Výchova dvou psů najednou
15. 10. 2006
Výchova dvou psů najednou I.
...aneb jak s tím válčíme my
Autor: Michaela ŠTOLCOVÁ <misa.mail(at)seznam.cz>
Ráda bych se s vámi podělila o své názory na výchovu dvou stejně starých psů a zkušenosti s ní. Rozhodně nepatřím mezi žádné velké odborníky, ale ani ti mnohdy neví, co všechno to obnáší pořídit si najednou dva psy (v našem případě oba samce), navíc ze stejného vrhu. Jak se říká, to se prostě musí zažít… Tříleté soužití se dvěma hovawarty a jejich pozdější nutná, a snad i důsledná, výchova nás hodně naučily...
Závislost jednoho na druhém
Svou nezodpovědnost jsme si z počátku vůbec neuvědomovali; po domě nám pobíhala dvě sladká klubíčka, najednou u nás bylo nesmírně veselo a my byli štěstím bez sebe, že jsme se přece jen rozhodli odvézt si nejen už dříve zamluvené štěňátko, ale i to na poslední chvíli odřeknuté. Avšak už v momentě, kdy jsme si je přivezli, se to - aniž bychom si to vůbec uvědomovali - nevyvíjelo tak, jak by mělo. Už od prvního dne nacházeli pejsci oporu jeden ve druhém, větší než v nás, lidech. Místo toho, abychom se je snažili každý den alespoň na chvíli oddělit (chodit odděleně na procházky), kluci trávili celý den spolu, byli to kamarádi na život a na smrt, jeden bez druhého ani ránu. Samozřejmě spolu i lumpačili, o takovém odvolání prakticky nemohla být řeč… Chovali se jako jeden a my je taky tak brali. Vzpomínám si na první venčení pouze “svého“ pejska (já a sestra jsme si je rozdělily) – to bylo asi po měsíci, kdy jsme si řekly, že by občasné oddělování nemuselo být na škodu. Když zpozoroval, že tentokrát by měl jít bez brášky, začal se cukat a škrtit na vodítku, kňučet a pískat, musela jsem ho táhnout za sebou a když jsem ho asi po sto metrech (to už se zdálo, že se uklidnil) pustila, zastavil se, chvíli mě pozoroval a pak se rozběhl po silnici zpět k domovu. No řekněte, ideální začátek pro výcvik a vůbec naši budoucí spolupráci… Trvalo opravdu dlouho, než byli kluci ochotni chodit na procházky odděleně. Jejich pozornost si i dnes člověk musí zasloužit, pes vám musí dát přednost před druhem sobě bližším... Další příklad jak moc jsou na sobě závislí: když se vrátíme z procházky – dnes už je venčíme pouze zvlášť – se psi nejdříve přivítají navzájem, a pak teprve přichází řada na nás, lidi. Jejich závislost jednoho na druhém spoustu věcí komplikuje, ale i tak bych práci naší smečky měla pochválit - slyšela jsem o dvou lidech, kteří také vychovávali dva psí sourozence najednou, avšak nikdy je nemohli oddělit, to by fenky, a teď cituji jejich páníčky, "umřely steskem".
Také bych se ráda zmínila o zdánlivé samozřejmosti, jakou je návyk na jméno. Naši psi daleko dříve uměli sedni, lehni a rozuměli mnoha dalším věcem, než si uvědomili, že každý z nich má jiné jméno a začali rozlišovat (přestože jsme cíleně volili jména naprosto odlišná, aby s tím neměli problémy). Takže věc, kterou pes vyrůstající sám zvládne za pár dnů, trvala našim miláčkům několik měsíců.
Venčení zvlášť/dohromady
Jak už jsem psala, dnes už je venčíme - pokud je doma dost psovodů - pouze zvlášť. Je-li k dispozici pouze jediný, většinou vezme pejsky najednou, ale téměř nikdy si netroufne pustit je oba na volno (střídají se na navíjecím vodítku). Vysvětlím proč, když odděleně chodíme bez jakýchkoliv problémů prakticky pořád na volno.
