Nazdar lidi!
Jmenuji se Bonie Perla Vltavy a moji páničkové mi říkají hlavně Boninko, nebo Bončo.
Narodila jsem se 29.1. 2004 jako jedno z devíti šťeňátek moji mamince Iris z Českého Lesa a tatínkovi Cardovi z Tulácké stezky. Můj nynější páníček mi vždycky říká, že jsem bíglice Perla Vltavy. To podle toho, že jsem se narodila v chovatelské stanici Perla Vltavy v Týnu nad Vltavou.
Příchodem do mého nového domova jsem splnila dětský sen mojí paničky. Sice za dost dlouho, ale o to větší má nyní radost. Však si mě hýčká a někdy si připadám, že jim nahrazuji "lidskou holčičku".
Moji páníčkové si mě vybrali přes internetové stránky, protože vzdálenost mezi námi byla příliš veliká na to, abychom se dříve setkali. Dnes jsem na to pyšná, že mi dali přednost před mými dvěma sestřičkami.
Do svého nového domova jsem odjela zrovna v den narozenin mojí paničky - prostě jsem byla tím nejkrásnějším dárečkem. Cesta byla dlouhá a já nevěděla, proč najednou jsem v tom divném uzavřeném prostoru a není se mnou nikdo ze sourozenců. Několikrát jsem za cestu blinkala, ale bylo o mě dobře postaráno a to příjemné hlazení, které mě celou cestu doprovázelo mě jenom usvědčilo v tom, že mě nic zlého nečeká.
Cesta skončila a mě čekal můj nový domov. Najednou jsem se ocitla v neznámém prostředí, kde na mě už čekali další 2 noví kamarádi do smečky. Byli to děti mých páníčků – 2 velcí kluci. Dnes jsou to mí nejlepší kamarádi, se kterými strašně ráda dovádím a hlavně je ráda škádlím. Hlavně ráno, to když si chtějí přispat, tak je hrozně ráda budím.
Nový domov jsem si dostatečně prozkoumala a očuchala. Ani jsem nekňučela, jak rychle jsem se zabydlela. Dostala jsem nový pelíšek, který byl jenom můj a taky jsem měla přichystanou svoji mističku s krmením. Potom, co jsem se najedla, napila , usnula jsem jako špalek pod tíhou všech dojmů a zážitků jak z cesty, tak z nového domova.
Když jsem se probudila, všichni se ke mně zase měli, lezli po kolenou a tahali se se mnou o hračky, které mi připravili. Blížil se večer a všichni včetně mě byli zvědaví, jaká bude první noc. Bez mámy, táty a sourozenců. Pelíšek mi byl odnesen do ložnice, hned vedle postele mé paničky, která mě hladila . Mě to bylo tak příjemné, že jsem hned usnula a rázem jsem na všechno a všechny zapomněla. Bylo mi prostě moc dobře. Pouze v noci jsem 2x paničku vzbudila – vynesla mě ven, kde jsem se vyčůrala a byla jsem tuze moc pochválena.
Panička si na můj příjezd vzala týdenní dovolenou a tak jsme spolu trávily každý den od rána až do večera. Učila mě po chviličkách, abych si zvykla na to, že budu dopoledne doma sama, zatímco všichni jsou v práci nebo ve škole. I to jsem zvládla na jedničku. Pravdou je, že jsem taky něco roztrhala – nejraději bačkoru, ale s tím se u štěňátka přeci musí počítat.
Taky jsem se naučila jezdit autem a to vedle páníčka na předním sedadle. Tenkrát jsem ještě dobře ven neviděla , ale dnes? Sedím si a vyhlížím dopředu, kam to vlastně jedeme a nic mi neunikne. Jak říkají páníčkové, jedu vždy jako paní "radová", to asi jak vypadám důležitě. Každý den jezdím na zahradu, kterou si moji páníčkové vybudovali a musím říct , že moc pěkně. Je mi tam moc fajn. Páníček ještě chová ptáčky u kterých strašně ráda asistuji při krmení. Vůbec mi říkají "asistentka", to podle toho, že u všeho co dělají, asistuji.
Tak a to je asi tak vše o mém začátku psího života v mé smečce.
Denně spolu prožíváme neskutečné příhody, chodíme na dlouhé procházky a od března už jsem s nimi zažila několik krásných výletů jak autem, tak pěšky. Dokonce jsem byla i na první dovolené A víte kde? Představte si, že ve svém rodišti! Jen taťku s mamkou jsem neviděla. Ale svoje chovatele ano. Měli ze mě velkou radost a prý jsem vyrostla v moc pěknou slečnu. A když jsme u té pěkné slečny, tak se musím pochlubit, že mám za sebou už první výstavu a to dokonce mezinárodní! 4.9. 2004 mě moji páníčkové přihlásili do Mladé Boleslavi. 14 dnů před výstavou jsem pilně a intenzivně s paničkou nacvičovala chůzi, poklus a postoj, aniž bych věděla k čemu je to dobré. Verdikt rozhodčího zněl : "Velmi nadějná 3, velice ušlechtilá fena, líbivého a velmi pěkného vzhledu, bez jakýchkoli vad, potřebuje více zkušeností v kruhu." To proto, že jsem se nechtěla nechat změřit. A komu by se to líbilo? Navíc když nám to nikdo neřekl. Jinak bychom se samozřejmě připravili. No, ale na příští jim to ukážu!
Jinak mám spoustu jak člověčích, tak psích kamarádů. Taky už mám vzdáleného nápadníka, jmenuje se Jašík. Už se moc těším, kdy se s ním setkám. Moje panička si denně s jeho paničkou dopisuje a tak mám o něm přehled, co dělal a jakou lumpárnu zase vyvedl. Často chodím na návštěvu, kde mají dalšího mého kamaráda Zidana, je to kokršpaněl. S ním si to vždy užiju! Nekonečné honičky a škádlenice.
Ale aby jste si nemysleli, že jsem jenom samá lumpárna, chodím každou neděli do psí školy, kde už mám taky spoustu kamarádů. To aby ze mě byla spořádaná a poslušná psí slečna. Už umím sedni, lehni, zůstaň, vstaň, k noze a ke mně. To docela jde, ne?
A co nemám ráda? Když se na mě panička zlobí a hrozí na mě ! Jak je ale pak milé, když mi řekne "hodná". To se hned naparuji jako páv. Panička prostě ví, jak na mě.
Tak to je asi vše, co jsem Vám chtěla o sobě napsat. Doufám, že Vás moje povídání neunavilo, ale všechno co jsem chtěla o sobě napsat se do pár řádků nevejde.
Pokud mi chcete napsat, ráda vám moje panička odpoví.
Moc vás všechny zdravím,
Boninka
22.9. 2004