Jmenuji se Barunka a narodila jsem se 10.11.2003. Když jsem byla malinká, tak jsem měla ještě brášky a sestřičky, to byla legrace. Čůrat jsem mohla kde jsem chtěla, nikdo mě neotravoval a mohla jsem si se sourozenci hrát jak jsem chtěla. No lážo plážo. Když jsem začala víc vnímat svět, tak jsem zaregistrovala, že k nám jezdí takový divní lidé a pořád mě tahají ven z pelíšku a okukují mě. Než jsem se nadála, bylo 23.12. 2003 a tihle stejní lidé opět přijeli. Už nebylo žádné okukování, jen si o něčem s mojí paničkou chvilku povídali. A pak to přišlo, ta cizí paní s tím pánem mě vyndali z našeho pelíšku do něčeho mě zabalili a odnesli. Nasedli se mnou do takové velké jezdící krabice a já jen vycítila, že není něco v pořádku a chtěla jsem zpět do svého pelíšku. Tak jsem trochu zaplakala, ale nezabralo to. Bylo mi tak smutno, že jsem kňučela celou cestu. Když jsme přijeli k těm lidem, tak mě trvalo dlouho, než jsem se rozkoukala. Pelíšek tu byl, ale nějaký nový a nelíbil se mi. Dostala jsem dokonce napapat a potom jsem únavou usnula. Když jsem se probudila, byla všude tma a ticho. Já ležela v tom novém pelíšku, ale sama. Tak to tedy ne, rozhodla jsem se a začala kňučet jak to jen šlo. Najednou ke mě sklouzla ruka a vytáhla mě nahoru k sobě a utěšovala. Od té doby nikde jinde nespinkám a pelíšek mám na hračky. Našla jsem v těch cizích lidech nejlepší kamarády a mám je moc ráda, hlavně páníčka.
Chodí se mnou na procházky, hrají si se mnou, dostávám samé dobrůtky, jezdíme na výlety, dostávám dárky, no prostě se mám moc dobře.
Takové páníčky bych přála všem psím kamarádům. Vaše Bára.