Na okamžik kovbojem...
Na okamžik kovbojem...
Hilda s dcerou Harry
Autor a kůň:
- Napsala: Zuzana Vlčková (Žabátko)
- Kůň: Hilda - pony
Příběh:
Když mi bylo třináct let, měla jsem v hlavě jenom koně. Koně a nic jiného. Doma jsem mluvila především o koních a ve škole jsem místo sledování výuky snila o tom, jak odpoledne hodím tašku do kouta, sednu na autobus a pojedu do 16 kilometrů vzdálené vesnice do jezdeckého oddílu.
Jednoho zářijového dne mě škola nudila snad ještě víc než kdy jindy. Prázdniny nenávratně v tahu a víkend v nedohlednu. Tradičně jako každé úterý jsem se doma naobědvala, strčila do peněženky dvacku a pelášila přes půl města na autobus, který mi jezdil pravidelně ve 14:50. Jízdenka stála směšný peníz, pamatuji si přesně že to bylo 3,50 tehdy ještě korun československých. V přeplněném autobuse bylo vedro a pach k padnutí, hodně lidí jezdilo z práce domů do okolních vesnic. A tak jsem stála a odpočítávala minuty, kdy už konečně vystoupím na zastávce naproti družstvu, ve kterém byl oddíl. S každou další vískou se počet lidí v autobuse zmenšoval a já se mohla konečně posadit a zhluboka nadechnout. Na konečné už jsem v autobuse byla jediná.
Vyskočila jsem ven a div jsem se nesrazila se stejně starou kamarádkou Janou. Ta na rozdíl ode mě měla tu výhodu, že její maminka pracovala v družstvě, domek měli kousek odtud a její starší sestra také chodila ke koním. Prostě jisté zázemí. A tak na rozdíl ode mě jezdila především na velkých koních, zatímco já povětšinou na ponících.
Do stáje jsme přišly mezi posledními, ale práce bylo pořád hodně, dost boxů nebylo vykydaných a nastlaných, a tak jsme se daly do práce. Bylo už půl sedmé odpoledne, když se dozametal poslední kousek uličky ve stáji a mohlo se jít jezdit. Pro mě příliš pozdě, nestihla bych poslední autobus, který jel 19:10. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že dnes odejdu "s prázdnou"... jenže najednou se stájí rozlehl naléhavý křik vedoucího, který volal, že utekly krávy z pastviny a šinou si to kdoví kam!
Všichni si rychle rozdělili koně a zbyli volní tři poníci. Kamarádka Jana si tentokrát vybrala černého krasavce jménem Cigáň-Romy, Zdena jeho pravého bratra, prokvetlého Frica a mě začaly přemlouvat, ať si vezmu strakatou kobylku Hildu. Věděla jsem sice, že se chovám dost nezodpovědně, rodiče o mě budou mít jistě strach, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že hned jak skončíme s "naháněním" krav, půjdu z vrátnice zatelefonovat sousedům (my jsme v té době neměli telefon). Touha stát se na chvíli opravdickým kovbojem byla přece jen silnější...
A tak jsem běžela do sedlovny pro uzdečku a žlutý "filc", který měla Hilda místo sedla. Na poníky žádná opravdová sedla nebyla. Před stájí byl pěkný šrumec, všichni rychle vyskakovali do sedel, dotahovali podbřišníky a "mleli" páté přes deváté. Když byli všichni na koních, tak jsme klusem vyrazili směrem k lesu, kolem kterého vedla úzká polní cesta do kopce. Snad čtvrt hodiny trvalo, než jsme vyklusali na louku, kde se údajně měly pohybovat krávy.
To co se pak dělo, bylo jako z toho nejkrásnějšího snu. Vyklusali jsme na kopec na louku a před námi se otevřela překrásná scéna. Vysoká tráva se vlnila v lehkém vánku, dole pod námi se pásly nezbedné uprchnuvší krávy a kdesi v dáli na horizontu se slunce chystalo uložit ke spánku. Červánky dokreslovaly celou tu atmosféru do krvavě ruda. Koně frkali, krávy bučely, sem tam některá zacinkala zvoncem. Ale to už vedoucí udílel příkazy, kdo se vydá kterým směrem. My holky na ponících jsme samozřemě hrály jen vedlejší role, ale přesto jsme si v tu chvíli připadaly nesmírně důležité. Vyrazily jsme spolu s dvěma velkými koňmi "obklíčit" krávy z leva. To už se ale jelo cvalem a moje srdíčko plesalo nad tou nádherou. Kravky nás vzaly navědomí až v okamžiku, kdy jsme jim byli v patách a z druhé strany další skupinka jezdců na koních také. Poslušně přestaly s pastvou a flegmaticky se nechaly "semknout" do úhledného stáda. My s poníky jsme pak jely vzadu a jezdci na koních drželi tvar z boku. Celé stádo jsme krokem dovedli až na lesní cestu, a pak pomalu až zpátky do družstva, do svého kravína.
Krávy byly bezpečně doma a já jsem začínala mít strach kvůli rodičům. Bylo už devět hodin. Holky za mě obstaraly Hildu a já fofrem utíkala na vrátnici, abych zatelefonovala domů. Naši se samozřejmě obávali co se stalo, ale ještě nevyhlásili "celostátní pátrání". Naštěstí byl u nás sestřin přítel, který pro mě přijel motorkou. Doma jsem samozřejmě dostala vyhubováno a poprávu. Slíbila jsem, že už víckrát nic takového neudělám a to jsem také dodržela. Naši měli vždy pro mou zálibu velké pochopení. Panovala mezi námi vzdájemná důvěra, proto mi nikdy nezakazovali někam jít. Nechávali mi velkou volnost a prostor se realizovat podle svého. Já jsem si vyčítala, že jsem jejich důvěru takto narušila. Dostala jsem ale od rodičů "druhou šanci". Za chvíli se přestali zlobit a dokonce se zájmem vyslechli můj zážitek.
Zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Vždyť přece každé dítě touží stát se alespoň na okamžik kovbojem. A mně se to splnilo...