Pohyb

  • jakákoli změna v přírodě a ve společnosti
  • základním projevem každého živého organizmu
  • zajišťuje existenci organizmu v okolním prostředí

Tělesný pohyb = změna místa nebo polohy celého těla nebo jeho části 

způsobená vlastními silami

Funkce tělesného pohybuv ontogenezi člověka:

  • ovlivňuje přímo růst a vývoj
  • podílí se na udržování vnitřního prostředí na všech úrovních

Optimální pohyb podněcuje přes nervový a hormonální systém celý organizmus 

k výraznější přeměně látkové a podporuje srdeční činnost(např. snížení klidové SF,

 zvýšení dechového objemu), pomáhá odstraňovat toxické látky, stimuluje produkci endorfinů (příjemný stavpsychiky – dobrá nálada, snášenlivost bolesti, vyrovnanost).

Význam pohybu:

  • fyziologický (funkce zdravotní a zdravotně preventivní)
  • psychický (ovlivňuje intelekt, ctižádostivost, poctivost, vůli, sebedůvěru, 
  • houževnatost, cílevědomost atd.)
  • sociální (funkce psychosociální a výchovná – zapojení se do kolektivu, integrace menšin, ohleduplnost, spolupráce atd.)
  • umožňuje příjemné trávení volného času

 

Dělení svalového pohybu

a) z hlediska řízení:

  • vědomý (volní)- řízen korovou částí mozku - CNS - vysvětlím pohyb, cvičenec si ho představí a provede, v průběhu pohybu je pohybovlivnitelný, mohu ho opravit
  • nevědomý(mimovolní) - řízen podkorově - různé tiky, třesy, které jsou projevem nervových poruch, nemůžeme je vůlí potlačit
  • reflexní- spinální (míšní) styl řízení - nepodmíněné reflexy, tzv. postnatální reflexy - sací, uchopovací, plovací, vzpřimovací, chůze)

 

b) aktivní (prováděné kontrakcí svalstva) x pasivní (prováděné vnější silou -  rehabilitační pracovník, učitel)

c) lokomoční x nelokomoční x manipulační

d) z hlediska struktury:

  • cyklický x acyklický x kombinovaný (viz dále struktura tělesných cvičení) 

 

Správné držení těla (SDT)

Na realizaci pohybu se podílejí systémy – podpůrně-pohybový, řídící (nervová soustava) a zásobovací (zásobuje organismus chemickými látkami, které jsou zdrojem energie).  Jsou sladěné v jeden funkční celek.

Každý náš pohyb je ovlivněn naším vzpřímeným držením těla, to si každý jedinec musí od narození osvojovat.

Každý jedinec má vlastní stereotyp držení těla, který je obrazem vnějšího a vnitřního prostředí, odpovídá jeho tělesným a duševním vlastnostem, tělesné stavbě a stavu  svalstva. Není to rys trvalý, mění se s vývojem jedince a jeho životních podmínek. Nejvýhodnější je začít s formováním  držení těla již od nejútlejšího věku.

Základem vzpřímeného držení těla je podpůrně - pohybový systém:

Držící systém(hold) – pasivní část (kosti, klouby, vazy) → pak Pohybový systém (move) – aktivní část (svaly).

Držení těla podléhá už fyziologicky značným individuálním rozdílům, jednoznačně  určit objektivní normu, tj. jediné správné držení těla, nenímožné. Existuje však  obecně platné SDT (ideální DT, individuálně optimální DT) –při kterém jsou jednotlivé články těla v optimálním postavení vzhledem k udržení  rovnováhy a minimálnímu zapojení posturálních (antigravitačních) svalů a při  kterém jsou optimálně zachovány funkce jednotlivých orgánů a soustav těla.

Konkrétní podoba přiblížena modelem tzv. ideálního držení těla (viz obrázek) – nohy jsou volně u sebe, kolena a kyčle nenásilně nataženy.Pánev je v takovém postavení, aby hmotnost trupu byla vycentrována nad spojnicí středů  kyčelních kloubů. Páteř je plynule fyziologicky zakřivena. Ramena jsou spuštěna  volně dolů, lopatky jsou celou plochou přiloženy k zadní straně hrudníku  a přitaženy k páteři. Hlava je vzpřímena, brada svírá s osou těla pravý úhel.

K hodnocení těla se využívají různé diagnostické metody. V tělovýchovné praxi vycházíme zejména z metodiky, kterou vypracovali Jaroš aLomíček:

SDT - pohled z boku                                                

Spustíme těžnici ze středu hrbolu kosti týlní.

