What do
you do when you know something´s bad for
you,
but you
still can´t let go?
Kapitola I. -
Začátek konce
Milá Katie,
už dlouho jsem Ti nepsala, viď? To víš, spousta školy a
na deník není čas, promiň mi to, zlepším se. Víš, poslední dobou to není doma
úplně nejlepší.
Máma se pořád hádá s Ericem. Doufám, že se nebudou
rozvádět, protože nevím nevím, co bych dělala. Za pět let vystřídat dva táty ze kterých není
ani jeden ten biologický, není moc dobrá značka. Hádají se o úplných blbostech,
jako například o tom, proč máma přišla o pět minut později domů, než mu do
telefonu řekla, že přijde. Ani to, že mu řekla, že prostě měla ještě zákazníka,
nepomohlo. Mamka pracuje v kadeřnictví na hlavní ulici. Je to hodně žádané
kadeřnictví, protože tam „z vaší hlavy neudělaj smeták“. To alespoň říkají
její zákazníci a mamka to celé vlastní.
Další důvod, proč se asi rozvedou je, že Eric si našel
milenku. Vím to, protože jsem je viděla, jak se spolu cukrují v autě. Nikomu
jsem to neřekla, ale myslím, že to mamka už ví. Nejradši bych Ericovi nakopala
zadek za to, co mamce udělal. A co teprve bude s Mikeym? Tomu jsou sotva tři
roky a už by musel přestat vídat tátu? Hrozný. No, je fakt, že já svýho tátu
viděla naposledy když mi byly dva měsíce. Já Ti vlastně ještě o mé minulosti
neřekla, viď? To je škoda (ačkoli je to smutný příběh).
Narodila jsem se 8. června 1993 v Praze. Moje mamka mě
měla ve dvaadvaceti a tátovi bylo třiadvacet. Byli mladí a já byla ten správný
„hřích z mládí“ prostě si jednou nedali pozor a už jsem byla na cestě. Když
Eline porodila, můj otec se o nás ještě dva měsíce staral a pak se s ním
rozešla. Odůvodnila mi to později tím, že by ten vztah stejně dlouho nevydržel.
Do mých jedenácti jsme bydlely spolu s babičkou a dědou v jednom
bytě. Zdálo se, že náš život je v pořádku. Když se mamka na dovolené
seznámila s Emiliem, naše životy se úplně změnily. Přestěhovaly jsme se do
Itálie za ním. Obě jsme ho milovaly – já kvůli mamce, že jí konečně vrátil
život a mamka kvůli mně, že mám konečně toho správného taťku. Tak jsme bydleli
tři roky, než vyplynulo na povrch, že Emilio měl po celé tři roky ženu se třemi
dětmi. A nastal náhlý konec idylického života. Přestěhovaly jsme se zpátky do
Čech a já začala chodit na česko-italské gymnázium, abych tu italštinu si
udržovala. Když jsme žili s Emiliem, chodila jsem do italské školy a
naučila se celkem rychle jejich řeč. Po dvou měsících se seznámila
s Ericem, pohledným Američanem, který ji nadevše miloval. To aspoň říkal a
říká i někdy teď. Že mu z těch lží huba neupadne!
Teď znáš cca můj životní příběh. Není to nic moc, ale
každopádně jsem se poučila. Snad jo, teda.
No nic, budu končit - mamka zezdola volá, abych šla na
večeři.
Tvá Zadie
Zadie vstala ze židle, uklidila pečlivě deník na obvyklé místo pod matrací a
sešla dolů. Cestou si své blonďaté vlasy stihla zamotat do svého oblíbeného
drdolu. V jídelně už všichni seděli: její matka Eline, otčím Eric a její
malý nevlastní bráška Michael. Na všechny se usmála a posadila se na své
obvyklé místo s výhledem z okna. Venku panovala tma a ulici
osvětlovaly jen dvě pouliční lampy. Obvykle se k nim přidal i Měsíc, ten
však momentálně byl někde schovaný za mraky.
Nejdříve nabrala na talíř svému bráškovi a pak až se pustila do svých
špaget. Nebylo to nic moc zajímavého, ale alespoň něco.
