Nature & Freedom

        Od konce tak jak si moje paměť vybavuje to vypadalo takto: Přijeli jsme v neděli domů a brácha se sbalil a odjel. Předtím jsme sjížděli do cíle naší tratě na horských kolech domů do Štítů kde jsme před dojezdem po asfaltě projeli obehraný úsek z Rýdrovic dolů do štíteckého kempu. Tam nás přivedla neméně ohraná cesta z Valteřic přes vrchol kopce. Do Valteřic jsme se přiřítili po nášem oblíbeném singlu pěti pěšin pěti tváří. Minuli jsme dvoukolejku, rozbitý jednostopý padák dubovým lesem plynule navazující na prosluněný rychlý průjezd parádním rovinatým lesem. Ten začínal tam, kde se kříží lyžařská stopa s námi projížděnou zelenou turistickou. Přijeli jsme sem po sem tam kámen těžší trailové pěšině v jehličí a ta konečně připojovala těžký technický sjezd po kamení přesně na hranici sjízdnosti dolů z Bukové hory. Na tento vrchol nás dovedla stejná značka dlouhou cestou přes Červenovodské sedlo až z vrcholu samotného Suchého Vrchu a to vše pěkně rychle, protože cesta byla téměř celá z kopce.

Vzpomínka mě radí rozepsat příjezd chronologicky. Vyjeli jsme před polednem ze Štítů a směřovali kus za pevnost Bouda. Začátek se táhl asfaltovou cestou až ke spodní stanice nově stavěné lanovky v Mlýnickém Dvoře. Stoupali jsme odtud dlouho, dlouho až do sela po značce, tedy po zpevněné cestě přecházející ve travnatou dvoukolejku. Přítel singl mě podržel a brácha diplomant řadil po měsíci bez slunce o dva převody níž. Na Boudu nás ze sedla vedla nejprv asfaltová lajdačka dál už žlutá lyžařská opět plynulá a vlídná. Pod Bradlem jsem proletěli padákem až ke krátkému a výživnému úseku plnému kamenů kořenů a stop k projetí. Vysypalo nás to kousek od pevnosti a mimochodem to pro nás byla uvítací brána do naší nejlepší lokality učící nás dobrým jezdeckým mravům v jedné stopě. Další přejezd ubíhal cestou proloženou šotolinou a později zase smrkovým podkladem. Uteklo pár minut a byli jsme před dalším singlem. Žlutá turistická nás vedla těsně mezi smrčky, později se rozšířila do jehličnatého lesa a končila opět dvoukolejkou-vše v ubíhajícím sjezdu. Klesající úsek končil na zpevněné cestě, po které jsem začali stoupat zpět k vrcholu nejbližšího kopce na mapě označeného u obráceného bunkru. Nahoře nastupovalo to nejlepší a snad až příliš krátké a krásné. Turisti lační po objevení všeho zajímavého vychodili klikatý trail po vlnitém podloží. Každá druhá nerovnost se dá přeskočit, všude klopenky a hrby ve své době to tu nemělo konkurenci. Sedlovkou nahoře se trail skoro degraduje ...

Nahoru na Suchý vrch už se dá směřovat plynule po lyžařské i když není problém projet opačně lesní úsek nad Boudou. Po celé tůře zbývá už jen občerstvení na Suchém Vrchu a parádní jízda dolů. Jak bylo naznačeno na začátku. Padák rychlost kamení. Následuje delší přejezd a zas pěšina asi 2-3 km v pěti jakostech a dojezd lesními cestami až do Štítů.

 Minule to zase bylo pěšky...

Byl to vélet jako každé.

Ale na druhou stranu mě těšilo, že mám po měsíci čas a hlavně chuť po práci vypadnou na celý odpoledne z domu. Vyjdu přes píchačky z firmy a už nasedám do přistaveného vozu. Popojedeme 500 metrů rychle se převlíkám do slušnýho oblečení pro venkovní aktivity a už jedem vlakem. „Pane poďte pojedeme do Kolína“. No ne, nakonec jsme se nechali hodit jen na druhou stranu našeho nejbližšího hřebenu-nejvýchodnějšího výběžku Orlických hor-masivu Buková hora/Suchý vrch. To byl náš odpolední plán.