Jedná se o, vám možná ne zcela známý, smečkový efekt. Dva psi se chovají zcela jinak než jeden, vzájemně se podporují a dodávají si kuráž, dělají lumpárny, které by je normálně nechávaly naprosto klidnými. (Vždyť vlci žijící ve smečkách jsou odkázáni na spolupráci a přežívají pouze díky ní. A nejspíš jste to pocítili i vy sami - skupina lidí je daleko silnější než jedinec.) Člověk si toho ani nemusí všimnout, ale jakoby na sebe v rychlosti "mrkli" a řekli si "A jde se na to, ať je nějaká legrace." Stejně tak se nestalo, že by jeden z nich páchal nějakou nekalost a druhý se na ní dobrovolně nepodílel. Případné odvolání jen potvrzuje úspěšnost našeho výcviku; bohužel pro kluky musím konstatovat, že se nám to ve většině případů daří.
Jelikož se najde spousta stejně “ujetých” majitelů našeho plemene, tím myslím stejně zamilovaných do svých psů, pořádají se různé výlety, tábory a jiné akce, kterých se často účastníme. Většinou se účastním pouze já se svým pejskem, kterého mohu mezi ostatními nechat pobíhat na volno nebo ho jen kontrolovat. Jsou ale i akce, na které přijedeme s oběma psy, a to pak toho svého nepoznávám. Pořád si kontroluje svého brášku a je ochoten mu okamžitě přiběhnout na pomoc, je také najednou daleko sebevědomější, neboť si je moc dobře vědom jeho opory. I v době, co je na vodítku, je změna v jeho chování patrná. Někdo nezasvěcený by si možná pomyslel, že naši psi jsou celkem zvládnutí, ale my cítíme, že na ně není úplné spolehnutí (neposlechnou hned, atd.).
Sami víme, že jsme některé věci zanedbali. Znám dva psy, také oba samce, také sourozence zhruba stejně staré jako naši, kteří se vidí hodně často a které není problém pustit na těchto akcích oba najednou, takže pokud jste si před nedávnem pořídili dvě sladká, avšak zatím nezvladatelná štěňátka, hlavu vzhůru: chce to sice hodně práce a aktivit s nimi, ale jejich výchovu (s eventuelní pomocí odborníků) zvládnout opravdu můžete a denní venčení se nemusí proměnit v noční můru (vůbec nemluvím o tom, že byste psy přestali venčit; to si radši pořiďte dva plyšové psíky, které si také budete moci hladit při večerním sledování televize)!!!
Hierarchie, vyjasňování si pozic, rvačky
Toto téma jsme začali řešit, když klukům bylo něco kolem půl roku. Do té doby to byly víceméně nevinné štěněčí hry, ve kterých většinou vítězil dnes podřízenější, a to proto, že byl mrštnější a obratnější. Druhý, sice silnější, avšak "lenivější" (v žádném případě to není správný výraz pro mladé a hravé štěně, ale byl to větší flegmatik než jeho bráška) končil na zádech častěji. Ale jen do doby, kdy začalo "přituhovat"; v už zmíněném období se u něho začala projevovat jeho dominantní povaha a najednou jakoby i ta hrála v jejich rvačkách jistou roli. Avšak to, kdo bude nadřazený, se nevyřešilo ze dne na den. Do prvního roku jejich života jsme netušili, kdo zrovna "vede". Jednou skončil na zemi ten, jindy druhý (opravdu to ale z větší části byl ten, který dnes "šéfuje").
Všem nám bylo jasné, že psi si to navzájem vyřešit musí. Ale zároveň jsme také věděli, že jejich souboje nemůžeme jen tak tolerovat (kluci se prostě v naší společnosti prát nebudou, my to nechceme a oni to musí respektovat). Proto jsme se dohodli, jak při takových rvačkách postupovat: oba je od sebe odtrhnout, oba přitlačit k zemi (nejlépe na záda), se slovy Ne! Nesmíš! Fuj! Potom samozřejmě pejskovi dát pár povelů, za které je pochválen (pochvala umocněna pamlskem) a celá scéna je tak zakončena dobře. Často jsme také praktikovali tzv. usmiřovací obřady, při kterých dostávali střídavě (vždy s až obřadným vyslovením svého jména) nějakou dobrotu - a to jim pak už nevadilo sedět vedle sebe. Tato metoda byla obzvláště účinná v případech, kdy se psi ve vítězstvích opravdu střídali a ke rvačkám docházelo prakticky denně.
