem.
Po marných pokusech dobýt Jeruzalém a po obdržení zprávy o situaci v Evropě (úsilí Jana Bezzemka dosáhnout anglické koruny a dobývání anglických držav ve Francii Filipem II.) uzavřel Richard se Saladínem dohodu (1192), podle které zůstal křižákům v rukou úzký pobřežní pruh mezi Tyrem a Jaffou a křesťanským poutníkům a kupcům bylo dovoleno navštěvovat Jeruzalém.
Na ostrově Kypru, který uchvátil Richard na Byzanci při své cestě do Palestiny (1191), bylo vytvořeno království kyperské. Obdržel je Vít Lusignanský.
V letech 1202 - 04 čtvrtá křizácká výprava odhalila skutečné cíle křižáků, zastřené dosud náboženskými hesly. Podnětem byla výzva papeže Inocence III. k tažení proti Egyptu na podporu křesťanů v Palestině. V čele vojska, shromáždivšího se v Benátkách, stáli flanderský hrabě Balduin a montferratský markrabě Bonifác. V náhradu za převozné, jež nemohli zaplatit, dobyli křižáci na žádost Benátek (dóže Enrico Dandolo) na Uhrech města Zadar (1202). Odtud se za souhlasu Inocence III. obrátili proti Byzanci, když za slib peněžité odměny a sjednocení východní a západní církve vyhověli žádosti byzanstkého prince Alexia o pomoc pro jeho otce Izáka II. Angela, jenž byl nedávno svým bratrem Alexiem III. svržen z trůnu. Po dobytí Cařihradu (1203) dosadili křižáci Izáka Angela znovu na trůn. Neshody pro neplnění slibů a pvstání cařihradského lidu proti císařům a nenáviděným "kacířským Latincům" byly příčinou, že roku 1204 dobyli křižáci Cařihrad podruhé a dohodli se s Benátčany na rozdělení byzantské říše.
Na území dobytém křižáky vzniko několik latinských feudálních států. V Cařihradě bylo zřízeno císařství latinské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla království soluňské, vévodství aténské a knížectví achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části body na pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ionské, část ostrovů Kyklad a Sporad, Gallipoli, Krétu aj. Jsouce sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křížácké státy hospodářsky.
Po čtvrté křížácké výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století následkem růstu výrobních sil, jež způsobily ochabnutí zájmu o riskantní zámořské akce. Roku 1212 byla provedena na základě nehorázné myšlenky, že jen nevinné děti mohou osvobodit "svatá místa", výprava dětí. Děti z Francie byly vlákany v Marseille na lodi a prodány do otroctví, děti příšlé z Německa do Janova byly poslány domů: většina z nich však zahynula cestou. V letech 1217 - 1218 se konala výprava uherského krále Ondřeje II. Cílem byla Sýrie, ale po vylodění u Akkonu nedosáha vojska dalších úspěchů. Zbytky v zemi pozůstalých křižáků zesílil Vilém hrabě holandský a obrátil je proti Egyptu. Po přechodném úspěchu (dobytí Damietty 1219) byl nucen Epypt opustit (1221).
V letech 1228 - 1229 podnikl pátou křižáckou výpravu císař Fridrich II., který využil sporu mezi Sladínovými synovci o Sýrii a dosáhl na egyptském sultánu Kamelovi odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu a území na pobřeží od Jaffy k Sidónu. Po jeho odjezdu nastaly mezi křižáky nekonečné spory a války, za nichž Kamelův syn Ejub znovu a definitivně opanoval Jeruzalém (1244).
Cílem šesté křizácké výpravy v letech 1248 - 1254 byl Egypt, po jehož dobytí chtěl francouzský král Ludvík IX. opanovat Palestinu. Výprava začala šťastně dobytím Damietty (1249), ale skončila porážkou Ludvíka v poušti a jeho zajetím (1250). Křižácké tažení francouzských rolníků (chudiny), k němuž došlo po králově výzvě o pomoc (1251), přešlo ve velké protifeudální povstání. Ludvík IX. se dostal ze zajetí za velké výkupné a za vydání Damietty. Odebral se pak do Akkonu a do Francie se vrátil teprve v roce 1254.
Roku 1270 podnikl sedmou křižáckou výpravu zvovu Ludvík IX. Zůstala bez výsledku, když král a část vojska zahynuli v Tunisu morem.
Výzvy papežů k novým křižáckým výpravám zůstaly bezvýsledné. Křižácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně lidvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo likvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině. Křižáci se udrželi toliko na Kypru, jenž se stal útočištěm rytířských řádů.
Význam křižáckých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlomeno obchodní panství Byzantinců a Arabů ve výchdoní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benátčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s Východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křižácké výpravy seznámily západní Evropu s vyšší hmotnou kulturou a technikou. Na Východě poznali křižáci hedvábnictví, nové zemědělské plodiny (zejména rýži, melouny, cit