Stříbrný potok
Znala jsem kdysi stříbrný potok. Divoký a krásný. Čistý, průzračný a plný života. Prodíral si cestu přes skály, rokliny, louky, cesty plné prachu a kamení. Nezastavil se před ničím. Touha ho hnala přes všechny překážky. Touha vlévat se do moře protože k němu jedinému patřil. Věděl, že jedině v moři se z něho stane nekonečný prostor, že jedině s mořem splyne v jedno a bude tak naplněn. Byla to dlouhá cesta, nekonečná a stříbrný potok přicházel o svou sílu….a jednoho dne, když už byl jen malá strouha uprostřed temného lesa, změnil svůj směr a vlil se do blízké klidné řeky. Přestal být divokým stříbrným potokem. Rozprostřel se do pomalých vlnek a narážel na úzké břehy…zapomněl na touhu…nevěděl, jak blízko byl, že za zelenou loukou už byl vzduch slaný a nezkrotné vlny bily o břehy, aby je slyšel a šuměly tiše svou píseň o volnosti a splynutí…
Znala jsem kdysi stříbrný potok, který rozuměl modlitbám štěstí, jenž přinášel vítr….