  • hlava je vzpřímená („zasunutá“), brada svírá pravý úhel s osou těla, spojnice  oční štěrbiny a horního úponu ušního boltce je kolmá natěžnici, vzdálenost  krční lordózy od těžnice je kolem 2 cm (v dospělosti 3 cm)
  • hrudník je vyklenutý a symetrický, jeho osa je kolmá, žebra svírají s páteří 30˚,  vrchol hrudní kyfózy se dotýká těžnice spuštěné z hrbolukosti týlní
  • břišní stěna je za kolmicí spuštěné z mečíkovitého výběžku kosti hrudní,  vzdálenost bederní lordózy od těžnice je 2,5 – 3 cm (vdospělosti 3,5 - 4 cm), pánev s kostí křížovou svírá s vertikálou asi 30˚
  • těžnice prochází mezihýžďovou rýhou, středem mezi koleny a dopadá do středu spojnice pat

SDT - pohled zezadu              

  • Osa páteře je totožná s osou těla, ramena jsou stejně vysoko a symetrická,  lopatky neodstávají a jsou symetrické, thorako abdominální trojúhelníky (prostor mezi paží a tělem) jsou symetrické, osa boků je rovnoběžná s osou ramen a je kolmá na osu těla.
  • Středy kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů jsou na kolmici. Klenba nohy je fyziologická (není příčně a ni podélně plochá). 

 

Svaly

Základní vlastností svalových vláken je svalová kontrakce (stah).

Druhy svalových kontrakcí:

a) Izometrická – nemění se délka a mění se napětí svalu (př. výdrž ve shybu)

b) Izotonická – mění se délka a nemění se napětí svalu

  • koncentrická – v průběhu pohybu se sval zkracuje (př. opakované shyby – pohyb do shybu)
  • excentrická – v průběhu pohybu se sval prodlužuje (př. chycení medicinbalu)

c) Auxotonická – mění se napětí i délka svalu (př. přemet stranou)

Svalová tkáň má 3 typy svalových vláken s rozdílnou strukturální, biochemickou a  funkční podstatou:

  • tonická  vlákna = červená (mají vysoký obsah bílkoviny - myoglobinu, schopné akumulovat kyslík), pomalá – pomalý nástup maximálního stahu, vysoká odolnost vůči únavě
  • fázická vlákna = bílá, rychlá – rychlý nástup maximálnímu stahu, malá odolnost vůči únavě
  • přechodná vlákna

Každý sval obsahuje vlákna jak tonická, tak fázická, jejich zastoupení je v jednotlivých svalech různé. Podle toho rozeznáváme svaly fázické - s převahou fázických vláken, a svaly tonické - s převahou tonických vláken.

SDT závisí na rovnováze antagonistických svalových skupin (viz tabulka vybraných svalů).

  • agonista– sval způsobující pohyb, působící ve směru pohybu
  • antagonista– sval působící proti agonistovi, působí proti zamýšlenému pohybu
  • synergista– sval spolupůsobící s agonistou v pohybu

Pokud antagonistické svaly nejsou v rovnováze (jeden z antagonistů nabude převahy), vzniká svalová nerovnováha, tzv. svalová dysbalance.

Příčinou svalové nerovnováhy je nevhodné funkční zatížení – jak nepřiměřené, nadměrné zatížení, tak naopak nedostatečné funkční nároky, nebo také jednostranné zatížení.

 

Energetické krytí pohybové činnosti

  • jeho znalost má význam pro správné určení zátěže (intenzita a doba, počet sérií) a odpočinku (doby a charakteru), abychom správně a účelně rozvíjeli motorické schopnosti

 

  1. anaerobní alaktátová zóna– maximální intenzita do 10-20 s (u dětí 10 s), nestačí vznikat kyselina mléčná (laktát), energie se čerpá z makroergních fosfátů ATP (2-3s) a CP (4-20s) uložených přímo ve svalech, obnova do 2-4 min
  2. anaerobní laktátová zóna– submaximální intenzita do 45-90 s, resyntéza ATP anaerobním štěpením ze svalového glykogenu, případně z cukru glukózy (glykolytickou fosforylací) - laktát se hromadí ve svalech a vyplavuje se do krve - je příčinou svalové únavy a poklesu intenzity
  3. aerobní zóna– střední či mírná intenzita nad 90s, přeměna cukrů (glycidy)   a tuků (lipidy) v makroergní fosfáty ATP a CP (doplnění zásob) 

Odbourávání tuků začíná přibližně po 20 minutách, u trénovaných jedinců po 10 minutách.

Tyto způsoby získávání energie nejsou oddělené, nezávislé, ale tvoří určité kontinuum.