I po tomto období, kdy už bylo i nám jasné, který z nich tu válku vyhrál, docházelo občas ke konfliktům (někdy slabším, někdy opravdu drsným). Párkrát ten dominantní skončil za prosklenými dveřmi venku na zahradě a musel sledovat, jak se uvnitř celá naše smečka ňuchá s tím druhým "ukřivděnečkem" a něčím ho krmí (jinak si totiž nedal říct a měl tendence pořád ho "rovnat" a "ponižovat"). To jsme se tedy dostali k dalšímu druhu trestu, kterého dnes už naštěstí není třeba, který je ale většinou ohromně účinný, zvláště ve smečkách, kde je počet psů ještě vyšší: jakýmkoliv způsobem vyloučit ze smečky (psa zavřít, odložit stranou a krmit nebo chválit jen ty ostatní,...). Jak už jsem psala, pro psa je jeho smečka instinktivně existenčně důležitá (sám by těžko přežíval), a proto je pro něj nesmírně traumatizující, když ho z ní vyhazujete. Samozřejmě pokud někdo chová své psy v kotcích a neudržuje s nimi vřelé kontakty a dostatečně se jim nevěnuje, jen těžko to bude mít nějaké účinky... Takže když jeden z našich čtyřicetikilových kolosů nechtěl dát pokoj tomu druhému a pořád vrčel/vraždil pohledem/chtěl útočit, nejprve jsme ho za teatrálního řevu povalili na zem, teatrálně na něj řvali a teatrálně ho vyhodili ven. Ten druhý (ta hromádka neštěstí) si pak mohl vychutnat sladké chvíle pozornosti. Po několika minutách (když už jsme to nemohli dál vydržet:-)) byl hříšník vpuštěn dovnitř a už na něm bylo vidět, jak měl dost času si to v hlavě všechno pořádně srovnat;-)
Na co jsme si dávali a stále dáváme velký pozor, je dodržování jejich hierarchie. Respektujeme pozice, které si sami "vybudovali" a snažíme se upřednostňovat toho dominantnějšího (např. vždy dostane o chvilinku dřív misku se žrádlem), abychom jim to zbytečně nekomplikovali a aby ten "první" neměl zbytečnou potřebu něco si dokazovat. I tak je ale vidět, jak po pár dnech odloučení kolem něj při opětném setkání chodí pořádně naježený a vztyčeným ocasem (-projevy dominance) a sleduje, jak se bráška zachová; ten na sebe samozřejmě okamžitě bere zpět roli podřízeného (přikrčuje se, občas mu olizuje čenich). Ale pozor - upřednostňováním dominantnějšího jedince rozhodně nemám na mysli šizení toho druhého, ten moc dobře ví, že svůj díl (ať už nějaké dobroty nebo naší lásky) dostane později. Naše pejsky máme oba stejně rádi, dostávají všeho stejně a oni jsou si toho moc dobře vědomi (to je také jeden z důvodů, proč spolu tak dobře vycházejí).
Velkou roli v jejich vztahu a jeho vývoji hrála povaha obou jedinců. Měli jsme štěstí, že jeden z nich je submisivnější typ. Samozřejmě by se časem srovnali i vysoce dominantní jedinci, ale myslím si, že by nás to stálo daleko více úsilí (a hlavně síly:-)) A ještě jedna poznámka: toto téma neplatí pro vztah pes - fena, kde je přirozeně dominantnější samec, který automaticky zaujímá první místo v psí smečce. To už zase člověk musí řešit jiné problémy (hárání, pes si může chránit svou fenu před ostatními a tak vyvolávat rvačky s jinými samci...).
Hlídání
Protože naše plemeno je vyloženě hlídací, neměla bych opomenout tuto kapitolku. Hovawarti jsou typičtí tím, jak "rozumně" hlídají: žádné hysterické štěkání vždy, když se něco šustne, ale moc dobrě si rozmyslí, kdy má cenu párkrát blafnout a kdy se "nebudou zbytečně namáhat". Vše ale bedlivě sledují a případné nebezpečí hlásí (a varují, ať si někdo zkusí ten plot přelézt). Tak přesně takhle hlídají naši psi, ale jen tehdy, když je doma pouze jeden z nich (což, pravda, není moc často).