Z Mladkova jsme začali pomalu stoupat, koukavou krajinou typickou pro Orličky. Dlouhé paseky, mírné převýšení, táhlé kopce a betonové hřiby hraničního opevnění to je neomylná signatura našich hraničních hor. Pomalu jsem trávily metr po metru, zatáčku za zatáčkou. Střídají se tu louka, les, šotolina, hlína, tráva, slunce, stín. Cesta příjemně ubíhá a vidíte čím-dál-víc. Jak se otvírá krajina vystupují jeden kopec za druhým pomalu nad obzorem hřebenů zavírajících pohled z údolí. Ze členitých pasáží tak příjemných i pro stoupání na kole postupně vyskočíte na rozsáhlé paseky odlesněné těžbou. Tady už naplno proniknete do pohledů na téměř 180 stupňů naší domovské krajiny. Postupně se do ní vejdou všechny nejbližší pohoří od Broumovska až po Jeseníky včetně polských Stolových hor. Vítr fouká, stoupáte už po zpevněné cestě mezi bunkry opevnění a pomalu se blíží první výškový mezník. Tuším, že u obráceného bunkru nastupuje přitažlivě vyhlížející pěšina táhnoucí se později přes další širší cestu k pevnosti Bouda. My jsem Boudu minuli a pokračovali dále výstupem přes Bradlo až na Suchý vrch. Tady je cesta pro pěší moc příjemná a prudké padáky kombinující šotolinu s terasovitou pěšinou nadhazují otázky bajkové sjízdnosti. Nad Bradlem už čeká klasický hřebenový chodník. Po půl kilometru přicházíme pod pij místní rozhledny. Uvnitř čeká příjemná svačina s dostatečnou škálou chutí i pro žíznivé.

Po dvaceti minutách už v odpoledním slunci počítáme minuty a s klidnou časovou rezervou jdeme dál tentokrát vstříc dlouhému klesání zpět domů. Zelená hřebenová zde padá postupně v klikaté pěšině hloub a víc až se zahlodává pod travnatý povrch a nabírá podloží včetně kamení a kořenů. Po tom co nabere sklon obrátky, svah se po chvíli, unavený několika lehce vyklopenými zatáčkami se středovou rýhou od vody, uvolňuje do výběhu a roviny k sedlu/rozcestníku označeném jako Hvězda. Na Červenohorské sedlo je to už jen asi kilometr. Další naše kroky nás vedli už nejkratší cestou. A to platí cestou nahoru i dolů. Modrá turistická je plynulá a poměrně čistá. Dolů je to rychlé pro pěší a pěkně to mastí hlavně na kole. Minuli jsme zde několik povrchů, několik cest křížících náš směr a dál a dál traverzovali dolů k Mlýnickému dvoru. Tady regulérní modrá trasa mizí někam nahoru na kopec po šotolinové cestě a my proto podváděli dole pod lesem po vrstevnici. Po přelezení podmáčené louky-důvodu přeložky značky, jsme se přiblížili do Heroltic a dále po modré po notoricky známém lesním úseku domů.

Příjemných pět hodin v lese a dvacet kilometrů v nohou a ukojení svalů, plic i srdce. Měli jsme štěstí s počasím a tak jsme přišli dva v podstatě čerství a náramně spokojení-šťastní lidé.

A nejstarší zápis:

Jó hluboko na jaře těsně po posledním sněhu jsem zahajoval rok u nás pod Suchým vrchem krátkým výletem nahoru na něj.

Po šesti týdnech od Zimního bikingu jsem znovu využil možnost vyvézt se autem do sedla Hoblovna. Odtud už jsem plynule švihal do sedla Červenovodského. Minul jsem po cestě sjezdovky v Čenkovicích a na rozcestí navázal na zelenou značku. Po cestě na Suchý vrch jsem odbočil na žlutou lyžařskou a pokračoval až pod Bradlo. Tady jsem si pěkně užil sjezd až k pevnosti bouda a dál a už vzal cestu zpět po žluté běžkařské. Cesta tu dlouho objíždí hřeben a já stačil potkat Rodinu lesních koz... a několik hromad sněhu za pár minut už jsem se blížil zpět pod Bradlo projet kousek pod kopcem na vrchol Sucháku už bylo na 5 minut. Další pokračování probíhalo doslova v pohodové jízdě dolů do údolí. Protože jsem zkoušel co se dá dostat z vidlice nasadil jsem i chrániče a začal posunovat limity. Jako první jarní terén mě to dost potěšilo. Sjížděj jsem dál a dál do údolí po notoricky známém sjezdu až jsem dorazil do Valteřic. Odtud jsem ještě vyzkoušel jarní formu singl freeridové spojnice přímo lesem a byl doma. Start jaký bych si mohl celou zimu přát.