„Tak jak bylo dneska ve škole, Zadie?“ zeptal se Eric. Jak ona tenhle typ
otázek nenávidí! Spolkla sousto a odpověděla:
„Ale jo, celkem v pohodě. Psali jsme z matiky a to se mi celkem
povedlo, myslím, že budu mít tak dvojku.“ Podívala jsem se na Erica jak se mu
mění emoce v obličejí. Byl hrozně vysazený na matematiku a nesnesl, když
Zadie dostávala horší známky než jedničky. „A z italštiny jsem dostala
jedničku ze diktátu.“
„Výborně, zlato.“ usmála se na ni Eline. Byla ráda, že její dceři se ve
škole daří. Eric ale postupně zbrunátněl a věnoval Zadie rozzuřený pohled.
„Proč máš dvojku z matiky? To seš tak blbá, že nedokážeš spočítat
jedinej příklad správně? Zato z tý podělaný italštiny máš jedničku. Copak
ti na svojí budoucnosti vůbec nezáleží? Nějaká italština ti je úplně
k ničemu, když neumíš počítat!“ Zadie jen sklonila pohled. Na tohle byla
zvyklá.
„Omluvte mě.“ Potřebovala rychle na vzduch. „Nikam, slečinko! Hezky seď a
poslouchej.“
„Ericu, uklidni se, prosím tě. Nedělej scény, je tu Mike.“
„Ale Mike, ne-Mike, pořád si tahleta holka prostě nemůže uvědomit, co jsou
její priority. A to je důležitější.“ Naštvaně si sedla a drze se podívala
Ericovi přímo do očí.
„Víš ty co? Drž hubu. Protože tys taky nic nedokázal. Mamka nosí peníze do
domácnosti. Ty jenom sedíš doma a neděláš nic. Tak mě nepoučuj.“ A už se chtěla
zvednout, ale záhy spadla na zem. Z nosu jí crčela krev. Eric nad ní stál
s ještě napřaženou rukou.
„Co si to dovoluješ, ty couro malá! Nebuď drzá, sakra!“ Byl naprosto naštvaný
na nejvyšší míru. „Vstávej a di do svýho pokoje.“ Zadie jakožto správný
puberťák ale zůstala ležet na zemi. Krev jí nadále tekla z nosu, ale ona
to ani necítila. Slyšela, jak si Eric sundavá pásek z kalhot a jak Eline
rychle odnáší Mikea. Potom už cítila jen dopady kusu kůže na svá záda a nohy.
Bolí to, strašně to bolí. Ona ale nebude křičet. Nebude, nenechá se ztrapnit.
Z očí jí vyrazily první slané potůčky. Cítila, jak jí po zádech teče krev.
Další jizvy. Už jich bylo tolik, že už je ani neřešila. Jde jen o zvyk.
Rány ustaly. Slyšela, jak Eric odešel a nechal ji tam. Zůstala ležet,
nemínila se pohnout. Stejně nemohla, jak ji všechno bolelo.
Probudila se někde v posteli. Zezačátku vůbec nepoznala zelené zdi svého
pokojíku. Když však viděla svou matku jak vchází do dveří, došlo jí kde je.
„Ahoj.“ pozdravila. Eline se na ni ustaraně podívala.
„Ahoj zlato.“ odpověděla a hned na to jí na tvářích začaly stékat slzy jako
hrachy. Zadie na ni koukala a nezmohla se na slovo. První promluvila Eline:
„Zlato, mně je to tak strašně líto. Neměla jsem mu to dovolit. Ale už jsem
požádala o rozvod. Nechci, aby někdo ubližoval mojí holčičce,“ řekla procítěně,
„protože ona si to nezaslouží.“ Líbla Zadie na tvář a už se měla k odchodu, ale
ona ji zastavila.
„Mami, počkej. To já bych se ti měla omluvit. Neměla jsem ho provokovat.“
„To ne, ale on neměl vůbec s tím začínat. Mělo mi to dojít už dřív, že je
to hajzl.“
„Mami, nech toho. Obě toho necháme. Obě jsme byly pěkně blbý, ale na
omlouvání je teď už pozdě.“ Mamka se na ni hezky usmála a řekla: „Zlato, měla
byses vyspat.“
„Dobře, mami.“ usmála se na ni Zadie a zavřela oči. Za minutu už nevnímala
okolní svět.
joish bip
(Avenue17, 11. 3. 2023 0:47)