Být kolemjdoucím, tedy jdoucím kolem naší zahrady, myslím si, že tu chovají bestie cvičené na psí zápasy. Naši hovíci si smečkové hlídání opravdu užívají a ve sprintu k plotu se ještě stihnou v tom nadšení poprat (nikdy si nic neudělají, my už se tomu "divadýlku" smějeme, ale ti za plotem se jistě necítí nejlépe). Většinou to funguje tak, že jakmile jeden zaštěká, druhý vyrazí, aby o něco nepřišel a potom společně stojí u plotu a štěkají a štěkají. Je na nich vidět, jak je to baví a jak si hlídání užívají, blafou a ocasy se jim houpou z jedné strany na druhou. (Je pravda, že to naučí i své psí kamarády, kteří k nám jezdí na návštěvy - po čase s nimi nadšeně vybíhají ven a z povzdálí si také štěknou. A najdou se i provokatéři, kteří dvakrát štěknou a pak se přímo "smějí" našim dvěma hlídačům, jak se řítí k plotu, kde ale vůbec nikdo není:-)) Také si občas všimneme, jak se v šichtě naši dva střídají - jak jeden zaujme místo na zahradě (aby včas upozornil na případné vetřelce), zatímco druhý si v klidu hoví doma...
Naši známí, kteří také mají dva hovawarty-samce, jsou svědky trochu jiných hlídacích rituálů. Protože u nich šéfuje pes o několik let starší a tak byla hierarchie už od začátku daná (a také to tak zůstalo), pes mladší, přestože už je tříletý, hlídat nesmí - jeho čas přichází až když ten starší usoudí, že už nemá cenu hlídat, že nebezpečí už nehrozí a tak mu přenechá místo, aby si také párkrát štěknul.
Rady pro neuvážlivce
Tyto rady by si měli přečíst i lidé, kteří koupi dvou psů (druhého psa) rozhodně neplánují; i ti se mohou dozvědět něco nového a velmi užitečného...
1) Pejsky oddělujte, denně se alespoň chvíli věnujte pouze jednomu z nich a dbejte na to, aby se pes nenudil, mějte pro něj připraven nějaký zajímavý program, aby se na chvíle s vámi těšil a aby mu v hlavičce seplo, že "s páníčkem je to taky fajn, ani k tomu není zapotřebí druhého psího parťáka". Nenechte se odradit možnou nechutí psa v počátcích spolupracovat. Ale takový pamlsek nebo radostné výskání to jistě rychle napraví...
2) Na své pozici musíte pracovat pořád, nejen během těch pár chvilek, kdy se jim věnujete jednotlivě. Čím více času se psy trávíte, tím lépe. Ideální je, pokud psi mohou dovnitř do domu (jako je tomu u nás; velmi nám to pomohlo!), kde k vám více přilnou, vybudujete si s nimi daleko silnější vztah. Uvědomte si, kolikrát více času psi denně tráví společně bez vaší přítomnosti a tedy jak jsou vazby mezi nimi silné.
3) Při výchově/výcviku dbejte na pozitivní přístup a snažte se psy co nejméně trestat. Je samozřejmé, že každý pes občas potřebuje dostat pořádně za uši, ale i takovou situaci musíte zakončit pozitivně (1- vyhubování, 2- povely, poslušnost, 3- obrovská pochvala, "odpuštění", pamlsek). Psi musí mít radost ze spolupráce s vámi, aby vůbec byli později schopni upřednostnit vás před svým čtyřnohým kamarádem.
4) Vy, co už máte jednoho dospělého pejska a plánujete k němu druhého: Mějte na paměti, že mladší od staršího (nebo i od stejně starého) odkoukává i to špatné, takže pokud váš "dospělák" s oblibou po polích prohání zajíce, vězte, že ten malý to za chvíli bude dělat taky, navíc společně ho poženou ještě dál... Takže své rozhodnutí opravdu zvažte!!
Na závěr bych chtěla poděkovat našemu chovateli i všem ostatním kynologům, kteří nám ochotně radili a pomáhali při výchově, kterou jsem se snažila vám ostatním alespoň trochu přiblížit. Moc díky, bez vás bychom to nezvládli!!!
Zdroj: Haf bez obav
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář